03. 06.

Jsme obětí bludu opaku?

Jan Štern Přečteno 1624 krát Přidat komentář

Václav Bělohradský přišel s originálním pojmem "blud opaku", kterým bojuje za pojetí historie, jež rozlišuje a nepodléhá černobílému vidění. "Blud opaku" je vlastně dobře známé černobílé vidění, tentokrát efektně pojmenované.

Černobílým viděním neboli bludem opaku trpí obvykle lidé neinformovaní a nevzdělaní. Většina našich historiků dokáže rozlišovat na základě faktů, které získali během svého bádání. Může se stát a stává se, že se liší úhel pohledu vyprávění toho či onoho historika, což není blud opaku, ale jen odlišný způsob vyprávění daný hodnotami, které daný historik zastává. Historická věda je pak zajímavým polem různých pohledů vyprávění historických událostí, které se navzájem konfrontují a obohacují.

Jde o to, co považuje V.Bělohradský za naší historickou paměť. Jsou to výkřiky na sociálních sítí, nebo různé exkurze politiků a laické veřejnosti do naší historie v médiích, nebo jsou to vědecké práce a bádání velmi početné obce našich historiků? Myslím, že by si V.Bělohradský ušetřil práci se svým esejem, kdyby četl a znal práci našich historiků.

V.Bělohradský píše: "Letošní oslava pětasedmdesátého výročí porážky nacismu odhalila novou mutaci bludu opaku v naší paměti: tentokrát se projevil jako představa, že osvobození Prahy není vedlejším produktem vítězství spojenců nad nacismem (včetně dohod o jejich budoucích zónách vlivu), ale výsledkem vzbouření českých občanů protektorátu, nebo dokonce čtyřiadvaceti hodin, které v našem hlavním městě strávili zoufalí vlasovci cestou na popraviště."

Neznám jediného historika, který by řekl, že Prahu osvobodili čeští povstalci a současně by k tomu nedodal, že území Československa dobyla Rudá armáda, která přitom ztratila okolo 200 tisíc vojáků. Je samozřejmé, že bez toho by Pražské povstání bylo nesmyslné a dopředu ztracené. Čili mutace bludu opaku se určitě nekonala v oblasti historického bádání. Jinak novinářská zkratka o cestě zoufalých Vlasovců na popraviště má drobnou chybu: většina Vlasovců byla odsouzena do vězení a nikoli popravena. I autor efektního pojmu blud opaku by si měl věci ověřovat.

27. 05.

ČT v ohrožení

Jan Štern Přečteno 4936 krát Přidat komentář

Do Rady ČT byli zvoleni ekonomka Hana Lipovská, novinář Pavel Matocha a moderátor Lubomír "Xaver" Veselý. Paní Lipovská se proslavila výrokem, že veřejnoprávní televize je k ničemu, moderátor Veselý zase podlézavým vedením rozhovorů s politiky. Minimálně z těchto důvodů by se neměli stát členy Rady ČT.

To jistě není dobré, ale nemá velkou cenu kritizovat tento jeden konkrétní krok. Podstata problému leží někde hlouběji. Chtěl bych k tomu říct něco jiného, obecnějšího, co se týká konceptu volby Rad veřejnoprávních médií a následně i samotného fungování těchto médií. Nejde tedy o tato konkrétní jména, jde o zřetelný obecný trend.

Přeci po dosavadních zkušenostech s volbou Rad nikdo ani vteřinu nevěřil tomu, že do Rady ČT, Čro nebo ČTK jsou lidé voleni pro své odborné a lidské kvality. Členové Rad jsou ve své většině převodové páky politických stran. Proto jsou také do Rady voleni. Jediné, co je drží na uzdě, aby médium neovládli, je to, že žádná strana zatím nepřevážila a že se strany drží navzájem pod krkem. V Radách panuje patová situace, která de facto chrání jistou nezávislost veřejnoprávních médií. Smrt České televizi hrozila jen v době opoziční smlouvy, kdy se ODS a ČSSD disponující nadpoloviční většinou v parlamentu domluvily na ovládnuti České televize. Jen díky vzpouře zaměstnanců ČT se tak nestalo. Od té doby panuje vzájemný politický pat, který garantuje, že žádná politická strana neovládne Radu a tedy i ČT. Když někdo silný zaútočí na ČT, ihned se proti němu semknou ostatní slabší strany v obavě, aby ČT neovládnul. Panuje jakási rovnováha sil.

Jakákoliv změna k lepšímu je v rámci dosavadního modelu volby Rad beznadějná. Pokud bychom chtěli skutečně nezávislou Radu a tím i ČT, pak bychom museli aplikovat tzv. německý model, kdy členy Rady přímo jmenují významné organizace a instituce občanské společnosti (kulturní, ekologické, náboženské, politické, vědecké, akademické, komunální, zájmové a další) přímo vyjmenované v zákoně. Konec konců právě tyto organizace zastupují občanskou společnost neboli koncesionáře lépe než jen politické strany, které mají s médii své nekalé úmysly. Tento koncept jsme prosazovali už jako FITES koncem 90.let. Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál se snažil tento koncept prosadit, ale tvrdě narazil. Od té doby se konalo ještě několik pokusů tento model prosadit, ale všechny ztroskotaly na nezájmu politiků. Politici totiž nikdy nepustí ze svých rukou tak mocný nástroj ovlivňování veřejného mínění, jakým je Česká televize. Buď ze strachu, aby jí neovládnul někdo jiný, nebo z touhy jí konečně sám ovládnout.

