Část 12: Pátrání po příběhu mého prastrýce, který v roce 1942 padl jako dobrovolník při obraně Singapuru.

Jaký život mohl vést Silvestr a ostatní baťovci v Singapuru pár let před válkou? Tedy kromě účastí na svatbách, pohřbech, krajanských oslavách státních svátků Československa a víkendového fandění fotbalovému mužstvu „Moraváci“, o čemž jsme s pomocí dobového singapurského tisku trochu psali minule.

Pokouším se představit si to i na základě dalších útržkovitých informací a vzpomínek Baťovců, které shromáždil pan dr. Emil Máčel. Z jeho sbírky mi je pak poskytl pan Ivan Procházka.


Foto z archivu Emila Máčela: Přístav v Singapuru ve 30. letech.

Tak například pan A. Plhoň, bratr Klementa Plhoně, který nešťastně zahynul při potopení lodi SS Redang během evakuace Singapuru, si do svých vzpomínek poznamenal [*]:

„O Singapuru je známo, že je jedním z nejpestřejších přístavů v jihovýchodní Asii, pouhých 130 kilometrů severně od rovníku. Je čtvrtým největším přístavem na světě a nesmírně důležitým obchodním centrem. Hlavním zbožím je ovšem kaučuk a cín.
Ve druhé polovině třicátých let si tehdy rozkvétající obuvnická firma Baťa ve Zlíně zřídila pobočku v Singapuru. Firma si zakoupila vlastní kaučukovníkovou plantáž a vybudovala nový závod na výrobu gumotextilové levné obuvi pro široké vrstvy místního obyvatelstva. Kvalitní kožená obuv pro náročnější spotřebitele byla pak dovážena ze Zlína do četných prodejen firmy Bata Shoe Company jak v samostatném ostrovním Singapuru, tak i do prodejen na přilehlém území dnešní Malajsie. V té době měla firma Baťa asi 20 českých zaměstnanců ze Zlína, včetně několika rodin vedoucích pracovníků. Těsně před druhou světovou válkou t.j. v letech 1938 a 1939, vyslala firma Baťa dalších 20 až 30 pracovníků (část svobodných a část i s rodinami) a vyvezla také strojní vybavení pro výrobu kvalitních druhů kožené obuvi přímo v Singapuru, protože byla obava, že po vzniku války by zastavením dodávek z Československa ztratila pobočka firmy v Singapuru velkou část své prodejní náplně.
Tento plán se plně potvrdil. Baťovci v roce 1939 vybudovali v rekordně krátké době v Singapuru závod na výrobu kvalitní kožené obuvi, rozšířili výrobu gumotextilní obuvi a v letech 1940 a 1941, kdy již v Evropě zuřila válka a všechny dodávky ze Zlína byly zastaveny, prosperovala pobočka firmy Baťa v Singapuru dobře a singapurští „baťovci“ se svými rodinami žili v Singapuru v míru, pohodě a v naději, že zde přežijí celou druhou světovou válku, která zachvátila celou Evropu.“

Tropický Singapur byl pro rodáky z Moravy jistě úplně jiný svět. Navíc musíme mít na paměti, že firma Baťa sem posílala zejména mladé jinochy, z nichž většina – stejně jako Silvestr – pocházela z venkova. Silvestrovi bylo v době příjezdu do Singapuru devatenáct let a jak jsme rekonstruovali z knihy zaměstnanců, většině pracovníků přicházejících ze Zlína nebylo víc než třicet.

