31. 03.

Brazilci jednají o koupi Budvaru

(Napsáno pro Deník Referendum) Budějovický Budvar dostal podpásovku od Soudního dvora EU, který zrušil klíčové části předchozího rozsudku ve prospěch Budějovického Budvaru ve vleklém sporu s americkým Anheuser-Buschem o registraci známky „Bud“.

Mluvčí Budvaru Petr Samec však zůstával v klidu a řekl, že to není konečný verdikt, že se spor vrací opět na začátek k soudu nižší instance, který už jednou rozhodl ve prospěch Budvaru. Jenže brazilská strana (A-B InBev patří do tzv. belgické skupiny piv, která je fakticky vlastněna Brazilci - mix brazilské AmBev a belgické InterBrew), nemyslí, že bude třeba vyhrát další soudní spor, neboť za současné politické garnitury jednoduše plánují koupit a převzít Budějovický Budvar.

Od března loňského roku už šest různých delegací brazilských a amerických analytiků přijelo na sice neoficiální, ale pracovní cestu do ČR, aby analyzovali a zhodnotili různé aspekty týkající se Budějovického Budvaru a zároveň navázali styky s politickými činiteli, ale i lidmi z médií, protože jsou si vědomi, že má-li BB padnout do rukou nečeských vlastníků, bude třeba masivní PR kampaně, aby se zmírnila nevole Čechů.

Naposledy se sešli v restauraci syna bývalého ředitele TV Nova Davida Železného (Le Terroir, ve Vejvodově ulici v Praze na Starém městě), kterou jim doporučil světově známý spisovatel brazilského původu Paulo Coelho. Zde se jednalo s reprezentantem vlivné PR agentury o tom, komu věnovat pěkné, rozumějte drahé dárky, které politiky zvát do jakých rekreačních středisek na krásném brazilském pobřeží atp. Dokonce najali i jednoho bývalého manažera z brazilského VW, který pracoval ve Škodovce, aby pomáhal mimo jiné navazovat kontakty, právě jako to kdysi dělal v české firmě.

Podle mého zdroje, který je součástí rodiny jedné z vyjednávajících stran (InBev), je na straně české vlády zainteresovanou postavou např. ministr financí Miroslav Kalousek. Nejváženější kontakty nejvyšší úrovně, co se Budvaru týče, se započaly už v Itálii na bujaré chlastačce pro VIP hosty pořádané Silviem Berlusconim před pěti lety. Ale poté, co údajně bylo mezi řádky požádáno o pomoc s penězi na politickou kampaň ODS, jednání trochu ochladla. Brazilci prý neměli zájem riskovat zapletení do korupčního skandálu, který by mohl poškodit jejich obraz a znemožnit tak prodej BB. Interní analýza podle mého zdroje nastínila, že s touto transakcí by se neskutečně zvýšilo riziko provaření v médiích.

Jenže Prezident InBevu, Carlos Brito, je hlasitě proti korupci. Ten tým, který má v ruce seznam vlivných lidí, kteří mají být klíčem k ovládnutí alespoň části Budějovického Budvaru, sice počítá s nákupem jakýchsi dárků či umožněním cestování, popř. i službami uspokojujícími jisté mužské potřeby - to ale v brazilské kultuře není považováno za uplácení, nýbrž za jakousi „laskavost". Může to znít divně, ale ten rozdíl spočívá v tom, že ta strana, co se něco snaží získat, neříká, co chce, pouze ukazuje dobré úmysly. Tento kulturní rys by se dal srovnat s chováním muže, který se snaží sbalit holku. Lichotí jí, koupí jí drink, ale neřekne přímo, že ji chce mít večer v posteli. Ale zejména ona by neměla říct, že si přeje dostat určitý dárek.

Podle manželky již zmíněného bývalého manažera brazilského VW i české Škodovky se InBev údajně nelíbilo, že Češi připravili konkrétní nabídky „kolik za co“, a proto nebyla jednání dokončena. Ale teď jsou jednání podle mého zdroje opět v plném proudu.

Už je téměř jisté, že současná vláda plánuje někdy příští rok zahájit prodej menšího podílu v BB, a jelikož si jsou vědomi, že tato transakce bude mít podporu pouze ODS + TOP 09 a že pravděpodobné nemůže počítat s podporou populistických VV a už vůbec ne opozičních ČSSD nebo KSČM, doporučila PR agentura zaměřit se na získávání podpory především lokálních politických subjektů.

InBev, mezi jejíž produkty v současnosti patří například Stella Artois a která působí zhruba v 150 zemích světa, se chystá získat podporu třeba i zelených tím, že se plánuje v roce 2013 zapojit do celosvětového trendu a stát se tzv. „zelenou“ firmou.

Po převzetí prý plánují „nechat“ BB v původním stavu beze změn. Naštěstí alespoň pochopili, že pustit na český trh americký Budweiser by byla sebevražda, i když podle mého zdroje to zabralo dva roky přesvědčování dvou hlavních manažerů InBevu.

Zůstává ale problém, že za sympatickými exotickými tvářemi od Cobacabany se skrývá ničemný plán dostat „Bud“ na evropský trh a zaplavit ho. Interně se hovoří o strategii „Van Sá“, což je složenina příjmení oblastních ředitelů pro západní a střední Evropu, Jo Van Biesbroeck a Francisco Sá, spočívá v tom, že by se Budvar stal tzv. nadstandardním luxusnějším pivem - výměnou za národní hrdost - zatímco pivem pro běžnou spotřebu by se v celé Evropě postupně stal právě Budweiser.

Zároveň se mluví také o „Sicupira" strategii (po řediteli Carlosi Sicupirovi), která zase počítá s tím, že plánované cesty prezidentky Dilmy Rousseffové v roce 2012 za účelem obchodních jednání mezi brazilskými a českými firmami budou i za účelem prosazování právě tohoto obchodu. Proto je další nejnovější objednávka směrována agentuře na průzkum trhu, aby zjistila, jaké vztahy už fungují a jaké mají teprve potenciál, aby oficiální delegace věděla, na co se má při vyjednávání zaměřit.

Je to vysoká hra, nemluvíme o koupi nějaké opuštěné fabriky, mluvíme o otevření brány k obrovské mezinárodní expanzi, která by zapříčinila ovládnutí evropského trhu americkou značkou. Přece se „kvůli pivovaru v nějakém malém jihočeském městě" nenechá InBev zastavit. Koupě Budvaru by mohla přijít na dvě miliardy dolarů (asi 30 miliard korun).

Uvědomil jsem si, jak „dobré" přátele má ten třetí zdroj, se kterým jsem se sešel v Dhábě na Národní třídě. Poté, co jsme se rozdělili, jsem toho člověka o chvíli později zahlédl v ulici V Jámě před číslem osm, jak mluví s Milanem Jančíkem, kontroverzním exstarostou Prahy 5, v autě VW Touareg stříbrné barvy, SPZ 54A 9702, přesně v 19:54, v útery 29.03.2011.

Buď čekali na „go-go“ tanečníka z gay klubu Escape, nebo si jen možná dávali tipy, co Čechům ještě zbylo a dalo by se nějak zpeněžit...

Článek původně vyšel zde:
http://denikreferendum.cz/clanek/9801-co-cechum-zbylo-a-dalo-by-se-nejak-jeste-zpenezit

24. 03.

Savov: Cimrman mediální scény (mluví o něm kdekdo, ale nikdo ho neviděl)

(Napsáno pro Deník Referendum) - Před měsícem poslal Jiří Paroubek písemnou interpelaci premiéru Petru Nečasovi na téma inzerce státních institucí v denním tisku. Zajímal se konkrétně o Pozemkový fond, Lesy ČR a České dráhy. Vadilo mu, že se inzerce Pozemkového fondu příliš často objevovala v deníku Právo. Měl totiž podezření, že se vláda skrze inzerci snaží získat „levicový" deník na svou stranu. Též zmínil nesmyslnou inzerci ČD v deníku E15.

Premiér Nečas tuto interpelaci přeposlal řediteli Pozemkového fondu Radimu Zíkovi, který expremiérovi zaslal rozpis nákladů PF ČR za poslední tři roky. Bylo skutečně zajímavé vidět, že deník Právo za poslední tři roky získal téměř dvacet milionů korun, zatímco Mafra, která vlastní tři deníky, získala 133 866,50 Kč za rok 2008, o rok později už pouhých 18 007,00 Kč a v roce 2010 už Pozemkový fond u Mafry, kde by inzeráty byly nejvíce vidět, jednoduše neinzeroval.

Jiří Paroubek (a nemůžu si pomoct, ale jako Jihoameričan musím říct, že mi Paroubek silně připomíná Huga Cháveze nejen váhou, ale i populisticky-útočným způsobem vyjadřování) na základě své interpelace získal odpověď, co se týče PF, ale už jsem nezaregistroval, že by se někdo obtěžoval objasnit situaci kolem inzerce ČD v deníku E15.

Ve své interpelaci Paroubek správně upozornil na známou přátelskou vazbu mezi vlastníkem Médey Jaromírem Soukupem a jistým panem Savovem, který je označován jako vydavatel deníku E15.

Ten člověk je František Savov. Takový Jára Cimrman české mediální scény: mluví o něm kdekdo, ale nikdo ho neviděl.

Tenhle pán v roce 2001 údajně sehnal neznámé investory na nákup vydavatelství Mladá fronta a. s., která nemá s deníkem Mladá fronta Dnes nic společného, ale vydává několik tradičních titulů jako Mateřídouška, Lidé a země, Maminka, Sluníčko, Ikarie a donedávna i Věda technika a mládeže a Mladá fronta Plus. V současné době navíc vydává deník E15, týdeník Sedmička a časopis Strategie. (Akciová společnost Mladá fronta patřila od roku 1995 německému koncernu Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft, který tehdy koupil i menšinové podíly českých majitelů.)

Savov je též úzce spojený s případem zmizení 500 milionů z České konsolidační agentury. Minulý měsíc pražský Vrchní soud potvrdil rozsudek krajského soudu a poslal Jana Šika a Miloše Skořepu do vězení za machinace s penězi ČKA. Jenže pan Šik tvrdí, že vše dělal na pokyn právě Františka Savova. Avšak protože František Savov oficiálně nefiguruje vůbec nikde, v kauzách vystupuje pouze vždy jen jako svědek.

Neexistuje žádná fotografie ukazující jeho vzhled a v poslední době probíhají jednání s managementem přímo v jeho domě nedaleko Prahy. To proto, aby nikdo neměl šanci ho vyfotit.

A celou dobu tvrdí, že je pouze zprostředkovatelem, jednatelem a konzultantem jisté americké společnosti se sídlem v Oregonu, která se jmenuje European Financial Services. Samozřejmě, jak bývá v českém kapitalisticky-mafiánském prostředí zvykem, je firma zastoupena jakýmsi advokátem z Karibského ostrova Dominica, daňového ráje. Ideální pro firmy, které chtějí, aby jejich vlastníci zůstali v utajení.

Málokdo ví, jak Savov vypadá a co je to za člověka, ale já jsem měl tu příležitost ho spatřit, když jsem se stal tzv. publisherem v Mladé frontě a. s. Nejen jsem ji řídil, ale postupně renovoval veškeré její tituly.

Byl to rok 2003, kdy jsem byl pozván do společnosti Adore, která sídlila na Andělu v Bozděchově ulici. Přede mnou se objevil mladý, ani ne třicátník, zrzavý, velmi vysoký muž se se štíhlou, ale svalnatou postavou, který se představil jako František Savov. Na stůl položil několik časopisů se slovy „tohle jsem koupil, ale nevím, co s tím mám dělat". Když jsem mu začal vysvětlovat, co všechno je třeba udělat, zastavil mě a řekl: „Nerozumím časopisům, rozumím penězům. Vím, že jste špičkový, dávám vám to na starosti."

Byl jsem poslán do nějaké budovy v Modřanech, kde „neoficiálně" sídlily redakce těchto časopisů. Oficiálně Mladá fronta a. s. sídlila v historické budově v Radlické ulici, což jsem zjistil, když za mnou chtěla přijít reportérka Martina Coufalová, abych napsal článek o svých plánech s těmito tituly, ale dostal jsem zákaz zveřejňovat, kde sídlíme, což mi připadalo zvláštní, vzhledem k tomu, že tam denně chodilo pracovat skoro sto „novinářů". Ale jsme v ČR, to znamená, že 1) pokud to není na papíře s razítkem, tak to neexistuje a 2) je snadné najít „novináře", kteří umějí mlčet za plat na konci měsíce. (Toto nařízení jsem samozřejmě ignoroval.)

Kvůli té práci jsem s panem Savovem jednal prakticky dennodenně. Z blízka jsem poznal jeho evidentní neschopnost k řízení médií, viděl jsem, jak z též neschopné sekretářky - milenky udělal generální ředitelku; jak byl zafixovaný na Ameriku a zálibu ve sledování porna během dne v práci. Ne, že by to nikdo z nás nedělal, ale bylo vtipné spatřit záběr ze skupinových orgií a jako naschvál počítač zrovna zamrznul, když mi jednou něco chtěl ukázat na jeho obrazovce. To říkám jen proto, abych ilustroval, že Savov nevypadá jako klasický velký podnikatel, ale to, co skutečně je: syn bývalého papaláška z ministerstva zemědělství s dobrými konexemi, které mu otevíraly obrovské možnosti. Takže typická česká zlatá mládež. Pouze póza, ne mnoho chytrosti. Skoro bych řekl neomalenost.

Nicméně, jak to ve VIP kruzích v Praze bývá, byl amerikanofil a naše první schůzka byla zprostředkována jedním Američanem a od té doby se mnou od začátku do konce naší spolupráce mluvil jenom anglicky, takže mám pocit, že si neuvědomil, že mluvím plynule česky, a asi proto přede mnou mluvil otevřeně o jistých věcech u telefonů s důležitými lidmi - pravděpodobně ho nenapadlo, že všemu rozumím.

Těmi lidmi byli například Jaromír Soukup, lidé z Českých drah a další. Proto mě vůbec nepřekvapuje to, co Paroubek tvrdí.

Než jsem z Mladé fronty a. s. odešel, pracoval jsem na koncepci nového deníku i týdeníku, které měly být prezentovány s účelem rozdávání ve vlacích zdarma. Nevím přesně, s kým z ČD mluvil konkrétně, ale nabízel, že další jeho firma s názvem Face Up Media - což je síť reklamních plakátů např. nad pisoáry na veřejných toaletách - může ČD poskytnout prostor jako jednu z výhod pro získání licence na distribuci tisku ve vlacích v České republice.

Jsem například svědek, že tiskárna Europrint, která sídlila právě pod redakcí a vydavatelstvím MF a. s. byla též řízená Savovem, protože jsme měli často společné porady. A jako synovi daňového advokáta mi nepřišlo divné, že Europrint zaúčtoval MF a. s. nesmírné částky, které nakonec vedly k tomu, že společnost byla ztrátová.

Ale jeho nejzajímavější prapodivná vazba byla s jakýmsi Tomášem, který údajně byl v pozadí poloviny masokombinátů v ČR. Když jsem chtěl najít někoho pro exkluzivní rozhovor v prvním vydání časopisu Mladá fronta Plus, Savov mi zařídil možnost dostat se do tajného sídla, kde se odehrávaly různé kšefty mezi masokombináty. Tam jsem ve velmi luxusní kanceláři našel bývalého komunistického funkcionáře Miroslava Štěpána, jednatele společnosti, mezinárodně známého za faux pas během listopadové revoluce u ČKD („nejsme děti!").

Jenže několik let po mém odchodu z Mladé fronty a. s. se v časopisu Ekonom objevilo, že jsem údajně tvrdil, že v pozadí Savovovy firmy je ruský kapitál. Zajímavé je, že neznám toho reportéra, který mě citoval, což bych očekával nanejvýš v Blesku, nikoli v seriozním ekonomickém týdeníku. Ale i na základě tohoto článku dokonce i Syndikát novinářů vyjádřil znepokojení z potenciálního ruského kapitálu v Mladé frontě a. s.

Pravdou ale je, že jsem nikdy rusky hovořící osobu v blízkosti Savova neviděl, a zároveň vím, že lidé, se kterými jsem jednal, pro které jsem dělal prezentace, abych sháněl peníze pro vznik Mladé fronty Plus, byli Američané.

