Státní úřad pro jadernou bezpečnost z dobrých důvodů odmítá letištní skenery. Bohužel tytéž argumenty o nutnosti chránit zdraví občanů odmítá uplatnit vůči jadernému průmyslu.

V debatě o zavedení rentgenových rámů, kterými by na letištích museli procházet všichni cestující, překvapivě zaznělo odmítavé stanovisko Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Zpráva ČTK cituje předsedkyni úřadu Danu Drábovou:

„Je sice pravda, že dávka ionizačního záření je u těchto skenerů malá, ale současné poznatky říkají, že neexistuje žádná bezpečná dávka záření. Každá dávka, i ta malá, představuje určitou pravděpodobnost, že vyvolá rakovinu. Proto k provozování takového skeneru nikomu nevydáme povolení." Drábová tvrdí, že dávka záření, která se při snímání tímto typem rentgenových skenerů dostane do těla, je asi o polovinu méně škodlivá než běžné rentgenové vyšetření u lékaře. „Takové vyšetření ale přináší prokazatelný užitek pacientovi, což se o letištních skenerech říct nedá. I k rentgenu u lékaře se ale sahá jen v případě, že není jak jinak vyšetření provést." V případě letištních rentgenů jsou podle ní alternativy - například osobní prohlídka. „Druhou možností je například metoda prohlídky ultrazvukem. Právě proto, že je mnoho jiných variant, které plní bezpečnostní účel stejně dobře, je naše stanovisko zamítavé," prohlásila Drábová.

To je velmi výstižné shrnutí principu radiační ochrany: i sebemenší dávka ionizačního záření zvyšuje zdravotní rizika. Z toho vyplývá, že pokud není činnost, která ji způsobuje, nezbytná nebo pokud nepřináší dotčené osobě jednoznačný užitek, nemá být přípustná.

Je ale zarážející, že se tento princip uplatňuje vůči letištním skenerům, zatímco na jaderné elektrárny platí jiný metr. Přitom se o nich se dá říci právě to samé: obyvatelé, kteří jsou plošně vystaveni zvýšenému zdravotnímu riziku, nepodstupují toto riziko dobrovolně, ani nemají z provozu reaktorů jednoznačný přínos, jenž by rizika vyvažoval a odůvodňoval. A především: existují jiné způsoby, jak zajistit dostatek energie.

Nebezpečí, které zmiňuji, nehrozí jen v případě těžké nehody, při které by došlo k poškození reaktoru nebo jaderného paliva. To si umí představit každý. Méně už je známo, že jaderné elektrárny uvolňují radioaktivní látky do životního prostředí i během rutinního provozu. Jedná se jednak o plynné radioaktivní emise vypuštěné ventilačními komíny do ovzduší, jednak o kontaminované odpadní vody.

Jistě, úřady tvrdí, že jimi způsobené dávky ionizačního záření jsou velmi malé a v normě. Jenže tady je třeba připomenout, že ani velmi malá dávka není neškodná: zvyšuje riziko, že zasažená osoba dostane rakovinu nebo bude mít takto postižené děti. Dodržení normy tedy ještě neznamená, že je daná zátěž neškodná. Navíc s postupujícím vědeckým poznáním se limity pro ionizační záření postupně zpřísňují, což ukazuje, že máme tendenci jeho dopady spíše podceňovat.

Ze zpráv o provozu našich jaderných elektráren je vidět, že největší problémy s dodržením předepsaných limitů, pokud jde o rutinní radioaktivní výpusti, jsou s tritiem – radioaktivním izotopem vodíku. Mimo jiné proto, že atom vodíku je tak malý, že dokáže postupně pronikat plasty, gumou i ocelí. Zvýšený výskyt tritia v okolí jaderných reaktorů je proto nevyhnutelný. Ve Vltavě v jižních Čechách došlo například po spuštění Temelína ke stonásobnému zvýšení koncentrace tritia, ta je oproti původním hodnotám několikanásobně vyšší až v Praze. K překročení limitu emisí přitom stačí, aby tritia z jaderné elektrárny uniklo za rok pouhých několik gramů.