Josef Vyhnálek na své první dojmy po příjezdu do Singapuru vzpomínal takto [*]:

„ Singapur vypadá jako obrovská zahrada. Celý rok je příroda zelená, některé listy opadávají a druhé zase pučí. Kokosové a olejové palmy pnou se vysoko k obloze a celý rok dávají užitek. Příroda je krásná a v tomto krásném koutku světa žije téměř 1 milion obyvatel. Tři čtvrtiny jsou Číňané, jejichž předchůdci se stěhovali za obchodem z Číny na jih. Malajci před touto kolonizací prchali na Jávu a na Sumatru. Někteří Malajci však přece zůstali v Singapuru a bydlí nyní v tak zvaných kampoňgách. Jsou to domorodé vesnice a živí se většinou lovem ryb. Pro takového Malajce stačí, aby 2 krát týdně se mu zdařil rybolov, aby nakoupil pro rodinu rýži, a potom odpočívá. Někteří Malajci jsou také řidiči taksíků, ale v obchodě je jich málo [...] Indové také se stěhovali za prací a za obchodem do Singapůru, který je rozdělen na části, kde obývají různé národnosti. Tak před válkou bylo možné jednu neděli navštívit čtvrť čínskou, po druhé malajskou, indickou a i japonskou.“


Foto z archivu Emila Máčela: Křižovatka v centru Singapuru v 30. letech, na rohu budovy vývěsní štít firmy Baťa.

V našem rodinném archivu se zachoval jeden jediný dopis od Silvestra. Napsal jej v březnu 1939, tedy krátce po příjezdu Singapuru. Své dojmy z exotické země zaznamenal následovně:

„Drahá maminko a tatínku, nejdříve mnoho srdečných pozdravů a milých vzpomínek na Vás. Děkuji Vám za Váš dopis, který jsem teprve obdržel 6/3/1939, ale byl jsem velmi potěšen, již jsem myslel, že jste na mne zapomněli […]
Město Singapore leží na ostrově, který spojuje úzký průliv s ostatní částí země, tedy Malaje. Obyvatelé jsou zde Číňané, Indové, Angličanů je zde 8000, ale vojáků 30 000. Hlavní zaměstnání je zde obchodník, to jsou Indové, Číňané jsou stolaři, kováři, krejčí aj. Obchody jsou zde uspořádané tak, že jedna ulice je celá obchodů s látkami – druhá samé obchody papírnické – a v jedné jsou samé kuchyně. Abych Vám vysvětlil, co jsou to ty kuchyně. Je zde spousta čínských dělníků, kteří nemají doma kuchyně, a proto chodí jíst do těch kuchyň. Zde nevaří ženy jako u nás, zde jsou kuchaři […]
Každá evropská rodina má kuchaře, boje – sluhu, a zahradníka a má-li auto, též i šoféra. Domy jsou zde stavěny po způsobu čínském, ale i po způsobu evropském, ale skoro všechny mají rovné střechy. Je zde velmi krásné letiště, zoologická zahrada, jsou zde všechny zvířata a krásné muzeum. Singapůr je celý opevněný a jest spousta děl, která jsou skryta, že ani obyvatelé o nich neví. Je zde krásný přístav pro velké lodě. Jsou zde anglické kostely a čínské chrámy a i indické, ty jsou nejvíc špinavé, neboť každý Ind zde plivá venku i uvnitř po zemi. Evropan tam smí jen málokdy a ještě k tomu bosý […] Oblečení chodí jen Angličané a Číňané po evropsky, ale ženy nosí zde pyžama, kalhoty a delší kabátek přes sebe. Indové mají kolem sebe kus látky podobné prostěradlu a přes sebe kus ručníku na utírání potu. Indové nosí na nohou dřeváky, které nepříjemně klapou.“


Foto: První strana jediného dochovaného dopisu Silvestra rodičům, psáno krátce po jeho příjezdu do Singapuru.

Československou komunitu v počtu zhruba stovky lidí představovali převážně pracovníci firmy Baťa – těch bylo asi padesát, někteří navíc s manželkami a dětmi.

Ve firmě se pracovalo tvrdě, ale i tak zbyl lidem čas na zábavu. Ve volném čase patrně drželi pospolu a o nedělích (tehdy byl ještě šestidenní pracovní týden, pracovalo se i v sobotu) občas kolegové a kamarádi vyrazili za město.


Foto z archivu Emila Máčela: Skupina Baťovců z obchodního oddělení v Singapuru během výletu. Zleva paní Strangfeldová, dvě neznámé prodavačky, pánové Wakerman a Vyhnálek.

Vyhnálek dále vzpomíná na výlety k moři:

„Krása moře je těžko popsatelná… Představte si korálové ostrovy plné zeleně a stromů a květy různých barev. Moře čisté, jasné, okolo pobřeží do hloubky je možno vidět čisté dno, korálové útesy všech možných barev. Mezi těmito korály proplouvají mořské ryby, meduzy a řada jiných mořských živočichů. Často jsme jezdili k těmto korálovým ostrovům se koupat. Co se jednou nestalo? Kolega vzal sebou psa španiola, který tak jako my užíval dobroty mořského koupání. Zaplaval kousek dál než my a najednou zničehonic jsme slyšeli silné zaštěknutí a pes zmizel pod vodou. Na hladině se ukázala jenom kaluž krve. Byl pohlcen žralokem. Dovedete si představit, jak rychle jsme z vody utíkali. […]“

Víme, že Josef Vyhnálek byl Silvestrovi nejen kolegou, ale i blízkým přítelem. Není tedy vyloučeno, že tuhle příhodu zažil i Silva.

Kromě atraktivního moře se kamarádi občas vydávali i do vnitrozemí, jak dále píše Vyhnálek:

„Asi 60 km od Singapůru začíná kopcovitá džungle s nádhernými Kota Tingi vodopády. I toto místo bylo občas naším nedělním programem. Vodopády byly reservací johorského sultána. Přístup tam byl pouze na povolení, které musel osobně vystavit sám sultán. Využívali jsme tedy příležitosti, když sultán přišel do prodejny obuvi, a žádali ho o povolení. Velmi ochotně nám vždy toto vystavil.“

Příroda krásná, ale ráj to rozhodně nebyl. Nezapomínejme, že Singapur byl kolonií, kde bílí Evropané představovali privilegovaný zlomek obyvatel, zatímco drtivá většina místních žila stále ve velké bídě. Zejména pro vládnoucí Brity bylo normální dívat se na místní „domorodce“ s velkou dávkou nadřazenosti a přezíravosti. Běžná v té době byla pochopitelně i rasová segregace, jak zaznamenal i Vyhnálek:

„Angličanů před válkou bylo v Singapůru pouze na 7000. Mezi nimi bylo několik tisíc vojáků a důstojníků. Na úřadech byl většinou Angličan jako šéf a jeho podřízení byli míšenci nebo Číňané. […]
Na evropské koupaliště neměla přístup žádná jiná rasa, jenom bílá. Jelikož v Singapuru byla většina obyvatel asijská, Číňané vybudovali si taktéž pro sebe na revanž Angličanům svoje nádherné koupaliště.“


Foto z archivu pana Plhoně: Plovárna pro Evropany v Singapuru

O nedělním pobytu u moře píše také Silva:

„My chodíme každou neděli odpoledne se koupat na vzdálenější ostrůvky, jedeme tam lodicí. Jsou zde velmi krásné písečné pláže a koupaliště, která jsou v moři. Moře je ohraničeno silným drátem, který je zadělán až ve dně, sítě jdou do sta metrů od břehu a je tam asi 6-7 m vody. Nosíme modré krátké kalhoty a bílou košili s červeným hedvábným šátkem kolem krku.“

Jak už zmiňuje pan Plhoň ve výše uvedené pasáži, na konci 30. let firma Baťa provozovala velkou továrnu v malajském Klangu, kde se vyráběla plátěná obuv s gumovou podrážkou. Podle válečné zprávy československého konzula v ní pracovalo asi 1200 domorodců a 8 československých občanů. Výrobu bot doplňovala menší továrna přímo v singapurském přístavu, která se zase zaměřovala na koženou obuv. Konzulova zpráva odhaduje, že tam pracovalo asi 800 dělníků.


Foto z archivu pana Máčela: Návštěva vedoucích pracovníků firmy Baťa v továrně v Klangu roku 1940.