Hned od začátku, když jsem tuto práci přijal, jsem řekl panu Savovovi, že jediná moje podmínka je, abych měl vlastní zpravodajský týdeník, a chtěl jsem, aby se jmenoval Mladá fronta něco, bylo jedno co, aby lidé při nákupu v trafice viděli jistou podobnost, čímž by se zajistila čtenost jedné velké cílové skupiny. Jenže Savov mi vysvětlil, že on sám nemá peníze a že to, co dělá, je zprostředkovávání investorů. Proto mi dal na úkol si vytvořit byznys plán, abych byl připraven to těm Američanům prodat.

Dostat peníze od Mladé fronty a. s. byl skutečně velký boj. Platy přicházely na účet s minimálně dvouměsíčním zpožděním a důvod mého odchodu byl, že nechtěli zaplatit externistům a tehdejší finanční ředitel a dnešní člen představenstva Lukáš Pollert mi tvrdil, že si mám každý třetí měsíc najít jinou skupinu externistů, protože tak dlouho mají trpělivost, než si jdou hledat další práci. Pollert je ten typický kolaborantský typ s „poker face", brýlatý účetní, který neměl žádné výčitky svědomí kvůli svému chování.

Proč externisté nemohli vymáhat své mzdy právně, neměli snad podepsané smlouvy? Ne, je zvyk, že externisté komunikují se šéfredaktorem často pouze po telefonu nebo e-mailu a články vycházejí bez podpisu, pouze s iniciály nebo zkratkou (např., jako interní vtip, mé články vycházely se zkratkou „fag").

Takže co se týče Savova a jeho údajného napojení na investory z bývalého SSSR, je to dle mého názoru spíše zaviněno špatnou investigativní schopností našich „novinářů". Důležitější budou spíše jeho kamarádíčci z české politické scény, nikoli ze zahraničí. Možná i díky nim nebyla Mladá fronta a. s. kontrolována ani pokutována za to, že nezveřejňuje účetní uzávěrky, ani výroční zprávy již od roku 2003.

Proč? Pravděpodobně proto, že dělal něco podobného jako vydavatelství Stratosféra, kde ředitel stále získával peníze od amerických investorů. Fungovalo to víceméně takto: Američané viděli úspěšnost jednoho titulu a zároveň viděli, že jiný titul potřebuje finanční injekci, a protože bylo více titulů, kterým se dařilo, než těch, kterým ne, tak rádi investovali dále a rok nato viděli uměle vytvořená čísla, že se ta investice vyplatila. Jenže posléze prý začal být neúspěšný jiný časopis, aby Amíci poslali další prachy. Pravda ale je, že většina časopisů měla stálou nekolísající čtenost. A Savov mi řekl, že jeho snem bylo, aby se jeho firma stala jakousi Stratosférou a skrze mě se pokoušel, částečně úspěšně, dostat k sobě co největší počet zaměstnanců právě ze Stratosféry.

Takže bychom se spíše měli bát jeho vazeb, nikoli ruského původu, ale těch na českou politickou scénu.

Článek původně vyšel zde:
http://denikreferendum.cz/clanek/9681-jara-cimrman-ceske-zurnalistiky

Savov u soudu:

foto: Profimedia

23. 03.

Kubanská bloggerka Yoáni Sanchez píše o životě na Castrově ostrově

Přátelé ještěrek - Krátce poté, co jsem se naučila, že bonbony jsou sladké a oheň pálí, jsem zjistila i to, že Kubánci se mohou zapisovat do organizací, vytvořených státem, ale že jsou exemplárně trestáni, pokud si chtějí založit své vlastní. Tak děti vstupovaly automaticky do pionýra, ženy byly od 14 let sdružené, sousedé se začleňovali do Výborů na obranu revoluce a dělníci se stali členy jediného povoleného odborového svazu v zemi. Vedle toho se studenti sdružovali ve své konfederaci a zemědělci byli sloučeni do jediné organizace na celonárodní úrovni. Zdálo se, že jsme všichni někde sdružení.

Když jste se hlásili o práci, univerzitní studium, nebo jste chtěli získat právo ke koupi domácího spotřebiče, bylo nutné vyplnit formuláře, kde se ptali na členství v organizacích, posvěcených mocí a začínajících samozřejmě těmi nejdůležitějšími: Komunistickou stranou a Unií mladých komunistů. Vzpomínka na to, jak s tužkou v ruce dělám křížky vedle zkratek OPJM, CDR, nebo FMC mi dnes připadá směšná. Dělala jsem to automaticky, bez přesvědčení, jenom aby to vypadalo, že jsem řádná, revolucionářská, „normální“ občanka.

Už několik let neopakuji žádná hesla a nepatřím k žádnému ze sdružení, která jsou v naší zemi povolená. Když se mě ptají, říkám, že jsem nezávislý občan, volný elektron a má platforma se věnuje pouze požadování zrušení trestnosti nesouhlasu. Ale vím, že od této mety jsme ještě daleko. I přes slíbené změny a uvolňování je pořád ještě problém něco kritizovat, ať už je to práce ministra, nebo školní rozvrh. O zakládání nezávislé strany nemůže být ani řeč, i kdyby šlo o nevinný klub přátel ještěrek.

----

A mých deset procent lásky?

Minulé pondělí zažily všechny směnárny v zemi perný den. U té, co je nejblíž mému domu, stála ráno fronta padesáti lidí, plísnících ochranku. V ranních zprávách ohlásili novinku o stanovení parity mezi konvertibilním kubánským pesem a severoamerickým dolarem. Kvůli novinářské těžkopádnosti nikdo nevysvětlil srozumitelným jazykem, v čem nový směnný kurs spočívá. Místo toho hlasatelé přečetli rezoluci, která byla i se všemi svými odbornými termíny publikována ve státním tisku. Když dočetli, málokdo s jistotou věděl, jaká je teď tedy hodnota zelených bankovek ze severu. Tisíce lidí se proto nahrnuli do bank a směnáren CADECA, aby peníze s tvářemi Lincolna, Franklina a Washingtona proměnili.

Ten den byl ve znamená frustrace, protože si někteří mysleli, že se také sníží rozdíl mezi národní měnou, ve které se vyplácí mzdy, a tou druhou, zvanou „chavito“, nezbytnou k pořízení většiny potřebných věcí. Ale ne. Opatření se vztahovalo jen na 8% devaluaci konvertibilního pesa vůči americkému dolaru. Slovo „parita“ bylo také zdrojem zmatku, protože naštvaní zákazníci si nechtěli nechat vysvětlit, že zůstává platné 10% zatížení dolaru při jeho směně v hotovosti. Vláda chce tímto způsobem stimulovat převody dolarů přes banky a trestat tak ty, které dorazí na ostrov hotově, často pomocí převozníků. Reforma bankovnictví je tak urgentní a nutná, že přijatá rezoluce je jen kapkou v moři absurdit, čekajících na nápravu. Pomalost nás dusí a vlažnost nám prožírá kapsy.

A tak je ve frontách u směnárny CADECA v mé čvrti už dva dny patrná nespokojenost a mezi čekajícími vypukají hádky. Vrchol všeho nastal, když jedna stařenka dostala asi 87 centavů za každý vyměněný dolar. „Syn těžce pracuje, aby mi poslal tyhle peníze a podívejte, co mi z nich zbylo!“ Jeden bojovný straník, který také čekal, až si bude moci vyměnit „nepřátelskou“ měnu, stařenku napomenul, ať si nestěžuje a připomněl jí, že je přece privilegovaná a má to štěstí, že dostává peníze ze zahraničí. To nejmenší, co prý může udělat, je „odevzdat 10% vlasti, která to tolik potřebuje“. Paní odsekla tak rychle a sebejistě, že se kolem udělalo ticho: „Jo, dostávám pomoc ze zahraničí, ale každý den se mi stýská po mých dvou synech. Dá mi vlast zpátky o 10% víc lásky?“ Za pár minut bylo po frontě.



-----

Dago v televizi

Právě jsme se synem dokončili školní domácí úkol o Boccaciově Dekameronu a jdu se podívat na televizní seriál, který je plný jiného druhu lidského utrpení, hodně odlišného od středověké Itálie. Je to více než třicet minut vysílání, zamořeného nepravděpodobnými závěry a málo přesvědčivými důkazy o vztahu disidentů, výtvarných umělců a nezávislých novinářů se zahraničními mocnostmi. Scénář je psán strachem, obavami kubánských institucí z jedinců, kteří spolupracují, informují se a prosperují mimo dosah kontroly státu.

Nuda už ze mě vyloudila pár zívnutí, když se najednou na obrazovce objeví známá tvář Dagoberta Valdese, doprovozená popiskem „kontrarevoluční živel“. Radostně výsknu, protože vedle jeho fotografie zmiňují jím vedený časopis Convivencia. Surfař na webu dobře ví, kolik návštěv stránek vyprovokuje jejich napadení ve státní televizi, a to dokonce i v zemi s tak malými možnostmi připojení, jako je tato. Když pomine můj entusiasmus pro statistiky, uvědomím si, že můj kamarád je veřejně pranýřován v hlavním večerním vysílacím čase. Dago je drsně pomlouván, aniž by mu bylo přiznáno právo obhajoby, démonizují jeho postavu takovým způsobem, že mi pak několik přátel vystrašeně volá s otázkami: „Zavřou ho?“ „Nebo dokonce popraví?“ Snažím se je uklidnit. Čím silnější vypadá útok, tím větší zoufalství a nemohoucnost cítí naši vládci, když nemohou zabránit novým informačním a občanským jevům. Neříkám jim, jaké si ve skutečnosti dělám starosti. Dělám si pro toho člověka z Pinar del Río, jehož profesí kdysi byl sběr palmového listí, velké starosti.

Když ta prozatím nejslabší kapitola „Informací z Kuby“ skončí, chytím mobil a pošlu pár tweetů. To je ten ohromný rozdíl, myslím si, zatímco ťukám do klávesnice, mezi zastaralými vládními kampaněmi a těmi, které se dělají v novém tisíciletí informatizace a sociálních sítí. Dnes se velká část mých krajanů radši dívá na program nahraný díky ilegální satelitní anténě, než aby se nechali indoktrinovat seriálem o odhalených agentech, podezřele sladkých kapitánech ministerstva vnitra a tajných kamerách, točících aktivity, které se odehrávají na veřejnosti. Oproti sedmdesátým a osmdesátým letům teď ale Dago disponuje webovou stránkou, blogem a dokonce účtem u Twitteru, díky kterým může říci to, co ho nenechali říct v tom televizním pamfletu. Je to občan s vlastním kanálem pro sdělování svých názorů, se schopností šířit myšlenky, která se ve chvíli takovéhoto útoku stává jeho hlavním proviněním a jeho jedinou ochranou.



----

Role muže, aneb kriolská viagra

V dárkovém košíku toho minulý měsíc moc nebylo. Byly výpadky dodávek a člověk se musel spokojit s několika banány a pár kily kuřete. Ale bude líp. I tak měl pocit, že má štěstí, protože když dorazil do své čtvrti s deseti vejci, které také dostal v práci, dychtivě za ním vyběhlo několik sousedek a ptalo se, kde je dostal koupit. Trošku se začervenal, ale pyšně jim vysvětlil, že je nekoupil, protože jsou součástí speciálního přídělu potravin, kterou dostávají všichni příslušníci Ministerstva ozbrojených sil.

Nosit vojenskou uniformu na tomto olivově zeleném ostrově má spoustu výhod. Nejenže dostáváte prebendy ve formě jídla a dalších věcí, ale máte také možnost snižovat tresty, přeskakovat papírování, které by normálnímu člověku zabralo věčnost a dokonce můžete rychleji získat bydlení. Ten samý důstojník, který teď radši schovává svůj potravinový příděl před sousedkami, mi jednou řekl, že jeho hodnost důstojníka je jako „šek na doručitele“. Když jeho syn spáchal trestný čin, stačilo, aby si oblékl kabát z hodnostmi a holínky, a vyšetřující soudce poslal „zbloudilého chlapce“ do domácího vězení, místo aby ho umístil do polepšovny.

Jenže náš muž s pistolí u pasu a čepicí naraženou do čela chce víc. Pouze vysocí důstojníci, kteří přesáhnou určitou úroveň ve vojenské hierarchii, dostávají pravidelný příděl léku PPG, známého také jako kubánská viagra. Zbývá mu už jen málo času na povýšení, předtím než dosáhne důchodového věku, ale nechce do důchodu odejít, aniž by si s sebou odnesl měsíční příděl těchto životadárných pilulek. Ministerstvo, kterému zasvětil život, mu pomůže plnit jeho mužskou roli, protože voják musí být připraven zvítězit – a pozdvihnout tak jméno svých nadřízených- nejen na bitevním poli, ale také v peřinách jakékoli postele, která se mu připlete do cesty.



-----

Od citronové šťávy k šifrovanému kódu


V poslední kapitole orwellovské ságy, kterou dávají v televizi, jsme viděli mladíka, který s hrůzou ve tváři popisoval, jak mu nějaký turista věnoval programy na šifrování dat. Pravděpodobně se mnoho z nich dá zdarma stáhnout na stovkách webových stránek a používají je lidé a firmy po celém světě, aby ochránili svá data před zvědavci. Jenže na tomhle ostrově, kde je každé gesto soukromí interpretováno jako důkaz konspirace, se snaha o ochranu zpráv, nebo informací na našem počítači stává něčím neslušným a ilegálním.

Ze stejného důvody mělo mnoho ubytoven na školách v přírodě sprchy bez závěsů, protože zakrývat se bylo v rozporu s duchem kolektivu. Diskrétnost se stala výrazem rebelství a psaní si deníku, kde člověk vyprávěl osobní příhody, začalo být považováno za buržoazní přístup, který končil tím, že vedoucí vaše texty přečetl nahlas před celou třídou. I dnes jen málo mých krajanů klepe na dveře předtím, než vstoupí a sport špehování životů druhých není jen doménou Výborů na obranu revoluce (CDR), ale všech sousedů. Narušování intimního prostoru občanů se děje tak často, že nikoho ani neudivuje, že televize vysílá nahrávky telefonních hovorů klientů ETECSY, nebo fotografie zevnitř z bytu nějakého kritika.

Teď jsou novým „strašidlem“ šifrovací softwary. Armáda, která strávila celou svou existenci vymýšlením kódů, které by zabezpečily její informace, musí být dost rozmrzelá, když jsou dnes podobné technologie dostupné všem. Nová kampaň proti diskrétnosti, kterou rozjela oficiální média, je ale v rozporu s některými částmi oficiální epopeje. Pokud si dobře pamatuji, říkali mi od dětství, že Fidel Castro napsal ve vězení fragmenty slavné obhajoby, zvané „La Historia me absolverá“. Nevidím žádný rozdíl mezi vysmíváním se věznici Isla de Pinos pomocí neviditelného písma, které se objeví až nad ohněm a mezi užíváním programu TrueCrypt k odrazení čmuchalů. V každém případě se všichni naučí, že plot represí nedovolí, aby jejich hlasy někam nezamaskované dolétly, pokud nejsou zakryptované Je přesvedčený, že autoritářský stát se bez rozpaků prohrábne jeho životem, aby z něj dostal ty poslední zbytky intimity a tajmnství, jaké mi ještě zbývají.



-----

Jezero Bohemia

Začínala jsem ji vždycky číst od poslední stránky, kde byly kreslené vtipy a karikatury slavných lidí. Potom jsem přešla ke křížovce a když jsem dorazila k reportážím, už jsem se bála, že mi čtení za chvilku skončí. Musela jsem pak čekat dalších sedm dní, než prodavač začal vyvolávat jeho jméno plné dálek a zatřásl listy s vůní inkoustu před našimi okny. Prarodiče brzdili můj entusiasmus a říkali, že tento týdeník se ani náznakem neblíží tomu, co si kdysi kupovali u stánků oni.

Bohemia, nejstarší časopis na Kubě a v Latinské Americe, se narodil v roce 1908 a teď zemřel zaživa. I když mu pořád přidávají další roky existence, přestal být už před více než deseti lety směrodatný. Vydání Bohemia Svobody z roku 1959, které ukazovalo těla, zmasakrovaná za předchozí diktatury, se změnilo v nudnou, triumfalistickou a zbytečnou tiskovinu. Časopis se začal zmenšovat a ztrácet listy. V článcích se opakovaly stejné sladké příběhy jako ve zbytku oficiálního tisku. Dokonce i titulní strana se začala k nerozeznání podobat jiným časopisům, jako třeba „Moře a rybolov“, nebo bázlivému „Jsme mladí“. Celá jeho osobnost odtekla kanálem cenzury. Byl převychován systémem, kterému se nelíbí nepohodlné časopisy a ostří novináři.

Každý den procházím kolem budovy, kde Bohemia sídlí. Je na ní nejkrásnější busta José Martího, jakou jsem v Havaně viděla. Dám si tu námahu, abych synovi vysvětlila, že tady podřimuje jeden z nejdůležitějších časopisů, jaký kdy v této zemi a v celém regionu existoval. Pro děti jeho věku je tato zóna poblíž Národního shromáždění jen místem, kde se hromadí voda když prší. Vodní nádrž, přes kterou po lijáku neprojedou auta. Jezero Bohemia mu říkají, i když mu vysvětluji, že předtím, než bylo toto místo známé záplavami, tady bilo srdce novinařiny a připravovaly se tu stránky, které později hltaly oči jako ty moje.



-------

Palanda

Neležely jsme spolu na jedné palandě už více než dvacet let. Sestra radši spávala dole, kvůli strachu, že spadne uprostřed noci. Já, odvážnější, jsem na školách v přírodě šplhala do výšek těch rozvrzaných postelí. S výmluvou na věk jsem skákala po zubožené matraci, která s každým skokem vypouštěla mračno usazeného prachu na čerstvě povléknuté povlečení. Sestra si stěžovala, že jí špiním polštář botami plnými bahna z polí, kde jsme pěstovali tabák a dávali si šlofíka. S trpělivostí prvorozené dokonce tolerovala mé noční náměsíčné tlachání.

O dvě desetiletí později jsme se na palandě sešly znovu. Tentokrát jsme neměly ani deku. Má sestra a já, jedna postel nahoře a druhá dole, ve tmě, v cele policejní stanice na rohu ulic Infanta a Manglar. My dvě, kdysi mobilizované na zemědělské práce, zadržené o mnoho let později těmi, kteří určitě taky spávali v táborech v Guiru, Alquízaru, v Los Palacios, nebo Batabanó. Zatímco jsem uléhala na prkna, ptala se nás nějaká žena odvedle, proč jsme zavřené. Silný zápach záchodů, vyplňující celý prostor a místo gongu, který svolával do práce, hlídala dveře uniforma se zachmuřenou tváří.

Paměť s námi hraje triky. Teď, když vzpomínám na ubytovny plné adolescentů, se mi vzpomínky pletou s obrazem cely na 4. stanici, odpoledne 24. února 2010. Má sestra a já, jak se dělíme o plechovku kondenzovaného mléka se spolužačkami a najednou vržené na jakousi chodbu, kde na nás řvou a cloumají s námi policajti. Má sestra a já, na věčné palandě, která může být stejně tak uprostřed barevné půdy v Pinar del Río, jako ve vlkém sklepě v El Cerro. Z ubytovaných holek se staly uvězněné ženy, z pionýrek na sběru banánů a pomerančů z nás jsou občanky, nastrkané násilím do antonu. Má sestra a já, jedna postel nad druhou. Ona bojácná, s chvějícím se hlasem, protože už se o mne nemůže ani postarat, ani mě bránit.

V těchto dnech je tomu právě rok, co nezákonně zatkli mou sestru a mne, když jsme šly podepsat knihu kondolencí za smrt Orlanda Zapaty Tamaya. Nahlásila jsem to na vojenské prokuratuře, na státním zastupitelství, národnímu shromáždění a hlavnímu ředitelství státní policie. Od žádné z těchto institucí jsem nedostala odpověď. Zde je znovu audio nahrávka, kterou se mi toho dne podařilo pořídit mobilním telefonem.





------

Tvrdohlavá jména věcí

Nic už se nejmenuje tak, jak mě učili. Třída Salvadora Allendeho, jediná ulice se stromořadím mého dětství, se teď jmenuje vznešeně Třída Carlose III. Jezdím po překřtěném městě, i když na cedulích na rozích stále ještě stojí příjmení hrdinů, která nikdo nepoužívá. Staré názvy se rozšiřují i mezi lidmi mého věku, kteří nikdy nezažili dobu, kdy byly běžně používány. I přes neustálý tlak hlasatelů zpravodajství například tvrdošíjně říkáme letním oslavám karneval, místo abychom používali „lidové slavnosti“. Něco podobného se děje i s prosincovými oslavami, které hlasatelé a byrokraté označují za „oslavy konce roku“, ale mezi nás se už před více než deseti lety vrátilo označení Vánoce.

Přívlastky nás prozrazují, prokluzují nám podstatná jména a staví se proti obvykle klidnému a obezřetnému přístupu k životu. Pojmenovávání se stalo nejrozšířenějším způsobem, jak měnit realitu. Už neuslyšíte zvolání „soudruhu“, ale kdysi stigmatizované „pane“ a v první osobě množného čísla už hezky dlouho nejsou zahrnuti ti, kteří nám vládnou. Teď už to jsou jen „oni“ a v porodnicích už nikdo nedává narozeným synům jméno z olivově zeleného rodu. Dokonce i zvláštní fenomén, nazývaný oficiálně „revoluce“, už se stal jen neutrálním ukazujícím zájmenem. Překřtili jsme ho na „to“, protože někdy člověk projeví nesouhlas jen tím, že věcem vezme, nebo naopak vrátí tvrdohlavá jména, která kdysi mívaly.



----------------
Yoani Sánchez doma:

17. 03.

Kde nakonec byl Pavel Bém?

(Napsáno pro Deník Referendum) V zákulisí kolují drby, že pokaždé, když Pavel Bém zmizí zdolávat střechy světa, ve skutečnosti se oddává protidrogovým kúrám. Minulý týden se jeden pořad ČT snažil vypátrat, kde Pavel Bém trávil celý únor, tedy právě v době, kdy se hlasovalo o zákonech, se kterými měl co do činění.

Místo toho, aby jednoduše odpověděl na jednoduchou otázku, naštval se a začal reportérku poučovat o tom, jak se má na podobné věci ptát, čímž se opět odpovědi vyhnul.

To nejen ukazuje, jak nevyvinutá je politická kultura v českých poměrech, ale i to, že se česká média nechala odradit od zjišťování, kdeže ten Bém „sakra“ byl. Už samotný fakt mlžení je sám o sobě dosti podezřelý. Tam, kde na rozdíl od ČR nevládne byrokracie a úřednický mustr není novinářům vlastní, funguje určitá asertivita, kdy se hlídací psi demokracie snaží jisté skutečnosti dopátrat navzdory všem snahám o utajení.

Ale pojďme už přímo k věci. V zákulisí koluje šuškanda, dalo by se říci „urban legend“, že pokaždé, když Bém zmizí zdolávat střechy světa, ve skutečnosti se oddává protidrogovým kúrám. Pro francouzská a česká média je charakteristické, že nepublikují informace, které nemají podložené a nemohou je dokázat, oproti médiím anglosaským, která se snaží informovat o všem, o čem se mluví, ať je to pravda, či jen pavlačové klepy. Samozřejmě, že zveřejňování informací typu „Bém místo podávání obdivuhodných sportovních výzkumů jezdí na kliniku do Švýcarska, kde se léčí ze závislosti na kokainu" nepůsobí relevantně a důvěryhodně. I já sám jsem za svého šéfování Metru a Mladé frontě Plus odmítal podobné články s tím, že nejsem zastáncem různých konspiračních teorií. Nemám důvod věřit, že by Bém byl závislý na nějaké droze, že by šňupal kokain.

Jediné, co mě zaráží, překvapuje a vzbuzuje jistou nedůvěru, je to, že neodpoví na přímou otázku, přestože je veřejně činnou osobou. Podle jednoduchých definic z psychologie nám musí být jasné, že je-li člověk z něčeho obviněn neprávem, použije všech dostupných prostředků k tomu, aby tato nařčení vyvrátil.

Jenže tentokrát je to jinak. V půlce února jsem od jednoho Brazilce, který nezná české poměry a nemá s ČR nic společného, dostal e-mail s předmětem „Váš exprimátor je tady u nás". Při čtení toho e-mailu jsem zjistil, že někdo, kdo byl identifikován jako Pavel Bém, byl ve městě Céu do Mapiá. Ten kluk vůbec nerozumí politice a jediný důvod, proč mi to napsal, je, že si myslel, že je velmi kuriózní, že náš exprimátor je tam. Tentýž kluk mě už jednou, a to před rokem, informoval, že u nich je i filmový režisér Igor Chaun, což mi posléze potvrdil i jeho známý, editor Bristkých listů, Tomáš Koloc.

Tato lokalita se stala populární pro bohatší českou klientelu. Co je na tom místě tak zvláštního, že se Češi táhnou přes půlku světa buď do Peru, nebo na letiště Rio Branco, aby se dostali mimo civilizaci až na samotnou hranici státu Acre v Brazílii? Santo Daime.
[http://czechtek.bloguje.cz/459596-ayahuasca-pronika-do-evropy-vitezi-nad-urady-i-policii-respekt.php]

Ale nazývejme věci pravými jmény, tuto atrakci většina z nás zná pod názvem ayahuasca.

Abych byl ještě přesnější, je to odvar ze dvou tropických rostlin. Jedna má za úkol očistit organismus od všeho škodlivého, zatímco druhá vyvolává halucinace. Tento mix obsahuje psychoaktivní látku DMT.

Vzhledem k tomu, že není žádný důvod, aby si mladý muž vymýšlel historku o tom, že údajně viděl nějakého exprimátora v pralese (a pak té Bémově prapodivné reakci v ČT) nemám jediný důvod nevěřit, že tam skutečně byl. Možná jako expert přes drogy si po vyslechnutí historek od pražské smetánky dojel na konec světa, aby sám viděl účinky DMT v praxi, aby si rozhodl, jestli tuto látku navrhnout mezi 33 těch, které by podle zákona neměly být rozpoznávány jako drogy.

Možná i tato cesta byla sponzorována šedými abatyšemi, které hájí zájem na tom, aby DMT se stalo legální. Nebo ne.

Každopádně jsem se rozhodl pátrat dál a zjistil jsem, že se v ČR také vykonávají ayahuascové obřady. Jeden velmi blízký spolupracovník z USA, jehož jméno redakce zná, mi potvrdil, že jistý Tomáš Žuda pořádá obřady pro uzavřenou společnost, kde se místo ayahuascy podává gabonský kořen iboga, který má mít podobné účinky.

Podle některých účastníků těchto rituálů se Pavel Bém údajně dozvěděl o ayahuasce od paní Věry Krincvajové. Celkem tato komunita čítá kolem 300 členů. Zdroje nejsou důkaz, ale kouř většinou, i když ne vždy, znamená požár.

Takže, pane Béme, pokud jste jel do Aconcaguy a do Atacamy, jak jste poté tvrdil, tak ukažte nějaké důkazy, už jen pro setřesení všech pochybností. Ve vyspělé společnosti neexistuje, že veřejná osoba placená z peněz daňových poplatníků si během „pracovní doby“ na měsíc zmizí a má tu drzost o tom nechtít mluvit. Jak se vědělo už v Římě, nestačí, aby Césarova manželka byla věrná. Musí se tomu i věřit.

Napsáno pro Deník Referendum:
http://denikreferendum.cz/clanek/9553-kde-nakonec-byl-pavel-bem

foto: Paulo Rojas - Céu do Mapiá


foto/montáž: Mediafax/Deník Referendum

16. 03.

Co bychom zaslechli z Kalouskových nahrávek

UPDATE: Ralf Hermanns, který se měl stát novým generálním ředitelem Mafry, nepřijde. Rozmyslel si to. Veřejně prohlásil, že Mafře už není pomoci.
Napsáno pro Deník Referendum: Zajímavější než tajné záznamy konspiračních schůzek šéfredaktorů novin je současná situace v Lidových novinách a způsob, jakým je jejich šéfredaktor Dalibor Balšínek vede.

Kdyby měl Miroslav Kalousek svá vlastní zařízení nainstalovaná v Mafře, nebo přímo v zasedací místnosti, kde se 17. ledna konala porada, tak bychom slyšeli i viděli, jak šéfredaktor Lidových novin Dalibor Balšínek prohlásil, že se LN se svými stárnoucími čtenáři rychle potápějí a že maximálně do dvou let skončí, pokud se nestane zázrak. A kdyby měl Kalousek tak dobré nahrávací zařízení jako já, tedy nikoli elektronické, nýbrž lidské, tak by byl schopný nahrávat i to, co Balšínek říká v hospodě, třeba to, že matematik, který dělá průzkumy, protože si umí pohrávat s daty, Pavel Rusý, se kterým 26. února dělaly Lidovky rozhovor o důchodech, má být klíčem k tomu, že LN mohou zveřejnit, že mají vysokou čtenost, i když náklad padá. [http://www.lidovky.cz/v-duchodech-nam-vladne-karel-marx-d4c-/ln_noviny.asp?c=A110226_000084_ln_noviny_sko&klic=241536&mes=110226_0]

Ze samého nitra Mafry už se ozývají kritické hlasy, které nesouhlasí s praktikami současného vedení, a to právě v době, kdy se ve vedení očekávají změny, kdy budoucí expředseda představenstva, Dr. Hans Arnold, už na Mafru nedohlíží a nového nám „Němci“ ještě neposlali. Je tam tzv. „power vacuum“, proto má Balšínek volné pole působnosti, aby zametl a uklidil, co je třeba.

Mé zdroje, obeznámené se situací v Mafře, tvrdí, že Dalibor Balšínek začal hrubě ovlivňovat hospodaření a obsah iDNESu. A sice tak, aby obsah vyhovoval zájmům Hradu a hospodaření k obrazu lidovky.cz. Například kolem aféry Ladislava Bátory z 28. 2. Balšínek přinutil redakci iDNES odstranit kritický článek o Klausovi z první pozice na internetových stránkách iDNES.cz. [http://zpravy.idnes.cz/batora-je-obeti-politicke-korektnosti-a-slabnouci-demokracie-mini-klaus-1aa-/domaci.asp?c=A110228_105257_domaci_taj]

Zevnitř redakce iDNES je cítit silná nespokojenost, ale všichni se bojí vyjadřovat se o tom veřejně. Nicméně mě osobně kontaktovalo šest různých lidí z Mafry nezávisle na sobě, aby si na situaci ve svém podniku postěžovali.

Mimo jiné se ke mně doneslo podezření, že Balšínek stahuje peníze z iDNESu směrem k lidovkám takto: iDNES začal poutat články na lidovkách ze stálé pozice na konci všech svých stránek v tzv. kolotoči. Občas i z jiných pozic, nebo přímo článkem. Uměle tak zvedá návštěvnost serveru lidovky.cz. Balšínek pak může přesýpat inzerci z iDNESu do lidovek a pak tvrdit, že mají vyšší návštěvnost. Loni takto přesypal údajně devět milionů korun.

Letos se prý pokouší udělat stejnou věc s Mladou frontou DNES. Fixluje se čteností LN přes obě agentury, které ji měří, a interně pracuje na tom, aby dostal větší podíl z inzerce. Jediný problém je náklad, který se mu neustále propadá.

Ale pikantnější je, že ode všech zdrojů jsem zjistil totéž, a to že Dalibor Balšínek začal pomlouvat šéfredaktora Mladé fronty DNES Roberta Čásenského. Ne, že bych s jeho tvrzeními nesouhlasil, totiž že šéfredaktor MfD je slabý, obklopen špatným kolektivem a že dělá špatné noviny, ale provadí to machiavelistickým způsobem mezi klíčovými lidmi.

Nicméně ministru Kalouskovi bych spíše než sledovat schůzky šéfredaktorů vlivných českých médií doporučil pořídit si záznamy každodenních telefonátů mezi Balšínkem a ředitelem skutečně nejvlivnějšího tuzemského deníku Blesk, Vladimírem Mužíkem. Nikdo nerozumí, proč šéfredaktor Lidových novin jedná s šéfredaktorem konkurenčního deníku, byť spolu dříve spolupracovali.

