07. 12.

EU versus Babiš

Jan Štern Přečteno 1186 krát Přidat komentář

Spor o právnický výklad toho, co je v případě Babiše a Agrofertu konflikt zájmů mezi EU na jedné straně a Babišem a celou armádou poslušně ohnutých úředníků a politiků na straně druhé, spočívá v tom, zda se právo vykládá právně pozitivisticky otrocky dle litery zákona nebo zda se vykládá dle obsahu a podstaty. Svěřenecký fond je právnická finta, jak nechat najíst vlka, aby koza zůstala celá. Úkolem svěřeneckého fondu mělo původně být úplné oddělení Babiše od Agrofertu co do vlivu, informací a benefitu. Jenže z celé konstrukce fondu k tomu sloužil snad jen sám název. Jinak celá podstata uspořádání a organizace fondu byla zformována zcela proti záměru oddělení majitele od majetku. V našich podmínkách ohebných a poslušných úředníků a právníků navyklých na právně pozitivistický výklad stačila kouzelná větička: vždyť Agrofert je ve svěřeneckém fondu, a o žádný konflikt zájmů se tedy nejedná. To stačilo u nás, ale v EU to logicky narazilo na odpor.

Celé rozkrádání v 90.letech bylo založeno na pozitivistickém výkladu práva, které bylo vlastní úředníkům, policistům a soudcům, jež jsme zdědili z dob totality, která je právě v pozitivistickém právu výborně vyškolila. A tak podvodné úvěry nebyly úvěrovými podvody, ale nezdařeným podnikatelským záměrem, tunelování podniků bylo manažerským seháním a nikoli rozkrádáním, krádeže firem na základě zfalšovaných valných hromad s navýšením kapitálu společnosti a znehodnocením akcií těch akcionářů, kteří se o valné hromadě ani nedozvěděli, nebyly krádežemi, ale korektním podnikatelským postupem (o tom by nakonec mohl vyprávět Andrej Babiš, který se takto na úkor Petrimexu zmocnil Agrofertu - viz Reportéři ČT z 15.5.2017). O masově cinknutých veřejných zakázkách, které předstíraly, že jsou soutěží, ale byly předem dohodnuté, a různých taškařicích ala karlovarská losovačka ani nemluvě. Z argumentace Babiše a jeho poskoků na nás odpudivým dechem vane duch let devadesátých. Mysleli jsme, že tato z hlediska vlády zákona a vynucování pravidel strašlivá doba je už za námi. Ale ne, stále se totiž hodí, když se má zdůvodnit podvod mocného pána, vytáhnout právnický arsenál z let devadesátých a spolehnout na to, že se nakonec najde v Česku úředník nebo soudce, který to odkývá.

Kauzy Babišova konfliktu zájmu a Čapího hnízda jsou výzvy státnímu aparátu a justičnímu systému, aby prokázal, že se něco nakonec po dlouhých třiceti letech naučily, že dosáhly civilizované západní úrovně, kde nelze soud očůrat idiotskou konstrukcí svěřeneckého fondu, který je absolutně v rukou člověka, jenž měl být od vlivu na majetek odstaven. Jak se k této výzvě ale staví ukazuje příklad státního tajemníka na ministerstvu zemědělství, který nedávno poslal podřízeným úřadům a firmám dopis s pokyny ohledně výkladu zákona o střetu zájmů. Jmenovitě se věnuje i Agrofertu a svěřeneckým fondům Andreje Babiše. Podstatou sdělení je, že Agrofert se může dál účastnit soutěží o veřejné peníze a že omezení vyplývající ze zákona o střetu zájmů se ho po vyčlenění do svěřeneckých fondů netýkají. Stanovisko EU je zcela opačné, svěřenecké fondy bere jen jako kličku, která vztah mezi Babišem a Agrofertem pouze formálně rozmazala, ale na faktické vazbě mezi premiérem a firmou se nic nezměnilo. Tím porušuje Babiš i český zákon o konfliktu zájmů, a proto také Agrofert ztrácí nárok na unijní peníze.

Ukazuje se, jak důležitá je pro nás EU, která nás nenechá obcházet právo jako v letech devadesátých. Aspoň pokud jde o její peníze. Za dnešní vlády populistického hnutí ANO v čele s oligarchou Babišem a provýchodního prezidenta Zemana je naše členství v EU důležitou vazbou na civilizovaný svět, který u nás (aspoň co se evropských peněz týče) brání vládu zákona a dodržování pravidel a vůbec fungování systému liberální demokracie. Bez pojistek, které nám dává členství v EU a její vliv na poměry u nás, už bychom dávno byli někde na úrovni Kazachstánu. Tím nechci pomíjet zásadní úlohu opozičních demokratických stran a občanské společnosti bouřící se proti Babišovským poměrům na náměstích našich měst. Nicméně v politické rovině bohužel převládají síly populismu a obcházení pravidel.

09. 11.

Od normalizace k normalizaci (aneb 30 let od Sametové revoluce)

Jan Štern Přečteno 6028 krát Přidat komentář

Tento článek jsem napsal a publikoval v roce 2009 a i po těch letech se mi zdá, že přesně popisuje vývoj v naší zemi během normalizace za minulého režimu a po Sametové revoluci. Článek jsem nyní aktualizoval tím, že jsem jej rozšířil o další důležité období mezi lety 2009 až 2019.

Většina lidí, kteří se snaží popsat a vysvětlit dobu po revoluci, začíná samotnou revolucí a dál pak zkoumá, nakolik porevoluční vývoj naplnil sliby nebo ne, zda byla revoluce úspěšná nebo zda přinesla hlavně zklamání. Myslím, že vysvětlení toho, co se děje posledních 30 let včetně současného dění, se neobejde bez širšího historického rámce. Vývoj po Sametové revoluci nepochopíme, pokud nezačneme érou normalizace po roce 1968. Normalizace a porevoluční éra tvoří dohromady jedno logické historické období minimálně tím, že vykazují podobné rysy a strukturu dějinného pohybu.

České dějiny v druhé polovině dvacátého století pulzovaly s železnou pravidelností v desetiletkách, což bylo určitou výhodou, protože v rámci převážně negativního vývoje udržovaly Čechy v iluzi, že se v dohledné době snad něco změní k lepšímu.

DESETILETKY V PŘEHLEDU

V padesátých letech věřící komunisté jako dominantní síla budovali komunistickou totalitu tím, že likvidovali nepřátelské třídy a pročišťovali společnost k vysněnému ideálu dle stalinistické ideologie importované ze Sovětského svazu. V následující dekádě „zlatých šedesátých“ věřící reformní komunisté napravovali komunistický ideál dle původního Marxe hledáním cest k demokratické podobě socialismu. V sedmdesátých letech dogmatičtí komunističtí kolaboranti normalizovali společnost do poststalinistického reálného socialismu. V osmdesátých letech si občan v rámci jistého uvolnění užíval nevelkých konzumních výdobytků socialismu, pokud navenek zachoval režimu poslušnost.

Sametová slavnost zvonění klíčů rituálně vyprovodila mezinárodně izolovaný režim, disident a exulant spolu s dosud lokajským občanem (Kryl a Gott) mu k tomu zazpívali hymnu. Zesláblý režim se silám pravdy a lásky nikterak nebránil, ti zdatnější a prozíravější si už vyhrnovali rukávy k budování kapitalismu a k velkému rozkrádání. Občanské fórum dovedlo společnost ke svobodným volbám, k politickým svobodám a demokracii. Následující ekonomická transformace, privatizace a restituce přivedly během devadesátých let na svět neoliberální kapitalismus bez přívlastků pod vlajkou neviditelné ruky trhu, který nerozlišuje špinavé a čisté peníze. V plné síle a odpudivé kráse se zrodil mafiánský kapitalismus založený na korupční a klientelistické (pseudo)demokracii, tunelování politiky (opoziční smlouva) a demokratických pravidel. Síly pravdy a lásky se následně pokusily zvrátit tento nepříznivý vývoj (výzva Děkujeme, odejděte! a tzv. televizní krize), ale byly na hlavu poraženy a vytlačeny v rámci jakési postsametové normalizace na okraj společnosti a veřejného života. Vedoucí role ve společnosti se ujala politickoekonomická oligarchie čerpající svou moc z klientelistického propojení politiků napříč stranami a byznysu. Na celém vývoji je pozoruhodná opakující se normalizace společenského života po předchozí revoltě (bláznovství svobody) jako návrat k čemusi standardnímu, normálnímu.

NORMALIZACE A ZELINÁŘ

Na Husákově normalizaci je zajímavé především to, že byla provedena takřka ze dne na den, a to prověrkami v roce 1970. Všichni občané, komunisté i nekomunisté, byli podrobeni jednoduché otázce: Jak hodnotíte vstup vojsk Varšavské smlouvy? Pokud člověk odpověděl, že se jednalo o bratrskou pomoc, měl vyhráno a zůstal v zaměstnání na svém místě. Komunisté měli trochu složitější proceduru: pokud soudruh selhal a přidal se během takzvaného obrodného procesu ke kontrarevoluci, pak se mohl označením okupace za bratrskou pomoc celkem snadno dostat z bryndy a byl jenom vyškrtnut ze strany. To znamenalo, že nepřišel o práci, ale nemohl zastávat vyšší pozici. Pokud neselhal, ve straně obvykle zůstal. Ale jestliže komunista či nekomunista po pravdě řekl, že šlo o okupaci, byl zařazen mezi nepřátele lidu a nemilosrdně potrestán on i jeho rodina. Lidé často nedokázali říci tak očividnou lež, a tak se ze strachu snažili o různé lingvistické manévry typu „rozumově to chápu jako pomoc, ale citově jsem se s tím nevyrovnal“ a podobně. Ovšem i v takovém případě byla prověrková komise nemilosrdná.

Nešlo zdaleka o první prověrky během komunistického režimu. Režim pravidelně pořádal takové „průzkumy bojem“, aby mohl oddělit zrno od plev. Například během procesu s Miladou Horákovou museli všichni podepsat rezoluci žádající její smrt. Kdo nepodepsal, byl vyhozen z práce, dostal záznam do kádrových materiálů a byl navždy poznamenán. Lidé měli v důsledku čistícího společenského mechanismu vypálen v duši cejch. Prověrky v roce 1970 je rychle vzpamatovaly ze svobodného bláznovství roku 1968 a občané naskočili zpět do totalitního vzorce lokajské poslušnosti.
Lež o okupaci jako bratrské pomoci byla tak očividná, že ji nikdo nemohl brát vážně. To byla novinka, protože dosud režimu záleželo na tom, aby se občan ztotožnil s tím, co měl odsouhlasit. Požadavek trestu smrti pro Horákovou bral režim vážně a nesnesl by pomyšlení, že většina lidí souhlas předstírá. To nové spočívalo v tom, že režim už nežádal vnitřní spřízněnost a přesvědčení, ale naopak o to větší vnější poslušnost. Režim měl špatné zkušenosti s těmi, kdo věřili v komunistickou budoucnost a nakonec v jejím jménu chtěli demokraticky reformovat samotný režim. Měl raději oportunisty a lidi bez názoru. O to větší lež jim naservíroval ke lhaní. V té době nebylo větší lži než to, že okupace je bratrská pomoc. Normalizátoři s gustem podrobili občany ponižující proceduře vyslovení takové epochální lži, protože tím spíše to zlomilo páteř většině občanů, což položilo dobré základy pro dlouhodobé lokajství.

Jenže režim možná nedocenil váhu toho, že rezignoval na vnitřní přesvědčení občanů. Obludnost lži o okupaci jako o bratrské pomoci vrhla stín zásadní nedůvěry na celou pracně budovanou ideologickou stavbu komunistického režimu. Jestliže režim založil svoji existenci na evidentní lži a vzdal se tím jakékoliv legitimity kromě hrubé síly, pak se nutně celá jeho konstrukce dosud zakládaná na vlastnictví pravdy o dějinách zhroutila jak domek z karet. Zůstala jen hrubá síla opřená navíc o okupační vojenskou moc. Povaha režimu se prudce změnila. Václav Havel si v roce 1976 ve své eseji Moc bezmocných položil otázku, proč zelinář dává při oficiálních výročích do výlohy mezi mrkev a petržel cedulku s nápisem „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Dává ji tam proto, že opravdu chce, aby se proletáři spojili? Má snad pocit, že jsou nějak málo spojení a je tím natolik zneklidněn, že je k tomu cedulkou vyzývá? Havel odpovídá, že pravděpodobně ne. Zelináři jsou proletáři celkem ukradení a cedulku tam dává, protože mu to nařídili nadřízení, tedy režim. Režimu je také jedno, co si zelinář o proletářích a jejich spojování myslí. Dokonce pravděpodobně velice dobře ví, že zelináři jsou proletáři šumafuk. Zelinář tím, že cedulku s proletáři do výlohy umístí, dá najevo, že respektuje přání režimu. Je to znak poslušnosti zelináře a režim tak snadno zjistí, zdali je v pořádku nebo zdali s ním budou nějaké problémy. Celý ten systém dávání cedulek do výloh je signální soustavou poslušnosti (eventuelně neposlušnosti) všech občanů. Dokud zelináři (občané) budou dávat cedulky s proletáři do výloh, má režim jistotu, že má vše pod kontrolou. Zelinář ví, že režim nijak netrvá na tom, aby se zelinář s proletáři nějak trápil. Oba, režim i zelinář, vědí, že jde jen o vnější znak poslušnosti. Z hlediska pravdy je přání, aby se proletáři spojili, bezcenné. Je to bezcenná lež, protože režim netrvá na tom, aby zelinář věřil v prospěšnost spojení proletářů. Posttotalitní režim rezignoval na skutečné přesvědčení zelináře.

Komunistický pán si původně osoboval vládu nad zelinářem (rabem) z důvodu dějinného plánu vybudování komunismu, k jehož realizaci byl zavázán vlastní ideologií historického materialismu. Tento plán založený – jak režim věřil – na vědecké teorii, mu dával morální sílu a vůli k činu. Pražské jaro v roce 1968 a následná okupace podlomily dějinné odhodlání. Namísto dějin se pán spokojil s ovládnutím přítomnosti. Koneckonců je-li pravdou to, co je napsáno v marxisticko-leninských dílech, pak komunismus přijde tak jako tak, ale pán si může také trochu užít a dějiny nechat na potom. Zelinář byl ochoten respektovat násilí, ale odmítnul se nechat oblbovat. Na znejistělém komunistickém pánovi si vynutil svobodu myšlení ve svém soukromí. Zelinář vstoupil jako subjekt do českých dějin, jelikož se odpoutal od substance společenského řádu (komunistického režimu) jako autonomní jednotka s vlastní duší a právem na nezávislý domov. Co si říkáme doma, do toho režimu (škole, úřadům, StB) nic není. Právo na soukromí výměnou za formální loajalitu a rezignaci na společenskou dimenzi se stalo nepsanou společenskou dohodou.

CHARTA 77

O tom, že Charta 77 bude paralelní polis (termín Václava Bendy a Petra Uhla definující alternativní nezávislou obec uvnitř vládnoucí dominantní společnosti), se rozhodlo v lednu a únoru 1977, tedy krátce po jejím vzniku. Tehdy došlo na ÚV KSČ přes 14 000 rezolucí pracujících odsuzujících Chartu 77, aniž by se seznámili s jejím textem. Tyto rezoluce pocházející z drtivé většiny podniků reprezentativně pokryly celou společnost. Ve zprávě předsednictva KSČ se uvádí, že ve dvou případech se stalo, že nějaký pracující žádal, aby je seznámili s textem Charty, jestliže ho mají odsoudit. Slovy dva lidé z patnácti milionů odmítli podstoupit tento ponižující postup, který jde mimo jakákoliv civilizační hlediska. Oficiálně uznávaní umělci, vědci, pedagogové a akademici se připojili jmenovitě podpisem tzv. Anticharty s výmluvným názvem Zaprodanci a ztroskotanci, která není jen pouhým odmítnutím Charty, ale hnusným spíláním na adresu chartistů. Režim jejich jména demonstrativně uváděl v hlavním stranickém deníku. A opět jen hrstka odmítla. Drtivá většina Čechů a Slováků usoudila, že Charta jim nestojí za to, aby si kvůli ní jakkoliv pálili prsty. Důvodem nejspíš bylo, že jim téma Charty – porušování lidských práv – bylo lhostejné, ve svých životech se bez lidských práv zřejmě obešli.

Chartisté se často divili, proč režim spustil proti Chartě 77 takovou kanonádu. Pokud by ji jenom tiše pronásledoval jako dosud všechny opoziční aktivity, nebyla by vzbudila takovou pozornost. Režim ale věděl, co dělá. Od prověrek v roce 1970 uplynula dlouhá doba a režim si nebyl jist, nakolik ještě platí jejich výsledky, nakolik může důvěřovat morální volbě učiněné v jejich rámci obyvatelstvem. Totalitní režim neměl k dispozici nezávislé sociologické průzkumy, které by ho informovaly o náladách a stavu mysli obyvatelstva. Měl jen fízlovská hlášení, kterým příliš nevěřil, a zprávy od stranických organizací, které byly modifikovány, aby se nahoře líbily. Charta mu vlastně přišla vhod, protože poskytla nové a aktuální téma pro morální volbu. Tentokrát nebyl režim tak důsledný a nespustil individuální prověrky, ale stačily mu rezoluce pracovních kolektivů a podniků. Nicméně výsledky ho uklidily, evidentně se žádná masová revolta nechystala.
Chartisté přišli s pojetím dodržování lidských práv v roce 1977 do konsolidované a normalizované situace fungující společenské dohody mezi režimem (komunistickým pánem) a zelinářem. Zelinář dostal právo na soukromí za předstíranou uvědomělost a nehodlal riskovat nevelké socialistické konzumní benefity za angažmá ve věci, která neměla šanci na úspěch. Zelinář se stále velmi bál režimu, jehož sílu rozhodně nepodceňoval. Proto ho ani ve snu nenapadlo připojit se k aktivitě Charty 77.

Je zajímavé, že uvnitř disentu se vytvořila názorová platforma realistů okolo Petra Pitharta a Bohumila Doležala, která vyzdvihla soukromnický postoj zelináře převažující ve společnosti a formulovala i jeho jistý morální étos. Pithart v eseji Jakoby definuje tradici poctivých a pracovitých Čechů, kteří už z dob habsburské monarchie „prací drobnou“ postupně podemílají nedemokratické mocenské a politické poměry (které jsou jinak nad jejich síly), a tím pracují na jejich konečné zkáze a svém osvobození. Navazuje tak na Havlíčkovu a Masarykovu „práci drobnou“. Pithart věřil, že samotná poctivost a řádnost práce změní poměry, aniž by bylo nutné otevřené politické vystoupení. Iluzívnost této teorie byla zjevná. Z legrace jsme tehdy říkali, že práce drobná málo platná.

Dějinný význam Charty 77 byl především mezinárodní, Charta se stala součástí křížového tažení Spojených států za dodržování lidských práv. Spojené státy v otázce lidských práv našly konečně vítěznou ideu pro svoji politiku. Zadržování komunismu, které do té doby dominovalo zahraniční politice USA, bylo příliš statické a nebudilo nadšení. Zatímco lidská práva reprezentovaly hodnoty, „pro něž stálo za to trpět“, jak napsal před svou smrtí spoluzakladatel Charty, filosof Jan Patočka. Patočka tehdy neobyčejně pronikavě pochopil dějinný význam lidských práv a jasnozřivě předpověděl jejich vítězství nad instrumentální technickou politikou. Všeobecná univerzalita lidských práv stojících nad politikou a režimy napomohla k vítězství Spojených států nad komunistickým blokem. Svět také po pádu komunistického bloku do značné míry díky politice lidských práv uznal legitimitu jejich vedoucí role ve světě.

SAMETOVÁ REVOLUCE

Jako prověrky v roce 1970 naráz zahájily éru normalizace, tak sametová revoluce ze dne na den tuto éru ukončila. Zelinář vstoupil na náměstí opanován krátce sváteční dějinnou euforií, aby na znamení radosti nad koncem dávání cedulek do výlohy zacinkal klíči. Skandováním „Miloši, končíme!“ zelináři posměšně oznamovali generálnímu tajemníkovi komunistické strany, že už žádné cedulky nebudou, že normalizace skončila. A Miloš s tím zase neměl tak velký problém a bez velkého odporu odevzdal moc zástupcům cinkajících davů. Zelinář a chartista se na krátký čas spojili v jeden celek, v subjekt sametové revoluce. Symbolicky to vyjádřil duet nejpopulárnějšího režimního zpěváka Gotta a disidentského písničkáře Kryla, v němž zapěli dojatému shromáždění státní hymnu.

Když jsem kandidoval do prvních svobodných voleb, hlavním kritériem kvality kandidáta bylo, jaký projevil odpor proti bývalému režimu. Na slyšení v krajských předvolebních primárkách Občanského fóra kandidáti líčili především své antikomunistické zásluhy. Na jejich základě se pak umístili na adekvátním místě kandidátky. Do života zelináře opět vstoupily dějiny, tentokrát ne jako tragédie (srpen 1968), ale jako svátek, slavnost a radost. Zelinář na chvíli uvěřil, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí (jak znělo heslo vůdce sametové revoluce Václava Havla). Omylem toho hesla nebylo, že by snad pravda a láska neměly zvítězit, to se nakonec také někdy stává. Omylem bylo přesvědčení, že lež a nenávist jsou největšími nepřáteli pravdy a lásky jen proto, že jsou jejich přirozeným opakem. Daleko většími soupeři pro pravdu a lásku jsou však moc, osobní či skupinové zájmy a peníze. A to nikoliv proto, že by s pravdou nebo láskou bojovaly, ale proto, že snižují jejich význam a vytlačují je z horizontu člověka. Společnost nemůže být trvale založena na lásce a pravdě, karneval musí jednou skončit. A tak se zelinář po krásném mejdanu zase vrátil do všedního života. Politika se od hlásání pravdy a lásky nasměrovala k penězům, moci a zájmům.

NEVIDITELNÁ RUKA TRHU

Koneckonců Občanské fórum nebylo tak naivní, aby se domnívalo, že politiku lze dělat jen na mravních principech. Chápalo se jako dočasné přístřeší protikomunistických sil, které po svobodných volbách předá moc do rukou standardních politických stran. Jenže k tomu už nedošlo, protože krátce po sametové revoluci, která místo totality přinesla demokracii, vypukla další postsametová revoluce nazvaná ekonomická transformace, a to přímo v řadách Občanského fóra. Přinesla kapitalismus a panství soukromého vlastnictví. I když ji nedoprovázelo takové spontánní jásání davů, vzbudila u značné části společnosti velké nadšení a podporu. Vize snadného zbohatnutí z privatizace, z rozdělování majetku na celé generace dopředu a z možnosti podnikání jako nového druhu seberealizace a životního programu byla pro zelináře neobyčejně atraktivní. Dalo by se říci, že skutečná změna, která se ho bytostně dotýkala, pro něj nastala až v tuto chvíli. Alespoň pro ty zelináře, kteří měli dobrodružnou podnikatelskou povahu.

Princip podnikání na bázi soukromého vlastnictví nabízel celý svět k dispozici pro individuální aktivity. Od této chvíle se předmětem dobývání mohlo stát cokoliv, co lze získat za peníze. Zbožím se stal veškerý myslitelný svět. Domovy jako nemovitosti, krajina jako stavební parcely nebo zemědělská půda, lidé jako potenciální zaměstnanci, politické strany jako klíč ke státním zakázkám – to vše bylo náhle k dispozici jednotlivému soukromníkovi, pokud na to měl příslušný kapitál. Zelinář se ze svého krámku s výlohou, kam dával cedulky o spojení proletářů, vydal dobývat svět. Náhle se před ním, do té doby bezvýznamným kolečkem v soukolí, otevíralo panství nad statky a lidmi. A nemusel kvůli tomu vstupovat do partaje, stačilo, když si sehnal úvěr v bance. To bylo daleko víc než „jen“ politické svobody, které nabídla sametová revoluce.

Postmoderní svět vědotechnicky zabezpečené existence je nudný, neskýtá žádné velké dobrodružství. Jedno z mála dobrodružství, které nabízí, je podnikání. Na podnikání je dráždivé především to, že si hraje s osudy dalších lidí. Podnikatel zatahuje do svých plánů další osoby (zaměstnance), s nimiž vstupuje do rulety života hrané dle pravidel neviditelné ruky trhu. Podnikání nikdy negarantuje jistotu úspěchu. Výsledek podnikání je vždy pouze pravděpodobný a principiálně riskantní. Nicméně zelinář-podnikatel se i s riziky danými tržním mechanismem nabídky a poptávky stává do jisté míry pánem svého osudu. Dokud je úspěšný, vládne mikrosvětem své firmy a svých zaměstnanců a stává se reálně zodpovědným za svůj život. Dle hesla pravicových stran svojí iniciativou ručí sám za sebe a stává se tak svobodný. Svobodný jinak než jen jako nositel politických práv a svobod, svobodný ve smyslu relativní existenční nezávislosti na světě a společnosti.

Václav Klaus se jako vůdčí element a věrozvěst postavil do čela této kapitalistické revoluce a vysloužil si navždy nesmírnou vděčnost zelinářů-podnikatelů, subjektů této revoluce. Dějinných otěží se po krátké vládě chartistů ujali pravicoví radikálové. Jejich heslem byl kapitalismus bez přívlastků, odmítali rozlišovat špinavé peníze, uznávali právo chytřejšího (podnikatelskou hantýrkou řečeno vychcanějšího) a silnějšího, a tedy odmítali všechna pravidla ve jménu pravidla jediného – neviditelné ruky trhu. Trh, jediný rozhodčí, řídící se objektivním zákonem nabídky a poptávky, semele poctivé i nepoctivé podle kritéria úspěchu, které je jediné spravedlivé a nakonec vždy přináší světu dobro. O dobru se nemluví, to se děje tiše nad námi pomocí neviditelné ruky.

Pravicové radikály nevzrušovaly gigantické podvody spáchané během privatizace i po ní, zejména v bankovním a finančním sektoru. Neviditelná ruka trhu dle nich neúprosně pročistí ekonomiku, oddělí zrno od plevele, neboť jen řádný hospodář vydrží, zatímco tunelář a zloděj, který se nezbaví svých návyků, dlouhodobě nepřežije. Ministr pro privatizaci přiznal, že privatizace byla útěkem před právníky, protože právníci by ji zablokovali. Jiný pravicový ideolog žertoval, že nejlépe by bylo zhasnout a nechat proběhnout divokou privatizaci rozkradením. I když to byly nadsázky, odráží se v nich vnitřní povaha postsametové revoluce. Této éře dominovala ideologie Michaela Nowaka o demokratickém kapitalismu, v němž jsou všichni více či méně kapitalisty-podnikateli. Zřídla podnikatelských možností se nakrátko otevřela, zelinář-podnikatel snil svůj sen o zbohatnutí. Jenže zakrátko přišlo tržně ekonomické vystřízlivění dle zákona nabídky a poptávky. Zelinář procitnul ze sna o demokratickém kapitalismu (všichni lidé kapitalisty jsou), zjistil, že být kapitalistou je privilegium pro velmi malou část společnosti. Ukázalo se, že podnikání není zas až takovým dobrodružstvím, zvláště pro drobné podnikatele a živnostníky. Zelinář byl a zůstal malou rybou, o kapitalistické dráze si mohl nechat dál jen zdát. Pokud přežil jako podnikatel, tak coby živnostník nebo osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ). A to zas takové dobrodružství nebylo. Hlavní kapitalistické privilegium: disponování lidmi a věcmi v rámci podnikatelského plánu, a tedy uplatňování moci nad nimi, zůstalo jen úzké elitě. Zelinář upadl do letargie. Sny o podnikání a zbohatnutí jsou ty tam, politika ho nezajímá.

Je pozoruhodné, jak je model sobeckých a racionálních jedinců (homo economicus) sledujících své vlastní zájmy, ale vcelku směřujících pozitivním směrem, blízký Havlovu zelináři vědomě rezignujícímu na společenské angažmá. Stejně tak je to velmi podobné práci drobné řadového Čecháčka z dob habsburské monarchie. Jakoby podstatou našich dějin byla z nouze ctnost: Individuálním sobectvím ku prospěchu celé společnosti!

POSTSAMETOVÁ NORMALIZACE

Nástup podnikání na bázi soukromého vlastnictví jako dominantního pilíře ekonomiky a společnosti prudce změnilo společenské poměry a vztahy. Kapitalismus ihned prokázal nesrovnatelně větší produktivitu a efektivnost, než měl dosavadní socialistický systém. Země se měnila k lepšímu ze dne na den a v životní úrovni pomalu ale jistě začala dohánět vyspělý Západ. Ale individuální podnikání není jen uvolněním osobní iniciativy podnikatele- kapitalisty, ale též otevřením prostoru velké moci kapitalisty v majetkovém okrsku jeho vlády nad lidmi a věcmi. A to moci nekontrolované a pro nastupující poměry zcela nové. Jako protiváha zneužívání takové moci se v civilizované společnosti staví silná moc státu v rámci vlády zákona a vynucování závazných pravidel pro všechny. Jde o to, aby peníze a moc bohatým podnikatelům neumožňovala privilegované postavení před zákonem. Víme dobře, že kapitalismus ve třetím světě, kde je slabý stát a vládne korupce, je džunglí a vládou silnějšího. Bohužel pro nás, moc kapitálu byla nad slabé síly mladého demokratického státu. Málo placení úředníci a policisté se stali snadnou kořistí novodobých zbohatlíků.
Politické strany nezůstaly pozadu a proměnily se v komerční organizace obchodující s vlivem, státními zakázkami a teplými místečky ve státní správě. Navíc samotný politický vývoj nahrál zrodu klientelistického politického prostředí, protože v rámci opoziční smlouvy byla zrušena zeď mezi vládou a opozicí a dvě nejsilnější strany se spojily ke společnému kradení a loupení. Podsvětí a jeho mafiánské struktury se propojily s politikou, vystoupaly do nejvyšších pater společnosti a staly se součástí politického rozhodování.

Proti tomuto vývoji se zvedly dvě občanské bouře vedené bývalými exponenty pravdy a lásky, kteří stále snili svůj sen o svobodné občanské společnosti. Nejprve Děkujeme, odejděte! a poté televizní krize ukázaly, že duch listopadu 89 sice stále intenzivně žije, ale v reálné politice nemá šanci. V těchto dvou excesech se vzedmula vlna pravdy a lásky, ale reálpolitikům stačilo jen vydržet, až vlna opadne, a bylo hotovo. Tímto se síly pravdy a lásky v podstatě vyčerpaly a zelinář, který stejně měl vždy blíž k principu zisku a chamtivosti, zamával disidentovi na rozloučenou a pustil si nový díl Ordinace v růžové zahradě.

Hlavní role se ujal nový hráč na dějinné scéně – politickoekonomická oligarchie. Po skončené privatizaci tu na trhu dějinných příležitostí zůstalo ještě další měkké masíčko ke zhltnutí: politické strany a stát jako velká obchodní příležitost ke zbohatnutí na úkor celé společnosti. Jak to s pedantickou, vědecky přísnou důsledností popisuje text politologa Michala Klímy, politické strany se proměnily v instituce, které předstírajíce politickou činnost ve skutečnosti „skrytě obchodují získanou politickou moc a vliv“. Politické strany se staly (jak mi smutně přiznal jeden kdysi významný člen ODS) agenturami na získávání státních a veřejných zakázek a významných fleků ve státní správě. S jistou nadsázkou lze říci, že funkcionáři politických stran jsou spíše podobni realitním makléřům než politickým pracovníkům. Dnes jsou lidé dokonce placeni za předstírané členství v politické straně. Za takto utracené statisíce se političtí obchodníci dostanou k rozhodování o miliardách na úrovni kraje nebo měst. Politické programy a koncepce se staly jakýmsi šidítkem pro voliče, kteří bláhově volí tu či onu (pravou nebo levou) koncepci, aby pak v praxi obě hlavní strany dělaly v podstatě tutéž politiku. Ideologický obsah politiky vůbec není podstatný, ten je tu jenom jako, podstatné je využít a „zobchodovat“ politický vliv a rozhodování.

A co zelinář? Ten na politiku kašle, protože dávno ví, že politika byla, je a bude stejně svinstvo. Obloukem dospěl k výchozímu bodu. Ale jednu výhodu to má: cedulku s nápisem „Kapitalisté všech zemí, spojte se!“ už do výlohy dávat nemusí.

VZNIK OLIGARCHICKÉ DEMOKRACIE

Neblahý politický vývoj, během nějž se liberální demokracie proměnila v klientelistickou demokracii založenou na výprodeji veřejné a politické moci kmotrovským strukturám v pozadí, vyvrcholil za vlády Mirka Topolánka. Jak poznamenal jeden úspěšný podnikatel: dosud po nás politici chtěli výpalné v řádech desítek milionů, tahle nová garnitura to zvedla o jednu nulu. Proti tomu se zvedla velká vlna odporu. Aktivní občané, kterým nebyl lhostejný osud mladé demokracie, začali vystupovat na odpor proti těmto pořádkům. Vznikla celá řada iniciativ a zejména pak protikorupčních aktivit. Zformovala se občanská společnost složená z angažovaných občanů chránících politiku před korupcí, policejní a justiční systém před politickým vlivem a běžného občana před arogancí moci.

Bohužel se k tomuto legitimnímu vzepětí občanů přilepil druhý nejbohatší člověk v zemi Andrej Babiš, který s použitím protikorupční rétoriky a obrovského množství peněz vytvořil populistické hnutí parazitující na tématu boje s korupcí. S tímto hnutím uspěl ve volbách a nyní je nejsilnější politickou formací v zemi. Klientelistická ale stále ještě liberální demokracie se začala měnit v oligarchickou demokracii. Oligarcha začal okamžitě pracovat na tom, aby přestala platit pravidla politické soutěže. Nevstoupil do politiky a neinvestoval stovky milionů korun jen proto, aby ho z ní nějaké další volby vyhodily. Nakoupil nejvlivnější média a začal stát používat jako obrovský zdroj příjmů pro svojí firmu a tyto příjmy reinvestoval zpět do politického boje. I když obě dvě věci byly eticky vadné a nepřijatelné, z hlediska práva se ničeho zlého nedopustil. Navíc jeho voličům to vůbec nevadí. Svým způsobem je Babiš dítětem proměny systému liberální demokracie nastoleného po Sametové revoluci v klientelistickou demokracii. Lidé zklamaní a znechucení z takového vývoje velmi naslouchali jeho protikorupční rétorice a snadno se nechali obalamutit tím, že on je ten pravý spasitel. Za Babiše můžeme poděkovat tradičním politickým stranám ODS a ČSSD, které u nás systém klientelistické demokracie zavedly.

Kdo je hlavním voličem Andreje Babiše? No přeci náš zelinář. Ten konečně našel svého pravého reprezentanta. Někoho, kdo je stejný jako on, kdo se ohýbal za minulého režimu, komu jsou ukradená nějaká lidská práva, koho zajímají hlavně prachy, kdo se nebojí občas ohnout pravidla, kdo se vyzná a umí v tom chodit, kdo zatočí s intelektuály, s tou jejich pravdou a láskou. Havel byl na zelináře příliš přísný, chtěl po něm, aby snad nedával cedulky do výlohy a měl z toho pak popotahování. Kdežto tenhle pán, to je jiná. Ten i s komunisty uměl takzvaně vyjebat. Vlezl do partaje, spolupracoval s STB, i když asi jen formálně, a žil si jako pán. A po revoluci pohádkově zbohatnul. To je zelinářův skutečný hrdina. Ne Havel, který seděl pro nějaká lidská práva, ale Babiš, který se za všech režimů měl skvěle. Babiš podle zelináře ví jak na to. Když zemi povede Babiš, který stát chce řídit jako firmu, tak se zelináři budou mít určitě líp. A koho je víc, stoupenců pravdy a lásky, angažovaných občanů ctících liberální demokracii, nebo zelinářů? Podíváme-li se na volební výsledky a průzkumy, pak zelinář je v převaze. Zelinář volí i Miloše Zemana, protože u něj nachází stejnou populistickou notu, černobílé vidění a jednoduchá řešení složitých společenských problémů.

Řekli jsme, že zelinář během Sametové revoluce podlehnul radostné atmosféře revoluční doby a stal se nakrátko aktivním příznivcem demokratických změn. Možná jsme trochu podlehli iluzi plných náměstí a mysleli jsme, že tam je zelinář s námi. Možná zůstal doma a ze závětří sledoval, jak dopadne náš boj. Určitě byl radši, že skončila vláda komunistů, ale podstatnější pro něj bylo, kolik bere a co si za to koupí. Svoboda ho příliš nezajímala, prostě se chtěl mít líp a revoluce otevírala nové možnosti. Žil v naději, že volný trh a kapitalismus přinese rychlé zvýšení životní úrovně a že se jednou dostane na vysněnou úroveň Německa nebo Rakouska. V každém případě zelinář zcela vystřízlivěl, pokud vůbec nějakou euforií prošel. Německo a Rakousko jsou v nedohlednu, mezi novodobými zbohatlíky je velký podíl tunelářů a podvodníků z 90.let, politika je v područí ekonomických zájmů a teď ještě ti migranti. Jestliže během Sametové revoluce byla společnost sjednocená v odporu proti komunistickému režimu, i když lze o tom pochybovat, tak dnes je hluboce rozdělena. Zelinář nalezl svůj politický domov v populismu a v odporu k liberální demokracii. Společnost se rozdělila na dva momentálně nesmiřitelné tábory, tábor liberální demokracie a pravdy a lásky a tábor populismu, národovectví a xenofobie.

Andrej Babiš ve své snaze získat vliv nezůstal sám. I ostatní oligarchové pochopili, jak je důležité mít vliv, i když to něco stojí. Ne že by chtěli Babiše napodobovat ve vstupu do politiky, na to jsou příliš mazaní a vždycky si najdou mezi politiky svého člověka. Co se ale ukázalo jako zásadní, je vliv v médiích. Ten politický vliv se pak dostaví automaticky. Oligarchové skoupili veškerá vlivná média. Co to pro fungování těchto médií znamená, si lze snadno představit. Rozhodně nikdo nebude tak hloupý, aby začal ve svém médiu budovat pozitivní obraz svých firem nebo samotného oligarchy na veřejnosti. To by bylo směšné a nakonec by to znehodnotilo samotné médium. Stačí, když se o oligarchovi nebude negativně psát. A totéž si pak zařídí u ostatních oligarchů. Navzájem zobchodují, že o sobě navzájem nebudou psát negativně, takže tady budeme mít samé oligarchické bílé holubice. Proces oligarchizace naší politiky probíhající v desátých letech 21.století se tím dokončil. Jen velmi těžko se ze sevření oligarchů budeme dostávat.

Občanská společnost rozhodně nezůstala sedět s rukama v klíně. V odporu proti vládě populistického oligarchy se rychle sjednotila a dnes dokáže přivést stovky tisíc protestujících lidí na Letnou a na náměstí ve stovkách měst naší země. Zatímco politické strany vzdorující nástupu populismu prohrávají v souboji o voliče, občanská společnost dorostla velikostí svého protestu do rozměrů Sametové revoluce. Milion chvilek pro demokracii je jakousi obdobou Občanského fóra v dnešní době. Občanská společnost se stala dalším hráčem na politickém poli a je s to občas zabránit některým politickým krokům vedoucím k omezení nezávislosti policie a justice, což je kýženým cílem populistů. Plní funkci jakési záchranné brzdy politického systému, když se populisté snaží podkopat základy liberálně demokratického systému.

Co bude dál? Vyhrají populisté a oligarchové a naší zemi postupně ovládne autoritářský systém řízený oligarchy? Nebo se podaří obnovit systém liberální demokracie a odstavit oligarchy od moci? Demokracie není samozřejmá věc, protože má spoustu mocných nepřátel a je stále třeba o ní bojovat. Každá generace si musí vybojovat to, v jakých podmínkách a v jakém státě prožije svůj život. Naše generace si vybojovala demokracii v podobě systému liberální demokracie. To však neznamená, že liberální demokracie tu je napořád. Během třiceti následujících let velmi zdegenerovala a dnešní generace, které přicházejí po nás, si budou muset svojí demokracii opět vybojovat. Je na nich, v čem nakonec budou žít.

07. 10.

Souboj o státní pohřeb

Jan Štern Přečteno 3978 krát Přidat komentář

Pomyslný souboj o státní pohřeb se nyní odehrává ve společenském vědomí. Premiér s prezidentem navrhli státní pohřeb pro Karla Gotta. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský zase navrhuje státní pohřeb pro herečku Vlastu Chramostovou. Ve veřejnosti se rozběhla emotivní diskuse o tom, kdo si vlastně státní pohřeb zasluhuje. Kdo je víc hoden státního pohřbu, Gott nebo Chramostová, co je víc, populární hudba nebo Charta 77. Čí je tento stát, jaké hodnoty tento stát ctí, hodnoty disidentů a lidí pravdy a lásky, nebo voličů Miloše Zemana, Babiše a posluchačů Karla Gotta?

Po 30 letech nás dohnala odvrácená strana Sametová revoluce. Nebyla to totiž revoluce všech občanů, ale jen jejich určité části, která si přála svobodu a demokratické změny a byla pro ně ochotná riskovat. Sametová revoluce ale nebyla revolucí lidí, kteří se jenom chtěli mít lépe, kterým byla svoboda ukradená. Žili jsme v iluzi, že za Sametovou revolucí jde celý národ. Nebyla to pravda a nyní se z této iluze probouzíme. Lid volí agenta STB, bývalého komunistu, účelového člověka, kterému není nic vzdálenějšího než ideály Charty 77 a Sametové revoluce. Lidí, kteří se jenom chtějí mít lépe a kteří volí Zemana, Babiše a milují Gotta, je víc, a proto Gott bude mít pohřeb se státními poctami a Chramostová nikoliv.

25. 09.

Co se týče Grety

Jan Štern Přečteno 6178 krát Přidat komentář

Co se týče Grety, tak mám celkem jasno. Já jí nepotřebuji k tomu, aby mě přesvědčila o nutnosti zásadních změn v našem chování, v ekonomice a v politice nezbytných k tomu, aby naši potomci vůbec přežili. Nehledě i na to, že mi není úplně příjemný emocionální způsob jejího vystupování. Stejně tak řada lidí z mého okolí. Úkolem Grety ale není přesvědčovat nás už dávno přesvědčené, ale probudit k akci ty, jichž se to týká nejvíc, mladé lidi po celém světě, a to se daří. Dík Gretě za to.

Nebudu se tady rozepisovat o tom, proč jsou změny nutné, co nám hrozí, jak je to akutní, a podobně. O tom bylo napsáno a řečeno více než dost. Jen jednu poznámku k těm, co namítají, že Čína a další země znečišťují daleko více než my, tak proč bychom s omezeními měli začít my. Odpověď je celkem jednoduchá: my jsme to začali, my jsme na tom vybudovali svůj blahobyt jako první, a my musíme logicky s nápravou a s omezeními začít také jako první. Asi těžko nyní můžeme říkat Číňanům, kteří se teprve posledních deset let dostali z bídy, koukejte zrušit používání fosilních paliv a sami nic nedělat. To by byla od nás skutečně drzost.

Co mě ale opravdu fascinuje, je neuvěřitelné sobectví všech těch, kteří popírají nutnost změn, aby naši potomci přežili. V životě by mě nenapadlo, že tu mezi námi existuje tolik lidí, kteří veřejně dávají najevo, že si budou žít jako vždycky, i kdyby to mělo v budoucnu lidstvo nebo je velkou část zahubit. Tohle kojotí uvažování, tenhle upocený hyenismus, který se uboze skrývá za pseudoracionálními argumenty, to je něco tak odporného...

17. 08.

Fackovací panák Hamáček

Jan Štern Přečteno 3481 krát Přidat komentář

Premiér Babiš prohlásil, že se Šmardou ve vládě sedět nebude. Prý by jen všechno kritizoval. To poté, co už Šmardu prezidentovi navrhnul do funkce ministra kultury. To není nic jiného než zákeřný politický útok na Jan Hamáčka, předsedu ČSSD. Takže po prezidentovi profackoval Hamáčka i premiér Andrej Babiš. Slušně mu naložil, prý že s takovým potížistou, jako je Hamáčkem navržený Šmarda, ve vládě sedět nebude.

Otázkou je, proč si prezident a premiér udělali z Hamáčka boxovací pytel. Samozřejmě že o Šmardu nejde, to je jen záminka. Myslím, že politické cíle této nakládačky jsou celkem zřejmé: vyhnat ČSSD z vlády a dovládnout do konce volebního období s podporou komunistů a SPD a hlavně se vhodnějšími ministry vnitra a zahraničí. Vnitro kvůli Babišovým problémům, zahraničí kvůli otočce naší zahraniční politiky od EU a NATO směrem k Číně a Rusku. Současně se s vyhazovem ČSSD z vlády otevře cesta k personálním změnám v BIS a NÚKIB, které zatím efektivně brání čínským a ruským rejdům u nás. Stejně tak i k útoku na veřejnoprávní média.

Jinými slovy jsme svědky začátku malého politického puče krytého sporem o ministra kultury. Zřejmě nás čeká horký podzim.

25. 06.

Po Letné

Jan Štern Přečteno 2885 krát Přidat komentář

Především je zapotřebí hned na začátku rozbít jednu nebezpečnou iluzi, a sice že demonstranti na Letné, byť v hojném počtu, reprezentovali většinu společnost a že snad jednou budou reprezentovat společnost celou (třeba 16.11. tohoto roku, kdy lze očekávat ještě větší počet demonstrujících). Tuto iluzi lze vyčíst z mnoha komentářů a reakcí v médiích a na sociálních sítích. V komentáři Respektu věnovaném Letné Marek Švehla píše: "Proti Letenské pláni stojí politická síla, která v rámci české politiky za posledních pětadvacet let nemá obdobu. Je to dvojblok prezident zřejmě porušující Ústavu a premiér s vlastní, velmi poslušnou stranou - svým majetkem, kteří se drží jeden druhého, protože se vzájemně potřebují." To je přinejmenším zavádějící, proti Letenské pláni stojí nejen prezident a premiér, ale i ti, kdo je zvolili. Bylo by totiž třeba se nejprve zeptat, kolik voličů Babiše nebo Zemana bylo na Letné. Pravděpodobně velmi málo.

Více »

12. 06.

Od Miliónu chvilek pro demokracii k záchraně Česka

Jan Štern Přečteno 4030 krát Přidat komentář

"Na naši zemi se valí tří velké pohromy, aniž by to naši vládu, ale i většinovou společnost vážně zajímalo. Pokud se tím nezačneme zabývat a řešit to, tak se můžeme propadnout do stavu, z nějž nebude návratu," píšeme v prohlášení platformy Zachraňme Česko, kterou založila naše strana iČesko.
Co jsou ony tři pohromy? Klimatická změna, jejímž důsledkem je nedostatek vody, úbytek orné půdy, vymírání živočišných druhů a proměna krajiny v polopoušť, dále dramaticky narůstající zaostávání naší země za prudkým technologickým rozvojem, který přinesla stále více se globalizující světová ekonomika a konečně narůstající neschopnost našich lidí uspět na globálním trhu práce, a to hlavně kvůli zaostalému systému vzdělání.

Společnost, aspoň její aktivnější část, se zabývá konfliktem zájmů a možnými dotačními podvody premiéra Andreja Babiše. Milion chvilek pro demokracii svolává do ulic stále větší množství nespokojených občanů, kteří volají po nápravě situace a po odchodu A.Babiše z vlády. Naše platforma nijak nezpochybňuje snažení iniciativy Milion chvilek pro demokracii. Bojovat proti ohrožování demokracie a premiérovi ve střetu zájmů je velmi důležité, ale ještě důležitější je mít dlouhodobou vizi, co dělat potom. Obáváme se, aby nová politická scéna nebyla opět roztříštěná a paralyzovaná jako dnes. A také bychom si přáli, aby následující vláda konečně nemyslela jen v rámci svého čtyřletého období, ale postarala se o jasnou a dlouhodobou vizi Česka na desítky let.
Nechceme, abychom tady roky řešili Čapí hnízdo a zatím se nám naše země měnila v polopoušť, aby se kdysi vyspělý průmyslový stát dále měnil v montovnu a jeho málo vzdělaní obyvatelé ještě více hloupli díky rigidnímu a neschopnému vzdělávacímu systému. My premiérovi mnohem více než Čapí hnízdo vyčítáme, že nemá vizi, a nakonec i kdyby ji měl, nemohl by ji naplňovat, neboť je zcela paralyzován svými problémy.

Půda do jisté míry patří nám všem
Naše platforma Zachraňme Česko se chce zasadit o změnu půdního zákona. Měly by zde být taxativně stanoveny povinnosti majitelů vůči své půdě - povinnost zakládat remízky, meze, stromořadí, mokřady, rybníky, omezit maximální rozlohu lánu či zavést povinnost měnit pěstované plodiny. Mělo by jít o celou řadu povinností, podobně jako v lesním zákoně, kde jsou stanoveny práva, ale i povinnosti jeho majitele.
Půda není jen soukromý majetek, má obrovské dopady na život nás všech. Pokud tu nechceme polopoušť, musíme direktivně shora donutit majitele půdy, aby se o půdu starali ve prospěch nás všech.
Změnit se musí i dotační systém. Vyplácet dotace jen na základě rozlohy půdy je absolutní tupost a nechápeme, proč se tady pořád drží. To je ostatně jeden z důvodů, proč farmáři nezakládají na poli tolik užitečné remízky, protože jim to zmenšuje výměru. V dotačních podmínkách by mělo být i řádné nakládání s půdou.
Aktuálně je česká krajina na pouhé jedné třetině retenční kapacity, což je údaj, vyjadřující její schopnost zadržovat vodu. Podle odborníků z České zemědělské univerzity chybí tuzemské krajině 70 tisíc rybníků a stovky mokřadů, které jsou považovány za nejlepší stanoviště nejen z hlediska zadržování vody, ale i kvůli biodiverzitě, tedy rozmanitosti druhů.
Ozdravení půdy bude trvat desítky let. Situaci komplikuje fakt, že většina farmářů hospodaří na celcích, které mají třeba i stovky vlastníků, kteří nemají žádnou motivaci se o půdu řádně starat. Jinak je tomu na Západě, kde si farmáři půdu běžně předávají z generace na generaci, a navíc si uvědomují, že vlastnit pole znamená mít i určitou zodpovědnost k celé společnosti.

Od biflování ke kreativitě
Tradiční české školství zamrzlo v minulém století a moc se na něm neprojevuje, že má vzdělávat generaci vyrůstající v moderní a rychle se vyvíjející době. Dnes už nejsou tolik důležité encyklopedické znalosti, které jsou k dostání na internetu během vteřin, jako spíše přístup k získávání a ověřování těchto informací. Vidíme, jaký úspěch tady zažívají proti systémová uskupení, fake news a dezinformace v kyberprostoru. Schopnost kritického myšlení českého obyvatelstva je totiž velmi nízká.
Místo abychom v žácích rozvíjeli otevřenost vůči světu a empatii, tedy schopnost vcítit se do druhých, a tím je i lépe pochopit, podporujeme je ve vzájemném soutěžení. Výsledky takového přístupu vidíme na rozdělení české společnosti do neprodyšných bublin, z nichž dotyční nenávistně útočí na lidi z jiné bubliny, místo aby se snažili najít společnou řeč.
Chybí nám i řádná výchova k občanství, kde by se studenti dozvídali nejen o občanských právech a povinnostech, ale také o tom, k čemu jsou dobré a jak snadno se o ně dá přicházet.
České školství potřebuje nejen zcela zásadní reformu, k jaké se třeba koncem 90. let odhodlalo do té doby zaostávající Finsko. To místo strojírenství a lesnictví vsadilo na vzdělání a znalostní ekonomiku a dnes patří ve většině ukazatelů ke špičce.
Jenže tato reforma se neodehraje bez řádného financování školství, aby zajímavý plat lákal špičkové učitele, a ne jen lidi, kteří vystudovali
A nejde jen o výši platů, ale i o počet učitelů na žáka, který je nutné podstatně navýšit.

Od montovny k inovacím
Třetí oblastí, ve které Češi zaostávají a na níž se chceme zaměřit, je kombinace témat: věda, technologie a inovace. Technická vyspělost každé země se z devadesáti procent odvíjí od podílu, který ekonomika dává na výzkum a vývoj soukromých firem. Vyspělé státy dávají tři procenta, raketově rychle rostoucí státy pak dokonce čtyři procenta, Česko necelá dvě procenta. Bývali jsme hrdou průmyslovou a technologicky vyspělou mocností, teď se z nás bohužel stala montovna světa.
Česko nezachytilo rychlý nástup nových technologií a masivní digitalizace a absolutně na to nezareagoval ani trh práce, ani školství. Zatímco pro vyspělé státy znamená tento trend nové šance a výzvy, pro ty méně vyspělé a méně připravené, kam spadá i Česko, může znamenat spíše hrozbu.
To, jak země dokážou využít výhod digitálního světa, závisí do značné míry na dovednostech obyvatelstva. Takže zatímco do vyspělých zemí přinese digitalizace další vyspělost, produktivitu a blahobyt, v méně vyspělých zemích, jako jsme my, bude řada méně vzdělaných a včas nerekvalifikovaných lidí přicházet o práci. A globální nerovnost tak bude ještě patrnější.

Všechny tři zmiňované problémy jsou vzájemně propojeny - pakliže nebude obyvatelstvo vzdělané, nebude umět kriticky myslet a vidět svět v souvislostech, nepochopí klimatickou krizi a další ekologické hrozby a nebude cítit potřebu něco zásadního dělat. S tím souvisí také inovace. Stát bude muset podle odborníků vyplatit třicet miliard ročně na obnovu krajiny, aby zase uměla zadržovat vodu. A kde na to vzít peníze, když se propadneme mezi zaostalé země? Jen bohatá a ekonomicky a technologicky vyspělá společnost je schopná náležitě řešit ekologické problémy.

Co by mohlo dosud nečinné politiky přimět k akci, jsou sami lidé. Stačí, až nebude mít nějaký půl milionu lidí vodu ve studních. Pak se otázky klimatu, hospodaření či inovací stanou všednodenními problémy. Půjde rázem o politikum prvního řádu. Boj o vodu se brzy stane tím nejzásadnějším problémem. Pak se lidé proberou, místo žabomyších sporů se začnou věnovat skutečným tématům budoucnosti a Česko snad konečně bude mít nějakou vizi.

Cílem našeho prohlášení je iniciovat hnutí aktivních občanů, politických stran a iniciativ, aby i široká veřejnost pochopila, co se na Česko žene, a aby se námi uvedené problémy mohly konečně začít řešit. Naší jedinou šancí na záchranu je, že se demokratické strany v následujících volbách spojí proti Babišovi, sestaví vládu a nastaví jasný a dlouhodobý kurz směrem, který jsme naznačili.

Více informací o nás najdete na:
https://www.facebook.com/Zachra%C5%88me-%C4%8Cesko-871233789893888/




03. 06.

Saša Uhlová už nebude hodná holka a my už nebudeme hodní troubové

Jan Štern Přečteno 4492 krát Přidat komentář

Saša Uhlová napsala výborný článek "Už nebudu hodná holka" o sobě a o pravici v naší zemi. V článku přesně vyhmátla hlavní problémy, které cloumají naší zemí a které zůstávají stále neřešené. Současně jsou některá její tvrzení přehnaná, zkusím na ně zareagovat.

Více »

20. 05.

Kubera zase něco plácnul

Jan Štern Přečteno 3519 krát Přidat komentář

Předseda senátu Kubera při příležitosti uctění památky obětí terezínského ghetta řekl, že totalita má dnes zcela jinou podobu. "Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus,".

Je to úplná blbost, protože uvedené politické koncepty a témata jsou v civilizovaném světě prosazovány (více či méně úspěšně) demokraticky a na základě práva. Nejenže tyto koncepty nevedou k nedemokratickému jednání, ale už vůbec nemají nic společného s totalitou, která je založena na holém násilí a znevolnění.

Šlo by to odbýt tím, že starý taškář zase jednou něco plácnul, aby byl zajímavý, ale jeho slova jsou hrubou urážkou všech lidí, kteří zmíněné koncepty prosazují, i když s nimi obsahově nemusíme souhlasit. Jsou to totiž v drtivé většině slušní lidé, demokraté a řádní spoluobčané, kteří nemají s totalitním násilím a zvůlí nic společného.

Je to o to horší, že Kubera zneužil k prezentování těchto nesmyslů pietní akt na místě, které je tragicky spjato s oběťmi totalitní zvůle.

01. 05.

Pět důvodů proč být v EU

Jan Štern Přečteno 3151 krát Přidat komentář

Psáno k výročí 15 let vstupu do EU

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy