Být za každou cenu v závětří svého webu není dobře. Občas je třeba vystrčit aspoň čepici na bajonetu ze zákopu, když ne zrovna hlavu.

Některé články z mého webu se začaly objevovat tady na Aktuálně.cz. Ta možnost mě potěšila. Nechtě jsem sem vtrhl jako dobyvatel neurvale více příspěvky najednou. Zchytal jsem to. Dobře mi tak. Dostal jsem z každé strany jednu, dvě, tři. OK, mám, o co jsem si koledoval.

Kromě moc hezkých, rozumných a moudrých komentářů, od pisatelů, kterým se moje psaní líbí, či nelíbí - i nenávistné anonymy. Schválně jsem do svého portrétu dal i svou mailovou adresu, aby případní naštvaní mohli atakovat přímo mě. Zajímavé…Tam nikdo nepíše.

Ale ne všichni lidi jsou na světě šťastní. Někdo přijde domů z nenáviděné práce s kravským lejnem na hlavě místo rádiovky, doma mu žena nedá nejen tu večeři, z okna řvát vzteky nechce, tak o půlnoci sedne s milenkou depkou k počítači a plive. Jenže plivanec trpajzlíka padne na plivajícího samotného. A tak ráno vzteklý a poplivaný jde do nenáviděného zaměstnání, aby se večer vracel…

Možná bych se měl rychle dostat do fáze, kterou mi radili zkušení harcovníci. Komentáře zásadně nečíst. Ale pak to je skutečně jen verbální onanie! Já přece i proto píšu, abych slyšel ozvěnu! Abych slyšel souhlas i nesouhlas! Jen ty sprostoty nesmyslné, kdyby se nezatínaly…

Vyrážím ven. Pacifik mi buší do hlavy stejně jako těch pár nicků, které si přes moji několikerou omluvu na mně hojí své něco – nevím co.

Malé pobřežní letovisko. Jenže teď je to zimovisko, kde se jen přežívá do další letní sezóny. Ale tak úplně dead city to zase není. (Nikdy jsem netušil, že slepá ulice se v Tramtárii řekne dead way…)

Jdu a fotím. Najednou mě uhodí do očí nenápadný vývěsní štít obchůdku s fotopotřebami a vším kolem digifocení: KOUSKY ČASU

Jo, to jsem já. Sbírám tu kousky času. Svého, jejich, našeho. Ušlé nohy bolí všude na světě stejně.

Jak jsem stále v té trochu anonymy zmordované náladě, vlezu na starý místní hřbitůvek „pionýrů“. Mimoděk se mi zrůdně vybaví text písně z naší hudební výchovy: Pionýři, pionýři, malované děti… Hroby prvních osídlenců od počátku 19. století. Fotím náhrobky. Někde jsou na nich jen křestní jména… Nevím, proč mě to nutí jít hrob od hrobu. Pak si uvědomuji, že asi podvědomě pořád hledám hrob svého praprastrýce, který tu kdesi jaksi svou pionýrskou pouť před více než devadesáti lety skončil.

Hledám na náhrobcích odlesk domova, aspoň nějaký názvuk! Našel jsem a při troše naivity bych se mohl radovat: „Frank Postel“ – stojí na jednom starém náhrobku… Jenže on to asi nebude Čech Franta Postel, ale jakýsi „poustl“, který o Čechách v životě neslyšel.

Procházka po hřbitově člověka vždycky uzemní, upozorní na jeho patřičné místo v tomto světě, stejně jako nezkrotný bouřící šedě hnědý oceán za hřbitovní zdí. Člověče, uvědom si svůj rozměr. Rozměr svého, jednoho lidského života… Zrnko písku na pláži. Další vlna ho smete a přivalí tunu nasáklé tisícileté sekvoje. Ale i ji další vlna mrští zpátky do děsivě hučících vln příboje.

Cvakám ty kousky času a vyjdu do líné ulice. S foťákem v ruce a batohem na zádech se rozhlížím, kam dál.

„Můžu vám nějak pomoct?“ Z okna obrovského trucku, který mi dává přednost na výjezdu z nákupního střediska, se vyklání milá hlava drobné paní.

Ne, paní… Já si musím pomoct sám.

„Krásné město, že?“ ukazuje na můj aparát a těch pár domů "města" při silnici. Motor zavyje a vstřícná paní odjíždí s ranním nákupem svým vozem síly tanku.

Jako zjevení stojí u silnice prodejna knih s kavárnou. Tak to je můj konec. Nejdřív latté na ohřátí rukou a pak ty knížky na ohřátí u srdce.

Nedokážu to pochopit. To byl vždycky můj sen a už snem navždycky zůstane. Knihkupectví s kavárnou. Tady, ve Skorodeadcity. Ale tohle je neuvěřitelné knihkupectví! Knihy jsou tu kulturně vyložené, na zdech moudrosti slavných o knížkách a literatuře, paperbacky jen ve stojanu u dveří – jinak krásné knihy! A schody nebo výtah do prvního patra, stejně nádherně kultivovaného, s vzorně srovnanými regály a jasně vyznačenými tematickými celky. A mezi tím křesla, stolky na čtení, počítače s internetem za pakatel. A klavír a vedle nádherný salónek, spíše klubovní místnost, jako luxusní antikvariát. Tohle všechno v takovém zapadákově? Prodají aspoň jednu knihu denně?

Já kupuji pro jistotu dvě. Sebrané texty mého celoživotního oblíbence Paula Simona v nádherné grafické úpravě a úžasnou fotografickou publikaci o současném životě původních obyvatel této země. Ceny mírné, obsluha usměvavá. Nejde mi to do hlavy. Ptám se, kdo tohle všechno nese na bedrech? Obec? Paní mi ukazuje na fotku šedovlasého pána za ní na zdi:
„Už jsme tu šest let a modlíme se denně, abychom vydrželi… Aby to on vydržel.“

Igelitka s dvěma krásnými bichlemi krásně řeže do ruky. Vycházím a trochu se na ušoupaných nohách vznáším.

Tohle jsou ty kousky času, které mi bylo dopřáno sbírat. Ani spoušť při nich cvakat nemusí.

Oceán už jen monotónně hučí. Odliv stáhl volume živlu na polovinu. Pláž je poseta kameny a naplaveným dřevem. Cpu si kapsy. Suchozemec nadržený na divokou vodu. Nadržený na stopy věčnosti, které tak jako tak nejpozději smyje příští neodvratný příliv.