Hlavní problém je, že se tohle všechno děje za zády tzv. „Němců“ (düsseldorfských majitelů Mafry). Jednoduše, klasická česká švejkovina – sabotáž.

P.S. - maličká_já napsala:

"Zapomněl jste ještě připomenout distribuci novin. Náklad novin je 1 milión kusů, od toho se odvíjí cena reklamy v daných novinách. Ale nikdo už nepátrá po tom, jaká je remitenda (vrácené neprodané výtisky) a ani nemůže, protože distribuční firma PNS je vlastněna vydavateli novin. Takže pšt - z toho miliónů je sich 250 tisíc denně neprodá a kolik z toho zbytku je zdarma rozdaných nikdo netuší."

14. 03.

Žít ve slumu je lepší než žít na Kubě

Článek napsán pro server www.ceskapozice.cz: Buď jste součástí Castrova klanu a jejich přisluhovačů, nebo nemáte šanci, říká v exkluzivním rozhovoru kubánská disidentka Yoani Sánchezová.

Nezávislá kubánská novinářka Yoani Sánchezová (35) se nechtěla stát disidentkou, spíš byla technický typ a zajímala se o počítače. Proto se po absolvování filologie rozhodla odjet do Švýcarska studovat computer science. Přísné kubánské úřady jí udělily povolení vycestovat a poté se i navrátit do vlasti. Svědčí to o tom, že nebyla považována za režimu nebezpečnou osobu a nejevila známky disidenství. Yoani si po návratu domů do Havany založila vlastní časopis Consenso. V současnosti je její jméno snad nejznámější v elektronickém samizdatu. Píše blog Generace Y, za což dostala několik mezinárodních ocenění. Ty už však osobně převzít nemůže, protože jí úřady zabavily pas.

Loni byla Yoani kubánskými agenty na několik hodin unesena a fyzicky a psychicky týrána. Nic z toho ji však nezastavilo a na konci února se jejím bojem konečně začala veřejně zabývat i oficiální kubánská média, čímž se dostala i do povědomí širší veřejnosti. Byla dvakrát citována a obviněna v televizi a jednou se objevila ve státním deníku Granma.

Sánchezová upozorňuje, že s počátkem nepokojů v Libyi je skoro celý ostrov praktický odříznut od internetu. Pravděpodobně kvůli tomu, že se Castrův rod obává stejné vzpoury od vlastního lidu, jako se tomu děje v arabském světě. Proto byl tento rozhovor několikrát přerušen.

FABIANO GOLGO: Vědí vůbec Kubánci o nepokojích v arabském světě?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Ti, kteří nemají jiné alternativní zdroje než oficiální média, mají pocit, že se al-Kájda ve spolupráci se zfetovanými mladými lidmi snaží sesadit „našeho soudruha“ Kaddáfího. To mě samozřejmě nepřekvapuje.

FABIANO GOLGO: Co chybí, aby k podobným převratům, jako v Egyptě, došlo i na Kubě?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Na Kubě je situace podobnější té v Libyi než v ostatních arabských zemích, kde teď panují nepokoje. Náš systém i země je také závislá na jednom charismatickém a populárním vůdci.

FABIANO GOLGO: Ale Raúl Castro je přesným opakem svého bratra. Fidel si vybral všechny geny pro charisma a na Raúla už asi bohužel nezbylo...
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Proto si samozřejmě všichni Kubánci nesouhlasící s režimem tajně přejí, aby už „náš milovaný“ El Comandante nebyl mezi námi, protože pak Raúl už jen těžko udrží vládu. Starší generace, přestože nejsou s režimem spokojení, dál chovají k Fidelovi úctu pro to, co udělal, když přišel. Proto ho nechtějí svrhnout, aby ho jakoby nezklamali. Vysvětlím na příkladu: dědeček zaplatil za naše vzdělání, a přestože teď ž je nerozumný a konzervativní, je to stále náš dědeček.

FABIANO GOLGO: Ale vzhledem i k Raúlovu pokročilému věku není vyloučeno, že zemře dříve než Fidel. Nevychovává se tedy někde potají nějaký jiný následník?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Od poloviny devadesátých let měli všichni pocit, že si Castro připravuje Felipeho Ramóna Péreze Roqueho, který začal jako Fidelův osobní asistent a propracoval se až na pozici ministra zahraničních věcí. Ale v roce 2009 ho Castro veřejně kritizoval, že silně miluje moc. Což vedlo k Roqueho pádu a zmizení z veřejného prostoru.

FABIANO GOLGO: Tak kdo bude následovat po Raúlovi?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Spekuluje se o dvou možnostech. První je, že se moci ujme nějaká vojenská junta, nebo – což je nejpravděpodobnější – že se na to už připravuje Raulova dcera Mariela Castrová. Zaprvé už několik let zastává veřejné funkce, zadruhé má snahu být zahraničně známou zastánkyní práv homosexuálů. To jí dává tvář moderního člověka zajímajícího se o lidská práva a stává se tak akceptovatelnější. Musím dodat, že homosexuálové jsou na Kubě dál stíháni navzdory její údajné snaze toto změnit.

Je pozoruhodné, že se sám Castro homosexuálům omlouval za to, jak se k nim v minulosti choval. Jak je v totalitních systémech typické, jeho projev musí být součástí nějaké strategie, jinak by to neřekl. Navíc má Mariela jednu nespornou výhodu. Jelikož je to „mladá“ sympatická žena (je jí 48 let), bude daleko těžší na ni přímo útočit, protože ona přece nevypadá jako diktátorka, přestože zdědí veškerou moc svého strýce a otce, která tak zůstane v rodu Castrů. To není komunismus, ale nepotismus.

FABIANO GOLGO: Nekazí to víceméně vaše naděje na demokratizaci Kuby?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Je to dobrý plán, co se týče image režimu v zahraničí, ale neléčí naše chronické problémy. To, že máme vzdělání i zdravotnictví zadarmo, znamená velmi málo, když člověk nemá víc než dva litry mléka pro celou rodinu na týden nebo musí hledat žárovku půl roku, zatímco nemá kde koupit svíčky. Nebo musí používat státní deník jako toaletní papír. Občan něco takového může omlouvat prvních deset, dvacet let cesty ke komunistickému ráji, ale pokud ani půl století poté nemáme oproti zbytku Latinské Ameriky o nic víc než vzdělání a zdravotnictví zdarma, tak to, že půl milionu státních zaměstnanců přijde o práci, je dostatečně velkým důvodem pro nepokoje a boj za svobodu. Ještě bych chtěla dodat, že pokud oficiální čísla hovoří o půl milionu nezaměstnaných, skutečnost bude samozřejmě spíš okolo 700 až 800 tisíc.

FABIANO GOLGO: Hodně lidí v zahraničí má pocit, že Kuba má nejlepší možný systém v rámci Latinské Ameriky a že jeho pád by snížil životní standard na úroveň Hondurasu a Ekvádoru...
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Jsem si jistá, že skoro každý Kubánec by se raději svobodně rozhodl, jak si své peníze vydělá, byť by jich bylo méně, než aby dál žil jako nevolník Castrovy šlechty.

FABIANO GOLGO: Není lepší být chudý na Kubě než žít ve favelách, jako je tomu v jiných zemích Latinské Ameriky?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Ne, protože člověk se má šanci ze slumu dostat. My ne. Bývalý brazilský prezident Lula pocházel ze slumu. Stejně tak ze slumů pocházelo několik lídrů jihoamerických zemí. U nás je to spíše monarchie. Buď jste součástí Castrovy rodiny a jejich věrných přisluhovačů nebo nemáte šanci. Navíc Lula dostal z chudoby 30 milionů lidí za pouhé dva mandáty. Castrova rodina nedokázala dostat z chudoby ani těch jedenást milionů za 50 let. To, co se Castrovi podařilo, je, že on zbohatl, zatímco my všichni ostatní se zmítáme v chudobě.

Celý rozhovor zde: http://www.ceskapozice.cz/zahranici/svetove-udalosti/zit-ve-slumu-je-lepsi-nez-zit-na-kube
------

Sánchez bloguje:

Telenovela pod ochranou
Potkala jsem se ve výtahu se sousedkou, vyměnily jsme si pozdrav, poznámky o počasí, dotazy, zda do skladu na rohu došly vajíčka, či ne. Jsme teprve v šestém patře, když mi, povzbuzená intimitou výtahové kabinky, sdělí, že se díky mě může dívat na kolumbijskou telenovelu. Vůbec tomu nerozumím. Jaká může být souvislost mezi skeptickou bloggerkou a nekonečnými dramaty, vyvolávajícími slzení u lidí před obrazovkou? Ale paní na tom trvá. Když ještě pořád chybí čtyři patra do přízemí, začínám si připomínat scénáře starého Felixe B. Cañeta.

Odpověď přijde ze zcela nečekaného směru. Zatímco display výtahu ukazuje číslo 3, vykládá mi o svém strachu z tmavého parku vedle našeho domu, kvůli kterému nemohla docházet ke své kamarádce, kde se každý večer promítá jeden díl seriálu, chytaného na ilegální satelitní anténu. Teď ale, líčí vděčně, je ten pás betonu a vegetace 24 hodin denně pod dohledem. Tvářím se, jako že nerozumím, a ona zdůrazní, že díky příslušníkům ministerstva vnitra, kteří obléhají můj dům, je teď okolí bezpečnější. Radši bych věřila, že stíny, které vídám z balkónu, jsou jenom fantaziemi někoho, kdo čte moc pohádek, ale paní se k tématu vrací. Nenechá mne, abych se schovala za úsměv a znovu zdůrazňuje, že mi vděčí za to, že do druhého domu dojde živá a zdravá.

Aniž bych to čekala, zaplaví mě zděšení z toho, jak mi právě někdo poděkoval za fakt, že jsem objektem sledování, předmětem hlídání. Nikdy jsem neviděla lehkomyslnější pojetí represe. Ale spolu se sousedkou se tomu směji, co mi také zbývá. Abych nepůsobila odměřeně, ptám se, o čem je ta telenovela, kterou jí „pomáhám“ si vychutnávat. S radostí se rozpovídá. Je to příběh z osmnáctého století, o prchajících otrocích, matronách s nemanželskými dětmi, které schovávají před manželi, o bičích, dopadajících na holá záda a úzkých, tmavých uličkách, hlídaných v noci dozorci se psy.

Agent 000
Sága odhalených agentů, krtků v řadách opozičních skupin, ve mě vzbuzuje spíš zívání, než obavy. Když představí některého z těchto „hrdinů“ ve státní televizi, mám pocit, že se dívám na seriál, osoby jsou jen herci, scénář napsal někdo s literárním talentem a jednotlivé scény se natáčely tak dlouho, až působily přesvědčivě. Strategie tajných agentů byla na malé kubánské obrazovce až příliš ukazovaná a v naší realitě až příliš využívaná. Smyslem je přimět nás uvěřit, že kterýkoli kamarád, rodinný příslušník, nebo dokonce i naše vlastní děti jsou jakýmsi druhem Mata Hari, kteří budou v případě potřeby svědčit proti nám. Z nedůvěry se tak stane paralyzující nástroj.

Poznala jsem Carlose Serpa Maceiru, když přišel jednou ke mě domů, protože si chtěl otevřít blog a žádal mě o pomoc. Vykládal nám s Reinaldem, že studoval žurnalistiku na začátku devadesátých let. Ptali jsme se na naše kamarády, kteří ten obor v té době studovali a jeho rozpaky byly až trapné. Neznal jediné ze jmen, která jsme zmínili. Když odešel, bavili jsme se o něm jako o chudákovi, který si vymyslel univerzitní diplom. Přiznávám, že jsem si to nespojovala s možností, že by pracoval pro státní bezpečnost, ale označila jsem ho jedním z nejsilnějších přívlastků, která pro takové osoby používám: jako mytomana.

Dva roky poté, včerejší sobotu, jsem od Serpa Maceiry dostala krátkou zprávu. V 90 znacích se čtyřmi pravopisnými chybami mi sděloval, že mě potřebuje nutně vidět, nebo ať mu alespoň zavolám. Neudělala jsem jedno ani druhé. Byla to poslední vějička, kterou mi hodil, zoufalá návnada, aby se mnou nahrál rozhovor, který by pravděpodobně zazněl v programu, který odvysílali ten samý večer. Jeho tvář v televizi nebyla překvapením, zábava, jakou měl ze špehování Dam v bílém a nezávislých novinářů, mi připadala patetická. Když šly seriálové titulky, napsala jsem mu na mobil krátkou zprávu: „Řím platí zrádcům, ale opovrhuje jimi“.

Chtěla jsem mu toho říct víc, ale už má dost opovržení, kterým ho zahrne jeho vlastí César, instituce pro kterou pracuje, a která ho považuje jen za dalšího z řady práskačů.

Navštívenka Carlose Serpa Maceiry

Zkrachují, nebo budou prosperovat?
Pro někoho, kdo vyrostl v zemi, kde byl po desetiletí monopolním zaměstnavatelem stát, je nutnost vydělávat si na živobytí samostatně skokem do prázdnoty. Proto se teď mezi zaměstnanci šíří strach, když čekají na zveřejnění seznamů propouštěných. Nekvete ale jen strach, nýbrž také oportunismus a klientelismus. Rozhodnutí o tom, kdo práci ztratí a kdo v ní zůstane, leží v rukou vedoucích každého podniku a už jsou známy případy, kdy si místo udrželi ne ti nejschopnější, ale ti nejbližší řediteli. Paradoxní je, že zaměstnání, která se snaží si uchovat, jsou podhodnocená a snížení pracovní síly o čtvrtinu prozatím neznamená, že se zbylým zaměstnancům zvýší mzdy.

Porady, kde se škrtají místa, jsou na pořadu dne v každém podniku, dokonce i v tak citlivých sektorech, jako je veřejné zdravotnictví. Rozhoduje se o něčem důležitějším, než jen o měsíčním platu a příslušenství k nějakému podniku, nebo instituci. Je to chvíle prozření, pohledu na novou Kubu, kde už se na všechny strany nehlásá plná zaměstnanost, a kde se samostatné podnikání stává nevlídnou a nejistou alternativou. Někteří vymění bílý plášť za holičské nůžky a injekční jehlu za troubu na pizzu a chléb. Cestou zjistí, že ekonomická nezávislost s sebou nevyhnutelně nese i nezávislost politickou, budou prosperovat, nebo zkrachují, možná budou lhát v daňovém přiznání, nebo naopak upřímně řeknou, kolik vydělali. Suma sumárum, vydají se na novou těžkou cestu, kde je už tatínek Stát nebude podporovat, ale kde také ztratí sílu je trestat.

Hřbitovní policie
Vesnické hřbitovy jsou malebné a smutné: hroby natřené vápnem, náhrobky se celý den topí ve slunci a uličky z hlíny, udupané pozůstalými. Jsou to místa, kde člověk většinou slyší jen vzlykot. Jeden hřbitov u vesničky Banes byl ale v posledních dvanácti měsících svědkem neobvyklého povyku. Netolerance se nestyděla křížů a neztlumila hlas, jak se to mezi náhrobními kameny sluší. Posledních pár dnů je navíc střežen vstup, jako kdyby mohli živí kontrolovat místa, kde odpočívají mrtví. Desítky policejních příslušníků chtějí zabránit tomu, aby si přátelé a známí Orlanda Zapaty Tamaya přišli připomenout první výročí jeho smrti.

Ti, kteří teď hlídkují kolem hrobu tohoto zedníka moc dobře vědí, že ho nikdy nebudou moci nařknout, tak jak to udělali s jinými, z příslušnosti k oligarchii, která chce znovu získat svůj majetek. Tenhle míšenec, který se narodil až po vítězství revoluce, a který nebyl nikdy zakladatelem žádné politické platformy, ani nebojoval proti vládě se zbraní v ruce, se stal znepokojivým symbolem pro všechny, kdo jsou posedlí materiálními statky, získanými díky moci: bazény, jachtami, láhvemi whisky, tlustými bankovními konty a rezidencemi po celém ostrově. Muž, vychovaný podle jejich ideologie, jim unikl bránou smrti a nechal je na druhé straně, slabší a ztroskotanější.

