Nedávné švýcarské referendum žádající zastavení stavby minaretů konečně možná otevře dlouho potlačovanou debatu o stavu náboženské tolerance, lidských práv, soužití kultur a ideologií. Většina oficiálních reakcí dělá ze Švýcarů bezmála prašivé psy a z protizákonného porušování lidských práv se je snaží obvinit OSN. Za „vážnou ránu principu svobody vyznání“ výsledek referenda označil i Vatikán.

Žádné podobné veřejné pohoršení z Vatikánu nebylo slyšet, když v roce 2006 jeho vlastní časopis Avvenire informoval o islamizaci severního Kypru, odkud okupující Turecko s 40 tisíci vojáky vystěhovalo 200 tisíc křesťanů, rozkradlo 25 tisíc ikon a přeměnilo kostely na mešity, hotely, stáje a sklady. Tato informace jako by neexistovala ani pro zastánce tureckého členství v EU a bojovníky za náboženská práva. Rovněž jsme neslyšeli žádné protesty proti poměrně podrobně dokumentované současné muslimské perzekuci křesťanů v Iráku, kde bylo z domovů vyhnáno půl milionu křesťanů. Konference iráckých biskupů v prosinci 2009 lamentovala pravděpodobný zánik iráckého křesťanství, které patří mezi nejstarší na světě.

Zatímco židovské menšiny už ve většině muslimských zemí neexistují, křesťanské menšiny jsou už několik desetiletí vystaveny nejtvrdší perzekuci, jaká dnes ve světě probíhá a která postihuje nejméně sto milionů lidí. Že ji západní politici, média i křesťanské církve pasivně přehlížejí, či dokonce aktivně zamlčují, je důkazem, jak hluboko už Západ upadl do stavu, jemuž korán říká „dhimmi“, což je pojmenování pro křesťany a židy žijící jako druhořadí poddaní pod islámskou nadvládou.

Jejich mlčení je o to bizarnější, že informace o perzekuci křesťanů se dají už řadu let snadno sledovat na nejméně tuctu dobře informovaných internetových stránek, od Frontpage Magazine přes Jihad Watch, Dhimmi Watch, The Gates of Vienna po specificky křesťanské, jako jsou americké International Christian Concern (s internetovým bulletinem Persecution.org) a Christian Persecution Magazine nebo britský The Barnabas Fund, jehož ředitelem je anglikánský teolog Patrick Sookhdeo, autor dnes už bestsellerových knih Global Jihad, Understanding Islamic Terrorism a Freedom to Believe.

Debatu o rozsahu, příčinách a historii perzekuce křesťanů pod islámem erudovaně zahájilo už v roce 2003 odborné sympozium časopisu Frontpage Magazine, v němž debatovali čtyři přední historici mezináboženských vztahů a známí autoři knih a studií na toto téma: Američan Paul Marshall, Britka egyptského původu Bat Ye’or a dva na Západě vzdělaní Arabové Habib Malik a Walid Phares. Všichni čtyři se shodli, že „etnická čistka“ je správné pojmenování současné politiky islámských zemí vůči místním křesťanům a rozšiřování této politiky do sousedních většinově křesťanských oblastí od jižního Súdánu přes Etiopii po jižní Filipíny – a dnes už i částí Evropy. Dle nich probíhá ve čtyřech formách.

Jednak jako přímé vražedné útoky na křesťanské komunity, kterým místní vlády buď nedokážou, nebo nechtějí zabránit. Jednak také ve formě občanské války tam, kde se křesťanská komunita radikálnímu islámu brání – nejdramatičtější příklad je Súdán. Za třetí jde o rozsáhlou diskriminaci křesťanů v muslimských zemích ve formě různých finančních znevýhodnění, nucených daní na podporu islámu, omezení staveb a oprav kostelů, zneplatňování křesťanova svědectví u soudů atd. Čtvrtou formou jsou zákony o rouhání, náboženské konverzi a povinnosti každého muslima šířit islám. Například v Saúdské Arábii platí zákaz všech náboženství kromě islámu, v mnohých islámských zemích je konverze na jinou víru pro konvertitu i konvertujícího trestným činem, na nějž se v přísnějším výkladu islámského práva vztahuje trest smrti. Podobné tresty se vztahují i na takzvanou urážku islámu nebo proroka Mohameda.

Všechny čtyři formy mají své kořeny v islámské historii a samém koránu a vysvětlují postupnou islamizaci dříve křesťanského světa, který se před vznikem islámu v 7. století rozprostíral od Maroka až po okraj Afghánistánu. Pátou formou islamizace byla vysoká daň, kterou museli křesťané platit za „ochranu“ (tedy nezabití), šestou byl zákaz kritizovat cokoli islámského, propagovat veřejně svoji víru nebo se pokusit konvertovat muslima na jinou víru a sedmou sociální a ekonomické zvýhodnění konverze na islám.

Všechny formy dohromady tvoří dva proudy islamizace, která dnes probíhá na všech okrajích islámského světa. Té „mírumilovné“, která počítá s tím, že dříve či později i ti pomýlenci prohlédnou a přestoupí na duchovně nadřazený islám. A té radikálnější šířící víru násilím a dávající na vybranou konverzi, smrt nebo poddanství, známé pod jménem džihád. Takto vykládaný islám, provázený sílícím džihádistickým radikalismem, již přes 30 let opět nabývá v islámských zemích na síle a ke svým křesťanským menšinám se podle těchto příkazů chová. Ač tam žijí o šest století déle než komunita islámská, vnímá je jako vetřelce a agenty „křižáckého“ a „satanského“ Západu.

Od sympozia Frontpage Magazine se na internetových stránkách hromadí počty zabitých a perzekvovaných křesťanů. V Súdánu za 25 let džihádisté povraždili dva miliony lidí a vraždění dál pokračuje v provincii Dárfúr. V Nigérii bylo od zavedení islámského práva šaría během tří let zavražděno 11 000 křesťanů. Podobné číslice přicházejí z východní Indonésie, jež bývala po staletí vzorem náboženské tolerance. Opuštěnost perzekvovaných křesťanů a jejich nepřítomnost v povědomí západních institucí, médií a občanů svědčí o ztrátě soucitu, pocitu sounáležitosti a pudu sebezáchovy, kterou západní civilizace trpí.

Neinformovanost, lhostejnost a bezcitnost vůči perzekvovaným křesťanům trvá, třebaže účastníci sympozia Frontpage Magazine už před sedmi roky upozornili na jejich příčiny: Útoky na křesťany se dějí v místech, kam západní reportéry místní úřady nepustí nebo kam se reportérům nechce. Většina západních novinářů nemá dostatečné historické vzdělání, aby postavení křesťanů v islámském světě chápali, tím méně se o ně zajímali. Západní společnost svou sekularizací znecitlivěla vůči námětům týkajících se náboženství a křesťanství zejména. Silným faktorem neinformovanosti je strach z represálií jako trestu za zveřejnění, někdy i obavy o osud tamních křesťanů často trestaných za činy Západu. Podstatnou roli v šíření dezinformací hrají i peníze ropných států financujících západní vzdělávací instituce.

A možná řešení? Účastníci sympozia Frontpage Magazine i novější debatéři jako Robert Spencer a Daniel Pipes v Jihad Watch se shodují, že situace křesťanů v islámských zemích se bude dále zhoršovat, jestliže na ni nezačnou hlavní západní média podrobně upozorňovat a západní instituce proti ní důrazně protestovat. Dokud tento námět pro ně zůstane tabu, islámský džihádismus bude beztrestně pokračovat a sílit. Je třeba neústupně trvat na reciprocitě náboženské svobody islámu na Západě výměnou za stejnou zaručenou svobodu křesťanství a křesťanů v islámských zemích. Poskytovat politickou, morální a ekonomickou pomoc perzekvovaným křesťanům. Zavádět sankce proti islámským režimům praktikujícím perzekuci nemuslimů a organizacím, které ji schvalují nebo zatajují. Pokračovat v boji proti džíhádistickému terorismu. Bránit západní státy před radikálním islámem uvnitř, důsledně dodržovat zákony demokracie pro všechny a chránit nejen nemuslimy, nýbrž i umírněné muslimy chtějící žít podle západních demokratických zákonů. A podpořit muslimské intelektuály, sekularisty, demokraty, humanisty, disidenty a statečné islámské ženy ve snahách o moderní reformu islámu.

Mohli bychom přidat ještě další bod, který souvisí se samým a dnes na hlavu postaveným principem politického azylu jako pomoci perzekvovaným: Místo přijímání perzekutorů, kteří chtějí naši civilizaci přeměnit ve svou, aby mohli perzekvovat nás, poskytujme azyl skutečně perzekvovaným, kteří naopak naši civilizaci budou chtít před postupující perzekucí bránit, protože ji zažili na vlastní kůži.

Vyšlo v týdeníku Euro