Jedny z nejhorších zážitků, které mi utkvěly z návštěv vlasti i z letní cesty Velkou Británií, mám spojeny s obchody Tesco. A není to shodou okolností. 

Česká vzpomínka na Tesco, na kterou nemohu zapomenout, vypadá takto: je podvečer, za pokladnami mechanicky pracují ženy, které mají strhané tváře a už na první pohled působí vyčerpaným, odevzdaným dojmem. Cedulky s křestními jmény na blůzách mají patrně dodat supermarketu pocit lidskosti a přátelského vztahu k zákazníkům, ale já se cítím o to trapněji – nemohu si pomoci, ale cítím v tom další ponížení těchto žen. 

Potom se jedna zvedne, začne zavírat kasu a chystá se k odchodu. Přijde jiná a přesvědčuje ji, aby ještě zůstala. Zjevně jde o vedoucí směny, což usuzuji jen z obsahu jejich rozhovoru: její tvář je stejně utahaná a její blůza stejně lacině nevkusná. Odcházející prodavačka vysvětluje, že už slouží hodinu přes čas a že zkrátka odchází. Vedoucí se ji zoufale snaží přesvědčit, že nemá dost lidí a že ji opravdu ještě potřebuje. Domáhá se pochopení a nakonec i prosí, ale neúspěšně. Nakonec se slzami v očích volá za odcházející kolegyní, že teď bude muset namísto ní zůstat na pokladně po pracovní době ona sama přes to, že má večer rodinnou akci. Všemu přihlíží ochranka, dva muži v oblecích, od pohledu podobně laciná pracovní síla jako pokladní i s jejich šéfovou, ale snaží se tvářit profesionálně a nad věcí. Bída a bezmoc toho všeho mi svírají hrdlo dodnes. 

Další výjev je z výpravy napříč Anglií a Skotskem, kterou jsme s rodinou podnikli letos v létě. Nocovali jsme v kempech, před den se posouvali dál. Potraviny jsme doplňovali průběžně, takže jsme záhy odhalili toto želené pravidlo. Je-li v daném městečku Tesco, budeme se muset spokojit s o poznání horší kvalitou jídla, od pečiva přes saláty až po sladkosti. Zároveň nám ale nic jiného nezbude, protože žádný jiný obchod v okolí nenajdeme. Rozdíl v kvalitě třeba i oproti jinému britskému řetězci samoobsluh Cooperative byl jednoznačně v neprospěch Tesca, přičemž cenově vycházelo zboží přinejmenším nastejno. 

Poslední večer jsme dorazili do Canterbury, kde opět muselo dojít na Tesco. Přiznám se, že jsem tam už vstupoval s jistým předsudkem, ale co jsem zažil, jsem opravdu nečekal. Manažeři obchodu se zjevně rozhodli, že na zbídačených prodavačkách mohou ušetřit ještě výrazněji – prostě tam žádné nebyly. Práci spojenou s nablokováním nákupu i placením přenesli se vším všudy na zákazníka podle principu, chceš u nás nakoupit, tak nám nejen zaplať, ale taky si to pěkně odpracuj. U řady kas byly namontované kamery a dotykové obrazovky. Ty mi přikazovaly přesně definovanými pohyby vzít pravou rukou jeden kus zboží z košíku, horním obloukem je umístit před čtečku čárových kódů a poté, co mi obrazovka dala povolení, jsem mohl zboží tentokrát levou rukou uložit na pult na druhé straně pokladny. Běda, když jsem vzal věc nepovolenou rukou, nebo ji svěsil pod pult, nebo s ní pohyboval po špatné dráze, příliš rychle, nebo naopak příliš pomalu – kamera to zaznamenala a počítač to zmátlo, takže se rozhodl vyhlásit poplach. Nad kasou se rozblikala oranžová světla, na obrazovce se objevil nápis „Theft alert“ (pozor, krádež). Přišla mě zkontrolovat ochranka a když se přesvědčila, že jsem vskutku nic neodcizil, provedla reset nákupu a musel jsem začít znovu. Nevytrénován k otrockým pohybům, stalo se mi to dvakrát po sobě. Jen potřeba zajistit unaveným dětem něco k večeři mě přiměla k tomu, abych tam všechno vztekle nenechal a neodešel sice s prázdnýma rukama, ale s nedotčenou hrdostí pryč. 

Přemýšlel jsem, má-li tento nový trend třeba i nějaké pozitivní stránky. Než by prodavačky byly nuceny vykonávat mizernou práci v ponižujících podmínkách, je třeba pro ně lepší takovou nemít? To se ale lehce říká tomu, kdo neživí rodinu nebo si může dovolit mezi pracovními nabídkami a zaměstnavateli vybírat. Zákazníci také dostávají pocítit na vlastní kůži, jaká Tesco nakládá s lidmi – doposud to dopadalo jen na řadové zaměstnance bez možnosti se účinně bránit. Ale jak se tomu můžeme postavit v situaci, kdy tento řetězec monopolizuje dané město nebo spádovou oblast? Mohlo by to třeba odehnat zákazníky jinam a posílit konkurenci, jenže to by musela v řadě britských městeček nějaká ještě vůbec existovat. 

Pár dní po našem návratu z ostrovní země, v půli srpna, publikoval proslulý komentátor George Monbiot výborný a zároveň smutný text o tom, jak se Tesco chystá zabrat už i malebné dvoutisícové velšské městečko Machynlleth. Plánovaný supermarket má mít prodejní plochu dvakrát větší než všechny tamní prodejny potravin dohromady a studie předpovídají, že nově otevřená provozovna odebere stávajícím obchodům až polovinu tržeb. Také z tohoto důvodu v Británii zaniká každý rok přes dva tisíce drobných prodejců – odhaduje se, že v roce 2009 byl tento počet i kvůli dopadům ekonomické krize rekordní, zatímco gigant Tesco zaznamenal v témže roce rekordní obrat. 

Monbiot dále popisuje mechanismy, jak developeři zametají s místními zastupiteli, jak agentury na ovlivnění veřejného mínění překrucují postoje obyvatel a jak úřady načasovaly lhůty k veřejným připomínkám přesně na období školních prázdnin a dovolených. Firma regionu slibuje sto čtyřicet nových pracovních míst, ale její vlastní výzkumy ukazují, že jich při otevření jedné nové provozovny dvojnásobek zanikne. Tamní radnice připouští, že se proti tak mocnému protivníkovi neodváží podniknout právní kroky, jako je třeba odvolání se proti stavebnímu povolení. Monbiot argumentuje a uzavírá, že odpor proti novým supermarketům je bojem za udržení svobodné volby a demokracie. 

S vědomím tohoto případu i mých osobních zkušeností mě docela vystrašila informace, kterou jsem minulý čtvrtek otevřel na serveru aktuálně.cz: 

"Obchodní řetězec Tesco oznámil, že hodlá letos otevřít zhruba tři desítky nových prodejen. Růst řetězce by letos měl být intenzivnější než vloni. První nové prodejny otevře Tesco ještě před příchodem jara. Budou například v Praze, Sušici, Studénce či Chodově u Karlových Varů."


Text je zjevně opsán z tiskové zprávy a dalších propagačních materiálů firmy Tesco, včetně pasáží o historii firmy a počtu jejích poboček u nás. Škoda, že se redaktor Pecák nenamáhal k informaci přidat jakýkoliv kontext či komentář. Nemusel chodit daleko, pozornost si zaslouží třeba probíhající boj obyvatel Čáslavi proti stavbě obrovské prodejny Tesca v centru jejich nové obytné čtvrti. 

Tento text byl napsán pro Deník referendum dne 18.1.2009.

Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.