Nyní se zdá, že patový stav panující v Radě české televize pomalu končí. Vypadá to, že koalice ANO, SPD a komunistů se rozhodla toto médium ovládnout. Poslanců na to mají dost, do voleb jim v tom nikdo nezabrání. Pokud se tak stane, ať se chytnou za nos všichni ti politikové z tzv. demokratických stran, kteří systematicky bránili v prosazení německého modelu.

04. 05.

Nikomu nepřišlo divné, že dočasně a správně spadla klec

Jan Štern Přečteno 3457 krát Přidat komentář

Rád bych zareagoval na článek Petra Janyšky zde na blogovém portále „Nikomu nepřišlo divné, že spadla klec“. Petr Janyška si klade otázku, proč obyvatelé u nás tak snadno přijali zákaz cestování do zahraničí během koronakrize. A hned si odpovídá, že to je tím, že jsme zbědovaní komunismem a snadno přijímáme omezení našich práv. Měl bych pro něj jinou a méně sofistikovanou odpověď. Zdravý rozum jasně říkal, že nákazu k nám přivezli lidé, kteří přes doporučení cestovali do ciziny, hlavně do Itálie a Rakouska. Kdyby ten zákaz přišel dřív, tak jsme nemuseli mít tu krizi tak silnou. I když ve srovnání se zeměmi, které se neodhodlali v době krize sáhnout na svobody svým občanům, jako je Francie, Španělsko, Velká Británie nebo Belgie, jak doporučuje i Petr Janyška, jsme dopadli královsky. Naše ztráty na životech jsou desetkrát i víckrát menší než u těchto zemí.

Petrova úvaha nejen nesprávná (a my jsme zaplaťpánbůh šli jinou rozumnější cestou), ale i celkem zbytečná. Naše vláda cesty do zahraničí zase uvolnila, akorát, že nás do těch zemí zatím nepustí, protože jim tam ještě řádí koronavirus. Takže jen bouře ve sklenici vody. Myslím, že nemusíme být tak vyděšení z toho, že vláda zcela správně a racionálně v době nouzového stavu omezila naše svobody, aby nás ochránila před smrtícím virem. Díky tomu je nás tady mnohem víc. Panická hrůza z ohrožení demokracie, která zachvátila řadu intelektuálů, nebyla namístě. Naopak podlamovala energii a odhodlání lidí v době koronakrize, protože neustále zpochybňovala kroky vlády, které byly správné, což dokazují i výsledné počty nakažených a mrtvých. Trpíme nedostatkem sebevědomí a důvěry v síly demokracie u nás. Chápu, že Babiš nebudí zrovna u demokratů nadšení, ale chce to víc si věřit. Krizi jsme snad zatím přestáli, demokracie a svobody zase vesele fungují, přestaňme se tedy zabývat hrozbami, které se nekonaly.

22. 04.

Jedno koronavirové povzdechnutí

Jan Štern Přečteno 1410 krát Přidat komentář

Stav nouze kvůli koronavirové epidemii není jen právní stav, ale i stav skutečný. My jsme, a to nejen my, ale celý svět, ve stavu nouze. To znamená, že se musíme v rámci racionálního boje s pandemií vědomě omezovat, abychom jednak přežili a jednak se nemuseli omezovat násobně a katastrofálně více, kdybychom racionální opatření nedělali. A tak v rámci právního stavu nouze omezujeme svá práva - cestování, pohyb, výkon profese apod. Vedou se spory o to, jak dlouho tato omezení dělat, někdo je pro co nejkratší dobu, aby se co nejméně poškodila ekonomika, jiný (třeba já) by byl opatrnější s uvolňováním, protože má strach, že to opět nakopne šíření nemoci.

To je normální. Co je ale nefér, je neustálé strašení, že vláda v podstatě chce prodloužit stav nouze co nejdéle (možná napořád) a tím vlastně nastolit autoritativní systém vlády. To je mimořádně odporné, protože vláda musí opatření v rámci nouzového stavu dělat, abychom tady nezašli na virus, ale současně musí čelit neustálému okopávání, že jí to vlastně vyhovuje a že to chce zavést napořád. Na facebooku ve své bublině neustále vidím temná varování před hrozbou nové totality. Nikde ani slovo vděčnosti o tom, že vláda rychlým zavedením karantény a stavu nouze zachránila spoustu lidských životů na rozdíl od států jako Francie, Španělsko, Itálie, Velká Británie, USA, které restrikce zavedly pozdě nebo málo. Ve stavu nouze je to toto podrývání o to horší, že oslabuje akceschopnost vlády v době krize, což může vést k následně chybným rozhodnutím a tím i lidským obětem. Protože stále tu nejde o nic méně než o lidské životy.

Stav nouze se zřejmě chýlí ke konci. Vláda patrně i pod tlakem aktivní veřejnosti chce ukončit nouzový stav a uvolnit restriktivní opatření. Dle mého to je chyba, ještě bych na jejím místě vydržel, ale to je můj názor a budu respektovat většinové rozhodnutí. Snad si mohu dovolit toto malé povzdechnutí.

13. 04.

ČAS ZKOUŠKY, ČAS SLEPOTY, ČAS PROCITNUTÍ

Jan Štern Přečteno 2877 krát Přidat komentář

Koronavirová krize odkryla některé skutečnosti, které nám milosrdně zakrýval společensko politický provoz dosud nevystavený větším krizím nebo náročnějším situacím. Neprožíváme nic menšího než čas zkoušky naší společnosti, politiky, ekonomiky a civilizace. Všechny segmenty našeho světa projdou testem způsobilosti. Po tomto testu nebude nic už úplně tak jako dřív.