O tom, jestli v okolí jaderných elektráren hrozí kvůli jejich provozu vyšší zdravotní riziko, se stále vedou odborné spory. Potíž spočívá v tom, že pravdivost nebo nepravdivost této hypotézy je velmi obtížné doložit: i při trvalém naplnění zákonem přípustné dávky (1 miliSievert ročně z umělých zdrojů) lze podle mezinárodně akceptovaného modelu odhadnout, že předčasně zemře jeden ze čtyř set takto exponovaných lidí. To rozhodně není zanedbatelné riziko, avšak průměrné dávky jsou značně nižší a dokázat zvýšený výskyt onemocnění v populaci je statisticky takřka nemožné, protože na rakovinu v ČR umírá každý čtvrtý člověk a faktorů, které způsobují zhoubné bujení, je celá řada.

Diskusi na téma zdravotních rizik jaderných elektráren oživila rozsáhlá studie, kterou si v letech 2007-2008 nechala vypracovat německá spolková vláda. Rozhodla se přezkoumat zjištění některých výzkumů, že v okolí jaderných reaktorů trpí malé děti častějším výskytem leukémie. Výsledky rozsáhlé a pečlivé studie, které byly vědecky oponované a otištěny v odborných publikacích [1], tento nález potvrdily. V nejbližším okolí do pěti kilometrů od německých jaderných elektráren byl zjištěn statisticky významný nárůst výskytu nádorů u malých dětí o 60 % a výskyt leukémie u nich byl více než dvojnásobný.

Tyto výsledky nezpochybňuje ani jaderný průmysl, který jen poukazuje na to, že vědci nedokázali, že za častější rakovinu může právě umělá radioaktivita a ne něco úplně jiného. Ale zatímco není známo, jaký jiný mechanismus by mohl pozorované výsledky vysvětlit, dvě věci jsou jisté. Tyto děti vyrůstají poblíž reaktorů, které dnem i nocí vypouštějí radioaktivní emise – a pravděpodobnost jejich onemocnění je statisticky tím vyšší, čím blíže těmto reaktorům žijí.

Už v osmdesátých a devadesátých letech zjistily některé studie vyšší výskyt dětské leukémie poblíž britských jaderných komplexů. Protože však nárůst byl příliš vysoký na to, aby se podle konvenčních modelů dal přisoudit působení radioaktivních výpustí, diskuze na toto téma tehdy skončila do ztracena.

Nezávisle na nových německých výzkumech publikoval před třemi lety tým Univerzity Jižní Karolíny komplexní analýzu sedmnácti samostatných studií, které sledovaly zdravotní statistiky v okolí 137 jaderných elektráren v Británii, Kanadě, Francii, Spojených Státech, Německu, Japonsku a Španělsku [2]. U dětí do devíti let věku byl pozorovatelný nárůst výskytu leukémie o 14 až 21 procent. Jejich úmrtnost na tuto formu rakoviny byla o 5 až 24 procent vyšší, a to v závislosti na vzdálenosti od reaktoru.

A loňská analýza šedesáti nezávislých studií ukázala, že ve většině zkoumaných případů dochází rovněž k podobnému nárůstu výskytu leukémie, ačkoliv vzhledem k malým vzorkům populace nejsou často tyto nálezy samy o sobě takzvaně statisticky významné (jinak řečeno: jsou sice doložené, ale nelze vyloučit, že nejde jen o náhodu) [3].

Domnívám se proto, že i v souvislosti s tlakem ČEZ na stavbu dalších reaktorů v Temelíně, v Dukovanech a v Blahutovicích je třeba otevřít širokou diskuzi o rizicích, které by tyto projekty přinesly. I o tom, že státní úřady nemohou měřit dvojím metrem leteckému a jaderném průmyslu.

Odkazy:

[1] Kaatsch P. et al (2008) Leukaemia in young children living in the vicinity of German nuclear power plants. Int J Cancer. 2008; 122(4) pp 721-6. / Spix C. et al (2008) Case-control study on childhood cancer in the vicinity of nuclear power plants in Germany 1980 – 2003. Eur J Cancer. 2008 Jan; 44(2) pp 275-84.

[2] Baker P., Hoel D. (2007) Meta-analysis of standardized incidence and mortality rates of childhood leukaemias in proximity to nuclear facilities. Eur J Cancer Care. 2007;16:355–363.

[3] Fairlie I., Körblein A. (2009) Review of epidemiology studies of childhood leukaemia near nuclear facilities: Commentary on Laurier et al. Radiation Protection Dosimetry (2009) Vol 137, Number 3-4 doi:10.1093/rpd/ncp246.

Tento text byl napsán pro Deník referendum 21.1.2010.

Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.