Poslední průzkum agentury STEM potvrdil, že česká veřejnost prochází hlubokým rozčarováním z vrcholné politické scény a chování většiny politických předáků na sněmovní půdě. Ještě stále jde o nespokojenost diferenciovanou, rozlišující „vinu“ za zhrubnutí politické práce. Společnost je ochotna nadále svojí preferencí podporovat prezidenta, komunální politiky a současnou exekutivu, naproti tomu maximální skepsí častuje těžiště české politické moci – obě komory parlamentu, zejména klíčovou Poslaneckou sněmovnu.

Což je na pováženou a do budoucna alarmující. Tento zřetelný veřejný signál by měl vést současné čelné politiky k vážnému zamyšlení, pokud nechtějí v nejbližších letech prožít „italský scénář“ naprostého rozpadu politického systému a bolestné tvorby nové politické kultury, která mimochodem dala vyniknout „mágovi mas“ Silvio Berlusconimu. Nesmíme totiž opomíjet, že váha a odpovědnost Sněmovny je v českém politickém systému nezastupitelná a přímo ovlivňuje i míru participace voličů ve volbách a tím i de facto funkčnost parlamentního systému.

Co je důvodem takovéto výrazné deziluze? Zejména absence elementární shody a vůle dohodnout se mezi vrcholnými politiky, symbolizovaná zpochybňováním i nejzákladnějších politických dohod, imanentního respektu mezi parlamentní opozicí a vládní mocí na sněmovní úrovni nebo například i v termínu konání voleb. Právě nečekané posunutí termínu voleb a posléze dokonce i jejich zrušení pregnantně vystihuje zpochybnění i těch nejzákladnějších pravidel post-sametového politického řádu.

Navíc si česká společnost skrze mnohé výzkumy dlouhodobě stěžuje na zjevnou absenci vizí a odhodlání je odvážně prosazovat. Chybí nám politika budoucnosti a program cílů pro republiku a její občany za deset, dvacet let. Jakoby jsme uvízli na ideové mělčině a chybí nám odhodlaný politik-vizionář, který by vývoj odrazil od břehu a zavelel vpřed. Nedostává se nám politiků ochotných riskovat pro budoucí změny a novou nabídku priorit. Ukazuje se a společnost to přestává v těžké době plné výzev tolerovat, že nám chybí politici, kteří nejenže mají vizi a jsou ochotni i pro ni mnohé obětovat, ale zároveň jsou i schopni své odhodlání, důvody, priority a i možné budoucí zisky soustavně a trpělivě vysvětlovat.

Přitom současná atmosféra je pro tento způsob nabídky a politiku dialogu víc než vhodná. Současní předáci spíš přežívají, žijí momentálními potřebami a průběžnými pozičními bitvami. Otázkou je, zda však v těchto dnech svojí malichernou přetahovanou neprohrávají klíčovou válku.

Svůj díl k současné hluboké deziluzi přidala i rozvinutá vulgarita a „slovní rvavost“ vrcholové české politické reprezentace, která infikovala většinu osazenstva parlamentních stran a „tváří“ parlamentních komor. Stranická vedení nevyjímaje. Důsledkem je nárůst cynizace tvorby politických rozhodnutí a únava občanů. Naopak slaví pasivita, rezignace na veřejný zájem a vlivná lobby, kterým se vyklízí veřejný prostor.

Výsledkem a snad nejhorším rizikem současné společenské deziluze je narůstající odcizení světa potřeb a zájmů běžných občanů a světa politické elity. Občanstvo vzývá jiné potřeby a priority než vrcholná politická sestava, která podléhá vnitropolitickým půtkám, momentálním sporům a prchavým politickým náladám. Ve světle ekonomických problémů světa, evropské a české ekonomiky, virózy českého rozpočtu, jisté krizi veřejných služeb a všudypřítomných obav o budoucnost může tato dvojkolejnost priorit, požadavků a přístupů k řešení problémů výrazně destabilizovat dospívající českou parlamentní demokracii. V tom nám budiž italská zkušenost naprostého politického rozvalu z počátku devadesátých let a následné bolestné formování tzv. druhé italské republiky, které doposud ještě neskončilo a italskou veřejnost notně vysiluje, poučením.