Ekonomové patří k nejnáboženštějším lidem.

Nad diskuzemi o rovné dani (což je zřejmý nesmysl, protože je to contradictio in adjecto, lidé si nejsou rovni a tak ani jejich daně) a jinými současnými tématy mi stále přichází spíše na mysl, jak náboženskou bytostí je člověk – jakou má potřebu vyššího smyslu, estetické symetrie a pevné duchovní opory. Třeba nesmysl, ale krásný!

Ekonomové patří podle toho k nejnáboženštějším lidem.

Čteme-li dnes o někdejších náboženských sporech, nejlépe o těch, které předcházely nicejskému koncilu, stále se musíme divit, proč se nikdo nikdy neodvolal na prostý, tzv. zdravý rozum.

Spory mezi ekonomy hodně připomínají diskuze o tom, zda byl Kristus přímo Boží syn, nebo jsme-li všichni dětmi Božími, je-li tím pádem Bůh trojjediný nebo dvojjediný atd., konče vášnivou debatou o tom, zda mají andělé nohy. Kdo chtěl použít zdravý rozum, byl ukřičen, po případě upálen. Možná se proto od té doby jeho použití tolik bojíme.

Zdravý rozum by nám asi řekl, že musíme podporovat to, co nás povznáší a činí nás lepšími a námi samotnými, musíme užívat to, co je pro nás užitečné a využívat toho, co využívá nás, zjednodušeně řečeno.

Vlády mají mnoho možností, nejjednodušší a nejméně namáhavá je však práce s daněmi.

Kultura je nejlevnější položka, ale pro předmět vládnutí, tedy národ a zemi, mimořádně důležitá, takže ji zdaníme mírně nebo vůbec. Naopak pornografie, alkohol, cigarety, drogy, hazard a tomu podobně jsou v podstatě jedy, byť v rozumném množství (zase ten rozum!) příjemné a tudíž je zdaníme více – ať tu kulturu živí!

Ale pro mnoho ekonomů je to řešení nezbožné, nečisté a jak oni používají svůj votivní výraz, nesystémové, není tam dosti božského, čemu by se mohli klaněti.