"Bylo to ve třetím ročníku na gymplu, kdy se celá třída rozhodla, že si společně budou dělat řidičské oprávnění. Byla jem tehdy jediná, kdo neměl zájem řídit auto. Byla jsem přesvědčená, že se všude dostanu pešky, na kole nebo MHD dopravou." píše Nina Křehotová.

Osud tomu tak chtěl a ještě ve třeťáku mi zjistili nádorové onemocnění míchy a od jisté doby se musím pohybovat na mechanickém vozíku. Původně pocházím z Litvínova, díky přátelům jsem mohla dostudovat náše velice bariérové gymnázium. Už v Litvínově začaly mé nepříjemné zkušenosti s bariérovostí v MHD dopravě. Je to malé město a tak nízkopodlažní tramvaj jezdí opravdu jen málokdy! A občas nebylo zbytí a kamarádi mě museli vytáhnout do tramvaje se schody, abych se dostala včas na místo, kam jsem potřebovala. Ano, stalo se to jen dvakrát, kdy řidič tramvaje mě chtěl vyhodit se slovy: „Tahle tramvaj je jen pro NORMÁLNÍ lidi!“. Počkejte si na svoji! Během hodiny vám pojede. Ano, krásná slova pro 18 letou holku.



Poté jsem začala studovat v Praze. Čekala jsem, že vše bude lepší a jednodušší. Nebylo! Nevěděla jsem, že jen určité zastávky metra mají výtah. Že plošiny v metru jsou často rozbité a tak se nejednou stalo, že jsme do školy prostě nedorazily vůbec. Studovala jsem společně s mou sestrou a ta mi všude pomáhala. Ale opravdu jsme musely vše důkladně plánovat, abychom našli vhodnou trasu – ať už jsme se potřebovaly dostat kamkoliv v Praze. Častokrát se navíc stalo, že když už jsme se konečně dočkaly nízkopodlažního autobusu, tak se tam nahrnuli všichni lidé ze zastávky a pro mě už tam nebylo místo a my musely čekat další hodinu na autobus pro nás NENORMÁlNÍ...

Po studiu jsem se přestěhovala do Prahy (tedy do Jesenice, což je kousek od Prahy) kvůli práci. Na Mostecku moc šancí najít práci není pro nikoho. V Jesenici nízkopodlažní autobusy nejezdí vůbec! A tak, ikdyž jsem nikdy nechtěla řídit auto, tak jsem byla donucena. Protože, pokud chce být vozíčkář soběstačný, tak jiná šance prostě není. Na dopravu MHD musí člověk mít pomocníka a pokud asistent není rambo, že by do schodů nesl v jedné ruce vozíčkáře a v druhé jeho vozík, tak musí znát důkladně, kde jsou výtahy, kde je vhodná zastávka, kde jsou snížené chodníky...a připravit se na to, že cesta, která by mohla trvat jen pár minut zabere mnohonásobek času...

P.S. Ještě malá zkušenost, kdy jsem chtěla být soběstačná a nastoupit do metra sama. Rozjela jsem se na vozíku, ale přední kolečka se mi zasekla mezi nástupištěm a metrem a tak jsem do metra mezi lidi nastoupila velice elegantní šipkou

Autorkou textu je Nina Křehotová.
Děkuji.