Zápis íránského blogera z 25. srpna 2009

Díval jsem se na pořad „tweeting pro revoluci v Íránu“ a myslím, že představuje selhání schopnosti novinařiny na dálku analyzovat íránské povstání. Někdy je žurnalistika na dálku jediným způsobem, jak dostat informace o určité zemi do zahraničí, např. v této chvíli o Íránu, ale přesto je naprosto nezbytné mít o takovýchto událostech informace zevnitř. Je třeba zkoumat každý detail, abyste poznali, jaké události jsou skutečné, které okamžiky jsou klíčové a po čem lidé touží, protože jenom to vám umožní odlišit skutečnost na místě od vašich představ a odhadů.



Celý program si můžete pustit zde

Aniž bych se chtěl dotknout Andrewa Sullivana a jeho spolupracovníků v Atlantiku, kteří se zabývají íránským povstáním po prezidentských volbách, nemohu souhlasit s některými body, o nichž v tomto pořadu mluvili. Ale budu se věnovat jenom jednomu z nich, otázce „duchovního hnutí“, se kterou přišel Andrew. Všiml jsem si, že mnozí lidé získali chybný dojem, že toto hnutí je určitým typem islámského hnutí. Takže vám tímto oznamuji, že to je úplně jinak.

Většina z vás asi viděla videa, kde lidé stojí na střechách a volají „Alláh je veliký“ (Allah-o-Akbar) a to ve vás mohlo vyvolat chybný dojem, že se jedná o nové náboženské hnutí, které je podobné islámské revoluci z roku 1979. Ačkoliv se skutečně jedná o islámskou modlitbu, kterou lidé skutečně používali i v roce 1979, mnoho věcí se od doby islámské revoluce změnilo a především se změnili sami lidé. Tito lidé už jsou dnes jiní.



Proč tedy lidé volali „Alláh je veliký“? Prostě neměli na výběr. Protože se obávali ozbrojenců a násilí milicí Basídž, domnívali se, že když budou zpívat islámskou modlitbu, může to v první řadě zabránit vojákům, aby vpadli do jejich domů a zatkli je. Jednak ale také doufali, že by jejich volání mohlo přilákat konzervativce, nebo dokonce některé z Ahmadínežádových stoupenců. Ale vojáci se vůbec nezajímali o to, co lidé volají, a prostě přepadávali ty domy a byty, které se zdály podezřelé. Jednak ale také Musáví a Charúbí a jejich spojenci sami povzbuzovali lidi, aby volili tuto formu protestu, protože tím si chtěli zajistit, že se jim situace nevymkne z rukou a že lidé zůstanou věrni islámské revoluci.

Lidé zpočátku opravdu volali slogany v souladu s hodnotami islámské revoluce, ale po střetech s ozbrojenými jednotkami a milicemi Basídž během teheránských dnů plných násilí se nálada lidí změnila. Lidé totiž viděli a slyšeli kleriky, kteří schvalovali násilí proti mírumilovným demonstrantům, aby tím udrželi islámský režim. Lidé si tak ale uvědomili, že ještě větším problémem je teokracie.



A už bylo trochu pozdě na to, aby bylo možno umlčet skutečné požadavky demonstrujících – uvědomili si, že to, co je po tři desetiletí dusilo, byl „islámský“ aspekt republiky. Musáví neustále znovu opakoval, že je třeba uchovat islámské hodnoty, ale lidé se mu postavili a skandovali hesla proti islámské republice. V tom okamžiku bylo demonstrantům úplně jasné, že jsou ve svém boji proti teokratickému režimu sami a že Musáví s nimi není. Bohužel mnoha lidem se musel zhroutit jejich dosavadní život, aby došli až k tomuto poznání.

Lidé tak čelí děsivému dilematu: Musáví, jehož podporují někteří mulláhové, nebo Ahmadínežád, jehož podporují jiní mulláhové včetně nejvyššího vůdce. Obě varianty jsou stejně špatné a lidé ani jednou nic nezískají. Jenom pořád doufají, že se z krize nějak vynoří nezávislý vůdce, který se postaví do jejich čela; někdo, kdo nemá nic společného s mulláhy, vizionář, pro něhož se jediným posláním stane národ a který se nebude opírat o nikoho jiného než lid.

Protesty postupně mizí. Musáví a Charrúbí už lidi k protestům nevyzývají a Rafsnadžání se najednou přidal na stranu nejvyššího vůdce, Chameneího. Začínají čistky, kterým za oběť padnou další a další, pokud se nevrátí k lidem.

Fariborz Šamšírí

Přeložil Petr Kratochvíl z blogu www.rottengods.com (příspěvek ze dne 25.8.) (dobrovolní překladatelé blogů z Iránu jsou koordinováni přes facebookové stránky Podporuji dialog v Íránu)