17. 08.

Fackovací panák Hamáček

Jan Štern Přečteno 3088 krát Přidat komentář

Premiér Babiš prohlásil, že se Šmardou ve vládě sedět nebude. Prý by jen všechno kritizoval. To poté, co už Šmardu prezidentovi navrhnul do funkce ministra kultury. To není nic jiného než zákeřný politický útok na Jan Hamáčka, předsedu ČSSD. Takže po prezidentovi profackoval Hamáčka i premiér Andrej Babiš. Slušně mu naložil, prý že s takovým potížistou, jako je Hamáčkem navržený Šmarda, ve vládě sedět nebude.

Otázkou je, proč si prezident a premiér udělali z Hamáčka boxovací pytel. Samozřejmě že o Šmardu nejde, to je jen záminka. Myslím, že politické cíle této nakládačky jsou celkem zřejmé: vyhnat ČSSD z vlády a dovládnout do konce volebního období s podporou komunistů a SPD a hlavně se vhodnějšími ministry vnitra a zahraničí. Vnitro kvůli Babišovým problémům, zahraničí kvůli otočce naší zahraniční politiky od EU a NATO směrem k Číně a Rusku. Současně se s vyhazovem ČSSD z vlády otevře cesta k personálním změnám v BIS a NÚKIB, které zatím efektivně brání čínským a ruským rejdům u nás. Stejně tak i k útoku na veřejnoprávní média.

Jinými slovy jsme svědky začátku malého politického puče krytého sporem o ministra kultury. Zřejmě nás čeká horký podzim.

25. 06.

Po Letné

Jan Štern Přečteno 2601 krát Přidat komentář

Především je zapotřebí hned na začátku rozbít jednu nebezpečnou iluzi, a sice že demonstranti na Letné, byť v hojném počtu, reprezentovali většinu společnost a že snad jednou budou reprezentovat společnost celou (třeba 16.11. tohoto roku, kdy lze očekávat ještě větší počet demonstrujících). Tuto iluzi lze vyčíst z mnoha komentářů a reakcí v médiích a na sociálních sítích. V komentáři Respektu věnovaném Letné Marek Švehla píše: "Proti Letenské pláni stojí politická síla, která v rámci české politiky za posledních pětadvacet let nemá obdobu. Je to dvojblok prezident zřejmě porušující Ústavu a premiér s vlastní, velmi poslušnou stranou - svým majetkem, kteří se drží jeden druhého, protože se vzájemně potřebují." To je přinejmenším zavádějící, proti Letenské pláni stojí nejen prezident a premiér, ale i ti, kdo je zvolili. Bylo by totiž třeba se nejprve zeptat, kolik voličů Babiše nebo Zemana bylo na Letné. Pravděpodobně velmi málo.

Více »

12. 06.

Od Miliónu chvilek pro demokracii k záchraně Česka

Jan Štern Přečteno 3700 krát Přidat komentář

"Na naši zemi se valí tří velké pohromy, aniž by to naši vládu, ale i většinovou společnost vážně zajímalo. Pokud se tím nezačneme zabývat a řešit to, tak se můžeme propadnout do stavu, z nějž nebude návratu," píšeme v prohlášení platformy Zachraňme Česko, kterou založila naše strana iČesko.
Co jsou ony tři pohromy? Klimatická změna, jejímž důsledkem je nedostatek vody, úbytek orné půdy, vymírání živočišných druhů a proměna krajiny v polopoušť, dále dramaticky narůstající zaostávání naší země za prudkým technologickým rozvojem, který přinesla stále více se globalizující světová ekonomika a konečně narůstající neschopnost našich lidí uspět na globálním trhu práce, a to hlavně kvůli zaostalému systému vzdělání.

Společnost, aspoň její aktivnější část, se zabývá konfliktem zájmů a možnými dotačními podvody premiéra Andreja Babiše. Milion chvilek pro demokracii svolává do ulic stále větší množství nespokojených občanů, kteří volají po nápravě situace a po odchodu A.Babiše z vlády. Naše platforma nijak nezpochybňuje snažení iniciativy Milion chvilek pro demokracii. Bojovat proti ohrožování demokracie a premiérovi ve střetu zájmů je velmi důležité, ale ještě důležitější je mít dlouhodobou vizi, co dělat potom. Obáváme se, aby nová politická scéna nebyla opět roztříštěná a paralyzovaná jako dnes. A také bychom si přáli, aby následující vláda konečně nemyslela jen v rámci svého čtyřletého období, ale postarala se o jasnou a dlouhodobou vizi Česka na desítky let.
Nechceme, abychom tady roky řešili Čapí hnízdo a zatím se nám naše země měnila v polopoušť, aby se kdysi vyspělý průmyslový stát dále měnil v montovnu a jeho málo vzdělaní obyvatelé ještě více hloupli díky rigidnímu a neschopnému vzdělávacímu systému. My premiérovi mnohem více než Čapí hnízdo vyčítáme, že nemá vizi, a nakonec i kdyby ji měl, nemohl by ji naplňovat, neboť je zcela paralyzován svými problémy.

Půda do jisté míry patří nám všem
Naše platforma Zachraňme Česko se chce zasadit o změnu půdního zákona. Měly by zde být taxativně stanoveny povinnosti majitelů vůči své půdě - povinnost zakládat remízky, meze, stromořadí, mokřady, rybníky, omezit maximální rozlohu lánu či zavést povinnost měnit pěstované plodiny. Mělo by jít o celou řadu povinností, podobně jako v lesním zákoně, kde jsou stanoveny práva, ale i povinnosti jeho majitele.
Půda není jen soukromý majetek, má obrovské dopady na život nás všech. Pokud tu nechceme polopoušť, musíme direktivně shora donutit majitele půdy, aby se o půdu starali ve prospěch nás všech.
Změnit se musí i dotační systém. Vyplácet dotace jen na základě rozlohy půdy je absolutní tupost a nechápeme, proč se tady pořád drží. To je ostatně jeden z důvodů, proč farmáři nezakládají na poli tolik užitečné remízky, protože jim to zmenšuje výměru. V dotačních podmínkách by mělo být i řádné nakládání s půdou.
Aktuálně je česká krajina na pouhé jedné třetině retenční kapacity, což je údaj, vyjadřující její schopnost zadržovat vodu. Podle odborníků z České zemědělské univerzity chybí tuzemské krajině 70 tisíc rybníků a stovky mokřadů, které jsou považovány za nejlepší stanoviště nejen z hlediska zadržování vody, ale i kvůli biodiverzitě, tedy rozmanitosti druhů.
Ozdravení půdy bude trvat desítky let. Situaci komplikuje fakt, že většina farmářů hospodaří na celcích, které mají třeba i stovky vlastníků, kteří nemají žádnou motivaci se o půdu řádně starat. Jinak je tomu na Západě, kde si farmáři půdu běžně předávají z generace na generaci, a navíc si uvědomují, že vlastnit pole znamená mít i určitou zodpovědnost k celé společnosti.

Od biflování ke kreativitě
Tradiční české školství zamrzlo v minulém století a moc se na něm neprojevuje, že má vzdělávat generaci vyrůstající v moderní a rychle se vyvíjející době. Dnes už nejsou tolik důležité encyklopedické znalosti, které jsou k dostání na internetu během vteřin, jako spíše přístup k získávání a ověřování těchto informací. Vidíme, jaký úspěch tady zažívají proti systémová uskupení, fake news a dezinformace v kyberprostoru. Schopnost kritického myšlení českého obyvatelstva je totiž velmi nízká.
Místo abychom v žácích rozvíjeli otevřenost vůči světu a empatii, tedy schopnost vcítit se do druhých, a tím je i lépe pochopit, podporujeme je ve vzájemném soutěžení. Výsledky takového přístupu vidíme na rozdělení české společnosti do neprodyšných bublin, z nichž dotyční nenávistně útočí na lidi z jiné bubliny, místo aby se snažili najít společnou řeč.
Chybí nám i řádná výchova k občanství, kde by se studenti dozvídali nejen o občanských právech a povinnostech, ale také o tom, k čemu jsou dobré a jak snadno se o ně dá přicházet.
České školství potřebuje nejen zcela zásadní reformu, k jaké se třeba koncem 90. let odhodlalo do té doby zaostávající Finsko. To místo strojírenství a lesnictví vsadilo na vzdělání a znalostní ekonomiku a dnes patří ve většině ukazatelů ke špičce.
Jenže tato reforma se neodehraje bez řádného financování školství, aby zajímavý plat lákal špičkové učitele, a ne jen lidi, kteří vystudovali
A nejde jen o výši platů, ale i o počet učitelů na žáka, který je nutné podstatně navýšit.

Od montovny k inovacím
Třetí oblastí, ve které Češi zaostávají a na níž se chceme zaměřit, je kombinace témat: věda, technologie a inovace. Technická vyspělost každé země se z devadesáti procent odvíjí od podílu, který ekonomika dává na výzkum a vývoj soukromých firem. Vyspělé státy dávají tři procenta, raketově rychle rostoucí státy pak dokonce čtyři procenta, Česko necelá dvě procenta. Bývali jsme hrdou průmyslovou a technologicky vyspělou mocností, teď se z nás bohužel stala montovna světa.
Česko nezachytilo rychlý nástup nových technologií a masivní digitalizace a absolutně na to nezareagoval ani trh práce, ani školství. Zatímco pro vyspělé státy znamená tento trend nové šance a výzvy, pro ty méně vyspělé a méně připravené, kam spadá i Česko, může znamenat spíše hrozbu.
To, jak země dokážou využít výhod digitálního světa, závisí do značné míry na dovednostech obyvatelstva. Takže zatímco do vyspělých zemí přinese digitalizace další vyspělost, produktivitu a blahobyt, v méně vyspělých zemích, jako jsme my, bude řada méně vzdělaných a včas nerekvalifikovaných lidí přicházet o práci. A globální nerovnost tak bude ještě patrnější.

Všechny tři zmiňované problémy jsou vzájemně propojeny - pakliže nebude obyvatelstvo vzdělané, nebude umět kriticky myslet a vidět svět v souvislostech, nepochopí klimatickou krizi a další ekologické hrozby a nebude cítit potřebu něco zásadního dělat. S tím souvisí také inovace. Stát bude muset podle odborníků vyplatit třicet miliard ročně na obnovu krajiny, aby zase uměla zadržovat vodu. A kde na to vzít peníze, když se propadneme mezi zaostalé země? Jen bohatá a ekonomicky a technologicky vyspělá společnost je schopná náležitě řešit ekologické problémy.

Co by mohlo dosud nečinné politiky přimět k akci, jsou sami lidé. Stačí, až nebude mít nějaký půl milionu lidí vodu ve studních. Pak se otázky klimatu, hospodaření či inovací stanou všednodenními problémy. Půjde rázem o politikum prvního řádu. Boj o vodu se brzy stane tím nejzásadnějším problémem. Pak se lidé proberou, místo žabomyších sporů se začnou věnovat skutečným tématům budoucnosti a Česko snad konečně bude mít nějakou vizi.

Cílem našeho prohlášení je iniciovat hnutí aktivních občanů, politických stran a iniciativ, aby i široká veřejnost pochopila, co se na Česko žene, a aby se námi uvedené problémy mohly konečně začít řešit. Naší jedinou šancí na záchranu je, že se demokratické strany v následujících volbách spojí proti Babišovi, sestaví vládu a nastaví jasný a dlouhodobý kurz směrem, který jsme naznačili.

Více informací o nás najdete na:
https://www.facebook.com/Zachra%C5%88me-%C4%8Cesko-871233789893888/




03. 06.

Saša Uhlová už nebude hodná holka a my už nebudeme hodní troubové

Jan Štern Přečteno 4191 krát Přidat komentář

Saša Uhlová napsala výborný článek "Už nebudu hodná holka" o sobě a o pravici v naší zemi. V článku přesně vyhmátla hlavní problémy, které cloumají naší zemí a které zůstávají stále neřešené. Současně jsou některá její tvrzení přehnaná, zkusím na ně zareagovat.

Více »

20. 05.

Kubera zase něco plácnul

Jan Štern Přečteno 3226 krát Přidat komentář

Předseda senátu Kubera při příležitosti uctění památky obětí terezínského ghetta řekl, že totalita má dnes zcela jinou podobu. "Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus,".

Je to úplná blbost, protože uvedené politické koncepty a témata jsou v civilizovaném světě prosazovány (více či méně úspěšně) demokraticky a na základě práva. Nejenže tyto koncepty nevedou k nedemokratickému jednání, ale už vůbec nemají nic společného s totalitou, která je založena na holém násilí a znevolnění.

Šlo by to odbýt tím, že starý taškář zase jednou něco plácnul, aby byl zajímavý, ale jeho slova jsou hrubou urážkou všech lidí, kteří zmíněné koncepty prosazují, i když s nimi obsahově nemusíme souhlasit. Jsou to totiž v drtivé většině slušní lidé, demokraté a řádní spoluobčané, kteří nemají s totalitním násilím a zvůlí nic společného.

Je to o to horší, že Kubera zneužil k prezentování těchto nesmyslů pietní akt na místě, které je tragicky spjato s oběťmi totalitní zvůle.

01. 05.

Pět důvodů proč být v EU

Jan Štern Přečteno 2849 krát Přidat komentář

Psáno k výročí 15 let vstupu do EU

Více »

10. 04.

Netahejme do Prahy sociální inženýrství

Jan Štern Přečteno 2039 krát Přidat komentář

Návrh Pirátů evidovat neobydlené byty s cílem eventuálně je zdanit nebo nějak znevýhodnit, aby se je majitelé snažili pronajmout a obsadit, rozvířil diskusi o bytové problematice v Praze a potažmo o bytové problematice v evropských metropolích a cestách jejich řešení. I když mezitím už Piráti svůj návrh stáhli, stojí to za několik poznámek.

Více »

26. 01.

Naše domácí firmy jsou zaostalé, bez státní podpory inovací ve firmách se neobejdeme

Jan Štern Přečteno 2498 krát Přidat komentář

2.část rozhovoru pro Tiscali.cz

Co se dá dělat pro to, aby se zahladil, zmírnil konflikt mezi lokálem a globálem, který zmiňujete? Aby se dál nevyostřoval, protože můžeme sledovat, že různí politici ho naopak ještě víc hloubí a využívají ho k vlastním cílům.

Myslíte asi Trumpa nebo Zemana atd. Nemyslím si, že ho hloubí.

Třeba obchodní války mi přijdou vyloženě jako hloubení toho konfliktu.

Obchodní války jsou hloupost, ale co se týče Trumpa a voličů nebo Zemana a voličů, jsem pevně přesvědčený o tom, že se jim podařilo vystihnout něco, co cítí upřímně, zatímco liberální demokraté a globální lidé furt neumějí promluvit s lidem lokálu. Francis Fukuyama teď napsal skvělou knihu Identity, a v ní popsal, proč Trump vyhrál. Říká, že dnešní člověk, volič Trumpa, cítí ekonomický nedostatek nikoliv jako bídu, ale jako ztrátu identity, jako ponížení.
Ekonomickou trýzeň unese, má méně, má horší auto. To není podstatné. Podstatné je, že se tím cítí ponížen a znejistěn, což je strašné. Neví, kdo je, ztrácí svoji identitu a nemůže najít svoje místo ve světě. A Trump, Zeman, tihle politici jsou lidé, kteří mu nějaké místo nabízejí, místo, kde mu říkají: ‘Ty máš cenu, chlape, ty jseš Američan, na tobě to vždycky stálo. My se o tebe opřeme, protože ty jsi byl vždycky dobrej.’
Vracejí mu sebevědomí, důstojnost, a proto tak vyhrávají. A proto liberálně demokratická elita, třeba naše, neuspěje, dokud se nenaučí oslovit toho uraženého a poníženého člověka, který se ztratil ve světě, který v něm nenachází své místo a cítí se méněcenný, špatně placený, přehlížený, když je nezaměstnaný. Byl jste někdy na úřadě práce? Víte, jak tam s vámi jednají? Co to je být nezaměstnaný? Co vám ten stát provede? Jak hnusně s vámi zachází úřad práce? To je něco strašného.
Ten člověk je opuštěn, ponížen, znejistěn a najednou přijde Zeman nebo i Babiš a řekne: Ne, chlape, ty máš cenu, pojď. A nabídne mu populistický, hloupý program, ale aspoň něco. Kdežto liberální demokraté mu říkají: Snaž se, chlape, musíš vzít svůj osud do vlastních rukou, záleží jenom na tobě, na tvé iniciativě. Jsme ve svobodné zemi, využij těch svobod. A jakých svobod má využít? Potácí se, potřebuje pomoct, a ne svobody, potřebuje pomáhat.

Jakou identitu by mu mohli liberální demokraté nabídnout? Pomáhat mu, to naopak může jeho sebevědomí ještě shodit.

Ti, kteří využívají populismus nebo nacionalismus, je mají po ruce, mají tradici, dá se na ni navázat, kdežto liberální demokraté to mají těžší, protože musí vymyslet něco nového.

Co mohou lidem nabídnout, zvlášť když být v současném systému úspěšný vyžaduje velké schopnosti, a je otázka, zda to celá populace dokáže?

Nedokáže. Všichni nemůžou být úspěšní, ale všichni můžou být součástí něčeho. Jan Hanč kdysi ve svých pamětech napsal, že únor 1948 přišel proto, že úspěšní zapomněli na neúspěšné, a nám se děje něco podobného. Úspěch jako jediná metoda, jak se zapojit do systému, znamená, že se počítá jen ten, kdo je úspěšný. Jenom ten má hodnotu, jenom ten existuje. To je strašné omezení, ten člověk se tam nevejde. Musíte najít místo i pro neúspěšné, musíte vyjít z toho, v čem je jejich hodnota a kdy jsou součástí společnosti, aby podmínkou nebyl úspěch.
A teď lidé hledají, v kterém kolektivu chtějí být. Člověk nemůže existovat, aniž by patřil do kolektivu, nemůže být jenom v rodině, to ho zničí. První, co se mu nabízí, je národ. My mu ale nabízíme Evropskou unii, to je něco vzdáleného, k tomu nemá vztah. Chce Čechy. A kdo mu nabízí Čechy jako národ, kdo mu nabízí ‘pojď, budeme dělat vojenskou službu, budeme ochotní tu zemi bránit, něco pro ni uděláme’? Kdo říká tyhle věci? Říkají to jenom lidé, které máme za nácky, ale já si myslím, že to mají říkat také liberální demokraté.

A co má být to pojítko?

Národ.

Národ?

Národ. Není jiného zbytí, než se vrátit k osvědčenému, ne pitomému nacionalismu, ale vlastenectví. Lidem na jejich zemi musí záležet. Musí být na ni hrdí. Když tady vyjede nějaký nový Baťa, všichni na to musí být pyšní. Osobně jsem pyšný na produkty Škodovky. Strašně mě těší, že Superb dává na zadek Passatu, a přál bych si, aby to všichni cítili podobně.

Je to něco, na co máme být hrdí? Třeba ekonom Milan Zelený říká, že to není naše, nemáme s tím co dělat, je to Němců, ne Čechů. Mohou tam pracovat, ale nemají k tomu žádná vlastnická práva. Tohle tak nevnímáte?

Není to naše, ale je to speciální případ a boleslavská Škodovka je napůl naše. Děláme to s Němci, jde nám to s nimi, jde nám to líp, než Němcům samotným. Jsme lepší než domácí Volkswagen, Passat a Golf. Octavia a Superb jim dávají na zadek, kam se podíváte, protože jsme s Němci dohromady strašně dobří, a to mě těší.
Samozřejmě, Zelený má pravdu v tom, a upozorňuje na to třeba agentura Bloomberg nebo OECD, že máme strašně málo domácích firem, které mají high-tech technologie, které mají vůbec high-tech výrobu, které jsou vyspělé. Domácí firmy máme hrozně zaostalé. To je naše strašná slabina a do budoucna nás to podlamuje. To je jiná věc, na to samozřejmě nemůžu být pyšný.
Vlastenectví je nezbytný rámec, kterým dostanete do hry většinu lidí. Protože když ho odmítnete, řeknete: jsme svět individuí odpovědných sami za sebe, máme svobodu a realizujme se. Děláte to jenom pro ty globální, a těch zase není tolik. To je filozofie dobrá pro člověka, který je kompatibilní s Evropskou unií, který může být tady, v Anglii a v Německu a všude najde práci, ale kolik je takových lidí? Většina lidí najde práci zase jenom tady a ani nechce jít někam jinam.
Cítí sounáležitost se svou zemí, mají rádi její krajinu, a to je to, co je může spojit do nějakého kolektivu, ve kterém mají hodnotu a identitu. Nemůžeme nechat 50 procent lidí zažívat ztrátu identity, a to se děje. Proto Zeman. A proto, pokud po Zemanovi přijde někdo jako Zeman, zase to vyhraje. Jestli si někdo myslí, že vyhraje liberálně demokratický kandidát bez toho, aby změnil rétoriku a přístup k obyčejným lidem, je na omylu.

Když říkáte, pokud přijde někdo jako Zeman. Třeba Václav Klaus mladší je někdo jako Zeman, nebo to je něco jiného?

To je karikatura. To ne. Klaus starší, to je podobný typ. A ten už je na to starý. Teda doufám, ale kdyby do toho šel, vyhraje to.

A vy tady vidíte někoho typu Zemana?

Ne. Při všem, co bych teď o něm mohl říct kritického, ale znám ho od roku 1990 a svým způsobem jsme kdysi byli kamarádi, Zeman je velký politik, který vedl velmi úspěšnou vládu, během opoziční smlouvy privatizoval banky, zvedl nahoru hospodářství, zavedl řád do státní sféry. Je to politik, který má za sebou výsledky. To, že se potom jako prezident zbláznil, je jiná věc.
Se Zemanem srovnatelná postava není, ale vyroste. Příležitost vždycky přináší novou postavu do hry. Doufejme však, že se do té doby vzpamatují liberálně demokratičtí politici a síly, a hlavně se naučí oslovit voliče Miloše Zemana. To je strašně důležité.

Jak těžké je v současné době u nás zakládat novou politickou stranu?

Strašně, strašně těžké, všichni se vám smějí, nadávají vám. Při sběru podpisů nám polovina lidí řekla, že nám to nepodepíšou. Buď proto, že politika je nezajímá, poněvadž je to svinstvo, anebo proto, že to rozmělníme a poškodíme demokratické síly atd. Je to strašně těžký proces a je to opravdu náročné.
Samozřejmě census pět procent, abyste se dostal do sněmovny, je šílený. To je šílený vynález kohosi, Zdeňka Jičínského, blahé paměti. To je velká zábrana tomu, aby se politický systém oživil, aby do toho rybníku přišel nový produkt. My jsme nový produkt, ale je hrozně těžké ho zavádět.

A vy jste neuvažovali o tom se s někým spojit, k někomu se přidat? Přišlo vám, že není jiná možnost, než založit novou politickou stranu?

Mou hlavní ideou je, respektive ne mojí, ale OECD to doporučuje, Evropská unie to doporučuje, všichni čelní ekonomové to doporučují, že stát musí podporovat inovace soukromých firem, znovu stát musí masivně podporovat inovace soukromých firem. Bez toho se malé státy vůbec neobejdou, neškrtnou si, protože technologie jsou totálně v rukou nadnárodních korporací a malé a střední firmy, kterých je v malém státu drtivá většina, si neškrtnou, nemají šanci bez podpory státu.
S tímhle požadavkem jsem obíhal, nebudu říkat koho, kdy, jak, obíhal jsem skoro všechny. Buď mi řekli, že to deformuje trh, nebo že to je hloupost, nebo mi neřekli nic. Zjistil jsem, že jestli chceš toto prosazovat, musíš založit politickou stranu. Tak jsem sepsal program, oslovil jsem skupinu mladých lidí, pětatřicet let, dravých, energických, chytrých, praktických kluků a holek, rychlých, kteří si to přečetli a za deset minut řekli: To je dobrý, jdeme do toho. A založili jsme politickou stranu. Teď k otázce spojení…

To se třeba nabízí ve volbách do Evropského parlamentu, ve kterých chcete kandidovat. Tam je to spojování jednodušší, protože v evropských volbách se u koalic nezvětšuje hranice pro vstup.

U Evropského parlamentu, tam to vůbec není podstatné, to nejsou podstatné volby. Omlouvám se, ale podstatný je náš parlament, Poslanecká sněmovna.

Ale chcete v nich tedy kandidovat?

Chceme, chceme, ale naším hlavním cílem je Poslanecká sněmovna, tam se změní zem. A tam přijdeme s konceptem spojení středových politických sil, protože jsme středová politická síla, nejsme ani napravo, ani nalevo. Inovace jsou vlevo, vpravo? Nevím. Jsme středová strana v tom smyslu, že nejsme ideologicky zaujatí, ani doprava, ani doleva. Nechceme ani volnou ruku trhu, ta neřeší všechno, opravdu ne. To absolutně odmítáme. A nechceme jenom sociální benefity jako levice, aniž by se hledělo na to, kde se na ně vydělá. To je nám taky absolutně cizí.
Naším přirozeným spojencem jsou středové politické síly: TOP 09, STAN, KDU-ČSL. S velkou pravděpodobností je oslovíme ke spojení, k nějaké formě, ne k integraci. To je blbost, politické strany nelze integrovat, protože jsou to subjekty, které mají svou identitu. To nejde, ale jde udělat něco, co kdysi měla Čtyřkoalice, kdy čtyři strany tehdy vytvořily volební koalici a tlačily před sebou společný projekt. A kdyby to tehdy lidovci nerozsekali, Čtyřkoalice by vyhrála volby. Měla okolo třiceti procent v preferencích těsně před volbami.
Mohl bych dlouho vyprávět o tom, jak to pan Kalousek rozmlátil a lidi za ním, celá ta struktura, ale model Čtyřkoalice nám přijde nosný, ovšem musí to mít program. Mě vždycky rozesmává, když lidé vyzývají politické strany STAN, TOP 09 atd., aby se spojily, ale když se spojí, stejně to nikam nepovede.
Stejně je budou volit ti samí, kteří by je volili. Potřebují další voliče, a ty osloví jenom, když řeknou, co se zemí udělají, jak ji zlepší, kam ji povedou, jakou mají vizi. A protože my vizi máme, silnou vizi, nabídneme jim drze naši vizi a budeme s velkým respektem k nim a pokorou je přesvědčovat, aby o tom uvažovali.

Ve chvíli, kdy v minulých sněmovních volbách nebyli schopni společně kandidovat ani lidovci a hnutí STAN, není trochu utopie, že by se dalo dohromady ještě víc stran? Přece jen mi připadá, že si hodně hrají na svém písečku a nechtějí podstupovat riziko. Čím víc subjektů se dá dohromady, tím to bude náročnější.

Ano, tato skeptická otázka je namístě a je otázka, jak to dopadne, ale furt říkám, že platí tato nerovnost: jeden krát patnáct je víc než tři krát pět. Když to ty strany dají na kupu, přidají k tomu srozumitelný, praktický program, renovaci země, její nakopnutí, ať oni dají svoje nápady, my dáme svoje nápady, tak určitě jeden krát patnáct je v tom volebním systému víc než tři krát pět. Dokonce je to dvakrát tolik.
Tři krát pět máte, nevím kolik poslanců… dvacet. A za jeden krát patnáct jich můžete mít čtyřicet. Volební systém je bohužel takový, přepočet na mandáty vychází takhle šíleně. Pořád doufám v to, že bude hrát roli racionalita, a potom pud sebezáchovy. Z těch tří stran dvě spadnou pod pět procent. To vidíte z těch čísel, nepřežijí. A proč by na tom trvaly, když je to beznadějný boj, který vedou? Naopak to volební spojení dává smysl, a pak po volbách se uvidí, co dál. Jestli nadále pojedou jako čtyřkoalice, nebo větší koalice, nebo jestli se rozdělí, ale na volební výsledek se musí spojit.

Vaše iČesko hodně zdůrazňuje inovace, modernizaci, slibujete dohnat Německo. Proč by se to mělo povést vám, když se to za posledních třicet let nepovedlo žádné z politických stran? Dokonce když se podíváte na hnutí ANO a Andreje Babiše, minimálně na papíře ve své knížce O čem sním, když náhodou spím to má sepsané podobně jako vy.

Jsou to jednoduchá čísla. Program, který nabízíme, říká, že se vytvoří dotační systém, který do výzkumu a vývoje soukromých firem nalije okolo čtyřiceti miliard ročně formou pobídek. Dneska jde do výzkumu a vývoje v naší ekonomice v soukromých firmách něco pod dvě procenta hrubého domácího produktu. To je úplně klíčový ukazatel, který vám říká, jak technicky vyspělá je daná země. Technika, technická vyspělost vede k vyšší produktivitě práce a produktivita práce vede k blahobytu.
To je úplně jasná linka. Když je země zaostalá, jako je podle Bloombergu zaostalá naše země, bude neproduktivní a nikam to nepovede. Soukromý sektor ve výzkumu a vývoji budeme dotovat každý rok minimálně čtyřiceti miliardami. Dvě procenta, která do výzkumu a vývoje jdou, to je asi devadesát miliard. Abychom to zvedli na tři procenta, potřebujeme se dostat na 135 miliard. Takže 90 miliard tam je, 40 miliard dodáme, když to systém absorbuje, na 130 miliard se dostaneme.
Dotací, pobídkovým systémem naši zemi okamžitě nakopneme, aspoň ekonomicky vyjádřeno, na úroveň tří procent HDP, což je úroveň zemí, jako je Německo, Japonsko, Spojené státy, Švédsko, Finsko. Země, kterým říkám rakety, Jižní Korea a Izrael, mají čtyři procenta. Naším cílem by mělo být ne dvě, ale čtyři procenta, protože jsme malá země, můžeme si daleko víc dovolit nakopnout růst v technologii.
Andrej Babiš už to pochopil. Napsal článek do Lidových novin, kde uvedl, že výzkum a inovace je základem prosperity státu, a v podstatě do něj opsal náš program. Napsal, že dáváme dvě procenta HDP do výzkumu a vývoje a že cílí na to, že během pěti let bychom se mohli dostat na 2,5 procenta. To je úplná legrace, tam budeme tak jako tak. Musíme se dostat na tři procenta hned. Musíme hned příští rok dát čtyřicet miliard do výzkumu a vývoje přes Technologickou agenturu České republiky, nebo přes ministerstvo průmyslu.
Musíme nakopnout ekonomiku způsobem, který je nejúčinnější: technologií. Když porostou technologie, poroste produktivita práce. Když poroste produktivita práce, poroste životní úroveň. Německo má dnes růst 1,5 procenta, když porosteme pět procent, což při takovém nakopnutí technického vývoje, o kterém mluvím, je velmi reálné, Německo doženeme do deseti let. To je něco fantastického, Anglii, Francii máme tímto způsobem během pěti let. Kdy se nám snilo o tom, že bychom byli na úrovni Anglie a Francie? Dneska všichni jezdí do Anglie pracovat, pak budou jezdit Angličané k nám.

Zeptám se ještě jinak. Kdyby to Andrej Babiš dobře opsal, pochopil a vstřebal, neměl byste důvod vstupovat do politiky?

Myslím si, že to říká jenom proto, aby obsadil nějakou ideologickou pozici a měl i inovaci. V reálu naše vláda plánuje dát do roku 2020 do výzkumu a vývoje soukromých firem asi zhruba jednu miliardu ročně. To je sranda, potřebujeme tam dostat čtyřicet miliard, ne jednu. Čili reálné kroky vlády jsou takové. To, že napíše článek, vůbec nic neznamená. K činu je pak ještě strašně daleko.

21. 01.

JAK PORAZIT ZEMANA S BABIŠEM

Jan Štern Přečteno 4441 krát Přidat komentář

V posledních volbách získaly populistické a extrémistické strany (ANO, SPD a KSČM) 115 mandátů, což se rovnalo téměř ústavní většině. Bylo to drtivé vítězství politických sil zpochybňujících nebo dokonce odmítajících stávající liberálně demokratický politický systém. Následné vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách jenom potvrdilo nadvládu těchto politických sil. Přitom nelze říci, že by tradiční demokratické politické strany nějak podcenily svého soupeře. Dá se říci, že do politického souboje vložily všechny své síly a na jejich podporu silně vystoupila občanská společnost, která se mohutným způsobem mobilizovala. Ale marně, politická prohra liberálně demokratických sil byla přesvědčivá.

Poražené politické strany a občanská společnost se s porážku nesmířily. Trestně stíhaný premiér se stal předmětem opovržení a odmítání, které občanská společnost projevovala na opakovaných demonstracích. Ovšem s nulovým či dokonce negativním výsledkem, co se týče voličských preferencí, Ty nejenže neklesaly, ale naopak Babišovu hnutí stouply. Jako se na jedné straně semkly liberálně demokratické síly, tak se i na druhé straně mobilizovaly síly populismu a extrémismu. Jakoby se politika v naší zemi odehrávala na dvou různých pódiích s dvěma různými obecenstvy. Respektive jakoby Zemanovi a Babišovi voliči žili jaksi mimo základní hodnoty a priority liberálně demokratického systému, jako by je hodnoty v podobě garance lidských práv a vlády zákona neoslovovaly. Jako by se necítili být součástí tohoto světa, jakoby se naopak cítili být odstrčeni, podváděni a vyloučeni tímto světem, který k nim dle jejich mínění necítí respekt.

Podle statistik dvě třetiny pracujících u nás nedosáhnou na průměrný plat. To je ekonomická nerovnost daná objektivními tržními podmínkami, s níž se dle mínění liberálně demokratické politické reprezentace musí dotyční smířit. A pracovat na sobě, vzdělávat se, lépe pracovat, hledat lepší job a prostě se snažit nějak svojí situaci změnit. Jenže, jak píše Fukuyama ve své knize Identita „bolest z chudoby je často daleko více pociťována jako ztráta důstojnosti“. Nebo jako pokles osobní hodnoty pro ostatní, pro společnost. Hmotná nouze je jednotlivci často vnímána nikoli jako ekonomické strádání, ale spíše jako ztráta identity. Společnost na tyto podprůměrně placené kašle nebo maximálně předstírá snahu jejich situaci nějak zlepšit. Avšak i dobře míněné sociální podpory (na bydlení, na děti, na vzdělání) nemohou vykompenzovat ponížení, které tito lidé zažívají. Žijeme dnes ve světě, kdy se hodnota člověka pro společnost odvíjí téměř výlučně od toho, jaký má výdělek. Tito lidé si pak kladou otázku, opravdu jsem tak bezcenný, opravdu jsem tak ubohý? Připočtěme k tomu velkou míru arogance a šikany ve firmách vůči těmto nízko placeným lidem a vyjde nám z toho značná frustrace, jež zasahuje velkou část společnosti.

Tito „bezcenní“ lidé si kladou otázku, co jsou vlastně zač. Proč jsou tak bezcenní, jaká je jejich identita, kam patří, komu na nich kromě blízkých záleží. A hledají spřízněné duše, další lidi, kteří jsou na tom jako oni. Politické strany, politici, elity je dávno opustili, mají pro ně univerzální odpověď: v liberálně demokratickém systému se každý musí postarat sám o sebe, musí být iniciativní, musí vzít odpovědnost za svůj život vzít do vlastních rukou. To mu říkají ti zprava. Ti zleva ho odkážou na sociální dávky, které sice o něco zlepší jeho ekonomickou situaci, ale ponížení zůstává. Navíc k sociálním dávkám se musí propracovat mlýnem příslušných institucí a úřadů práce, kde ho čeká arogance, lhostejnost a nezájem.

Tito lidé, jako ostatně nikdo, se nemohou smířit s tím, že by byli tak bezcenní a prázdní, jak jim to naznačuje ekonomika, společnost a její instituce. Naopak (abychom parafrázovali Fukuyamu) postupně stále více věří tomu, že mají autentické vnitřní já, které není světem uznáno, což mu naznačuje, že celá vnější společnost může být falešná a represivní. To je logický závěr, k němuž zákonitě uražení a ponížení dojdou, nemají-li se smířit s tím, že jsou méněcenní. Zaměřují se pak na přirozenou potřebu uznání své důstojnosti, k čemuž si vytvářejí vlastní jazyk pro vyjádření vzdoru, který vybuchuje, když takové uznání nepřichází.


Jak dále píše Fukuyama proces sebeuvědomění uražených a ponížených významně akcelerovala sociální média, která mezi sebou spojila podobné lidi a osvobodila je od geografické omezenosti, dovolila jim komunikovat s lidmi podobných názorů a osudů a současně je oddělit od názorů, které se jim nelíbily. Ve většině tradičních komunit propojených tváří v tvář by byl počet lidí, kteří sdílejí podobné hodnoty a teorie vysvětlující jejich situaci, velmi omezený, zatímco on-line bylo možné objevit tisíce až statisíce spoluvěřících. Tradiční papírová média ztratila v očích „bezcenných“ svojí autoritu, což usnadnilo šíření všech možných informací, fám i falešných zpráv včetně cíleného úsilí o pošpinění politických oponentů. Anonymita sociálních sítí odstranila dosavadní omezení týkající se zdvořilosti, takže se do sociálních sítí vylily kýble špíny vůči názorovým oponentům. Toto bylo základem procesu, v němž vznikaly nové identity prostřednictvím on-line komunit.


Obecně se dá říci, že současný globální svět narušuje stávají život nekonečným proudem změn, otvíráním nových možností, které předtím neexistovaly. Řada myslitelů charakterizuje dnešní dobu jako tekutou, pohyblivou a neuchopitelnou. Svoboda a stupeň volby, které nabízí dnešní liberální společnost, nejsou velkou částí společnosti vnímány jako nové šance, jako výzvy, ale naopak jako ohrožení jejich tradičního života, jejich domova, jejich prostředí, na něž byli po generace zvyklí. Velkou část společnosti tato nově nabytá volnost zanechává nešťastné, opuštěné a odpojené od světa, který se jim svojí tekutostí odcizuje. Narůstá fenomén nostalgie po komunitě a struktuře života, který ti „bezcenní“ a opuštění ztratili. Za minulého režimu byl populární zlidovělý spirituál, který se zpíval po hospodách:
Vraťte nám naší víru,
byla pro nás dobrá dost.
Byla dobrá pro mýho fotra,
bude pro nás dobrá dost.
Tehdy se tím mínilo, jděte někam s ideologií, vraťte nám obyčejnou slušnost, která nám dřív bohatě stačila k životu. Dnes bychom slovo víra mohli vyměnit za způsob život nebo domov. Člověk není bez vlastní identity, bez uznání a respektu společnosti, bez pocitu, že k něčemu nadosobnímu náleží, téměř nic. Takový člověk je člověkem bez skutečného domova, protože domov je místo, kam člověk patří, kde je vítán, kde je uznáván, kde se o něm minimálně ví. Velká část společnosti má pocit, že je neviditelná, že jí nikdo nevnímá, leda jako problém a obtíž. Nedivme se jí tedy, že v reakci na to vnímá náš liberálně demokratický režim podobně: jako problém a obtíž. Nedivme se, že hledá a často i nachází řešení mimo tento systém u falešných proroků, kteří jim říkají, že byli zrazeni a znevažováni stávajícím společenským řádem a nabídnou jim členství v takových společenstvích, které plně bude chápat jejich identitu a plně uznávat jejich hodnotu

Babišovi a Zemanovi se podařilo uražené a ponížené oslovit, projevit pochopení pro jejich situaci a dát jim naději, že se společnost začne k nim chovat s respektem. Současně s tím ale také zpochybnili a sklouzli mimo pravidla liberálně demokratického systému. Pokud chceme Babiše a Zemana porazit, pak musíme udělat totéž ale s tím rozdílem, že tak učiníme na bázi liberální demokracie.

19. 01.

Žádný geniální jedinec dnes velkou firmu neuřídí

Jan Štern Přečteno 2534 krát Přidat komentář

Rozhovor pro Tiscali.cz - 1.část

• V Manifestu inovativního státu píšete, že v globalizovaném světě vedle sebe existují lidé, kteří se v nových podmínkách umějí pohybovat, a na druhé straně lidé, kteří ztrácejí a neumějí se prosadit. Dá se s tím něco dělat, nebo je to věc, se kterou se musíme smířit, kdy globalizace zkrátka bude generovat vítěze a poražené?
To je úplně klíčová otázka. Ve své knize Technokratismus jsem ten problém pojal do větší hloubky. Globální ekonomický systém jsem tam vydefinoval jako systém velkých, nadnárodních korporací, které fungují tak, že dominují každá svému odvětví v nějakém oligopolním systému.
To znamená, že ve všech klíčových odvětvích, jako je automobilismus, počítače, televize, pračky, ledničky, myčky atd., existuje oligopol velkých nadnárodních korporací, které fungují tak, že si nejdou vzájemně po krku. Fungují s takovým nevyřčeným vzájemným respektem. Nevedou žádné cenové války apod. Mají rozdělené trhy a ekonomika je klidná. Všimněte si, že nemáme, co bývalo dřív, že každých šest let byla krize a pak následoval růst, konjunktura a pak zase recese, krize.

• To, že globální ekonomický systém je takhle odolný vůči výkyvům a periodickému střídání krizí, je podle vás dané oligopolem? Tím, že vytváří stabilitu?
To je dáno tím, že velké firmy negenerují na prvním místě zisk, ale svoji stabilitu. To je jejich maxima. Chtějí udržitelný vlastní rozvoj, a ne za každou cenu generovat maximální zisk. V tom jdou jaksi proti vůli akcionářů, ale velké firmy řídí velká manažerská struktura, která má trochu jiné zájmy než akumulovat zisk. To je na velkou diskuzi.

• A manažerská struktura není odměňovaná podle toho, jaké má ekonomické výsledky? Není to tak, že manažeři mají prémie a bonusy právě na základě toho, jestli akcionářům přinášejí zisk? To už neplatí?
Úplně špičkoví manažeři… ano, ti jsou v podstatě na lodi s akcionáři. Ale technostruktura, jak to nazývá John Kenneth Galbraith, a já jsem to převzal, to znamená management a administrátor řízení firmy, to je kolektiv, který není bonusovaný tím, jak roste cena akcií firmy.
Mají normálně stabilní platy a svoji perspektivu nevidí v tom, že by si koupili jachtu, ale v tom, že se seberealizují a že dělají tvůrčí práci a něco, co má z jejich pohledu smysl. Fungují jako kolektiv, žádnou firmu neřídí jedinec. Žádní geniální jedinci to neuřídí.

• To určitě, ale když sám říkáte, že top management je na stejné lodi jako akcionáři, tak vlastnictví není úplně oddělené od řízení,
protože je tady úzká vrstva manažerů, která mezi nimi vytváří most a skrz kterou akcionáři mohou generovat řízení pomocí prémií a odměn.
Je to souboj dvou tendencí. Jedna je vydojit z toho zisk, což se děje, a poslední kniha Mariany Mazzucatové o finančním kapitálu přesně popisuje, jakým způsobem v Americe a Anglii, dvou největších finančně globálních systémech, finanční kapitál dojí firmy a podlamuje jejich budoucnost. Každé dojení znamená, že nemyslíte na budoucnost. To jsou krátkodobé zisky a dividendy. Maximalizace dividend vždycky vede k tomu, že podlomíte firmu. A management v širším slova smyslu se tomu brání, protože kope za firmu jako celek a za její dlouhodobou stabilitu.
To jsou dva vlivy, které do toho vstupují, a já sám neumím určit, jak je který v současné situaci silný. Ale objektivní je, že je lepší, když firmy nejsou dojené, když se to nechá na vůli technostruktur a když dbají na dlouhodobou udržitelnost. To, co je pro firmy klíčové, je technický rozvoj. Nemaximalizují zisk, maximalizují technický rozvoj.
Všimněte si, že každý produkt stojí už dvacet let stejně, auto, mobil, televize. Jenomže když se podíváte na mobil z roku 1995 a na mobil dneska, je to rozdíl světů. To už není ani mobil, to, co býval. A stojí to stejně, jmenuje se to stejně. Firmy chtějí v principu ne dojit zisky, ale technickým rozvojem udržet svoji stabilitu v globální ekonomice.
Vyprázdněné vlastnictví a finanční gambleři

• Zaujal mě pojem technostruktura a vůbec to, že je to, říkáte, vrstva, možná i společenství nebo komunita. Kde se tam bere ta loajalita, touha soustředit se na zájem firmy, na její dlouhodobý rozvoj? Klasické teorie říkají, že ve chvíli, kdy firma není moje, já nic, já muzikant. Tak kde se to tam bere?
Profesní zájem. Je to profesionalita. Profesionalita je něco, co je nad ziskem, nad platem, nad vším. Když jsem profesionál, záleží mi na mé práci tolik, že ani nehledím na to, kolik za ni zrovna mám. To tito lidé moc neřeší, to nejsou lidé jachet. To jsou normální lidé, kteří ale dělají strašně zajímavou práci v kolektivu, technokratickou práci, samozřejmě, ale tvůrčí.
Dneska private equity fondy, to znamená fondy najaté velkými penzijními fondy, které se vždycky ujímají vlády nad nějakou firmou a snaží se ji zhodnotit a pak ji prodat, postupují tak, že začínají prodávat z firmy to, co není výdělečné, a tím ji očišťují. Zvedají rating, zvedají cenu akcie, protože firma je bonitnější, a za pět let ji prodají. Prodají ovšem mrzáka.
Firma je zmrzačená. Ten, kdo ji kupuje, to neví, protože kupuje bonitně výbornou firmu, která na akciovém trhu má obrovské hodnoty, a on neví, že kupuje podlomeného mrzáka, který za pět let možná chcípne. Profesionál, který pracuje uvnitř ve firmě, to se zoufalstvím sleduje a snaží se tomu bránit, protože je to proti jeho profesionální cti se na něčem takovém podílet.
Podívejte se na většinu amerických filmů z prostředí velkých firem. Vždycky tam máte souboj drsného finančního kapitalisty a takového toho srdcaře ve firmě, který ji brání a říká: "Vždyť jsme přece vždycky vyráběli ty náklaďáky, proč bychom teď měli výrobu přesunout někam jinam?" A oni říkají: "No, protože to je výhodné." Máte o tom spoustu filmů, to není náhoda. Ten boj se tam odehrává a zdroj toho odporu je v profesionalitě: Jsem takový profík, že než abych se na tom podílel, půjdu do jiné firmy, kde takové věci nedělají.

• Z toho, co říkáte, to na mě ale trochu působí, jako kdyby důraz na profesionalitu byl nyní mnohem větší než v klasickém kapitalismu, kde jim do toho moc kecal vlastník, kdežto teď mají větší volnost.
V klasickém kapitalismu podnikatel žil a umíral s podnikem. Když podnik krachoval, třetina továrníků se zastřelila. To bylo úplně normální. Jděte na film Země zaslíbená od Wajdy, kde je právě popsaný hospodářský krach, co to s kapitalisty dělalo. Firma byla jejich život. Takový kapitalismus mám rád, to byl kapitalismus podnikatelský, kde firmu řídil srdcař - majitel, kterého nenapadlo ji vydojovat, který byl asketa. Neutrácel nesmyslné prachy za luxusní spotřebu, ale všechno rval zpátky do firmy, protože to byl jeho život.To skončilo, to je éra klasického kapitalismu. Přišla éra finančního kapitalismu, kde firmy nejsou založené na podnikatelském principu. Firmy jsou takzvané veřejné vlastnictví, čili akciové vlastnictví. Jsou vlastněny akcionáři, kteří je třeba vlastní jednu miliontinu sekundy.
Dneska přes počítače takový akcionář vlastní firmy, které projdou jeho vlastnictvím v řádech sekund nebo tisícin sekund, než o tisícinu vyroste cena a on to rychle prodá. To nejsou vlastníci, to jsou jenom akcionáři, kteří svým způsobem parazitují na ekonomickém pohybu. Dojí z toho peníze, ale k firmě nemají žádný vztah, nerozumějí, nevědí, co se tam děje a nemůžou to vědět.

• A není to tak, že vedle těchto lidí, což, jak říkáte, nejsou vlastníci, to jsou, dalo by se říct, spekulanti…
Gambleři, finanční gambleři.

• ...stále existuje vrstva akcionářů i ve velkých společnostech, kteří mají významný balík akcií, drží je dlouhodobě a mají třeba také zastoupení v představenstvu. Takže to není tak, že by vlastníci, akcionáři, kteří by vykonávali vlastnická práva, zmizeli a byli jenom spekulanti? Často někdo mívá kontrolní balík akcií.
Určitě to tak je, ne, to tak je. To je realita. Nicméně i ten, kdo má kontrolní balík akcií, firmě upřímně nerozumí. Není schopen ji řídit, protože řídit může jenom kolektiv, to stejně nemůže dělat jeden člověk, natož člověk, který v ní vůbec není, který kouká jenom, jak se hýbou akcie, kterého nic jiného nezajímá. To musíte být uvnitř.
Dělám dvacet let v České televizi, což je veliká korporace, a řídí ji kolektiv, žádný generální ředitel, kolektiv. Ten není schopen rozhodnout, aniž by mu podřízení připravili veškeré podklady atd. Každé rozhodnutí je komplex analýz, které dohromady tvoří syntézu rozhodnutí. To je objektivní charakter moderní výroby, moderní společnosti. Čili kolektiv je ten hrdina, ne jedinec a kolektiv žije ve firmě, jsou to manažeři, ekonomové, marketéři, analytici, experti, vývojáři, administrátoři.

• A to se podle vás změnilo oproti klasickému kapitalismu? Tehdy tam také existoval kolektiv, nebyl jenom vlastník. Bylo tam víc lidí, kteří fungovali na každodenní úrovni. To se proměnilo nebo je to pořád stejné?
Úplně zásadně, to je největší revoluce, která se odehrála. Když vyjel Ford se svým prvním autem v roce, nevím, 1905, objednal si v ocelárně plechy, v dílně sestavili motor a vyjel s prvním prototypem. A trvalo to třeba čtrnáct dní, a pak začala výroba.
Dnes, když máte vyjet s novým superbem nebo passatem nebo fordem, je to pět let práce týmu, který zjišťuje technologické parametry, vývojové, výtvarné, surovinové, jak to bude vypadat, jestli bude buď nafta, benzín, nebo elektrika, jaký je vkus, jaké jsou trhy, jak se bude vyvíjet poptávka, jak se vyvíjejí ostatní firmy, co dělají ostatní. A když vyjedou s prototypem, je na tom práce tisíců, desetitisíců lidí, kteří připraví nový systém výroby, který navěsí na prototyp a rozjedou montážní linku a nemůžou si vůbec dovolit, aby to zkrachovalo.
Ford to v roce 1905 dal na trh a nevěděl, jestli uspěje, nebo neuspěje. V dnešní době to není možné. Dneska, když dá Ford na trh nové Mondeo, ví velmi dobře, na 90 procent, kolik toho kde prodá a za kolik. Je to už plánovitý systém. To je ten oligopol. Oligopol vám zachovává minimální konkurenci, ale umožňuje vám do určité míry plánovat - a dnešní technologicky strašně složitá výroba vyžaduje plánování. Bez něj by se to celé položilo, a protože se plánuje, nejsou krize.

• Měl jsem dojem, že jste trochu vyzdvihoval to, že ve firmách jsou teď víc provázané, fungující kolektivy, a jenom mě zajímalo, jestli to tedy dřív tolik nebylo nebo proč nyní existuje ta technokratická vrstva. Ti lidé tam museli být i předtím, v čem je rozdíl?
Rozdíl je v tom, že dřív ten vztah byl čistě finanční. Člověk pociťoval práci jako obtíž, jako trudnou a namáhavou věc, a těšil se, až bude z práce venku, a jediné, co ho zajímalo, bylo, kolik za to dostane. To je kapitalismus 19. století. Kapitalismus 21. století je kapitalismus lidí, kteří se identifikují se svojí prací, kteří se adaptují na firmu, kteří pracují, kooperují, strašně rádi kooperují, v kolektivech, kterým na práci záleží, protože se v ní seberealizují, zpředmětňují.
Pro ně je seberealizace důležitější než plat, plat je víceméně daný. Když jste někde vývojář, marketér nebo ekonom, tak v korporacích dostanete plus mínus totéž. Čili neřeší to a opravdu to nejsou lidé jachet. Jsou to lidé normální spotřeby, které daleko víc baví být v práci a vymýšlet novou marketingovou strategii, než aby se někde váleli na jachtě.
Globální firmy jako stabilizační element

• Myslíte, že touha se seberealizovat, která je teď pro lidi důležitější, přišla spolu s tím, že základní obživa je zajištěná, a tím pádem je větší prostor na realizaci dalších potřeb?
Rozhodně a je důležitější. Člověk vždycky bude hledat na prvním místě práci zajímavou, a teprve na druhém bude chtít vědět, jak je placená. Určitě 90 procent lidí z technokratických vrstev dnes nepřejde do jiné firmy kvůli prachům. Když to bude blbá, nudná práce, neudělá to. Devadesát procent lidí preferuje, že dělá kreativní činnost, v kolektivu, něco vymýšlí. Každá pracovní situace je projekt, jehož řešení je svým způsobem jedinečné, a jsem šťastný, když ho vyřeším a dám si ho do CV.
Udělal jsem tu a tu marketingovou strategii, vymyslel jsem ten a ten postup. Jako producent mám za sebou určité pořady, tak všude ukazuji: tyhle pořady jsem vymyslel a jsem na to pyšný a byl jsem šťastný, když se podařily. A byl jsem strašně nešťastný, když byl neúspěch, prachy mi byly jedno. To je velká civilizační a kulturní změna. Je to úplně jiná kultura.

• Ještě jedna věc, která mě zaujala. Jestli tomu správně rozumím, tak podle vás v klasickém kapitalismu byla větší míra iracionality než v současném systému v tom smyslu, že v současném systému je mnohem větší důraz na to, jak globalizovaná společnost tvoří jeden celek, a existuje i globálnější odpovědnost firem.
Absolutně, absolutně. Byl jsem nedávno na výročním slavnostním setkání ke společenské zodpovědnosti firem, kde byly naše největší firmy odměňované za různé projekty společenské zodpovědnosti. Uvědomil jsem si, jak je to prorostlé strukturami, jak firmy absolutně nejsou lhostejné k tomu, jaký dopad mají na společnost, co si o nich lidé myslí, jestli nepropásly možnost udělat někde dobrý skutek atd.
Je to jedno s druhým. Když vám v práci nejde primárně o prachy, ale o seberealizaci, tak na druhém místě už budete přemýšlet, jak jste vnímaný společností a jestli ji třeba vaše výroba nedevastuje, jestli náhodou nekupujete výrobky, na kterých dělaly někde děti. Prostě si tyhle věci začnete hlídat a společenská zodpovědnost firem je celosvětový projev velkých nadnárodních globálních firem. Všichni se jich děsí, ale já je považuji za veliké dobro, veliké pozitivum tohoto světa a velký stabilizační element.
Naopak je velmi těžké se pak vypořádat s těmi lokály. To jsou zbytky kapitalismu, které jsou v oděvním průmyslu, v obuvi, u jídla, u potravin. Jsou to všechno, řekl bych, vedlejší ekonomická odvětví, a tam ještě je klasický kapitalismus volné konkurence, nabídka, poptávka. Zajímají je jenom peníze, a to je svět, který je svým způsobem pozadu i mentálně a samozřejmě na to reaguje, protože v něm žije většina lidí.
Většina ekonomiky je v globálním systému hodnotou, obratem, výrobou, ale většina pracovní síly je v tom lokálním, protože je málo efektivní a zaměstnává většinu, a lokálové hledí na globály s určitou nenávistí. Je tam veliký rozpor. V Technokratismu jsem napsal, že dřív byl základní politický konflikt, konflikt práce-kapitál, dělníci versus kapitalisté. To byl skutečně základní konflikt 19. a 20. století. V 21. století je základní konflikt globál-lokál. A lidé globálu musí vzít odpovědnost a začít se daleko víc zajímat o to, co to dělá s lokály, protože ti jsou schopní to smést. Těch je víc.

• Když se vrátím ke společenské zodpovědnosti: Nemůže i to být motivované z velké míry touhou po zisku, ve smyslu 'chci vypadat dobře před zákazníky, tak se budu tvářit tak a tak'? Ve chvíli, kdy to klienti vyžadují, firmy se tomu přizpůsobí, ale nemusí to být otázka nějakých velkých ideálů. Jenom proto, že je po tom poptávka, přizpůsobují tomu svoji image a často se ukazuje, že to je u některých firem opravdu víc image a povrchní nátěr než realita.
Je to možné, nakonec slušnost se v byznysu vždycky vyplácí. Společenská zodpovědnost firem není nic jiného než zdvořilost. To, že firma tady není jenom pro zisk a že je zdvořilá vůči prostředí, ve kterém se pohybuje, to je normální slušnost, oni tomu říkají společenská zodpovědnost firem. A slušnost se v ekonomice vždycky vyplácela. Vychcanost vám dá krátkodobý zisk, ale slušnost vám zaručuje zisk dlouhodobě. Myslím si, že se to musí vyplatit, ovšem že by to dělali jenom z těchto důvodů, to se mi nezdá.
Lidem, které jsem viděl na tom předávání cen, to šlo od srdce. To já celkem poznám. Podle mě to myslí vážně a byly tam naše největší firmy. Mně to svým způsobem potvrdilo to, co píšu ve svých knihách nebo co píšu. Já navazuji na Johna Kennetha Galbraitha, to je můj velký vzor a učitel. Všechno mám od něj. To on první popsal v The Industrial State celý tento systém, ale viděl jsem to na vlastní oči v malé zemi, jako je Česko, nikoliv někde ve Spojených státech, kde to je možná samozřejmější, a velmi mě to potěšilo.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy