Žijeme v éře dvojího ohrožení svobody. Jedním je islámský terorismus provázený islamizací společenského života, kultury a politiky. Druhým je omezování občanských a politických svobod našimi vládami a institucemi pod nálepkou obrany před terorismem.

To druhé je ve své podstatě dobrovolnou demontáží hodnot, které islámští teroristé na naší civilizaci nejvíc nenávidí a chtějí zničit: tolerance, svoboda slova, posvátnost soukromí, demokracie, právní stát, úcta k lidským právům a individuální autonomie. Všechny západní demokratické země ve jménu „bezpečnosti“ zavádějí zákony omezující naše občanské svobody, tak těžce po staletí vybojovávané. Naše vlastní instituce tak částečně bezděky, částečně záměrně plní cíle islámského terorismu. Usnadňujeme jim to my sami tím, že omezování svých svobod přijímáme bez dostatečně silných protestů.

Toto je výchozí situace knihy „Liberty In the Age Of Terror“ britského liberálního filozofa A. C. Graylinga (Bloomsbury, London 2009). A hned v úvodu na veškerá dilemata touto situací vznikající autor odpovídá jednoznačnou volbou: Omezování občanských svobod v naději na posílení bezpečnosti je chyba „krizových rozměrů“ neboť „skutečným rizikem politické katastrofy naší doby je nejen terorismus sám o sobě, nýbrž i jeho spojitost s našimi reakcemi na něj“.

Grayling pokládá za základ všech svobod a práv svobodu slova. Ta je pro něho absolutnem, bez něhož by společnost byla „stísněná a bezduchá“. Svoboda slova je centrálním prvkem naší civilizace. „Bez svobody slova nemůžeme uplatňovat ani bránit ostatní svobody a práva, nemůžeme mít demokracii, která závisí na debatě a konfrontaci, nemohli bychom mít hodnotné vzdělání, které závisí na výměně informací. Bez svobody slova by naše životy byly zavřené jako naše ústa.“

Občanské svobody, připomíná autor, existují na to, aby chránily jednotlivce před zlovolnou mocí státu. Není tedy divu, že státní instituce mívají tendenci vnímat občanská práva jako překážku a nepříjemnost. Ochrana opřed terorismem je jim dnes vítanou záminkou ke zdokonalení kontroly občanů, včetně různých technologických vynálezů na jejich sledování. Těch vzniká čím dál víc a jsou čím dál účinnější. A jakmile se jednou zavedou, závisí na nich celé velké průmyslové odvětví, které by zkrachovalo, kdyby přestaly používat. Zabředáme do setrvačnosti zdokonalování sledovacích technologií a zákonů povolujícím čím dál většímu počtu institucí jejich používání proti občanům.

To vše pod heslem „je to pro vaši ochranu, kdo je nevinný, nemá se čeho bát“. Toto heslo je ten nejsvůdnější politický podvod a zrada svobody, píše Grayling. Stojí totiž na dvou utopiích: Jednak, že jakmile budeme zase bezpeční, sledování ustane. Jednak, že nám navždy povládnou laskaví demokraté, kteří nemají na srdci nic jiného než naše dobro. Jenže jakmile je jednou nastolena možnost sledovacích technologií zneužívat, netrvá dlouho, než je ovládnou mocichtiví despoti a manipulátoři. Toto nebezpečí je posíleno tím, že i dobře mínící politici se nechávají svést vírou, že jejich voliči od nich bezpečí žádají a že jim je tedy musí naordinovat, místo aby jim státnicky připomínali, co Grayling pokládá za stěžejní:

„Občanské svobody jsou tak drahocenné a jejich existence přináší rizika, proto bezpečnostním opatřením, i když jsou důležitá, nesmí být dovoleno poškodit tak dlouho vybojovávané a těžce vyhrávané svobody, které ještě donedávna definovaly moderní Západ.“

Trvalé omezení občanských svobod je pro západní civilizaci nepřijatelné, protože bez nich přestává být západní civilizací. Občanské svobody nesmíme trvale obětovat dočasné bezpečnosti, neboť (Grayling cituje Benjamina Franklina) „kdo se chce vzdát svobody, aby získal bezpečnost, nebude mít ani jedno ani druhé a ani si to nezaslouží“. Princip osobní svobody je vrcholem všech hodnot západní civilizace a žádná vláda (Grayling cituje Johna Stuarta Milla) nemá právo zasahovat do osobních svobod jednotlivců z jiných důvodů, než aby jim zabránila ohrožovat druhé. Nemá na to právo ani tehdy, když se domnívá, že je to k jednotlivcově prospěchu. Jedna z nejhorších tyranií je tyranie většiny. Civilizovaná společnost je taková, která chrání svobodu jednotlivců a menšin před většinami, stejně jako je chrání před tyrany.

Svobodná debata, výměna názorů a tolerance individuálního excentrismu (Grayling dál interpretuje Milla) jsou nezbytné předpoklady tvořivé společnosti. Konformní společnosti nejen vedou k útlaku, ale stagnují. Všechny historické doby, které přinášely skutečný pokrok ve vědě, umění a vládnutí, se vyznačovaly společenským étosem otevřenosti, vstřícného přístupu k výjimečnosti, inovace, experimentování a opouštění těch zavedených tradic, které přestaly být užitečné. Demokracie ke svému životu vyžaduje debatu a konfrontaci, vláda zákona vyžaduje právo být vyslechnut, opravdové vzdělání vyžaduje otázky, pochyby a volný přístup k informacím. Nic z toho není možné bez svobody slova, i za cenu, že to někoho urazí. Uraženost se nesmí stát příčinou potlačování svobody slova. Jedinou výjimkou (opět podle Milla) smějí být takové projevy, které vyzývají ke zlým činům.

V tomto kontextu Grayling kritizuje specificky snahy britské vlády zavést zákon zakazující urážku náboženství, vedle už existujícího zákona proti rasismu. Zde Grayling důrazně rozlišuje: rasa (podobně jako věk, tělesná vada nebo pohlaví) je něco, co člověk nemůže změnit, takže nikdo nemá právo ji kritizovat, napadat a urážet. Náboženství (podobně jako politický názor nebo styl života) je adoptovaný systém myšlení a chování, který se navíc vyvíjí a může se (a hlavně ve veřejném projevu) vyvíjet, přizpůsobovat, mírnit a vyměnit za jiný. Proto musí zůstat legitimním předmětem debaty, kritiky i karikatury.

Souvisí to s jedním z méně viditelných útoků na svobodu, jímž je koncept identity, čili příslušnosti a konformity k určité definované skupině lidí. A Grayling nabízí pravidlo, že „čím méně identit si lidé připisují, tím méně jsou svobodní.“ Naopak, člověk je o to svobodnější, čím víc identit si připisuje: rodičovskou, profesní, národnostní, kulturní, jazykovou, ideovou, politickou – a v každé ze zvolených rolí dokáže svět vnímat z jiného pohledu. Nejméně svobodní jsou ti, kdo se ve všech ohledech konformují jednomu systému tak, že přehlížejí ostatní aspekty lidské osobnosti a mají potřebu jej vnucovat druhým. Takováto skupinová identifikace je v dnešní době opět na vzestupu a ohrožuje individuální svobody. Je stěžejním prvkem každého náboženského fundamentalismu a nejvýrazněji (a nejnebezpečněji) ji dnes projevuje islám, který své identitě podřizuje všechno, od politiky a ekonomie přes oblékání a běžné každodenní jednání vnucované jiným.

Osvědčenou technikou umlčování druhých je takzvaná „obrana proti urážce,“ kterou muslimské menšiny proti naší svobodě slova uplatňují. Ani tou se však nesmíme nechat umlčet, varuje nás Grayling, protože má-li společnost mnoha kultur a ideologií zůstat svobodná a demokratická, nelze se vyhnout tomu, že někoho urazíme a někdo urazí nás. Kritika, satira a konfrontace musí zůstat legitimním nástrojem obrany svobody jednotlivce. Právo na svobodu slova s sebou nese povinnost ji praktikovat. Autocenzura (jakou mnohá média projevují v souvislosti s „uraženým islámem“) je proto pro civilizaci stejně nebezpečná a sebevražedná jako cenzura vnější.

Tolerance znamená uznání práva jiných být jiní, pokud tím neohrožují stejné právo ostatních. Ale paradoxem tolerance je to, že má-li přežít, nemůže tolerovat netoleranci, která chce práva jiných zničit. Proto každý, kdo si zvolil žít v liberální západní demokracii, musí být upozorněn, že jeho názory, přesvědčení a víra jsou zde otevřeným terčem karikaturistů, satiriků a všech, kdo s nimi nesouhlasí, a jedinou zbraní, kterou se jim smějí bránit, je jejich vlastní svoboda slova. A že každý, kdo s tím nedokáže žít, protože není dostatečné dospělý či sebevědomý, má svobodu odejít jinam.

Umlčováním svobody slova začíná demontáž občanských svobod, které naše civilizace zdědila od svých nejlepších tradic vrcholících osvícenstvím. Jestliže tomuto procesu nezabráníme, dnešní doba by mohla vstoupit do dějin jako krátké období svobodných společností, které bylo nežádoucí, protože v sobě neslo zárodky a nástroje vlastního zániku, uzavírá Grayling a vyzývá nás, abychom „zaznamenali svůj protest proti takovému přepisu dějin, i kdyby to mělo znamenat využití poslední příležitosti, kterou k takovému svobodnému projevu máme.“

(Vyšlo v týdeníku Euro)