Díky svému konci se některé osobnosti navždy zapíšou do historie. Například Mohamed Bouazizi, mladý Tunisan, který se zapálil před vládní budovou, protože mu policie zkonfiskovala ovoce na prodej. Důsledky jeho upálení byly naprosto nepředvídatelné, „dominový efekt“, který rozpoutal v arabském světě, byl obrovský. Smrt jednoho Kubánce 23. února roku 2010 zapsala vládě do kalendáře jedno nepříjemné výročí. Právě teď, když se Raúl Castro chystá oslavovat tři roky od převzetí kormidla národa, se mnozí ptají, co se stane v Banes, na malém hřbitůvku, kde jsou duše zemřelých pod větším policejním dohledem než vězni ve věznici.

I když policie mnohé obklíčí, nezabrání tomu, aby tento týden bylo v mnoha domácnostech jméno zemřelého Zapata Tamayi vzpomínáno častěji, než dlouhá řada funkcí Generála Prezidenta.

“Soudruh” Granma
Často by zvedal zaťatou pěst, zatímco by se zarudlým obličejem zvučným hlasem křičel na ty, kteří s ním nesouhlasí. Tak by vypadaly noviny Granma, kdyby do nich někdo vdechl život a proměnil je v člověka, kdyby zvláštní kouzlo změnilo novinový papír v maso a kosti. Nosil by kostkované košile a vystavoval na odiv tvrdé manžety, výsledek nepřetržitého kropení škrobem. Deník jediné legální kubánské strany by měl neurčitý věk a mentalitu devatenáctého století, ukazoval by medaile a neustále mluvil o hrdinských činech, které pravděpodobně nikdy neudělal. Neposlouchal by ostatní, protože by jeho nekončené řečnění umořilo všechnu kritiku, nové myšlenky, nebo i to nejmenší zdání rozdílnosti. Choval by se jako starý mrzout, který už nemluví ani s vlastními dětmi, a který se stal svědkem toho, jak z jeho přítomnosti mizí všichni, které kdy miloval.

Granma, stejně jako někteří lidé co znám, by odvrátil tvář při pohledu na někoho blízkého, jak nakupuje na černém trhu trošku jídla. Přesto by ale zhltl plný talíř, aniž by se ptal, kde se vzal ten kousek brambory, nebo krajíc chleba, co leží na stole. Úvodníky, psané tlustým písmem, by se změnily ve výkřiky a uječená prázdná hesla pokaždé, když by věděl, že sousedi poslouchají. Často by apeloval na ostatní, aby udávali a intrikovali. Nudné triumfalistické reportáže by se změnily v konformistická prohlášení pro zoufalé lidi v jeho okolí. Z deníku, který dodnes nepublikoval ani jednu barevnou fotografii, by se stal člověk nudných proslovů a bezuzdného hněvu. Čmuchal by malé nepravosti, nutné k přežití a udával by se stejnou vervou, s jakou dnes publikuje útoky a lži.

Nevím jak vy, ale „Soudruha“, který by byl vtělením novin Granma, bych si domů nikdy nepozvala.


Yoani Sánchezová

12. 03.

Znamená levice vždy jenom dluhy? Brazílie tuto teorii vyvrací

Napsáno pro Deník Referendum: I když se často mluví o vyprazdňování pojmů „pravice" a „levice", je zřejmé, že většina lidí se dokáže zařadit do toho či onoho tábora. Ona je to totiž srdcová záležitost. Současný politický vývoj v zemích Evropské unie jde jednoznačně doprava. Levicové strany se stále častěji a ve stále více zemích ocitají v opozici. Panuje všeobecné mylné přesvědčení, že vláda levice jen zadlužuje státní kasu a generuje parazity systému. Avšak tuto teorii vyvrací případ Brazílie.

Časopis Time napsal, že Brazílie nyní zažívá revoluci sociálních standardů srovnatelnou s tou americkou v padesátých letech. Brazílie není pouze vedoucí ekonomikou Latinské Ameriky (je o 80 % silnější než ta druhá, mexická), ale v roce 2011 vystřídá Itálii na sedmé příčce na světovém žebříčku.

Luiz Inácio da Silva, známý též jako Lula, se do dějin zapíše jako prezident, který dovedl Brazílii do společenství nejvyspělejších států. Prezident, jenž během pouze jediné dekády dostal třicet milionů Brazilců z chudoby. Finanční pomoc byla cíleně poskytována více než dvanácti milionům chudých rodin pouze za podmínky, že budou posílat své ratolesti do školy a dodržovat pravidelnou docházku a že nechají své děti očkovat. Objem podmíněných dotací se stal největším na světě a jeho důsledkem bylo snížení chudoby v Brazílii o více než 27 %.

Ti lidé, jež dostávali díky Lulovi pomoc, se stali novou střední třídou. 60 % z nich má počítače; 40 % si koupilo vlastní domov; a 29,6 % si jenom za poslední dva roky koupilo nové auto. 68 % potomků nové brazilské střední třídy dosáhlo vyššího vzdělání než rodiče, což zajišťuje trend vzrůstající ekonomické síly. Z 5,5 milionu studentů soukromých středních škol v Brazílii pochází 2,7 milionu dětí z rodin, které se dostaly nad hranici chudoby před osmi lety. V Brazílii je celkem 58,6 milionu domovů, z nichž je už 73,6 % vlastněno osobami tam žijícími a 69,4 % už je plně splaceno. Pouze 17 % obyvatelstva stále platí nájem. Nezaměstnanost se drží na pouhých 5,7 %. Inflace nabrala strmý pokles z 2,076 % v roce 1994 na 66,1 % v roce 1995, dále v roce 1996 na 16 % až spadla na dnešní 3 %. Všechna data byla získána z brazilského statistického úřadu.

Lula dosáhl snížení chudoby i vylepšením trhu práce, investicemi do lidského kapitálu, narušením začarovaného kruhu chudoby, která se de facto dědila z generace na generaci.

Tohle všechno velmi silně vyniká v kontrastu s Venezuelou, kde Hugo Chávez zavedl radikální opatření, která odradila investory, kde ropné plošiny rezivějí, mosty se bortí, dochází k výpadkům elektrické sítě a kriminalita s inflací nastavují nové rekordy. Zatímco vzhledem k odhadům Ekonomické komise Spojených národů pro Latinskou Ameriku a Karibik brazilská ekonomika loni rostla o skoro 8 %, venezuelská se propadla o 1,6 %, což je po Haiti druhý nejhorší výsledek v Latinské Americe.

Za Luly si Brazílie vybudovala sebevědomí a pohon, který z ní udělal jednu z nejoblíbenějších destinací investorů, a kromě toho bude organizovat světový fotbalový šampionát v roce 2014 a Olympijské hry o dva roky později, což Brazílie použije k tomu, aby ukázala, jak se násilnické a drogami zmítané chudinské čtvrti přeměnily v krásná sídla střední třídy.

Lulův program ani v nejmenším neodrazoval od práce, naopak. Lidé museli dokazovat, že získané dotace využívají pro vzdělávání sebe a svých dětí. Studie poté zjistily, že peníze získané od státu byly využívány 1) na jídlo, 2) na školní pomůcky, 3) oblečení, 4) na boty (v tropických oblastech Brazílie neměly asi dva miliony dětí ani jeden pár bot až do 14 let).

Jako je zde zažitý pojem Husákovy děti, jsou v Brazílii mí vrstevníci nazýváni Lulovou generací. Brazílie utrpěla v roce 1964 vojenský převrat, údajně, aby se zabránilo komunistickému puči. Lula se o patnáct let poté stal kýmsi jako Lech Walesa tropů; proletářem pracujícím v automobilovém průmyslu, téměř negramotný, tím, kdo si dovolil na status quo. V roce 1979 rozjel stávku pracovníků v automobilovém průmyslu. Bojovali za vyšší mzdy, ale vojenská vláda spřátelená s manažery rozhodla o využití policie a zákonů o národní bezpečnosti a prohlašovala to pouze za opoziční hnutí. Zpěváci, herci a vlivní představitelé katolické církve se zasazovali o převedení pozornosti k Lulovi, svazovému vůdci, který se přerodil v symbol disidentství. Má generace byla poznamenána jeho odvážným a zaslepeným bojem za lidská práva a konec diktatury.

Lula nebyl schopný sestavit jedinou větu bez gramatických chyb, protože navštěvoval školu pouze do čtvrté třídy a jeho proletářský styl byl opomíjen ve všech prezidentských volbách od roku 1988, než byl konečně v roce 2002 zvolen. Ač obdivován, nikdo nevěřil, že by se mohl stát prezidentem. Ale tento téměř negramotný dělník je považován za jednoho z nejlepších prezidentů v celé 511 let dlouhé historii Brazílie. Narodil se do chudé rodiny v severovýchodní Brazílii, přišel o prst při práci v továrně, stal se vůdcem odborů, prezidentem Brazílie a možná i jedním z nejrespektovanějších světových vůdců.

Jeho změny nejsou dočasné, jsou zahraničními experty a tiskem vnímány jako solidní změna Brazílie v jednu z pěti nejvlivnějších a nejbohatších zemí světa. Rozzlobil prezidenta Obamu otevřením alternativních jednání s Íránem, ignorováním kubánského disidenta držícího hladovku. Aby dále potvrzoval nezávislost na Washingtonu, těsně před opuštěním úřadu uznal Palestinský stát, což pobouřilo Izrael; odmítl Itálii vydat domnělého levicového atentátníka Cesare Battisti a otevřeně nabídl podporu Wikileaks a Julianu Assangeovi.

Ve svém inauguračním projevu nová prezidentka Dilma Rouseff slíbila, že bude bojovat proti ovládání Spojených národů, obzvláště Rady bezpečnosti, bohatými zeměmi. Na druhou stranu anoncovala, že zaujme odlišný postoj vůči Íránu a Kubě, protože jako bývalá partyzánská aktivistka, která byla po mnoho měsíců mučena, je silně vyhraněna proti nesvobodě tisku a nedodržování lidských práv a svobod.

Očekává se, že co Lula začal, to Dilma dokončí. Jako hlavní cíl si dala odstranit poslední zbytky stále existující chudoby v Brazílii a vymýcení bezdomovectví. O tom nikdo nepochybuje, dokonce ani opozice ne.

Brazílie se prostě stala tak bohatou zemí, že je schopna nabízet státní podporu, nicméně velmi dobře sledovanou a adresnou, s přísnými požadavky, které vedou k edukaci nižších tříd, které následně snáze najdou práci. Lulova ekonomická a sociální revoluce může posloužit jako model pro levicové vlády po celém světě. Lula je pragmatik, spojil se dokonce i se svými bývalými pronásledovateli, otevřeně tvrdil, že od dob v družstvu pochopil, že kompromis znamená vzdát se něčeho důležitého, abychom získali něco ještě důležitějšího. Nemusel omezovat média, ani potlačovat opozici. Objevil skutečnou rovnováhu, která mu poskytla veškeré nástroje volného trhu k prolnutí se státní pomocí pro lidi žijící na chvostu společnosti.


Brazílie v číslech:

190,732,694 obyvatel, z toho 97,342,162 žen; 51,3% žen, 48,7% mužů.
Z pracujících je 42,6% žen, 11,1% žen je nezaměstnaných, zatímco u mužů to je 6,2%;
160,789,708 obyvatel žije ve městech;
66,6 milionů Brazilců je ženatých/vdaných, zatímco 62,2 milionů není ve svazku. 47,6% mužů versus 44,2% žen.
V roce 1990 měla průměrná Brazilka 3,6 dítěte průměrně v 19 letech, v roce 2009 měla průměrná Brazilka 1,8 dítěte průměrně v 24 letech.

Napsáno pro Deník Referendum
http://denikreferendum.cz/clanek/9414-znamena-levice-vzdy-jenom-dluhy-lulova-generace-a-nova-brazilie

10. 03.

Brazilec, který dělal Kaddáfímu liposukci a facelifting promluví

Článek napsán pro server www.ceskapozice.cz: Kaddáfího plastický chirurg Liacyr Ribeiro odhaluje soukromí podivínského diktátora. Současné události v Libyi jej přiměly promluvit.

Před 17 lety byl brazilský plastický chirurg Liacyr Ribeiro neznámým mužem pozván do libyjského Tripolisu, aby se zúčastnil prvního panarabského kongresu plastických chirurgů. Později vyšlo najevo, že onen muž byl Muhammad Zaíd, tehdejší libyjský ministr zdravotnictví. Jelikož byla Libye v roce 1994 pod mezinárodním embargem, musel doktor Ribeiro přistát v Tunisku, odkud jej do Tripolisu dovezl automobil. V poslední den kongresu přišel ministr Zaíd za Ribeirem s tím, že by ho chtěl poznat kdosi velmi důležitý. Ribeiro se domníval, že se setká s ministrovou manželkou, protože spolu již předtím hovořili o jejím přání nechat si zvětšit poprsí.

Renomovaný plastický chirurg nastoupil do ministrova osobního vozidla. Jeli dlouho napříč celým Tripolisem, než se dostali do zabezpečené, ba přímo zakonzervované oblasti. Vstoupili do čehosi připomínajícího velkou knihovnu a až tehdy se Brazilec dozvěděl, že má zkrášlit samotného libyjského vůdce. V tento moment Ribeiro místo pocty cítil spíše hluboký strach. „Co to má znamenat?“ pomyslel si. „Musím mu udělat plastiku? Co když nebude s výsledkem spokojený? Nebo hůře – co když Kaddáfí nebude chtít, aby se svět vůbec dozvěděl, že podstoupil plastiku? Nenechá mě hned poté odstranit?“

Mezitím do sálu vstoupil libyjský vůdce. Kráčeli společně ke knihovně, načež se ocitli v prostorné místnosti. Ribeiro se v ten moment stal jednou z několika málo osob na světě, které vstoupily do Kaddáfího bunkru. O důvod víc strachovat se o holý život.

Zde se setkali s Kaddáfího osobním lékařem, jakýmsi Pákistáncem. Kaddáfí začal lámanou angličtinou vysvětlovat, co by si přál: nechtěl kompletní plastiku, ale pouze jednoduchý zákrok. Aby byl i nadále v očích Libyjců spatřován tak, jako je zobrazován na fotografiích. Žádal též, aby doktor zachránil jeho kštici, která ve vedrech pod epesní pokrývkou hlavy značně trpěla. Bez ní libyjský „vzteklý pes“ vypadal jako zanedbaný bezdomovec, jenž o své vlasy každou chvilku přijde. Přál si také, aby nebyla vidět absolutně žádná jizva.

Ribeiru znervózňovalo, že Kaddáfí nereagoval na otázky okamžitě, ale někdy až po několika vteřinách, dokonce i minutách, přičemž celou dobu mezi položením otázky a odpovědí hleděl chirurgovi do očí. Pak zničehonic vstal a řekl: „Jdeme na to!“ To brazilského doktora zaskočilo, protože přicestoval bez svých nástrojů a vybavení. Na to Kaddáfí mávl rukou a zavedl chirurga hlouběji do bunkru, až do moderního operačního sálu připraveného na jakoukoli operaci.

Vystrašený nastalou situací Ribeiro namítl, že je nebezpečné spolupracovat s anesteziologem, který nemluví stejnou řečí. Neoblomný Kaddáfí se však nenechal odradit a opáčil, že nechce celkovou narkózu, ale že lokální bude pro tento malý zákrok stačit. Ribeiro odvětil, že to sice možné je, avšak bude cítit silnou bolest. Kaddáfí (tehdy těsně po padesátce) si nečekaně stáhl svůj arabský oblek, aby ukázal hruď, a prohlásil: „Pohleď, mám tělo dvacetiletého mladíka. Musíš mě však zbavit toho tukového polštáře.“ A jako vychloubačné dítě vzal doktora, aby mu ukázal osobní posilovnu a stometrový bazén přímo v útrobách bunkru.

Nebylo způsobu, jak se Kaddáfího zbavit, aniž by diktátor podstoupil alespoň nějakou zkrášlovací kúru. Vůdce chce, vůdce bude mít. Ribeirovi se přesto podařilo přesvědčit Kaddáfího k odkladu liposukce až za půl roku s tím, že odsátý tuk použije pro vyplnění vrásek. Doktor se mohl s úlevou vrátit do Brazílie.

Nakonec se z půl roku stalo 13 měsíců, zato se však Ribeiro vrátil i se specialistou na vlasové implantáty Fabiem Naccachem. Tentokrát museli cestovat přes Řím, Maltu a odtud řeckou lodí do Tripolisu. Zde byli očekáváni jednou doktorkou a všichni tři poté jeli do města Surt.

Tam už čekal Kaddáfí ve svém obrovském stanu. Evidentně nechtěl, aby to kdokoli věděl, proto se sešli mimo Tripolis, pouze s ochrankou a jednou rusky hovořící blondýnkou.

Bylo sice odpoledne, ale Kaddáfí je poslal spát s tím, že je moc horko, a dodal: „V Libyi přes den pracují pouze chudáci. Operovat se bude až ve dvě ráno, proto od půlnoci buďte fit.“

Fabio Naccache se činil celou noc. Jediná pauza byla neočekávaná a vyvolána impulzivním křikem: „Kde je můj hamburger!?“ Jakýsi sendvič s teplým mletým masem a bílou omáčkou během chvilky donesla blondýnka.

Druhý den byla řada na Ribeirovi, který měl po půlnoci převést tuk z břicha do vůdcovy tváře. Ribeiro se odvážil požádat o dřívější začátek, protože ještě trpěl jetlagem po dlouhém letu. Kaddáfí odvětil: „OK, no problem.“ Od osmi večer už byl brazilský chirurg nastoupen v moderní klinice přemístěné z bunkru do stanu ve společnosti dvou anesteziologů ruské a egyptské národnosti a jedné srbské zdravotní sestry. Ale Kaddáfí se samozřejmě dostavil až o půlnoci, jak původně chtěl.

Po zákroku se doktoři museli zdržet v Libyi až do ukončení rekonvalescence. Opět bez varování a znenadání se po deseti dnech objevil usměvavý Kaddáfí a se slovy „toto pusté místo bez žen a alkoholu musí být pro vás Brazilce utrpením“ jim dovolil vrátit se domů, vzpomíná Ribeiro.

Ribeiro a Naccache celý příběh drželi v tajnosti jednak proto, že jim to neumožňovala lékařská etika, a také kvůli tomu, že doktor Ribeiro je velmi uznávaným chirurgem. Byl prezidentem brazilské Komory platických chirurgů, publikoval 68 vědeckých prací. Po konzultacích s lékařskou komoru však nakonec dospěl k rozhodnutí, že nechá v tomto případě stranou etiku a promluví o své zkušenosti. Usoudil, že Kaddáfí už není jenom pacient, ale osobnost, u níž je celkem důležité znát charakterové rysy a chování v určitých situacích.

Ribeiro tvrdí, že nepřijal Kaddáfího peníze, ale Naccache obdržel balíček diamantů (údajně pro své ženy) a přiznává, že si za ně koupil nový byt.

Před pěti lety Kaddáfí znovu kontaktoval Ribeira s přáním, že by chtěl provést celkový facelifting, ne pouze redukci tuku. V tomto případě Brazilec dokázal odmítnout. A o libyjském vůdci již slyšel pouze z médií.

Článek napsán pro server www.ceskapozice.cz

Vůdce libyjské revoluce se svým zkrášlovačem v roce 1994: Muammar Kaddáfí a Liacyr Ribeiro


Před 17 lety v Kaddáfího knihovně nad jeho bunkrem, zleva tehdejší libyjský ministr zdravotnictví Muhammad Zaíd, doktor Ribeiro a Kaddáfího pákistánský lékař


Dr. Ribeiro dneska

09. 03.

MDŽ: Úklid barev a věčný aspárgus

Ten hukot, který dnes ráno napumpoval pouliční tepny města až na samou hranu předčasného infarktu, nezní Prahou často. Úklid barev. Dávno před pekařskými vozy, které ustavují vládu nasládlé hladové vůně, dávno před prvními denními tramvajemi, odpočatými po noci, ve kterých se jim zdálo, že požírají důchodce a malé děti, dávno před dodávkami, které si nacpaly břicho stohem aktualit, novinek, drbů a výhružek a prohazují si remitendu s čerstvým masem. Do ulic vyjely rolby, traktory, bagry a pluhy a odklízejí tu barevnou nádheru včerejšího slavného dne. Pryč jsou doby, kdy byl na výběr karafiát buď žlutý, případně červený nebo dokonce vzácný žlutý s červeným žíháním a pichlavé koště s tehdy tak exoticky alchymistickým jménem „asparágus“. Mezinárodní ženy dnes mají jinačí hody! Ale nic není věčné. Ani mezinárodní ženy.

Kovové jazyky se zakously do křehkých korunek žlutých tulipánů. Zákeřně zahnuté trny čajových růží se raději vzdávají, než by čelily potupné svatbě s omrzlou ranní dlažbou. Okvětní plátky ohnivě oranžových, sametově fialových a řezavě červených gerber, které se (bůhví, jak se to dozvěděly - život mimo skleník jim nikdy nebyl dopřán) do mrazu vydaly oblečeny do sametového kožíšku, se teď mísí, páří a kříží se zvonky, mečíky a chryzantémami. Frézie koketují s olejnatými součástkami odklízecích strojů, protože se někde doslechly, že by díky své praprapraprapratetě strojní fréze mohly mít jakou takous šanci na milosrdnou protekci. A ve vší té zelené, červené, bílé, žluté a kdovíjaké ještě křehce smrtelné nádheře se promítají odlesky pomačkaných celofánových zrcadel. Mezinárodní ženy se poměly, utlučeny květinami si doma lížou rány, zatímco vytrvale mužné stroje čistí ulice od trosek zbrojního arzenálu. Nic není věčné. Ani ženská radost.

A ani obraz světa v dokonalém kruhu, ani srdce, hlava a obě ruce, obrácené naruby a rozprostřené kolem svatého dne, ve kterém sídlí domov pro Bohy – nic z toho není, nesmí být věčné. Šestero rukavic, teplých bund a pletených čepic se do včerejšího odpoledne sklánělo nad barevnou pomíjivostí, narýsovanou na podlahu muzea. Trpělivé prsty, obalené v jemné mramorové mouce všech barev duhy – takže připomínají zkřehlá motýlí křídla, svíraly trubičky "čhagpurů" a v kruhu kolem chrámu centrálního božstva měnily muzejní dlažbu v mandalu čtyř kontinentů. Svět zelený. Svět červený. Svět bílý. Svět žlutý. Jen proto, aby pak mohli obřadně rozfoukat všechny ty světy do širého světa. Nic není věčné.

Jistě měly ty ženy, soudružsky označené jako živočišný druh, který má alespoň jeden den v roce právo na hájení, velikou, barvami zelenými, červenými, bílými a žlutými prozářenou radost. Vždyť tajně doufají, všechny ty pokorné uvědomělé soudružky, že nic není věčné. Ani mužská zabedněnost.

06. 03.

Jaromír Soukup: Český Berlusconi nebo Rasputin?

Napsáno pro Deník Referendum: V souvislosti s tím, jak Jaromír Soukup poslal stranu Věci veřejné do insolvenčního řízení, je na místě zamyslet se nad způsobem, jakým se v České republice běžně provozuje skrytá reklama. Přestože se obě strany sporu nakonec dohodly, zůstává mnoho nezodpovězených otázek.

Boxer a milionář v jedné osobě Jaromír Soukup, který chce být velkým hráčem v zákulisí české politiky, poslal politickou stranu Věci veřejné díky soudu do insolvence. Strana Radka Johna a Víta Bárty si u jeho firmy objednala reklamní služby a plochy za 12 milionů korun, za které údajně nezaplatila.

Přesto, že tři hodiny po podání návrhu na insolvenční řízení byl Médeou tento návrh stažen, protože obě strany dospěly k dohodě o uhrazení dlužné částky, je zajímavé nahlédnout Soukupovo jednání ve světle jeho aktivit spojených s politickými stranami a inzercí. Soukup se začal veřejně angažovat v politice v roce 2006, kdy zaúvěroval kampaň Strany zelených, avšak o několik měsíců později se ve zlém rozešel s tehdejším předsedou strany Martinem Bursíkem, který Soukupa obvinil, že stál za policejním vyšetřováním daňových machinací v jeho firmě Ecoconsulting.

Soukupova firma Médea se chlubí referencemi například od ČEZu, nebo tím, že v minulosti jejích služeb využila i aspirantka na první dámu Petra Paroubková. Jeho firma Médea je pravděpodobně jednou z nejvlivnějších PR agentur na území České republiky.

Není jasné, proč Soukup otevřeně mluví o sobě jako o českém Berlusconim. Za jeho zády mu říkají Rasputin. Zatím boxer Soukup vypadá spíš jako Mike Tyson: sice relativně úspěšný, agresivní, ale se špatnou pověstí.

Soukup se například snažil zprostředkovat prodej 60 % deníku Metro z rukou švédských majitelů do rukou Mafry a nikoli společnosti Ringier, která o tento deník rovněž projevila zájem.

Když VV začaly spolupracovat s Médeou, předseda Zelených Ondřej Liška veřejně připomněl, jak si Soukup nárokoval přístup k řízení veřejných zakázek a podíl na spravování úřadů, které měla SZ v kompetenci.

Vzhledem k mé osobní zkušenosti s panem Soukupem a jeho „prací“ bych rád znal přesnou kalkulaci, zda oněch zmíněných dvanáct milionů korun bylo zaplaceno přímo za reklamu, nebo za jeho specialitu, a sice PR články v médiích.

Zkrátka, ať Médea ukáže, kolik zaplatila za který inzerát a kde. To proto, že jak si dobře pamatuji, pan Soukup se vyžívá v umisťování skryté, tím pádem minimálně na hranici zákona, pokud ne úplně nelegální reklamy. Například dle mých velmi dobře informovaných zdrojů z Mafry umístil pan Soukup jenom loni prostřednictvím své firmy Médea jako skrytou reklamu několik „píár“ článků v deníku Metro za stovky tisíc korun.

To mě nepřekvapuje, protože když jsem byl šéfredaktorem deníku Metro, pan Soukup se snažil publikovat pozitivní zprávy o ministerstvu školství v době, kdy mu šéfovala jeho klientka Dana Kuchtová. Potom Soukup podporoval zelenou rebelku Olgu Zubovou s jejím novým projektem Demokratické strany zelených, kde figuroval jako místopředseda. Též velmi úzce spolupracuje (a hraje golf) s jedním vysoce postaveným člověkem na inzertním oddělení TV Prima.

Mé odmítnutí otisknout dlouhý komentář Jiřího Paroubka pana Soukupa rozčílilo natolik, že tehdy řval do telefonu „platím tři miliony ročně Metru za skrytou reklamu“ a pak požadoval mou hlavu.

Tady ve skutečnosti nejde ani tak o pana Soukupa, jako o skutečný problém, jak rozšířená je praxe inzerování formou placených článků.

Když se Lidové noviny začaly utápět ve ztrátách, jsem se stal svědkem otištění placeného článku „Hit letošních Vánoc? Nafukovací sněhulák" přímo na titulní straně (ve středu 18. října 2006). Článek tvrdil, že vzhledem k tomu, že se v roce 2005 prodalo čtyři sta takových sněhuláků z umělé hmoty, měli se tito sněhuláci stát hitem Vánoc a uváděl jako zdroj pro tuto informaci mluvčího společnosti Makro Cash and Carry.

Je nutné, aby se v ČR založil kontrolní orgán, který bude aktivně hledat nejen v textu a obrazech skrytou reklamu, ale i kontrolovat účetnictví a zkoumat, zda příjmy za reklamu reálně odpovídají jednotlivým položkám v účetnictví. Rozhodně by také pomohlo, kdyby mezi šéfredaktory a novináři našli lidé s odvahou na tyto nekalé praktiky upozorňovat. Má-li někdo novinařinu jako své povolání a nikoli jen zaměstnání, nebude se takto prostituovat jenom proto, aby nepřišel o práci.

Během čtrnácti let mého působení na vedoucích pozicích v českých médiích jsem několikrát opustil své vyhřáté a dobře placené místo jenom proto, že jsem odmítl kolaborovat s těmito šedými eminencemi. A vždy jsem byl upozorňován svými kolegy, že s tímto přístupem už nenajdu práci. Mezi řádky mi bylo řečeno, že prostě musím kolaborovat a prostituovat se. Ve všech redakcích, jímž jsem šéfoval, jsem se setkával s jedním a tím samým. Vůbec nikdo neprotestoval proti umisťování píár článků.

S takovou mentalitou, těžko se nalezne hrdiny. V tomto kontextu je tedy hrdinou ten, kdo prostě jenom dělá svou práci.

Stále platí: „Drž hubu a krok!“

PŘÍKLAD:

From: Filip Doubek
Sent: Monday, April 23, 2007 4:36 PM
To: 'Martin Konrad'
Cc: 'mirek.mares@metro.cz'
Subject:

Ahoj chlapi,

jak jsem s vámi mluvil, posílám Vám článek do novin, stihnete to
otisknout už zítra. Moc díky, máte to u mě.

ahoj

Filip DOUBEK
ViceChairman of the Board
Business Director
MÉDEA, a.s., Mikuleckého 1311/8, 147 00 Praha 4
tel: +420 241 004 500, fax: +420 241 004 690
mob.: +420 724 045 140
e-mail: fdou@medea.cz, http://www.medea.cz


From: martin.konrad@metro.cz
Subject: FW:
Date: 23. dubna 2007 16:54:22 GMT+02:00
To: Fabiano.Golgo@metro.cz

From: Filip Doubek [mailto:fdou@medea.cz]
Sent: Monday, April 23, 2007 4:37 PM
To: Martin Konrad
Cc: Miroslav Mares
Subject: FW:

... je to pro Jaromíra Soukupa, tak prosím o nějaké "hezké" umístění

díky

TENTO ČLÁNEK PŮVODNĚ VYŠEL NA TÉTO ADRESE:
http://denikreferendum.cz/clanek/9359-jaromir-soukup-cesky-berlusconi-nebo-rasputin

04. 03.

Czech Stereotypes of the Germans

[This is a peer reviewed thesis, by me, for a British university about the perceptions Czechs have of Germans.] To be ‘Czech’ has traditionally meant to speak the Czech language and to live in the territory inhabited by the Czech people. During the late eighteenth and early to mid-nineteenth centuries, at the time of forming of what we now consider nations, two models of nation emerged.

On one hand, there was what has been called the ‘Western’ model of the nation as a political and legal entity arising from the ideas of unity and equality created by the French revolution. On the other hand, there was the ‘Eastern’ model of the nation as a cultural and linguistic entity, arising from Herder’s philosophy. As Czechs have for a long time had to do without their own state, and needed to defend their language to avoid its extinction in the seventeenth and eighteenth centuries, their idea of the Czech nation was based on the Czech language, traditions, customs and myths.

This idea of identifying language with the nation was formulated in the nineteenth century by Josef Jungmann, a linguist, literary historian, and publisher of the first comprehensive Czech-German dictionary. As he put it in Slovesnost: ‘Language... is a national treasure which should be cherished by the patriot’, and ‘We will remain a Czech nation as long as we keep the Czech language exact and pure... our nation is contained within our language. Violation of the language means violation of the nation and the beginning of its fall.’ Language, then, became the biggest part of Czech national identity and a means of identifying oneself with the emerging Czech nation.

The opinions and approaches of one nation or ethnic group to another also help to define their identity. A fairly good insight can be gained about the way in which Czechs have been trying to redefine, revitalise or reconstitute their national identity since 1989 when looking at their relations with their biggest neighbour, Germany.

The Czech sociologist Olga Šmídová argues that Germany and the Germans (be they Czech, Austrian or German Germans) have long been an important, if not the main, frame of reference for the Czechs’ opinions of themselves and others, the background for the perception of their domestic and international affairs and relations.

From the mid-nineteenth century, the German element in the Czech lands had constituted a political problem for many Czech intellectuals and politicians (e.g. the historian turned MP, František Palacký) as both emerging nations were attempting to gain a certain degree of autonomy in the Austro-Hungarian Empire. It was not until the 1840s when the notion of Germans as the ‘hereditary Czech enemy’ emerged.

This stereotype was later reinforced by several historical events. The Munich agreement of 1938 when Czechoslovakia was forced to cede to Germany its border regions inhabited by predominantly German-speaking population - the so-called Sudeten Germans - was perceived by the majority of the Czechs as an attempt by the Sudeten Germans and the German Reich to dominate the Czech lands. The destruction of Czechoslovakia in March 1939, six years of German occupation during which plans were made to ‘germanise’ the Czech lands and to exterminate parts of the Czech population, and during which thousands of Czechs were murdered, had a significant impact on the stereotype of the Germans as Czech enemies.

The expulsions of Germans from Central Europe after the Second World War, including close to three million Czechoslovak Germans, were accompanied by campaigns in the Czech press which portrayed the expulsions as justified and definite. Some viewed the expulsion of Germans from Czechoslovakia as a final redress for the Battle of the White Mountain in 1620 after which the Czech lands were dominated for hundreds of years by the Germans in the Austro-Hungarian Empire.

After 1948, the topic of the Sudeten German expulsions became an ideological tool for the regime’s historians whose interpretation of the end of the Second World War in Czechoslovakia as well as that of Czechoslovak relations with Western Germany became part of the history books and school textbooks.

This ideological interpretation held that the expulsion of the Sudeten Germans was a historical necessity and that the Second World War showed that the Czechs and Germans could not live beside each other in the Czech lands. Several historians also pointed out that the Sudeten Germans who had settled in the Federal Republic of Germany were developing a revanchist policy aimed at the re-evaluation of the results of the Second World War. This kind of propaganda to a certain degree helped to fortify the generally held opinion of the public that Germany and the Sudeten Germans constituted a threat to the Czechoslovak state.

Attempts were made in the late 1960s by some historians and writers to evaluate the expulsion of the Sudeten Germans in the context of the Third Czechoslovak Republic and criticism was levied at the way in which the expulsions were carried out. Dissident and exiled intellectuals at the end of the 1970s re-opened the debate which went largely unnoticed in Czechoslovakia. However, these intellectuals managed to subvert the stereotype of the German enemy and some of their opinions later shaped the official Czechoslovak foreign policy towards Germany after 1989.

The cultural has always been political in the Czech lands, and it was not until the 1990s when intellectuals turned politicians had risen above the political to bring about a degree of moral reconciliation between the Czechs and Germans. Nonetheless, recent surveys show that the Czechs are still subconsciously apprehensive of their German neighbours, albeit for slightly different reasons.

After the First World War, Tomáš Garrigue Masaryk argued that despite its humanist literature, music and philosophy, Germany had been ‘Prussianised’, meaning that its political representation had accepted the ideas of military expansionism and pan-germanism which Masaryk identified with Prussia. He further argued that ‘our gravest problem is our relationship to the Germans in Germany’, and urged the newly formed Czechoslovakia to establish friendly and co-operative relations with Germany in order to overcome the German ‘Drang nach Osten’.

His initial relationship to Czechoslovakia’s German minority, also called the ‘Sudeten Germans’, can be gleaned from his opening speech as president to the Czechoslovak Parliament in December 1918:

The territory settled by the Germans is ours and will remain so. We have created a new state, defended it, and now we shall build it. I wish that our Germans co-operated on this... I repeat: we have created our state. This determines the constitutional position of our Germans who originally came into the country as immigrants and colonists.

Although he later apologised and explained the meaning of this statement, the reaction of the Czechoslovak Germans, whose political representatives regarded the newly established Czechoslovakia as a hybrid state which had denied them the right to self-determination, was that of boycotting the Czechoslovak Parliament by not sending any deputies to serve in it. According to the historian Eva Broklová’s research, the image of Czechoslovak Germans as viewed by the majority of Czech-speaking population during the First Czechoslovak Republic (1918-1938) changed from that of an enemy attempting to separate from Czechoslovakia to that of a citizen with equal rights who, although in opposition, had been won over and joined the government to co-operate.

Towards the end of the 1930s, Czechoslovak Germans tended to be perceived as a minority whose substantial part supported Nazi Germany and eventually prepared the way for the destruction of Czechoslovakia. The economic and political developments of the two inter-war decades suggest a great degree of credibility of Broklová‘s research findings.

The impact of the Munich conference in 1938, the oppressive Nazi regime in the Protecorate of Bohemia and Moravia personified by the Reichsprotector Reinhard Heydrich, and the thousands of Czech victims during this period brought out what the influential critic, Václav Černý, termed ‘everything dark, wild, and savage in the little Czech.’ The so-called ‘wild expulsions’ of ethnic Germans which took place between May and August 1945 and the newspaper campaign during the organized exulsions between 1945 and 1947 testify to a great outburst of hatred on the part of the Czech-speaking population.

The fact that the president of the country, Dr Edvard Beneš, in his speech in Prague on the 16th of May 1945 called for the ‘uncompromising liquidation of the Germans in the Czech lands’, as well as the anti-German campaign in the Czech press contributed to the fortification of the stereotype of the ‘hereditary German enemy’.

The journal Obzory (Horizons) published letters to the editor which indicate that readers did not question the moral justification for the expulsions of the Sudeten Germans from Czechoslovakia. As one editorial summed it up:

Our national and political interests are:

1. That a great number of Germans be moved out of our country

and

2. That Germany never again be allowed to grow into an expansionist empire which would devour its neighbours and cause a new armed conflict.’ (Obzory, 1945: 116) .

Immediate post-war and, after 1948, communist propaganda appears to have been more or less successful in creating an image of history which held that the transfers of approximately three million Sudeten Germans from Czechoslovakia between 1945 and 1947, which were sanctioned by the Potsdam agreements signed by the Allies, were just and the only possible solution to the historically burdened relationship between the Czechoslovak Germans and the majority of the Czech-speaking population.

In Lesson from History, a survey of documents relating to the Nazi extermination policies in the Czech lands during the Second World War, the historian Václav Král claimed that ‘many times in their history the Czech and Slovak nations have had to struggle for their existence. The main threat has come from German aggression.’ He wrote of ‘expansionist tendencies in neighbouring Germany’ in the 18th and 19th centuries, and pointed out that after the creation of independent Czechoslovakia, the leaders of the Sudeten Germans ‘could not reconcile themselves to a situation where they ceased to be the ruling group.’ He criticised the ruling elites in Czechoslovakia between the wars for ‘not daring to put an effective curb on the Henlein Sudetendeutsche Partei because they feared the Nazis and any threat to their own capitalist interests.’

He further claimed that ‘the Sudeten Germans in Czechoslovakia enjoyed all the rights of citizens of a democratic state’ which they did not appreciate and, during the Second World War, ‘the Sudeten German Nazis were the chief executors of the policy of destroying the national existence of the Czechs.’ Therefore, ‘the transfer of the Sudeten Germans from Czechoslovakia was... not only in the interests of the Czechoslovak State and people, but at the same time in the interests of world peace and security.’ He concluded that ‘the sinister forces of German imperialism, which have learnt nothing from the catastrophic defeat of Hitler Germany, are very active again’ and that the Czechoslovak and German people have a common enemy, ‘this common enemy is the forces of war and revanchism, which threaten peace.’

The historian Antonín Šnejdárek argued along the same ideological lines in his Revanchists Against Czechoslovakia. In this study, Šnejdárek discussed the conditions for the creation of Sudeten German organisations in the Federal Republic of Germany in the 1950s, their position and influence in the West German state, and the forms of propaganda they used. He accused ‘forces’ in Western Germany of:

attempting to cover up from the world public the whole process of preparation of new retaliation which is happening on the territory of Western Germany, so that at a moment when weapons have been made and forces carrying them are ready […] a great blow of retaliation and revenge could be dealt for the defeat in 1945.

In his evaluation of the expulsion of the Sudeten Germans from Czechoslovakia after 1945, Šnejdárek claimed that ‘the transfer of Germans from Czechoslovakia in 1945 was not an ad-hoc act but a result of a long-term process whose preparation took generations and which was begun by the German chauvinists’ intolerance and hatred and their desire for exclusive rule in a country which was not theirs’.

First official attempts at critical re-evaluation of the manner of the expulsion of the Sudeten Germans were made by the historian Jan Křen in his study ‘The Transfer of Germans in Light of New Sources’ . Křen conceded that the transfer did not bring any benefit to the countries which carried it out that ‘it does not belong to the most brilliant achievements of European civilization in the 20th century’ . However, in line with the official opinion, he described the expulsion as ‘a tragic historical necessity’.

A similar line of argument was taken by the historian Milan Hübl who, in a ‘trialogue’ about the year 1945 held that the expulsion was not an optimal solution to the problem but that the official political representation of Czechoslovakia succumbed to mob psychosis and did not prevent some of the most horrific crimes perpetrated on the Germans. The period of ‘normalisation’ of the 1970s and 1980s which followed the liberal period of the late 1960s put a halt to any serious historical research and the official line as presented by Šnejdárek was only slightly softened around the year 1973 when the Treaty of Mutual Relations between Czechoslovakia and the Federal Republic of Germany was being negotiated.

During the 1970s, only a small group of dissident or exiled intellectuals attempted to re-open and question the official interpretation of the post-war expulsions of the Sudeten Germans. The exile journal Svědectví provided a significant platform for discussion. In his ‘Theses on the Expulsion of the Czechoslovak Germans’, a writer who signed his name as Danubius (the Slovak historian Ján Mlynárik) argued that by expelling its German-speaking minority, not only did Czechoslovakia lose its multicultural atmosphere, but the de-population of the border regions of the country, previously occupied by the Sudeten Germans, created economic implications.

Many expelees were skilled workers in the textile, glass, and mining industries and these areas were severely affected by a lack of qualified labour after the war. More importantly, Danubius claimed that during and immediately after the Second World War, many Czechs lost their moral inhibitions together with proper respect for human beings. The so-called ‘wild expulsions’ were accompanied by instances of ‘gold-digging’ and some severe abuses of basic human rights (many thousands of Germans were brutalized and killed, women raped), and the government tended to turn a blind eye to such behaviour. Danubius concluded that this general loosening of morals contributed to the rather smooth communist coup in 1948. This theory received no significant response from the official Czechoslovak side, but it prompted a long discussion among the dissident and exiled intellectual community.

The majority of reactions to Danubius was negative, many criticising his ‘Theses’ for taking the expulsion of the Sudeten German out of its historical context, disregarding the horrors of the Second World War which preceded it, thus making the year 1945 a Stunde null. Others accused Danubius of ‘implicitly presenting a requirement for the revision of the transfer as well as that of Czechoslovak borders’. Among the few who supported Danubius was the philosopher Erazim Kohák who wrote that ‘the transfer of the German quarter of our country’s population was a denial of the basic human right for homeland.’ Similarly, the German historian Rudolf Hilf praised the fact that most contributors to the discussion in Svědectví refused the principle of collective guilt. He called for ‘good will for reconciliation [...] no matter how modest in practical terms.’

Recently, Danubius’ Theses were criticized by the historian and sociologist Václav Houžvička for ‘bringing into the Czech-(Sudeten) German relations an eternal stigma of guilt of the Czech nation, moreover formulated on the basis of the principle of collective guilt whose application [Danubius] fundamentally refuses in the case of the Germans.’

However, Houžvička also claimed that the Czechoslovak foreign policy towards Germany after 1989 was largely formed by the dissident community which was influenced by the debate surrounding the Danubius discussion in the late 1970s. For obvious reasons, this policy was formulated by a small number of dissidents without any input by the Czechoslovak public. This may help to explain the dismay and protests of the Czechoslovak public in early 1990 at president Havel’s apology to the Sudeten Germans for the expulsion as well as the continued fundamental difference of opinion between the political elites and the general public throughout the 1990s.

Czechoslovakia and Germany established economic ties almost immediately after 1989: political and social relationships, however, proved very difficult to establish. For one thing, there were (and still continue to be) very many negative perceptions about Germany and its population deeply ingrained in the minds of many Czechs. These were only reinforced by years of communist propaganda. Many Czechs who lived through and survived the Second World War have had either personal or mediated experiences with Nazi terror or concentration camps and regarded the post-war expulsions as just and this part of Czechoslovak history as concluded.

A sociological survey, conducted by the Institute for Sociological Studies of Prague Charles University and the Centre for Social Analysis in Bratislava, aimed in 1992 to find out how Czech people were assessing events from their country’s relatively recent history (meaning the Second World War and the time immediately following it). The survey also attempted to establish what expectations and/or anxieties Czechs had about the future developments and changes in Czech-German relations in view of newly established European structures as well as the approaches and opinions of Czechs to Germans, including personal experiences and stereotypes.

The results of the survey showed that many Czechs in 1992 did not consider the ‘German question’ to be solved. More than 50% of the people surveyed expressed deeply rooted, historically conditioned distrust towards Germans, however they were generally inclined to respect the rights of the German minority which had remained in the country after the war. On the whole, most of the Czechs surveyed displayed optimism in view of future relations between the two countries in a united Europe. In general, older people were more distrustful and less optimistic than younger ones.

To the sociologist Eva Stehlíková, this seemed a sufficient proof that the historical division between ‘us’ and ‘them’ was very strong in the Czech mind and that the ‘picture of the enemy’ had been successfully painted and supported by the communist ideology before 1989.

The efforts to solve the sticking points in Czechoslovakia’s relationship to Germany – including the issue of the expulsions – and to break old stereotypes was very tempting for Czech intellectuals at the end of the cold war. The efforts of Václav Havel, Jiří Dienstbier or the historian Jan Křen to swing Czech public opinion met with misunderstanding, disapproval or outright hostility.

The fact that already at the end of December 1989 Václav Havel apologised to the former Czechoslovak citizens expelled after the Second World War without asking the Parliament or the general public made many people wary of what might come next. The prospect of the former Sudeten Germans coming back to Czechoslovakia or the Czech Republic to claim confiscated property, or even the remote prospect of some of them coming to settle in Czechoslovakia/Czech Republic brought back the old fear of a small nation (as, according to the anthropologist Ladislav Holý, the Czechs like to see themselves) being once again under threat from a great nation with potential expansionist aims. This fear was not alleviated even after the signing of the 1992 Friendship Treaty between Czechoslovakia and the Federal Republic of Germany.

In the 1997 Czech-German Declaration on Mutual Relations and their Future Development, the signatories expressed their commitment never to re-open sensitive issues stemming from the past. In Article II, the German side acknowledged that the National Socialist policy prepared the ground for ‘post-war flight, forcible expulsion and forced resettlement’. In Article III, the Czech side acknowledged that, during the post-war expulsions of the Sudeten Germans, ‘guilt was attributed collectively’ and that crimes committed during the so-called ‘wild expulsions’ had not been punished. Both parties agreed not to ‘burden their relations with political and legal issues which stem from the past’.

Article VII provided for the establishing of the so-called Fund for the Future, into which both countries contribute substantial sums of money to enable the compensation of victims of National Socialism, the support of many cross-border activities, such as student exchanges, the care of old people, the building and maintenance of carehomes, the care of architectural heritage and graves and their refurbishment, the support of minorities, the Czech-German discussion forum (which has, in fact, been in operation since 1990 when the Joint Commission of Czech and German Historians was set up), joint scientific, cultural and ecological projects, language teaching and cross-border co-operation (3.5million euro per year).

Thanks to the Declaration and the Fund for the Future, Czech-German relations stopped focussing on individual political proclamations or attitudes and became everyday partnership. It is this everyday activity which during pre-election campaigns has made Czech-German relations apparently resistant to outbursts of nationalism on both sides of the border.

In a 2003 sociological survey conducted by the Czech Academy of Sciences, ‘Attitudes of Czech Borderland Population towards Germany’, it transpired that although the majority of population perceive contemporary Czech-German relations as very good, about 90% thought that the reason why Czech-German relations have not been fully reconciled yet is due to the continuing demands of the Sudeten German representation for the return of confiscated property.

While two thirds of the population thought that the post-war transfers of the Sudeten Germans were just, 69% felt that conflicts in the past are a burden on Czech-German relations today and over 67% felt that the Czech Republic must always be wary of Germany. According to the sociologist and historian Václav Houžvička, due to the Sudeten German question Czech-German relations are constantly overshadowed by past conflicts which leads to a general feeling of anxiety and doubt in the Czech population. This historical burden is emotionally charged and has the potential to mobilize Czech society in cases when fundamental decisions of foreign policy do not match opinions and attitudes of the general public.

The stereotype of Germany attempting to dominate Central Europe has in recent years been commuted into a slightly different one: every now and again, Czech newspapers and even ordinary people in the street express the view that, since the Germans did not manage to dominate the Czechs by force, they are going to dominate them economically. Germany is currently the biggest trading partner of the Czech Republic. However, to speak of economic domination in a globalised world is a bit far-fetched.

There are also many forms of cross-border co-operation, mostly within the framework of so-called Euro-regions, which focus on cultural, social or ecological issues and development. Once again, these specific projects provide everyday experience in Czech-German co-operation, giving people from both countries an opportunity to develop a tolerant relationship between the two nations.

Stereotypes are not easily or quickly eroded. With the arrival of democratic political culture in the Czech Republic throughout the 1990s, and with intellectuals such as the former president of the country, Václav Havel, Czech political discourse appears to have started to be less insular and confrontational and more reconciliatory. With the Czech Republic being a member of the European Union, Czech politicians also bear more international responsibility. It is everyday, hands-on experience of mutual contacts which helps to create positive image of the other and to overcome prejudice.

03. 03.

Tělesný pach: Říct či neříct?

Zápach potu je i tolik let po revoluci všudypřítomný. Na výdobytky moderní civilizace si Češí zvykli rychle, ale především někteří muži si asi nevšimli, že deodoranty se už dávno nemusí vozit ze "západu" (no, i když asi pořád jsou z Německá, USA atd...) Ale zejména, že i chlap by měl si osprchovat každý den.

Dříve se tělesný pach maskoval pomocí různých vůní. V dnešní době tekoucí teplé vody, automatických praček a nabitých šatních skříní to vypadá, že není jediný důvod trpět zápachem svého okolí. Pravidelná tělesná hygiena i denně čisté oblečení nejlépe z přírodních materiálů by mělo být samozřejmostí. Také správná strava hraje svou roli. Některá koření, alkohol i cigarety, to vše samozřejmě ovlivňuje pach potu.

Podle průzkumu společnosti Unilever se ukázalo, že čeští muži zaostávají o třetinu v používání deodorantů za západní Evropou. Pro srovnání, v České republice používá deodoranty 59% mužů (a 81% žen), v Německu 91% mužů a ve Velké Británii 89% (97% žen). V tabulce celkové osobní roční spotřeby přípravků proti pocení, ve které opět vedou Britové, skončili Češi na třetím místě od konce. Za ČR byli už jen Rumuni a Rusové. A hlavně - tyto kosmetické přípravky nejsou samospasitelné, když chybí další jiné návyky, např. dávat zpocené svršky hned do pračky...

Argument, že "správný chlap čpí potem" neobstojí v momentě, kdy nepříjemný zápach obtěžuje okolí. Je pravda, že mužské potní žlázy jsou asi o třetinu aktivnější než ženské, tento fakt mne ale v nabitém ranním autobuse bude zajímat jen stěží. Čerstvý pot, bez ohledu na stravu totiž nezapáchá. Začne být nepříjemně cítit až v když se začne rozkládat. Stačí se tedy častěji mýt.

Pocení slouží k udržení stálé tělesné teploty, zvlhčování kůže a je to i přirozená obranná reakce organismu na rostoucí tělesnou teplotu, kterou může způsobit nemoc, stres, teplé okolní prostředí nebo sportovní aktivita. Tělo se potřebuje ochladit, proto odpařováním zabraňuje přehřátí organismu. Mnozí odpůrci používání deodorantů a antiperspirantů tvrdí, že bránit pocení není zdravé, protože tělo se touto cestou zbavuje toxinů. Pot je z 99 % tvořen vodou. Zbytek jsou převážně odpadní látky, soli, kyselina mléčná, močovina a zbytky léků či vitamínů. Nezapomínejme, avšak, že tělo odpařuje pot celým povrchem, místa ošetřená antiperspirantem tvoří jen malou část.

"Na Západě od nás je podobný zápach naprosto neobvyklý. Je to způsobeno tím, že u nás nedodržujeme osobní hygienu. Určitá skupinka lidí si ani za těch 20 let po revoluci nezvykla na to, že člověk by měl vonět," vysvětloval loni v médií Tomio Okamura. "Třeba Japonci jedí ryby a zeleninu a tak nezapáchají. Češi si rádi dají tučné vepřové maso a tak tělo vylučuje mnohem více. Rozhoduje strava a hygienické návyky," dodávál.

02. 03.

20 otázek pro křesťany

1. Proč se z 27 knih Nového Zákona zmiňují jen Matouš a Lukáš o údajném panenském početí Ježíše?

2. Proč nezaznamenal "vraždění neviňátek", které údajně spáchal Herodes, žádný starověký historik, ani ne Josephus Flavius, který vylíčil historii Herodese i jeho rodiny s důrazem na zločiny, které spáchali?

3. Proč by Herodes potřeboval páchat masakr nemluvňat, když hvězda i tři králové jasně ukazovali, kde je místo Kristova narození?

4. Proč neexistuje žádný nezávislý záznam o existenci hvězdy, kterou údajně tři králové sledovali? Astronomové vědí, že se roku 11 před Kristem objevila Halleyova kometa, v roce 7 před Kristem došlo ke konjunkci Jupitera a Saturnu, a v roce 6 před Kristem proletěl Mars blízko planety Země.

5. Podle Matouše se tato hvězda obrátila na jih, aby mohli po příjezdu do Jeruzaléma tři králové jít dál do Betléma. Jak je to možné, když se všechny hvězdy "pohybují" z východu na západ?

6. Proč uvádějí Matouš a Lukáš odlišnou genealogii pro Krista? A proč zaznamenávají jeho předky prostřednictvím Josefa, když byl Kristovým otcem Bůh - a nikoliv Josef?

7. Matouš a Lukáš oba zaznamenávají pokoušení Krista v pustině jako dialog mezi Ježíšem a Satanem. Vzhledem k tomu, že tam nebyli svědci, kdo ten dialog zaznamenal?

8. Vzhledem k tomu, že při procesu s Kristem u sanhedrinu nebyli přítomni žádní křesťané, kdo zaznamenal průběh tohoto procesu?

9. Když byli Pilát a Kristus o samotě, kdo zaznamenal jejich rozhovory?

10. Proč píší Marek, Matouš a Lukáš, že Ježíšovi nesl kříž Simon cyrenský, ale Jan píše, že ho Ježíš nesl sám?

11. Marek, Matouš a Lukáš tvrdí, že se po Ježíšovì smrti slunce na tři hodiny zatmělo. Proč nezaznamenává takovou pozoruhodnou a lehce pozorovatelnou událost žádný nekřesťanský spisovatel? Astronomové poukazují na to, že 24. listopadu roku 29 po Kristu, během Tiberiovy vlády, došlo k zatmění Slunce. Ale pokud je toto ono zatmění, o němž hovoří evangelia, není pak pravda, že došlo ke Kristově ukřižování v době židovských velikonoc.

12. Proč popisuje Pavel (1) Krista jako Mesiáše, ktetý zemřel a vstal z mrtvých v určitou nespecifikovanou dobu a na určitém nespecifikovaném místě v minulosti, ale nespojuje ho s Nazaretem, Jeruzalémem a Betlémem (2) proč nikdy necituje Kristovu autoritu pro svá (Pavlova) etická vyjádření (3) nikdy nepopisuje žádné zázraky, které údajnì způsobil Kristus a (4) nikdy se nezmiňuje o procesu před Pilátem? Stručně řečeno, ví Pavel vůbec něco konkrétního o "historickém Kristovi", o němž psali evangelisté?

13. Jak by mohlo být turínské plátno od Ježíše, když je na něm "otisk", který by údajně vznikl jen, pokud by tělo bylo mezi dvěmi vrstvami plátna? Ježíš byl údajně "zabalen" po smrti do plátna (Marek 15.46)

14. Byl člověk stvořen před jinými zvířaty anebo po jiných zvířatech? První kniha Bible tvrdí, že obojí je pravda (Genesis 1: 25-27, 2: 18-19)

15. Byl Josefùv otec Jakub, anebo Heli? (Matouš 1:16; Lukáš 3.23)

16. Kolik žen šlo ke Kristovu hrobu - jedna, dvě nebo tři? (Jan 20:1, Matouš 28:1, Marek 16.1)

17. Je-li Mojžíš autorem pěti Mojžíšových knih ve Starém zákoně, jak je možné, že píše i o své vlastní smrti a o svém vlastním pohřbu?

18. V Markově evangeliu (10:12) tvrdí Ježíš, že jestliže se žena rozvede se svým mužem a pak si vezme jiného muže, spáchá tím cizoložnictví. To je podivné, protože v té době v Palestině mohli získat rozvod jen muži. Zdá se, že z toho vyplývá, že autor Markova evangelia nebyl během Ježíšova života v Palestině. Znamenalo by to, že autor Markova evangelia nebyl očitým svědkem událostí, které vypráví.

19. Během "sedmi dní", které dal Bůh Noemovi, aby nasbíral vzorky od veškeré zvířeny na světě, měl Noe čas cestovat do Austrálie, do Jižní Ameriky, do Arktidy? Pokud ne, jak to, že dodnes existují zvířata jako koala, klokan, jak, lama?

20. Odkud pocházela Kainova žena?

01. 03.

Svatá Anna Samotřetí - Buhzík

Motá se kolem mě téměř nepřetržitě. Vysloužil si jméno Buhzík, protože je prostě… Jak to říct? Vidí věci, které člověk nevidí. Vidí mosty, lávky, ocelová lana i třeba jen pavoučí vlákna, jemná jako vydechnutí, co člověk nezaznamená. Čmuchá, cítí, hraje si. Neštěká, nevrčí, nepiští, nemňouká. Jen temně hučí jak natlakovaný papiňák. Bzučí jak nadržené dráty vysokého napětí.

Buhzík. Drzý, bdělý, sprostý, nesnesitelný, nádherný. Je to zvíře. Mimo klece, mimo zákon, mimo pomyšlení.

„Vy s těma vzorama naděláte!" zívnul si Buhzík, uvelebený na mém pravém rameni, poté, co nějaký odpudivý spořádaný čtyřicátník střední platové třídy, páchnoucí pivem, bez omluvy, s trapnou sprosťárnou na rtech prakticky skopnul dva školáky ze schůdků do tramvaje, protože prostě musel být všude první.

Poznamenal jsem, že by mě moc zajímalo, jak se chovají k druhým jeho děti, má-li jaké. Buhzík (ten-nevypočitatelný-a-nevyfotografovatelný-něžný-barbar-co-je-všude-se-mnou-vyvádí-psí-kusy-a-vidí-neviditelné) vytáhl z útrob opodál sedícího bolševika stonek jedem nasáklého bolševníku, co té znovu se rozdýchávající fosilii sloužil za páteř, a vrazil rostlinu chlapovi pod propocenou košili. Aby měl konečně pořádný důvod se kolem sebe ohánět.

Někdy vydá správně umístěný klacek za tisíc slov. „Hovado zůstane hovadem a anděl andělem, ať už jim mezi nohama narostlo cokoliv," dodal lakonicky Buhzík a zavelel k výstupu z tramvaje. Tentokrát jsem ani neprotestoval. Metrem to bude lepší. „Příští stanice Muzeum!" připomnělo nám metro ženským hlasem, když za námi zabouchlo gumové čelisti.

Buhzík začal šmejdit po voze, očuchával nestydatě cestující. Měl hlad po něčem krásném. Najednou radostí zakvičel a dostrkal mě k dvojici žen. Osmnáctiletá zelenooká dívka seděla. Nad ní stála žena lehce po pád... esáti, trochu obézní a poměrně strhaná, ale pořád ještě někde v hloubkách jiskřivá. „Co má jako bejt? Nepustila ji sednout. To je teda objev!", nesdílel jsem Buhzíkovo nadšení. Buhzík se ale poletoval dívce kolem klína. Podíval jsem se pořádně a obraz začínal dostávat obrysy.

Ta zelenooká madonka držela nad lůnem malou fotku z ultrazvuku. Takovou tu změť modrozelených oblaků, co lidské útroby mění v meteorologickou mapu plnou okluzních front.

Nad ní se skláněla její matka. Střídavě se rozplývala a nadávala: „No a tohle je to očičko? Jak ti to říkali? To by muselo ležet takhle, ne? Myslíš, že je zelený? Kluci bejvaj po mámě. To je taky jediný jeho štěstí, že ti udělal kluka, hajzl jeden. No... netvař se. Už mlčím. Nebudu si třepit hubu. Ten parchant si tě vůbec nezasloužil!" („No, babičko, moc se neradujte, kluk po tátovi přece jen trochu bude. Počkejte si do puberty. Ale hezkej bude po mámě," chtělo se mi nahlas vyhrknout předpověď, kterou mi Buhzík o dítěti na snímku zavrněl do ucha. Je prostě dobrej, když chce.) Dívka mlčela, s nějakou zvláštní nejistou něhou si prohlížela snímek a instinktivně si položila ruku na břicho.

Leonardo da Vinci – „Svatá Anna samotřetí". Dokonalá kompozice, tři generace v jednom promyšleném zlatém řezu. Akorát Jezule je ještě uvnitř a dívá se na svět jen tou slepou ultrazvukovou skvrnkou.

„No vidíš," poznamenal Buhzík. „Je to ještě zámotek a jeho mužskej vzor je už někde v háji zeleným. Zbyly tu dvě ženský." Máma Marie, bába Anna. A to bude jeho rodina. Třeba se do ní vloží Madonin brácha, aby v tom holky nebyly samy. Nebo nový taťka. Nebo dva. Nebo kámoška s rodinou. Potká v životě vzory i odstrašující případy. Hovada i anděly. A popere se s tím. Všichni jsme tak nějak vyrostli.



by JaneQ Růžíčka

01. 03.

Otázky Václava Moravce: Hra pro velké kluky

Pravidla irského souboje jsou jednoduchá – dvojice mužů opřených o bar si připíjí whisky. Po každém přípitku jeden vmete druhému do očí nejhorší urážku, jaké je schopen, a začíná se nové kolo. Muž, který se jako první sesune k zemi, je odnesen domů, a druhý den přijde zaplatit útratu za oba. Spor je zažehnán. Česká varianta – předváděná politiky o nedělích v ČT – se od svého pravzoru liší jen v jednom drobném detailu: ať už padne k zemi kterýkoliv ze soupeřů, účet vždy zaplatí přihlížející publikum.

Dým v baru U prohraných voleb houstne a volič se v něm pomalu přestává orientovat. Levice nabízí kromě planých slibů i navázání nadstandardních vztahů s flotilou EU. Pravice kromě téhož (míněny plané sliby) i ekonomiku stejně dynamickou, jakou se mohou pochlubit Slovensko a Slovinsko. Občan zavalený grafy a tabulkami, z nichž každý vyvozuje zcela opačné závěry, je z toho na rozpacích… Co bude pro něj a národ výhodnější?

Politický leadeři, dobře si vědomi zmatku, který v myslích občanů svými programy vyvolávalí, zvolili taktiku berserka – zuřivého útoku na protivníka, při kterém je jedno, jaký nesmysl se řekne. Situace ale není k smíchu. Začnou-li se dva oponenti navzájem nazývat lháři, je už zcela jedno, co kdo řekne. Forma zvítězí nad obsahem.

Dobrá taktika se tak může ukázat jako prachmizerná strategie. Pro politiky je snadné dnes zapomenout na to, co včera křičeli, až poprskali kameru. Po podařeném irském souboji odejdou někam na panáka a podají si s úsměvem ruku.

Takové nálady ve společnosti vytvoří „novým tvářím“ - populistům, kteří vyběhnou odnikud s hospodskými rozumy na plakátech a řítí se přímo do parlamentu.

Tady nesejde na tom, zda pravá, nebo levá. Všichni špičkoví politici, kteří si v záplavě zákonů a statistik zapomněli přečíst Gutha-Jarkovského, kteří by rádi vytvořili obraz pojmenovatelného zla a nezpochybnitelného dobra, by si měli uvědomit, že podřezávají větev, na které nesedí jen oni sami.