Latex na výrobu gumy nakupovali obchodníci od místních výrobců, ale časem si firma Baťa na jihu Malaje, kde tehdy bylo místní království Johore, založila v Bukit Tiga vlastní kaučukovou plantáž.

Jak píše pan Stach ve svých vzpomínkách [*]:

„V Jahore – v Malajsku bylo v r. 1935 zakoupeno asi 700 ha pralesa a založena v Bukit Tika kaučukovníková plantáž. Vedoucím na plantáže byl pan Rája […] V první fázi byl vypálen prales a na spáleništi po zaschnutí se vysázela jako první plodina ananas. V době, kdy jsem tam byl, úroda ananasů byla tak velká, že se nevyplácelo je vozit do konservárny, a tak byly prostě zahrnovány do jam.“

Metoda vypalování pralesů za účelem založení plantáží se od té doby bohužel nezměnila. Představa nadúrody ananasů, které byly vysazeny jako dočasná plodina, je ovšem fascinující. Následující snímek se dost možná k této události přímo váže (je-li na ní i pan Stach v tuto chvíli nevíme).


Foto z archivu firmy Baťa: „Baťovci ze Singapuru přijeli na ananasy.“ Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Na plantáži firmy Baťa bylo poté vysázeno asi 120 000 stromů, o které se staraly dvě stovky místních pracovníků.


Foto z archivu firmy Baťa: Gumovníková plantáž Bukit Tiga firmy Baťa v Malaji. Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Pana Ráju, který plantáž spravoval, jsem našel na jednom z asi tuctu firemních snímků ze Singapuru v archivu firmy Baťa, později Svit, který dnes spravuje okresní archiv ve Zlíně.


Foto z archivu firmy Baťa: „Pan Rája z nákupního oddělení jde na kontrolu gumovníkové plantáže u Singapore se dvěma psy, kteří ho mají chránit před hady.“ Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Komunita Baťovců se dozajista scházela společně i při dalších příležitostech. Dosvědčuje to například následující snímek, na kterém ovšem Silvestr není zachycen (nebo není k rozlišení). Je ostatně dost pravděpodobné, že odlišný společenský život vedlo vedení firmy s rodinami, a jinak zase žili obyčejní zaměstnanci – mezi nimi i Silvestr v pozici prodejce-pedikúristy.

O sporech mezi vedoucími pracovníky a některými pracovníky se dochovalo i několik dokumentů a Silvestr se jich podle všeho také účastnil. K neshodám mezi singapurskými Čechoslováky se ale dostaneme někdy později.


Foto z archivu pana Plhoně: Setkání Baťovců s rodinami v Singapuru.

V archivech jsem objevil i snímek ze setkání pracovníků firmy Baťa s československým velvyslancem, který je přijel navštívit do Batanagaru. Druhý muž zprava se nápadně podobá Silvestrovi, jak je vidět ve srovnání s jeho podobiznou pořízenou před odjezdem do zahraničí (mimochodem, právě tento snímek byl použit i jako jeho medailon na pomníku padlých ve Vémyslicích).


Foto z archivu pana Plhoně: Návštěva československého velvyslance v Batanagaru.


Foto: Silvestrova podobizna ze 30. let, pořízená před odjezdem do Singapuru.

Buď jde jen o zdání, nebo je snímek chybně označen a pochází z jiné události v Singapuru, nebo Silvestr podnikl do Batanagaru výlet, což při příležitosti návštěvy velvyslance u firmy Baťa nelze vyloučit.

Asi tolik jsem zatím dokázal vyčíst a vytušit z dosud shromážděných materiálů. O tom, že mezi krajany ani baťovci v Singapuru nepanovala vždy idyla, budu psát příště.

Poznámka: [*] Takto označené dokumenty jsou z archivu zesnulého pana doktora Máčela, který mi laskavě poskytl pan Ivan Procházka


* * *

Originální blog na toto téma zřizuji i zde: http://patraniposilvestrovi.wordpress.com
Anglická verze blogu je k dispozici tady: http://searchingforsilvestr.wordpress.com