Slepota vůči novým hrozbám

Až na výjimky (Tchajwan, Singapur, Jižní Korea) státy a jejich politické reprezentace a instituce v první fázi krize nevídaně selhaly. I průměrně inteligentnímu člověku, pokud by disponoval údaji, které měly státy v té době k dispozici, by v lednu bylo jasné, že s největší pravděpodobností koronavir dorazí i do jeho země, a to nejmenší, co může proti tomu udělat, je nakoupit nebo vyrobit co nejvíc ochranných pomůcek - respirátorů a roušek, co nejvíc rozšířit testovací kapacity, nakoupit co nejvíc plicních ventilátorů a maximálně zvýšit kapacitu jednotek intenzivní péče a co nejdřív lidi vracející se z rizikových oblastí uzavírat do karantény. Při objevení prvního nakaženého nařídit celostátní povinnost nošení roušek nebo jakékoliv dostupné pokrývky obličeje. Toto všechno bylo v lednu odpovědným úředníkům, politikům a institucím zřejmé. Avšak z nějakého důvodu to zodpovědné složky "neviděly" nebo nechtěly vidět, což vyjde nastejno. Tato slepota tváří v tvář smrtelné hrozbě je jakousi novodobou formou státního a politického ochrnutí, když má nečekaně povinnost udělat rychle něco zásadního a podstatného, byť je to jednoduché a vcelku dostupné a levné.

Pro ilustraci historka z té doby. Když ředitel městské policie v Praze slyšel ministra zdravotnictví říkat, že, co týče ochranných pomůcek, je všechno v pořádku a že nic nehrozí, tak okamžitě začal shánět respirátory FFP3. A taky je v dostatečném počtu sehnal, takže je potom mohl dát i zdravotníkům. Ta historka je přiznačná, ten který věděl všechno, neudělal nic, a ten který nevěděl nic, instinktem poznal malér a udělal, co bylo v jeho silách. Otázkou také je, jakto že renomovaní investigativní novináři nezjistili první, že budou chybět ochranné pomůcky a že se řítíme do maléru. Proč se novinářům říká hlídací psi demokracie, když v tomto případě úplně zaspali. O co je chytřejší onen ředitel městské policie, který hrozbu bezpečně rozeznal, než celá novinářská obec?

Jsme společností, která v reálném čase on-line sleduje téměř všechno, co se jenom trochu jeví důležité, zajímavé nebo hodně reflexe. Infotainmentová reflexe čehokoliv kdykoliv ihned vytváří ve společnosti pocit, že drží prst na tepu doby. Společnost podléhá dojmu, že když všechno ví, tak je všechno tím pádem obstarané, zařízené, ošetřené. Představa, že když všechno projde nekonečným zpravodajským žvástem, tak jsme v bezpečí a nic nám nehrozí, protože o všem víme, je nejnebezpečnější iluzí 21.století. Na zpravodajský žvást vynakládáme obrovské prostředky a energii, která nám už nezbývá na to, co je daleko podstatnější, na schopnost jednat. Čím víc víme, čím více reflektujeme skutečnost, tím méně jsme schopní jednat.

Ve veřejné sféře dokonce od roku 1981 existovala kniha "Eyes of Darkness" , která jako fikci popisuje v podstatě totéž, co se o 40 let později stalo skutečností. Ještě těsně před koronakrizí vystoupil Bill Gates s projevem v rámci projektu TED, v němž naléhavě apeloval na vlády, aby se začaly chystat na nebezpečí virové nákazy, které je dle něj nebezpečnější než jaderné střely. Doporučoval přesně ta opatření, která v krizi velmi chyběla. Náš svět v procesu permanentní sebereflexe od důležitých věcí až po každou pitomost nakonec téměř všechno vysloví, ale nikdo nic nebere vážně nebo prostě nevnímá. Zejména politické sféře chybí elementární zodpovědnost kromě jediné zodpovědnosti být opět zvolen. To, že je něco ve veřejném prostoru, neznamená ještě, že to jako společnost "víme" a odpovědně bereme na vědomí. Většina poznání leží na ulici, aniž by se kdokoliv zodpovědný staral o to, jak je co důležité a jak to implementovat do praxe.

Ještě v první fázi krize, kdy se v jednotlivých zemích začaly objevovat první nakažení, měli politici víc starostí s tím, jak prodat svojí image starostlivých vůdců řídících zdatně boj proti viru, než s tím, že je katastrofální nedostatek ochranných pomůcek, testovacích kapacit a jednotek intenzivní péče. Po určitou naštěstí ne příliš dlouhou dobu jeli politici setrvačností ve starém pohodlném modu. Tohle populistické tápání smetla vlna krutých událostí v podobě bleskově se šířící epidemie. Hrůza z počtu nakažených, nemocných a posléze i mrtvých donutila politiky k praktickému jednání.

Politický systém spolu se státními institucemi nezchytil v počátku koronavirovou hrozbu. Praktická opatření začal činit velmi pozdě, když už epidemie propukla. Tak to probíhalo přes kopírák téměř ve všech zemích kromě Tchajwanu a Jižní Koree. Je to šokující hlavně v zemích , kde panuje standardní liberálně demokratický systém. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby se nový rodící se svět postkoronavirový rychle zbavil všech politiků, úředníků a institucí, kteří jsou systémově napadeni zmíněnou slepotou. Postkoronavirový svět si už nebude moci tuto slepotu vůči novým hrozbám dovolit. Nicméně to je spíše z říše science fiction.


