Klid před bouří
Po nepřirozeně tvrdé a vyhrocené evropské volební kampani nastal nezvyklý klid. Jde o překvapivé politické ticho vzhledem k tomu jak zásadní politický match nás čeká, co vše je vsazeno a v jakém poměrně složitém dějinném období se kampaňování odehrává. Ač do předčasných sněmovních voleb zbývají pouhé tři měsíce, hraje se o politické kariéry mnohých vrcholných politiků, ale i o lepší vyjednávací pozici o podobě a aranžmá budoucí vlády, stěžejních ministerstvech se stále poměrně tučným rozpočtem v jinak seškrtané státní kase, i o budoucím prezidentu republiky a reprezentantech v unijních orgánech, včetně komisaře, tak přesto vládne tiché vyčkávání, kdo začne dřív a naplno nastartuje druhý volební poločas.
V minulosti se hrálo mnohdy o méně a v méně významných volebních bojích, přesto jsme byli svědky téměř ročních vypjatých kampaní, souvislého duálního přeměřování sil, permanentních ataků a mobilizace veřejnosti. A dnes, v porovnání s tím co je ve hře, vládne netušený klid. Co je příčinou dosavadního politického bezvětří?
Předpokladů pro dosavadní relativní klid je několik – své dělají vnitřní poměry ve stranách. Předčasný pád kabinetu, se kterým drtivá většina českých partají nepočítala, vede ke složitému a zdlouhavému vnitrostranickému přeskupování, těžce se budují kandidátky, předáci stran úporně bojují za své vnitropartajní kamarily věrných a vedle toho se pokouší ctít i politický marketing a najít na pohled milé tváře, zástupce vlivných zájmových a stavovských skupin, reprezentanty žen, mladších politiků, s cílem ulovit maximum středových nevyhraněných voličů, kteří v současnosti vyhrávají volby, zvláště celostátní.
Na dosavadním politickém klimbu se podepisuje i nedobré finanční zdraví českých stran, mnohé z nich jsou zadluženy, řada pracuje s podškrceným rozpočtem, a proto s úlevou počítají každý den bez kampaně, s vědomím, že o to intenzivnější a ekonomicky náročnější budou závěrečné týdny poslanecké agitace. Mimochodem, právě tento rys je do budoucna nejnebezpečnější. I příklady ze zahraničí potvrzují, že stále rostoucí finanční nároky na moderní volební reklamu a agitování podvazují volební soutěž pouze na ty, kteří na to mají, ožebračují strany a přivádí je do přediva vlivných donátorů, sponzorů všeho druhů, kteří však posléze samozřejmě za svou výpomoc něco chtějí.
V neposlední řadě vedle personálií řeší česká politická uskupení i dopisování svých volebních manifestů. Pilují volební priority s vědomím, že je třeba být náležitě populární, avšak uměřeně současnému šetření a narůstající ostražitosti veřejnosti. Stále více se totiž ukazuje, že plamenné sociální přísliby v růstu preferencí nefungují , nýbrž že voliči volají po řešení krize a udržování veřejných služeb ve zdravém chodu. Jinak řečeno volby vyhrává ten, kdo dokáže udržet pracovní místa. To také bude s velkou pravděpodobností hlavní motto podzimního klání.
Evropské volby podtrhly, že stranám bere střelivo nekontrolovaná negativní kampaň, kdy příliš konfliktu a vymezování začíná být kontraproduktivní, o to víc, když republiku vede kariérní nestranický úředník, který tak trochu patří všem politikům a zároveň nikomu.
Přesto jedno už dnes víme jistě. Čím větší klid panuje v dnešních dnech, o to tvrdší bude volební koncovka. Zažíváme pověstný klid před bouří.
V minulosti se hrálo mnohdy o méně a v méně významných volebních bojích, přesto jsme byli svědky téměř ročních vypjatých kampaní, souvislého duálního přeměřování sil, permanentních ataků a mobilizace veřejnosti. A dnes, v porovnání s tím co je ve hře, vládne netušený klid. Co je příčinou dosavadního politického bezvětří?
Předpokladů pro dosavadní relativní klid je několik – své dělají vnitřní poměry ve stranách. Předčasný pád kabinetu, se kterým drtivá většina českých partají nepočítala, vede ke složitému a zdlouhavému vnitrostranickému přeskupování, těžce se budují kandidátky, předáci stran úporně bojují za své vnitropartajní kamarily věrných a vedle toho se pokouší ctít i politický marketing a najít na pohled milé tváře, zástupce vlivných zájmových a stavovských skupin, reprezentanty žen, mladších politiků, s cílem ulovit maximum středových nevyhraněných voličů, kteří v současnosti vyhrávají volby, zvláště celostátní.
Na dosavadním politickém klimbu se podepisuje i nedobré finanční zdraví českých stran, mnohé z nich jsou zadluženy, řada pracuje s podškrceným rozpočtem, a proto s úlevou počítají každý den bez kampaně, s vědomím, že o to intenzivnější a ekonomicky náročnější budou závěrečné týdny poslanecké agitace. Mimochodem, právě tento rys je do budoucna nejnebezpečnější. I příklady ze zahraničí potvrzují, že stále rostoucí finanční nároky na moderní volební reklamu a agitování podvazují volební soutěž pouze na ty, kteří na to mají, ožebračují strany a přivádí je do přediva vlivných donátorů, sponzorů všeho druhů, kteří však posléze samozřejmě za svou výpomoc něco chtějí.
V neposlední řadě vedle personálií řeší česká politická uskupení i dopisování svých volebních manifestů. Pilují volební priority s vědomím, že je třeba být náležitě populární, avšak uměřeně současnému šetření a narůstající ostražitosti veřejnosti. Stále více se totiž ukazuje, že plamenné sociální přísliby v růstu preferencí nefungují , nýbrž že voliči volají po řešení krize a udržování veřejných služeb ve zdravém chodu. Jinak řečeno volby vyhrává ten, kdo dokáže udržet pracovní místa. To také bude s velkou pravděpodobností hlavní motto podzimního klání.
Evropské volby podtrhly, že stranám bere střelivo nekontrolovaná negativní kampaň, kdy příliš konfliktu a vymezování začíná být kontraproduktivní, o to víc, když republiku vede kariérní nestranický úředník, který tak trochu patří všem politikům a zároveň nikomu.
Přesto jedno už dnes víme jistě. Čím větší klid panuje v dnešních dnech, o to tvrdší bude volební koncovka. Zažíváme pověstný klid před bouří.