Postkoronová ekonomická krize

Všem je nyní jasné, že po koronaviru se přiřítí ekonomická krize. Díky omezením, které si obrana před koronavirem vynutila, se na čas zastavila aktivita v mnoha ekonomických odvětvích výroby. To sebou přinese omezení výroby v těchto odvětvích a nárůst nezaměstnanosti ve výši mnoha procent. Co je ale horší, je psychologický efekt korony, kdy velká část světové populace odloží nikoli nezbytnou osobní spotřebu na dobu, až bude vše stabilní. Jinými slovy lidé budou odkládat nákupy nových aut, televizí, praček, myček, nábytku, oblečení, bot, sportovníc potřeb, počítačů, mobilů, čímž se celosvětově sníží koupěschopná poptávka klidně i na polovinu běžného stavu. A teprve tento proces vyvolá řetězovou reakci výrobců těchto komodit a jejich subdodavatelů v podobě snižování výroby a propouštění zaměstnanců. To se v počátku projeví podobnou silou jako v době Velké krize ve 30.letech minulého století.

Zde si opět musíme povzdechnout nad bytostnou bezstarostností a neschopností politické sféry cokoli strategicky řídit a regulovat. Většina států suverénně vyrábí deficit jak v dobách poklesu a stagnace, tak i v dobách růstu. Proč by šetřili vlády v době růstu a tím poškozovali své voliče, když benefity z ušetřených peněz v podobě přebytkových rozpočtů spadnou do klína jejich politickým konkurentům, kteří pravděpodobně budou u vlády v době poklesu. Poslední, na co politici myslí, je země jako taková. Fiskální politika většiny vlád je plně podřízena momentálnímu zájmu a nikoho ani ve snu nenapadne, byť má plná ústa Keynese, šetřit v dobrých dobách na doby zlé. Takže když přijde koronakrize v době právě končící šest let trvající konjunktury, tak jsou státy (snad kromě Německa) bez pořádných rezerv. Nikdo asi nebude protestovat proti navyšování státního deficitu v řádu téměř výše jednoho národního důchodu pro podporu ekonomiky sražené na kolena koronakrizí. Nicméně řada států se díky tomu, že si nešetřila v dobrých časech, dostane na hranici státního bankrotu. Nehledě na to, že obrovským způsobem naroste inflace, protože podpora půjde z natištěných peněz, které nemají řádné ekonomické krytí.

Pokud jde o hloubku ekonomické krize, tak nesdílím katastrofické scénáře popisované většinou ekonomů. Světová ekonomika má globální charakter, to znamená že většinu výroby rozhodujících ekonomických komodit spotřebního koše, jako jsou auta, pračky, myčky, televize, mobily, spotřební elektronika, počítače, vyrábí nadnárodní korporace fungující v rámci oligopolního trhu, které dllouhodobě plánují výrobu a prodej své produkce na základě solidních znalostí trhu a budoucího vývoje odbytu a cen. Pro tyto velké korporace nebude problém po několikaměsíčním pozastavení výroby znovu rozjet výrobu na plný plyn. Finanční prostředky jim rozhodně chybět nebudou, mají značné vlastní finanční rezervy, eventuelně určitě dostanou překlenovací úvěry od bank nebo přímo od států. Nejsme v situaci 30.let minulého století, kdy hlavním problémem nebyl pokles výroby a koupěschopné poptávky, ale zacyklenost systému ekonomiky klasického kapitalismu, který nedovoloval státům intervenovat do hospodářství. Největším problémem tehdejší krize byla nemožnost napumpovat peníze do ekonomiky, která likviditu zoufale postrádala. To už se mezitím moderní státy naučily.

Pokud se rozpohybuje uvedený klíčový globální segment světové ekonomiky, což je velmi pravděpodobné, tak se následně rozjedou i jeho subdodavatelé ze středních a malých firem po celém světě. Po krátkodobém třeba i velkém propadu bude následovat celkem hladký rozjezd světové ekonomiky. Je důležité, aby vlády dbaly ve svých opatřeních na to, aby se nezvyšovala nad snesitelný rámec nezaměstnanost. Dočasný propad v životní úrovni naše společnost, už tak dost sytá, unese, ale ztrátu zaměstání v masové podobě nikoliv. Ale vzhledem k uvedené struktuře globální ekonomiky a značné zkušenosti vlád s krizemi jsem co do poměrně rychlého překonání krize optimista.


Globální versus lokální

Koronakrize probudila ze zimního spánku národní stát, především v Evropě. Jednak EU nemá zdravotníctví ve své kompetenci, takže reakce na krizi byla plně v režii členských států. Jednak dle mého názoru ani není vhodné, aby EU řídila procesy, které jsou podobné válečnému stavu, kde je nutno dočasně omezit svobody a práva občanů, kde jde přímo o lidské životy a kde významným faktorem je disciplína a lidská solidarita. Opravdu se neumím představit, že by nám nouzový stav vyhlásila Ursula von den Leyen. To by tady vypuklo povstání.

Jen v rámci jednotlivého členského (řekněme národního, i když samozřejmě respektujeme občanský princip) státu se mohla probudit k neskutečné aktivitě občanská společnost. Mocná síla solidarity způsobila, že se občané vrhli tam, kde díky hlouposti státu vznikly katastrofální rezervy. Lidé začali ihned vyrábět chybějící respirátory a roušky a dodávat je zdravotníkům a dalším potřebným institucím. Lidé sami začali pečovat o staré lidi v okolí, obstarávat jim nákupy a podobně. Studenti lékařských fakult se dobrovolně přihlásili do služby v nemocnicích, aby nahradili chybějící zdravotní sestry. Lidé navíc velice disciplinovaně plnili nařízená omezení a karantény, nosili vzorně roušky dokonce i tam, kde to nebylo nutné. Obyvatelstvo se ukázalo být na krizi lépe připraveno než stát a politici.

Je dobře, že EU zůstala v procesu integrace právě někde napůl ve stavu, v němž krizové a nouzové stavy může efektivně řešit členský (řekněme národní) stát. Lidé se v krizových situacích identifikují se svým státem, nikoliv s EU. Na EU je pak řídit procesy řešící problémy spojené s inovacemi, klimatickou krizí, kohezí nebo vzděláním. Tedy procesy, které se dají administrovat v rámci klidného demokratického provozu. Navíc když se rozhlédneme, jaké chyby při řešení koronakrize udělaly klíčové státy EU, které mají v EU rozhodující vliv, tak člověka nemůže nenapadnout, že by podobné chyby provedla i EU, pokud by zdravotnictví měla na starosti. Čili v našem případě bychom na tom velmi prodělali.

Je možné, že EU v období po koronakrizi projde určitou úpravou, která zohlední průběh krize a klíčovou roli jednotlivých členských států v ní. Rezervy EU nejsou v tom, že by byla nedostatečně integrovaná a že by snad měla mít i zdravotnictví ve své kompetenci, velký prostor se pro EU nabízí tam, kam nedosáhne síla národních států. Například vyřešit problém s WHO, která v této krizi selhala. Nebo vyřešit problém s Čínou, která se pomalu stává pravidelným dodavatelem vražedných virů pro svět. S Čínou je třeba velmi tvrdě z pozice EU začít jednat o vynucení efektivních změn hygienickýchh podmínek v Číně tak, aby se z Číny už podobné svinstvo nešířilo. A do té doby, než to Čína provede, se od ní isolovat. Dále by měla EU začít ostře reagovat na hnusnou politiku Ruska, které nám v době koronakrize šíří na našich sociálních sítích nepřátelské lži a propagandu a podlamuje tak naší bezpečnost. To jsou úkoly EU. Ne nám říkat, jak bojovat s koronavirem a kdy zavřít či otevřít hranice, ale tvrdě z pozice síly vymáhat věci, na které jednotlivé státy nestačí.



09. 04.

Odešel Zdeněk Jičínský

Jan Štern Přečteno 2161 krát Přidat komentář

Za minulého režimu prošel vývojem od dogmatického k reformnímu komunistovi, později podepsal Chartu 77 a stal se součástí politické opozice proti režimu. Do politiky se vrátil během Sametové revoluce. V politice byl vyznavačem nesentimentální a realistické politiky. Byl jedním z architektů legálního přechodu od komunistického režimu k demokracii. Hlavně jeho zásluhou byl přijat volební zákon založený na poměrném zastoupení. Byl jedním z těch, kdo prosadili právní kontinuitu s komunistickým režimem. Po rozpadu Občanského fóra přešel k sociální demokracii, kde působil až do smrti.


Osobně jsem Zdeňka znal, měl jsem ho rád a velice jsem si ho vážil. Byla to dle mého jedna z největších osobností naší politiky. I když jsem byl oproti němu na druhé straně názorového spektra, vždy jsem ho respektoval. Platilo pro něj to, že u opravdu chytrého člověka je jedno jestli je levičák nebo pravičák. Kdysi mi dal jako politickému benjamínkovi jednu zásadní radu: politika je založena na přesvědčování a nikoli na nařizování. Kolikrát jsem si na tento jeho postřeh později vzpomněl.

18. 03.

Hochštapleři a respirátory

Jan Štern Přečteno 3462 krát Přidat komentář

Následující řádky se nepíší lehce. Není totiž dobré v době války kritizovat velení. A my v pdstatě ve válce jsme. Jenže ono se to prostě nedá vydržet.

Kdyby vedení státu, které disponuje armádou kvalitně placených úředníků, kteří mají dost času přemýšlet, v lednu pochopilo, že coronavirus taky pravděpodobně dojde k nám, tak by udělalo to nejjednodušší, co se v té chvíli dalo udělat: nakoupilo by 10 milionů roušek a 1 milion respirátorů FFP3. Mělo by na to únor a polovinu března, než se coronavirus dostal i k nám. Po propuknutí epidemie u nás, tedy někdy v polovině března by velení státu nařídilo povinné nošení roušek mimo domov pod trestem pokuty několika desítek tisíc, a roušky by promptně rozdistribuovalo mezi obyvatelstvo. V tu samou dobu by rozdalo mezi lékaře, hasiče, policisty a prodavačky v potravinách ten milion respirátorů. Průběh epidemie by byl asi tak desetkrát menší než zažíváme a hlavně než zažijeme. dokonce si dovolím tvrdit, že by větší epidemie nenastala. A i kdyby bývala epidemie k nám nedorazila, tak by se nakoupené respirátory a roušky daly do státních hmotných rezerv, kde do té doby stejně chyběly. Takže by ani žádná škoda nenastala.

Opozice se koncem ledna dokonce vlády ptala, jak je naše země připravena na eventuelní coronakrizi u nás. Nedá se tedy říct, že by téma přípravenosti naší země na eventuelní epidemii ve veřejném prostoru nezaznělo. Vláda se o tom odmítla bavit.

Dovolím si otázku: je opravdu tak těžké v lednu letošního roku přijít na to, že epidemie dorazí i k nám a že respirátory a roušky jsou klíčovými nástroji pro obranu před ní? Je opravdu tak nesnadné domyslet si, že v polovině března už bude pozdě, protože respirátory a roušky budou chtít všechny státy a že v tu dobu bude téměř nemožné je včas sehnat? Myslím, že pro normálního člověka, který by disponoval průměrnými znalostmi o tom, jak virové pandemie fungují a měl by před sebou čínský příklad, by příjít na to, že má co nejrychlejí koupit roušky a všechny jimi v případě krize vybavit, byla hračka. Pro epidemii platí jednoduchá rovnice, když mají roušky všichni, nikdo nikoho nemůže nakazit. A doktoři a všichni další potřební by dokonce měli respirátory, takže by byli nenakazitelní.

Jsou jen dva typy lidí, kteří na tak jednoduchou věc nepřijdou. Jednak je to státní úředník, který nepřemýšlí, ale vykonává pouze úkony dle předpisů. Ten nemá šanci na tak zřejmě složitou věc přijít. Druhým typem takového člověka je politik - populista. Jednoho takového člověka máme v čele vlády. Tento týpek se do řešení coronakrize od začátku vehementně vložil, aby bylo jasné, že bez něj se to vyřešit nedá. Pominul pochopitelně, že by to chtělo nějaké respirátory, roušky a testovací zařízení. Konec konců jak by mu to mělo dojít, když jeho ministr zdravotnictví koncem února tvrdil, že ochranných pomůcek je dostatek. Když došel i k němu dotaz, kde mají vzít doktoři respirátory a roušky, tak se strašně rozčíli a řekl, že respirátory a roušky jsou, že ať mu zavolají, že jim je doveze. Žádné samozřejmě neměl, nebo když tak bagatelní množství, ale to mu vůbec nevadilo. O to víc denně hlásil, jaké další omezení nám s vládou připravil. O to nic, všechny ty zákazy a karanténa jsou samozřejmě nutné, protože když nejsou roušky a respirátory, tak nic jiného nepomůže.

Mám takové podezření, že od určité chvíle (tak od 8.března) velení státu dobře vědělo, že by lidé měli nosit roušky a že by jim to mělo být nařízeno. Jenže jak nařizovat nosit něco, co jsem zapomněl nakoupit, že. Tak se prostě lidi nechali chodit na veřejných místech a v práci bez roušek, což je největší příčinou toho, proč se virus tak šířil. Teprve když se zvedla ohledně respirátorů a roušek nevole lidí zdola, tak velení státu začalo doporučovat, aby lidé nosili roušky a aby si je začali sami vyrábět. Uvolnily se obchody galanterií, kde si lidé mohli koupit materiál pro roušky. To byl skutečně svérázný příspěvek České republiky ke světovému boji s coronavirem.

Nakonec ty nešťastné roušky a respirátory zřejmě časem doputují i do naší země. Prožijeme si ještě peklo, kterému jsme se mohli vyhnout, kdyby nám vládli normální lidé a ne hochštapleři. Jen jde o to na to nezapomenout při příštích volbách.

06. 03.

Ještě něco ke Gretě

Jan Štern Přečteno 5678 krát Přidat komentář

Narazil jsem na FB zase na diskusi o Gretě, že jí přijali v EP, ačkoliv je tam karanténa, ale jí udělali výjimku, protože je nad ostatními. Tedy že má všude protekci a podobné výhrady. Že jenom nám všem nadává a my jí za to tleskáme.

Chci k tomu říct následující.
Naše civilizace funguje takovým způsobem, že za nějakých 40,50,60 let na naší planetě nebude k žití. My už tu nebudeme, odnesou to naše děti, vnuci,pravnuci. Greta reprezentuje rozčilení nad touto naší bezohledností, je symbolem a morální výčitkou. Nelze tudíž na ní klást racionální požadavky obvyklé pro politické jednání. Greta není politik, je to prorok. Proto s ní nelze vést polemiku. Můžeš jí buď odmítnout a vymlouvat se, že planetě nic nehrozí. Nebo jí můžeš podporovat, protože necheš být vychcaná kurva žijící na úkor svých potomků.

Pokud by měl někdo problém s tím, že Greta je prorok, pak definice proroka dle wikipedie: Ve starověku byl prorok člověk, považovaný za Bohem inspirovaného, aby svou řečí poskytoval lidem vhled do budoucích událostí a do skrytých stránek přítomnosti. V tomto smyslu prorokoval či vyslovoval proroctví.

A nejen prorokoval, ale také provokoval a burcoval, což je případ Grety.

25. 02.

Odpověď na "My máme pravdu, ale jich je víc"

Jan Štern Přečteno 6372 krát Přidat komentář

Dostal jsem mailem reakci na článek "My máme pravdu, ale jich je víc" zveřejněný v LN a pak zde na blogu. Ta reakce je cenná především tím, že je od člověka za druhého břehu, tedy od jednoho z těch, jichž je víc. Je cenná rovněž tím, že je věcná a hodná respektu.

Dobrý den,

rád bych reagoval na vaši analýzu z vašeho blogu na Aktuálně.cz.

Úvodem chci říci, že se mi ta analýza líbí, vesměs s ní souhlasím a jsem ten z druhé strany barikády.

Ovšem poněkud netypický představitel. S názorem na pana Zemana, Rusko a Čínu (tuto nesvatou trojici bytostně nesnáším) bychom se zřejmě bez problémů shodli. U pana Babiše by to již asi bylo jinak. Jsem člověk, který by se v žádném případě nechtěl dožít vystoupení ČR z NATO a EU.
Mám rád USA, které velká část levicových liberálů nenávidí :-) Paradox, že?

Co se týče vašich slov, dovolil bych si je drobet poupravit. Napřed citace:

"Lidé volí Trumpa nikoli proto, že by měl racionální řešení jejich problémů, ale proto, že je jim podobný."

Můj názor je ten, že ho nevolí ne proto, že by jim byl podobný, ale proto, že jim naslouchá. Ano, otázkou zůstává, jak s tím naloží a jaký recept na to použije.

Pamatujete na pana Sládka a jeho SPR-RSČ? Ať byl jakýkoliv, (nikdy jsem ho nevolil), tak za jeho éru navštívil naši obec, která čítá cca 2100 obyvatel, asi třikrát. Měl mítink na náměstí, diskutoval s lidmi, zajímal se. Nepamatuju, že by kdy od roku 1990 nějaký jiný politik z jakékoliv jiné politické strany naši obec navštívil......

A teď jeden drobný dílek z mozaiky, která nás dovedla do současné situace. Ačkoliv nežiji někde na konci světa-obec se jmenuje Mirošov, okres Rokycany, k dálnici D5 je to 10 km, do Plzně 25 km. Mrkněte do mapy. Já a mí spoluobčané jsme nuceni jezdit po silnicích v naprosto dezolátním stavu a nikoho to absolutně nezajímá. Mohu psát na odbor dopravy krajského úřadu jak chci, je to všem jedno. Jsme snad nějací podlidé, abychom žili s takovou infrastrukturou? Přál bych vám navštívit místní okresní nemocnici, atd, atd. Zajímá to někoho? Nezajímá. Pak se divte, že se najde někdo, kdo to sice také nevyřeší, ale alespoň v těch lidech vzbudí zdání toho, že někoho jejich problémy zajímají.

Víte, košile je vždycky bližší než kabát a jestli chcete získat pro svoje myšlenky i tu druhou stranu, musíte jí také napřed dokázat zajistit důstojný život. Pak teprve se vám část z nich podaří získat pro nějaké "vyšší ideály." Obráceně to nefunguje.

Druhá věc, kde nesouhlasím, cituji:

"To, že jim nabízí jednoduchá evidentně nefunkční řešení složitých problémů."

Tady jen ve zkratce. To že na "složité" problémy neexistují jednoduchá řešení, je neskutečně otřepané klišé, nebál bych se říci až lež.
Důkazem budiž nedávné vyčištění posprejovaného Karlova mostu za ani ne celou noc, ačkoliv se tam s tím někdo chtěl patlat se zubním kartáčkem měsíc. Druhá věc, e-shop na dálniční známky, který byl vytvořen přes víkend.
Prostě, kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Závěrem bych vám chtěl říci, že kdybyste tak nesmyslně nešli hlavou proti zdi, v některých otázkách ustoupili (myslím že nejvíce palčivé je vaše lpění na multikulturní společnosti), mohli byste bez větších problémů vítězit.

Ono totiž není možné, aby do nekonečna ustupovala pouze jedna strana.

S přáním hezkého dne,

Stanislav Kadlec; Mirošov



Co k tomu říct.

První námitka: my s nimi nemluvíme a nenasloucháme jim. Sice jsou nás plná média, ale k nim to nedolehne. Poučení: musíme jezdit za nimi do vesnic, do všech těch zapomenutých míst, a naslouchat jim, myslet na jejich potřeby, na to, v čem žijí, na ty otřesné silnice, zaostalé nemocnice a školy, jestli chceme, aby nás slyšeli.

Druhá námitka: jednoduchá řešení zdánlivě složitých problémů někdy existují. Poučení: nenechme se vmanévrovat byrokracií a línými úředníky do situace, že věci nejdou, není to pravda, občas jednoduché řešení je to nejlepší.

Třetí námitka: nevnucujte nám multikulti společnost a budeme vás volit. Poučení: je to k zamyšlení, zda nám multikulti stojí za to, aby nám zcela rozdělila společnost.

Závěrem chci říct, že dialog s těmi, jichž je víc, je jedinou cestou, jak z té bryndy ven. Na příkladu pana Kadlece vidíme, že je to schůdná cesta a že je možné naší společnost na nějakém minimálním společném základě sjednotit.

16. 02.

My máme pravdu, ale jich je víc

Jan Štern Přečteno 13814 krát Přidat komentář

V nedávném dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý vyslovil myšlenku, kterou lze parafrázovat slovy: "my máme pravdu, ale jich je víc". Uměleckou zkratkou vyjádřil hlavní problém dnešního světa, který trápí velkou část demokratických zemí na naší planetě včetně té naší.

Kdo jsme my a kdo oni?

Stručně a zjednodušeně můžeme za "my" označit příznivce liberální demokracie, neboli systému vlády založené na demokratickém rozhodování založeném na dělbě mocí, na dodržování lidských práv, na ochraně menšin, na vládě zákona a na existenci odborných institucí nepodléhajících momentální většině (ústavní soud, národní banka, veřejnoprávní média apod.). Bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová používá pro liberální demokracii pojem ústavní demokracie, čímž zdůrazňuje zásadní roli ústavy jako soustavy pravidel nepodléhající momentální politické většině pro tento systém vládnutí.

"Oni", kterých je víc, jsou lidé nespokojení se současným politickým režimem, lidé, kteří těžko nacházejí důstojné místo v naší liberálně demokratické společnosti, lidé ochotně naslouchající populistům a extrémistům, lidé bojící se o svojí existenci, lidé na dolní polovině příjmového žebříčku. Odcizení těchto lidí je objektivním procesem. Není to tak, jak to často vysvětlují liberální demokraté, že jsou oběťmi populistické propagandy, šíření fake news nebo cílených útoků na sociálních sítí organizovaných tajnými službami nebo společnostmi typu Cambridge Analytic. Tato propaganda je určitě ovlivňuje, ale není to to rozhodující. To hlavní se odehrává v každodenním životě těchto lidí. To každodenní život tyto lidi odcizuje společnosti, veřejnému životu a vůbec politice. Tito lidé jsou ze svého hlediska bytostně vyloučeni z naší společnosti a populistická a nepřátelská propaganda pocit tohoto vyloučení, odcizení jenom zesiluje.

Schopní versus neschopní

Systém liberální demokracie je založen na individuální odpovědnosti člověka za svůj život s tím, že do jisté míry je solidární a v nouzi mu pomáhá. Nicméně akceptuje nerovnost mezi lidmi plynoucí z jejich rozdílných schopností i rozdílného sociálního původu jako přirozenou a z celospolečenského hlediska dokonce prospěšnou. Ať už to systém liberální demokracie chce nebo nechce, nakonec vždy vede k tomu, že rozdělí společnost na schopné a neschopné. Respektive na ty, co se tak subjektivně cítí. To je objektivní skutečnost a když se ten pocit zesiluje, tak to začne ohrožovat samotný systém liberální demokracie, protože neschopní (ti, co se tak cítí) začnou aktivně hledat cestu ven. A tak vzniká podhoubí populismu, extrémismu a xenofobie. Neschopní začnou hledat (a nacházet) své krysaře, kteří jim nabídnou jednoduchá řešení. My, kteří máme svojí liberálně demokratickou pravdu, víme dobře, že žádná jednoduchá řešení problémů spojených s nerovností neexistují, ale nám už tzv. "neschopní" nenaslouchají. Můžeme se umluvit a uargumentovat, pro nás je pozdě. Básník Jan Hanč ve svém Deníku v 50.letech napsal, že rozdělení na schopné a neschopné za první republiky bylo příčinnou tehdejšího stavu, neschopní se v Únoru 48 vzbouřili a zařídili se po svém. Z toho Hanč vyvozoval ponaučení, že není dobré rozdělovat společnost na schopné a neschopné. A ani my bychom to neměli dopustit.

Identitární politika

Nástup nespokojené většiny (vzpoura davů) proměnil i způsob politického jednání a rozhodování. Nespokojení voliči už nehledají politiky, kteří by disponovali nejlepším řešením jejich problémů, ale volí osobnosti, s nimiž se mohou nejvíc identifikovat. Volič už nehledá nejlepší reprezentanty, nejlepší řešení, hledá sobě rovné a sobě podobné lidi. Teprve jemu podobný člověk má jeho důvěru a jemu věří, že bude nejlépe zastupovat jeho zájmy.

Politika identifikace se v liberálním světě již dlouho zabydlovala, jak to popisuje Francis Fukuyama ve své knize Identity. Postmoderní svět vnesl naléhavě do veřejného prostoru téma obhajoby práv menšin - LGBT, gender, etnické menšiny. Tato témata se stala hlavním hnacím motorem politiky, přičemž ze své podstaty tato témata nejsou obecně sdílená. Každá menšina se totiž definuje výlučnou a nesdělitelnou zkušeností svého útlaku ve většinové společnosti, čímž jednak obhajuje naléhavost svých požadavků a jednak se definuje jako výlučná nezaměnitelná entita ve společenském provozu. Takto se v postmoderním světě zabydlovala politika založená na identitě (autentické zkušenosti) a tedy výlučnosti, zmenšoval se prostor pro politiku obecně sdílené starosti o věci veřejné. To vedlo k erozi občanství, které je naopak založené na sdílení obecných zájmů. Oslabování občanského principu podlamuje samotný systém liberální demokracie.

Lidé volí Trumpa nikoli proto, že by měl racionální řešení jejich problémů, ale proto, že je jim podobný. To, že jim nabízí jednoduchá evidentně nefunkční řešení složitých problémů, za všechny případy zeď na hranicích s Mexikem, je v jejich očích jeho plus, protože uvažuje stejně jako oni. Oni také nemají nic než jednoduchá hesla, to mají s Trumpem společné, a proto ho volí. Podobné je to s naším prezidentem Milošem Zemanem nebo s premiérem Babišem. Oba vyrukovali s celou řadu jednoduchých receptů, stát jako firma, nepřijmout ani jednoho uprchlíka, opět při bližším nahlédnutí nefunkčních, ale to je oproti tzv. rozumným protikandidátům u většiny nespokojených občanů favorizovalo.

Svět politiky je rozdělen na dvě nekompatibilní skupiny občanů, na zastánce liberální demokracie, kteří volí na základě politických programů a na zastánce neliberální demokracie, kteří volí na základě identifikace s politikem. Pro ty druhé uprchlíci nejsou tématem k řešení, pro ně je důležité, že je politik prostě odmítá. Jakákoliv diskuse politika o racionálním řešení otázky uprchlíků je pro ně jen znakem nepřijatelnosti daného politika.

Jak to dopadne

"My" všichni si klademe stále naléhavější otázku, jak to dopadne. Jednu vzpouru davů už jsme zažili v první polovině minulého století a nikdo si určitě nepřeje podobný scénář i nyní. Pokud nepřijde velká ekonomická krize, tak podobný scénář pravděpodobně nehrozí. Ovšem nevíme, jak dramaticky na ekonomiku dopadnou opatření proti klimatické krizi. Těžko bychom nespokojené většině vysvětlovali, že si musí dramaticky utáhnout opasky kvůli pro ně tak vzdálené věci, jako je zvyšování teploty celé planety. Souběh klimatické krize s nárůstem vlivu nespokojené většiny (vzpoura davů) založeném na identitárním způsobu politiky by mohl mít katastrofální důsledky. V každém případě nás v příštích deseti letech čeká velmi turbulentní politický vývoj.

Vyšlo v Lidových novinách

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy