14. 10.

Projev ministra Prymuly

Jan Štern Přečteno 3392 krát Přidat komentář

Já se na projev pana Prymuly dívám spíš z toho hlediska, co pozitivního přinesl. Chápu všechny, kdo projev kritizovali nebo si z něj dělali legraci, ale zkusím to konstruktivně.

Za prvé všichni potřebujeme, aby nám někdo sdělil a vysvětlil koncept boje s koronavirem, což Prymula učinil. Mně to stačilo, já nepotřebuji definici algoritmů, co se udělá, když budou čísla v určitých hodnotách, mně stačí obecné pravidlo. Nejsem odborník epidemiolog, abych toto měl vědět.

Za druhé se omluvil za chyby, hlavně za to nešťastné léto bez roušek. Že to způsobil někdo jiný, mně nevadí, prostě teď tam je on a bere na sebe odpovědnost i z minulé chyby. To je korektní a chlapské.

Za třetí dal jasně najevo, že klíčovým parametrem úspěšného zvládnutí krize je maximální transparentnost a otevřenost.

Za čtvrté kladl správně důraz na tezi, že jsme v tom společně a že to vyhrajeme jenom, když do toho společně půjdeme. A např. budeme dodržovat to, co odborníci nařídí.

Za páté bylo to asi pozdě, ale přece. Pořád to má velký význam.

Za šesté mně projev uklidnil v tom, že kormidlo řízení krize má v rukou kvalifikovaný člověk, který se podstatně liší od komiků, kteří veřejný prostor dosud okupují.

06. 09.

Proč musel jet Vystrčil na Tchaj-wan

Jan Štern Přečteno 22536 krát Přidat komentář

Kdysi Jan Werich řekl bonmot o soužití v jeho rodině: manželka má na starosti takové ty drobnosti, jako jsou finance, domácnost, výchova dětí, a já mám zase na starosti ty důležité věci jako je třeba náš postoj k Tchaj-wanu. Chtěl tím říct, jakými vznešenými blbostmi se chlapi zabývají, jen aby se nemuseli starat o domácnost. Bylo to vtipné, ale nebyl to zrovna šťastný příklad.

Tchaj-wan jako každá malá země v sousedství obří velmoci zažívá trvalou hrůzu z toho, že jí obr jednou spolkne. Dějiny naší země jsou dějinami polykání naší země podobnými obry a následně bolestným procesem osvobozování z jeho spárů. S polykáním obrů máme tedy mnohem delší zkušenosti než Tchaj-wan, který díky USA naštěstí dosud spolknut nebyl.

Svůj nárok na svobodu jsme vždy odvozovali z toho, že drtivá většina obyvatelstva žijící na našem území si přeje samostatnost a nikoliv být spolknutá obrem. To je ovšem založeno na tom, že se ctí lidská práva, že tedy hlas občanů má váhu. Obři vždycky ignorují váhu hlasu jednotlivého občana, tedy lidská práva, protože jen tak mohou beztrestně polykat ty malé země. Proto je tak životně důležité být solidární s malou zemí, kterou se proti vůli drtivé většiny jejích občanů chystá spolknout obří supervelmoc.

Koncept lidských práv je zakládající ideou našeho státu po Sametové revoluci. Lidská práva garantují nejen individuální práva občanů, ale i práva země na samostatný a suverénní stát. Suverenita státu je přímo odvozená od suverenity občanů. Proto bylo zcela zničující, když se zahraniční politka pod vedením ministra Zaorálka, premiéra Sobotky a presidenta Zemana odvrátila od této koncepce a začala prosazovat politiku ekonomické diplomacie na bázi momentální ekonomické výhodnosti, kterou nadřazovala nad lidská práva. To byla zcela sebevražená politika, která vedla přímo do chřtánu nedemokratických velmocí Ruska a Číny.

Posléze došlo na straně vlády k jisté korekci této katastrofální politiky směrem k lidským právům, takže dnes máme dvojí politiku: vláda opatrně prosazuje koncept lidských práv vedoucí na Západ, president stále trvá na ekonomické diplomacii vedoucí směrem k Rusku a Číně.

Za této patové situace neměl předseda senátu Vystrčil jinou možnost, než udělat zásadní gesto směrem k lidským právům, k demokracii, k respektování člověka jako občana, a tou byla právě cesta na Tchaj-wan. Je to gesto vzdoru vůči velmocenské aroganci, vůči trvalé chuti obrů polykat malé země, a také vůči vlastním zbabělým politikům, kteří si myslí, že podlézáním mocným obrům něco získají.

Vyšlo v Lidových novinách.

25. 08.

Bylo za minulého režimu dobře?

Jan Štern Přečteno 6752 krát Přidat komentář

Historici, kteří si říkají revisionisti, tvrdí, že velká část obyvatelstva žila za minulého režimu v souladu s režimem. Nejenže necítila odpor k tomuto režimu, ale dokonce v něm do jisté míry žila ráda, protože režim vyznával podobné hodnoty (rovnost, sociální jistoty, právo na práci) jí zajistil sociální, zdravotní a pracovní podmínky, které jí stačily ke spokojenému životu. U nás se jako čelný představitel této školy vyprofiloval děkan Filosofické fakulty Michal Pullman. Ten svým veřejným vystoupením rozlítil celou řadu osobností, které ostře reagovaly na jeho názory. Michal Klíma mu napsal otevřený dopis, v němž polemizoval s jeho názory a podivoval se, jak je možné, že takový člověk je děkanem na nejprestižnější fakultě v zemi. Michalovi Klímovi zase napsal otevřený dopis kardinál Duka, kde děkoval, za odvahu s níž se do děkana Pullmana pustil. Ostrá reakce je vyvolána obavou, že podobné názory relativizují zločiny minulého režimu, a tím přivolávají možnost, že se k nám podobný režim zase jednou vrátí. Chápu tyto obavy a mám rovněž pocit, že tyto revisionistické názory o tom, jak pro velkou část obyvatelstva byl minulý režim celkem pohoda, se minimálně bolestně dotýkají obětí zločinů tohoto režimu. Nicméně útoky na Pullmana neřeší podstatu věci, a sice zdali na tom něco přece jen není.

Mně se jeví jako zvláštní, když mi nějací mladíci z titulu, že jsou historici, vypráví, jaké to bylo v době, v níž jsem prožil víc jak polovinu svého života, zatímco oni ho zažili jako děti nebo jako mimina. Pravda, hodně toho načetli, ale oni nemohou vědět, jakou mají váhu fakta, která znají jen z četby nebo z doslechu. Chtěl bych tedy popsat minulý režim, tedy období normalizace, tak, jak jsem ho zažil na vlastní kůži.

Hlavní rozdíl oproti dnešku spočíval v tom, že režim - strana, stát, policie, propaganda měl pevné místo v životě každého jednotlivého občana. Dnes může kdokoliv žít, aniž by mu režim vstupoval do života. Stačí, když si vydělá na živobytí, platí daně, neporušuje zákon a režim pro něj v podstatě neexistuje. Nikoli tak ale v éře socialismu. Po celý život ležel režim na každém jednotlivém člověku jako balvan.

Od dětství si na každého režim vedl kádrové materiály, které měly rozhodující význam pro budoucí kariéru člověka. Už na střední školu bylo zapotřebí v těchto materiálech potvrzeno, že člověk byl v Pionýru a tím dával oddanost ideálům socialismu a budování socialistické vlasti. Pokud se člověk chtěl ze střední školy hlásit na vysokou, tak bez členství v SSM to bylo takřka nemožné.

Každý člověk se do tohoto režimu vstupoval zatížen dědičným hříchem svých rodičů. Pro jeho hodnocení byl od začátku rozhodující jeho původ. Když byl původem z továrnické, živnostnické nebo feudální rodiny, pak byl automaticky zařazen mezi potenciální nepořátele režimu a podle toho se s ním zacházelo. Takový člověk měl velmi ztížený ne-li znemožněný přístup ke vzdělání. Nemohl vykonávat sebemenší řídící pozici. V éře normalizace nahradily nepřátelské třídy (kapitalisty, živnostníky, kulaky) nepřátelé socialismu, tedy kontrarevolucionáři, pravicoví oportunisté a chartisté. Původ byl základní složkou kádrových materiálů. Za normalizace pokud byli rodiče ve straně, tak to bylo pro další postup to nejlepší. Horší to bylo, pokud byli nestraníci a tedy jim chyběla společenská angažovanost. Ještě horší bylo, pokud byli rodiče vyškrtnutí ze strany jako, mnohem horší pokud byli coby kontrarevolucionáři vyloučení ze strany, a nejhorší byli disidenti hlavně pak signatáři Charty 77. Špatné bylo, pokud rodinný příslušník emigroval na Západ, to se pak dotyčný mohl s cestami na Západ rozloučit. V kádrových materiálech byly zachyceny všechny prohřešky dotyčného, třeba že nepodepsal nějakou petici za mír nebo za propuštění Angely Davisové. V kádrových materiálech se rovněž soustředila všechna udání domovnic a uličního výboru KSČ, o nichž dotyčný neměl tušení, ale která mu ničila život.
Vedle toho naše životy sledovala s velkou péčí STB za pomoci stovek tisíců tajných spoluracovníků, takže člověk nikdy neměl jistotu, že třeba právě jeho kamarád není udavač. Dopady sledování STB na život člověka byly drtivé. Bez vysvětlení letěl z práce, nebo mu sebrali pas, maximálně mu nadřízení s hrůzou v hlase po straně šeptali, že musel provést něco strašného, protože se o něj zajímá STB.

Stát jako monopolní majitel výrobních prostředků byl rovněž výhradní podnikatel a zaměstnavatel. Zaměstnávání lidí se řídilo nejen racionálními potřebami, ale přísně i pravidly ideologické povahy na základě kádrování. Takže pokud člověk upadl u státu v nemilost, pak prvním trestem, který ho čekal byl horší post. Mohl být sesazen, mohl být vyhozen a bylo mu nabídnouto jen zaměstnání v manuálních profesích. Na tom bylo zajímavé, že režim, který hlásel ideologii vedoucí úlohy dělnické třídy, trestal neposlušné hříšníky tím, že je posílal dělat dělnické práce.

Režim obyvatelstvo dělil na straníky a nestraníky. Straníci podle principu vedoucí úlohy komunistické strany obsazovali většinu vedoucí pozic v hospodářství a ve státě. Pokud chtěl člověk vykonávat řídící post, musel počítat s tím, že bude potřebovat stranickou legitimaci. Kádrovou politiku ve podnicích řidila stranická organizace pod dohledem vyšších stranických orgánů. Vedoucího odboru v podniku musel schválit celozávodní výbor KSČ a ještě o okresní výbor strany. Ředitele podniku schvaloval krajský nebo dokonce ústřední výbor KSČ.

My nestraníci jsme za normalizace žili odděleni od straníků. V té době už všiochni včetně včetně normalizátorů věděli, že socialismus je omyl a že naprosto není schopen konkurovat kapitalismu, který po všech stránkách vykazoval nesrovnatelně větší produktivitu výroby a kvalitu svých výrobků. Nikdo v té době nemohl říkat, že je oddaný věci socialismu a že tomu věří. S výjimkou slabomyslných lidí všem bylo jasné, že socialismus je slepá ulička a že její tupá dnešní podoba je nám vnucená okupačními vojsky. Kdo vstoupil do strany, ten se prostě vyřadil ze společnosti slušných lidí, a většinou byl společensky nestraníky bojkotován. Vstup do strany byl o to horší, že po okupaci bratrskými armádami v roce 68 se strana stala nástrojem sovětské kolonizace naší země a tudíž příslušnost ke straně byla příslušností k okupačnímu režimu nastolenému sovětskými vojsky. Jinými slovy velezrada. Také proto základní otázkou prověrek v roce 70 na počátku normalizace byla otázka zda souhlasíte bratrskou pomocí armád Waršavské smlouvy proti kontrarevoluci. Kdo souhlasil, prošel a mohl dál vykonávat svoí práci. Kdo nesouhlasil, tak letěl.

Paradoxně režim členství ve straně požadoval u duševní práce a nikoli u dělnické práce. Dělníkům jejich těžkou práci nikdo nemohl vzít. A tak paradoxně (neměli co ztratit, leda svou těžkou práci) dělníci byli za minulého režimu daleko odvážnější než inteligence. Režim raději dělal, že neslyší jejich nadávání na bolševika, který mohl za všechen ten bordel, nedostatek a bídu. Dělníci neměli důvod cítit k režimu nepřátelství tak jako duševně pracující. Co ale degradovalo režim v očích dělníků, bylo zoufalé ekonomické zaostávání za Západem. Dělníci si uměli spočítak, za kolik měsíčních platů si koupí auto nebo televizi dělník na Západě a za kolik on. Rozdíly byly řádové. Stejně tak dělníci nemohli nevnímat, jaká auta, televize, pračky, elektroniku vyrábí Západa a jaké zoufalosti plodí socialistické státy. Všem bylo jasné, že Západ v efektivnosti a kvalitě doslova drtí socialistické státy. A nikomu se nechtělo být součásté světa, který se v životní úrovni propadá na dno.

Nějak v tomto světě, jak jsem jej tehdy zažil já a drtivá většina mých kolegů, známých a kamarádů, nevidím prostor pro lidi spokojeně si užívající život v socialismu. Tedy kromě straníků, kteří za legitimaci dostali slibnou kariéru.
Nikomu se nechtělo žít v režimu, který nejenže byl totálně ekonomicky neschopný, ale ubíjel tvůrčí potenciál společnosti. Režim nám nikdy nezmizel v očích. Byl svým dotěrným způsobem pořád s námi. Viděli jsme ho denně ve frontách na cokoliv, ve strašlivě ubohé nabídce zboží v krámech, v nedostatku všeho včetně takových banalit, jako je toaletní papír, v omlácených fasádách, v neurvalých úřednících, surových policajtech. A to nemluvím o všudypřítomné debilní ideologii, o zavřených hranicích, o dvouleté vojně horší než vězení, o rozdělených rodinách, které se nesměly navštěvovat, o nemožnosti se veřejně svobodně vyjádřit. Za minulého režimu opravdu nebylo dobře.

Vyšlo v Lidových novinách

03. 06.

Jsme obětí bludu opaku?

Jan Štern Přečteno 1824 krát Přidat komentář

Václav Bělohradský přišel s originálním pojmem "blud opaku", kterým bojuje za pojetí historie, jež rozlišuje a nepodléhá černobílému vidění. "Blud opaku" je vlastně dobře známé černobílé vidění, tentokrát efektně pojmenované.

Černobílým viděním neboli bludem opaku trpí obvykle lidé neinformovaní a nevzdělaní. Většina našich historiků dokáže rozlišovat na základě faktů, které získali během svého bádání. Může se stát a stává se, že se liší úhel pohledu vyprávění toho či onoho historika, což není blud opaku, ale jen odlišný způsob vyprávění daný hodnotami, které daný historik zastává. Historická věda je pak zajímavým polem různých pohledů vyprávění historických událostí, které se navzájem konfrontují a obohacují.

Jde o to, co považuje V.Bělohradský za naší historickou paměť. Jsou to výkřiky na sociálních sítí, nebo různé exkurze politiků a laické veřejnosti do naší historie v médiích, nebo jsou to vědecké práce a bádání velmi početné obce našich historiků? Myslím, že by si V.Bělohradský ušetřil práci se svým esejem, kdyby četl a znal práci našich historiků.

V.Bělohradský píše: "Letošní oslava pětasedmdesátého výročí porážky nacismu odhalila novou mutaci bludu opaku v naší paměti: tentokrát se projevil jako představa, že osvobození Prahy není vedlejším produktem vítězství spojenců nad nacismem (včetně dohod o jejich budoucích zónách vlivu), ale výsledkem vzbouření českých občanů protektorátu, nebo dokonce čtyřiadvaceti hodin, které v našem hlavním městě strávili zoufalí vlasovci cestou na popraviště."

Neznám jediného historika, který by řekl, že Prahu osvobodili čeští povstalci a současně by k tomu nedodal, že území Československa dobyla Rudá armáda, která přitom ztratila okolo 200 tisíc vojáků. Je samozřejmé, že bez toho by Pražské povstání bylo nesmyslné a dopředu ztracené. Čili mutace bludu opaku se určitě nekonala v oblasti historického bádání. Jinak novinářská zkratka o cestě zoufalých Vlasovců na popraviště má drobnou chybu: většina Vlasovců byla odsouzena do vězení a nikoli popravena. I autor efektního pojmu blud opaku by si měl věci ověřovat.

27. 05.

ČT v ohrožení

Jan Štern Přečteno 5211 krát Přidat komentář

Do Rady ČT byli zvoleni ekonomka Hana Lipovská, novinář Pavel Matocha a moderátor Lubomír "Xaver" Veselý. Paní Lipovská se proslavila výrokem, že veřejnoprávní televize je k ničemu, moderátor Veselý zase podlézavým vedením rozhovorů s politiky. Minimálně z těchto důvodů by se neměli stát členy Rady ČT.

To jistě není dobré, ale nemá velkou cenu kritizovat tento jeden konkrétní krok. Podstata problému leží někde hlouběji. Chtěl bych k tomu říct něco jiného, obecnějšího, co se týká konceptu volby Rad veřejnoprávních médií a následně i samotného fungování těchto médií. Nejde tedy o tato konkrétní jména, jde o zřetelný obecný trend.

Přeci po dosavadních zkušenostech s volbou Rad nikdo ani vteřinu nevěřil tomu, že do Rady ČT, Čro nebo ČTK jsou lidé voleni pro své odborné a lidské kvality. Členové Rad jsou ve své většině převodové páky politických stran. Proto jsou také do Rady voleni. Jediné, co je drží na uzdě, aby médium neovládli, je to, že žádná strana zatím nepřevážila a že se strany drží navzájem pod krkem. V Radách panuje patová situace, která de facto chrání jistou nezávislost veřejnoprávních médií. Smrt České televizi hrozila jen v době opoziční smlouvy, kdy se ODS a ČSSD disponující nadpoloviční většinou v parlamentu domluvily na ovládnuti České televize. Jen díky vzpouře zaměstnanců ČT se tak nestalo. Od té doby panuje vzájemný politický pat, který garantuje, že žádná politická strana neovládne Radu a tedy i ČT. Když někdo silný zaútočí na ČT, ihned se proti němu semknou ostatní slabší strany v obavě, aby ČT neovládnul. Panuje jakási rovnováha sil.

Jakákoliv změna k lepšímu je v rámci dosavadního modelu volby Rad beznadějná. Pokud bychom chtěli skutečně nezávislou Radu a tím i ČT, pak bychom museli aplikovat tzv. německý model, kdy členy Rady přímo jmenují významné organizace a instituce občanské společnosti (kulturní, ekologické, náboženské, politické, vědecké, akademické, komunální, zájmové a další) přímo vyjmenované v zákoně. Konec konců právě tyto organizace zastupují občanskou společnost neboli koncesionáře lépe než jen politické strany, které mají s médii své nekalé úmysly. Tento koncept jsme prosazovali už jako FITES koncem 90.let. Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál se snažil tento koncept prosadit, ale tvrdě narazil. Od té doby se konalo ještě několik pokusů tento model prosadit, ale všechny ztroskotaly na nezájmu politiků. Politici totiž nikdy nepustí ze svých rukou tak mocný nástroj ovlivňování veřejného mínění, jakým je Česká televize. Buď ze strachu, aby jí neovládnul někdo jiný, nebo z touhy jí konečně sám ovládnout.

Nyní se zdá, že patový stav panující v Radě české televize pomalu končí. Vypadá to, že koalice ANO, SPD a komunistů se rozhodla toto médium ovládnout. Poslanců na to mají dost, do voleb jim v tom nikdo nezabrání. Pokud se tak stane, ať se chytnou za nos všichni ti politikové z tzv. demokratických stran, kteří systematicky bránili v prosazení německého modelu.

04. 05.

Nikomu nepřišlo divné, že dočasně a správně spadla klec

Jan Štern Přečteno 3660 krát Přidat komentář

Rád bych zareagoval na článek Petra Janyšky zde na blogovém portále „Nikomu nepřišlo divné, že spadla klec“. Petr Janyška si klade otázku, proč obyvatelé u nás tak snadno přijali zákaz cestování do zahraničí během koronakrize. A hned si odpovídá, že to je tím, že jsme zbědovaní komunismem a snadno přijímáme omezení našich práv. Měl bych pro něj jinou a méně sofistikovanou odpověď. Zdravý rozum jasně říkal, že nákazu k nám přivezli lidé, kteří přes doporučení cestovali do ciziny, hlavně do Itálie a Rakouska. Kdyby ten zákaz přišel dřív, tak jsme nemuseli mít tu krizi tak silnou. I když ve srovnání se zeměmi, které se neodhodlali v době krize sáhnout na svobody svým občanům, jako je Francie, Španělsko, Velká Británie nebo Belgie, jak doporučuje i Petr Janyška, jsme dopadli královsky. Naše ztráty na životech jsou desetkrát i víckrát menší než u těchto zemí.

Petrova úvaha nejen nesprávná (a my jsme zaplaťpánbůh šli jinou rozumnější cestou), ale i celkem zbytečná. Naše vláda cesty do zahraničí zase uvolnila, akorát, že nás do těch zemí zatím nepustí, protože jim tam ještě řádí koronavirus. Takže jen bouře ve sklenici vody. Myslím, že nemusíme být tak vyděšení z toho, že vláda zcela správně a racionálně v době nouzového stavu omezila naše svobody, aby nás ochránila před smrtícím virem. Díky tomu je nás tady mnohem víc. Panická hrůza z ohrožení demokracie, která zachvátila řadu intelektuálů, nebyla namístě. Naopak podlamovala energii a odhodlání lidí v době koronakrize, protože neustále zpochybňovala kroky vlády, které byly správné, což dokazují i výsledné počty nakažených a mrtvých. Trpíme nedostatkem sebevědomí a důvěry v síly demokracie u nás. Chápu, že Babiš nebudí zrovna u demokratů nadšení, ale chce to víc si věřit. Krizi jsme snad zatím přestáli, demokracie a svobody zase vesele fungují, přestaňme se tedy zabývat hrozbami, které se nekonaly.

22. 04.

Jedno koronavirové povzdechnutí

Jan Štern Přečteno 1563 krát Přidat komentář

Stav nouze kvůli koronavirové epidemii není jen právní stav, ale i stav skutečný. My jsme, a to nejen my, ale celý svět, ve stavu nouze. To znamená, že se musíme v rámci racionálního boje s pandemií vědomě omezovat, abychom jednak přežili a jednak se nemuseli omezovat násobně a katastrofálně více, kdybychom racionální opatření nedělali. A tak v rámci právního stavu nouze omezujeme svá práva - cestování, pohyb, výkon profese apod. Vedou se spory o to, jak dlouho tato omezení dělat, někdo je pro co nejkratší dobu, aby se co nejméně poškodila ekonomika, jiný (třeba já) by byl opatrnější s uvolňováním, protože má strach, že to opět nakopne šíření nemoci.

To je normální. Co je ale nefér, je neustálé strašení, že vláda v podstatě chce prodloužit stav nouze co nejdéle (možná napořád) a tím vlastně nastolit autoritativní systém vlády. To je mimořádně odporné, protože vláda musí opatření v rámci nouzového stavu dělat, abychom tady nezašli na virus, ale současně musí čelit neustálému okopávání, že jí to vlastně vyhovuje a že to chce zavést napořád. Na facebooku ve své bublině neustále vidím temná varování před hrozbou nové totality. Nikde ani slovo vděčnosti o tom, že vláda rychlým zavedením karantény a stavu nouze zachránila spoustu lidských životů na rozdíl od států jako Francie, Španělsko, Itálie, Velká Británie, USA, které restrikce zavedly pozdě nebo málo. Ve stavu nouze je to toto podrývání o to horší, že oslabuje akceschopnost vlády v době krize, což může vést k následně chybným rozhodnutím a tím i lidským obětem. Protože stále tu nejde o nic méně než o lidské životy.

Stav nouze se zřejmě chýlí ke konci. Vláda patrně i pod tlakem aktivní veřejnosti chce ukončit nouzový stav a uvolnit restriktivní opatření. Dle mého to je chyba, ještě bych na jejím místě vydržel, ale to je můj názor a budu respektovat většinové rozhodnutí. Snad si mohu dovolit toto malé povzdechnutí.

13. 04.

ČAS ZKOUŠKY, ČAS SLEPOTY, ČAS PROCITNUTÍ

Jan Štern Přečteno 3045 krát Přidat komentář

Koronavirová krize odkryla některé skutečnosti, které nám milosrdně zakrýval společensko politický provoz dosud nevystavený větším krizím nebo náročnějším situacím. Neprožíváme nic menšího než čas zkoušky naší společnosti, politiky, ekonomiky a civilizace. Všechny segmenty našeho světa projdou testem způsobilosti. Po tomto testu nebude nic už úplně tak jako dřív.

Slepota vůči novým hrozbám

Až na výjimky (Tchajwan, Singapur, Jižní Korea) státy a jejich politické reprezentace a instituce v první fázi krize nevídaně selhaly. I průměrně inteligentnímu člověku, pokud by disponoval údaji, které měly státy v té době k dispozici, by v lednu bylo jasné, že s největší pravděpodobností koronavir dorazí i do jeho země, a to nejmenší, co může proti tomu udělat, je nakoupit nebo vyrobit co nejvíc ochranných pomůcek - respirátorů a roušek, co nejvíc rozšířit testovací kapacity, nakoupit co nejvíc plicních ventilátorů a maximálně zvýšit kapacitu jednotek intenzivní péče a co nejdřív lidi vracející se z rizikových oblastí uzavírat do karantény. Při objevení prvního nakaženého nařídit celostátní povinnost nošení roušek nebo jakékoliv dostupné pokrývky obličeje. Toto všechno bylo v lednu odpovědným úředníkům, politikům a institucím zřejmé. Avšak z nějakého důvodu to zodpovědné složky "neviděly" nebo nechtěly vidět, což vyjde nastejno. Tato slepota tváří v tvář smrtelné hrozbě je jakousi novodobou formou státního a politického ochrnutí, když má nečekaně povinnost udělat rychle něco zásadního a podstatného, byť je to jednoduché a vcelku dostupné a levné.

Pro ilustraci historka z té doby. Když ředitel městské policie v Praze slyšel ministra zdravotnictví říkat, že, co týče ochranných pomůcek, je všechno v pořádku a že nic nehrozí, tak okamžitě začal shánět respirátory FFP3. A taky je v dostatečném počtu sehnal, takže je potom mohl dát i zdravotníkům. Ta historka je přiznačná, ten který věděl všechno, neudělal nic, a ten který nevěděl nic, instinktem poznal malér a udělal, co bylo v jeho silách. Otázkou také je, jakto že renomovaní investigativní novináři nezjistili první, že budou chybět ochranné pomůcky a že se řítíme do maléru. Proč se novinářům říká hlídací psi demokracie, když v tomto případě úplně zaspali. O co je chytřejší onen ředitel městské policie, který hrozbu bezpečně rozeznal, než celá novinářská obec?

Jsme společností, která v reálném čase on-line sleduje téměř všechno, co se jenom trochu jeví důležité, zajímavé nebo hodně reflexe. Infotainmentová reflexe čehokoliv kdykoliv ihned vytváří ve společnosti pocit, že drží prst na tepu doby. Společnost podléhá dojmu, že když všechno ví, tak je všechno tím pádem obstarané, zařízené, ošetřené. Představa, že když všechno projde nekonečným zpravodajským žvástem, tak jsme v bezpečí a nic nám nehrozí, protože o všem víme, je nejnebezpečnější iluzí 21.století. Na zpravodajský žvást vynakládáme obrovské prostředky a energii, která nám už nezbývá na to, co je daleko podstatnější, na schopnost jednat. Čím víc víme, čím více reflektujeme skutečnost, tím méně jsme schopní jednat.

Ve veřejné sféře dokonce od roku 1981 existovala kniha "Eyes of Darkness" , která jako fikci popisuje v podstatě totéž, co se o 40 let později stalo skutečností. Ještě těsně před koronakrizí vystoupil Bill Gates s projevem v rámci projektu TED, v němž naléhavě apeloval na vlády, aby se začaly chystat na nebezpečí virové nákazy, které je dle něj nebezpečnější než jaderné střely. Doporučoval přesně ta opatření, která v krizi velmi chyběla. Náš svět v procesu permanentní sebereflexe od důležitých věcí až po každou pitomost nakonec téměř všechno vysloví, ale nikdo nic nebere vážně nebo prostě nevnímá. Zejména politické sféře chybí elementární zodpovědnost kromě jediné zodpovědnosti být opět zvolen. To, že je něco ve veřejném prostoru, neznamená ještě, že to jako společnost "víme" a odpovědně bereme na vědomí. Většina poznání leží na ulici, aniž by se kdokoliv zodpovědný staral o to, jak je co důležité a jak to implementovat do praxe.

Ještě v první fázi krize, kdy se v jednotlivých zemích začaly objevovat první nakažení, měli politici víc starostí s tím, jak prodat svojí image starostlivých vůdců řídících zdatně boj proti viru, než s tím, že je katastrofální nedostatek ochranných pomůcek, testovacích kapacit a jednotek intenzivní péče. Po určitou naštěstí ne příliš dlouhou dobu jeli politici setrvačností ve starém pohodlném modu. Tohle populistické tápání smetla vlna krutých událostí v podobě bleskově se šířící epidemie. Hrůza z počtu nakažených, nemocných a posléze i mrtvých donutila politiky k praktickému jednání.

Politický systém spolu se státními institucemi nezchytil v počátku koronavirovou hrozbu. Praktická opatření začal činit velmi pozdě, když už epidemie propukla. Tak to probíhalo přes kopírák téměř ve všech zemích kromě Tchajwanu a Jižní Koree. Je to šokující hlavně v zemích , kde panuje standardní liberálně demokratický systém. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby se nový rodící se svět postkoronavirový rychle zbavil všech politiků, úředníků a institucí, kteří jsou systémově napadeni zmíněnou slepotou. Postkoronavirový svět si už nebude moci tuto slepotu vůči novým hrozbám dovolit. Nicméně to je spíše z říše science fiction.


Postkoronová ekonomická krize

Všem je nyní jasné, že po koronaviru se přiřítí ekonomická krize. Díky omezením, které si obrana před koronavirem vynutila, se na čas zastavila aktivita v mnoha ekonomických odvětvích výroby. To sebou přinese omezení výroby v těchto odvětvích a nárůst nezaměstnanosti ve výši mnoha procent. Co je ale horší, je psychologický efekt korony, kdy velká část světové populace odloží nikoli nezbytnou osobní spotřebu na dobu, až bude vše stabilní. Jinými slovy lidé budou odkládat nákupy nových aut, televizí, praček, myček, nábytku, oblečení, bot, sportovníc potřeb, počítačů, mobilů, čímž se celosvětově sníží koupěschopná poptávka klidně i na polovinu běžného stavu. A teprve tento proces vyvolá řetězovou reakci výrobců těchto komodit a jejich subdodavatelů v podobě snižování výroby a propouštění zaměstnanců. To se v počátku projeví podobnou silou jako v době Velké krize ve 30.letech minulého století.

Zde si opět musíme povzdechnout nad bytostnou bezstarostností a neschopností politické sféry cokoli strategicky řídit a regulovat. Většina států suverénně vyrábí deficit jak v dobách poklesu a stagnace, tak i v dobách růstu. Proč by šetřili vlády v době růstu a tím poškozovali své voliče, když benefity z ušetřených peněz v podobě přebytkových rozpočtů spadnou do klína jejich politickým konkurentům, kteří pravděpodobně budou u vlády v době poklesu. Poslední, na co politici myslí, je země jako taková. Fiskální politika většiny vlád je plně podřízena momentálnímu zájmu a nikoho ani ve snu nenapadne, byť má plná ústa Keynese, šetřit v dobrých dobách na doby zlé. Takže když přijde koronakrize v době právě končící šest let trvající konjunktury, tak jsou státy (snad kromě Německa) bez pořádných rezerv. Nikdo asi nebude protestovat proti navyšování státního deficitu v řádu téměř výše jednoho národního důchodu pro podporu ekonomiky sražené na kolena koronakrizí. Nicméně řada států se díky tomu, že si nešetřila v dobrých časech, dostane na hranici státního bankrotu. Nehledě na to, že obrovským způsobem naroste inflace, protože podpora půjde z natištěných peněz, které nemají řádné ekonomické krytí.

Pokud jde o hloubku ekonomické krize, tak nesdílím katastrofické scénáře popisované většinou ekonomů. Světová ekonomika má globální charakter, to znamená že většinu výroby rozhodujících ekonomických komodit spotřebního koše, jako jsou auta, pračky, myčky, televize, mobily, spotřební elektronika, počítače, vyrábí nadnárodní korporace fungující v rámci oligopolního trhu, které dllouhodobě plánují výrobu a prodej své produkce na základě solidních znalostí trhu a budoucího vývoje odbytu a cen. Pro tyto velké korporace nebude problém po několikaměsíčním pozastavení výroby znovu rozjet výrobu na plný plyn. Finanční prostředky jim rozhodně chybět nebudou, mají značné vlastní finanční rezervy, eventuelně určitě dostanou překlenovací úvěry od bank nebo přímo od států. Nejsme v situaci 30.let minulého století, kdy hlavním problémem nebyl pokles výroby a koupěschopné poptávky, ale zacyklenost systému ekonomiky klasického kapitalismu, který nedovoloval státům intervenovat do hospodářství. Největším problémem tehdejší krize byla nemožnost napumpovat peníze do ekonomiky, která likviditu zoufale postrádala. To už se mezitím moderní státy naučily.

Pokud se rozpohybuje uvedený klíčový globální segment světové ekonomiky, což je velmi pravděpodobné, tak se následně rozjedou i jeho subdodavatelé ze středních a malých firem po celém světě. Po krátkodobém třeba i velkém propadu bude následovat celkem hladký rozjezd světové ekonomiky. Je důležité, aby vlády dbaly ve svých opatřeních na to, aby se nezvyšovala nad snesitelný rámec nezaměstnanost. Dočasný propad v životní úrovni naše společnost, už tak dost sytá, unese, ale ztrátu zaměstání v masové podobě nikoliv. Ale vzhledem k uvedené struktuře globální ekonomiky a značné zkušenosti vlád s krizemi jsem co do poměrně rychlého překonání krize optimista.


Globální versus lokální

Koronakrize probudila ze zimního spánku národní stát, především v Evropě. Jednak EU nemá zdravotníctví ve své kompetenci, takže reakce na krizi byla plně v režii členských států. Jednak dle mého názoru ani není vhodné, aby EU řídila procesy, které jsou podobné válečnému stavu, kde je nutno dočasně omezit svobody a práva občanů, kde jde přímo o lidské životy a kde významným faktorem je disciplína a lidská solidarita. Opravdu se neumím představit, že by nám nouzový stav vyhlásila Ursula von den Leyen. To by tady vypuklo povstání.

Jen v rámci jednotlivého členského (řekněme národního, i když samozřejmě respektujeme občanský princip) státu se mohla probudit k neskutečné aktivitě občanská společnost. Mocná síla solidarity způsobila, že se občané vrhli tam, kde díky hlouposti státu vznikly katastrofální rezervy. Lidé začali ihned vyrábět chybějící respirátory a roušky a dodávat je zdravotníkům a dalším potřebným institucím. Lidé sami začali pečovat o staré lidi v okolí, obstarávat jim nákupy a podobně. Studenti lékařských fakult se dobrovolně přihlásili do služby v nemocnicích, aby nahradili chybějící zdravotní sestry. Lidé navíc velice disciplinovaně plnili nařízená omezení a karantény, nosili vzorně roušky dokonce i tam, kde to nebylo nutné. Obyvatelstvo se ukázalo být na krizi lépe připraveno než stát a politici.

Je dobře, že EU zůstala v procesu integrace právě někde napůl ve stavu, v němž krizové a nouzové stavy může efektivně řešit členský (řekněme národní) stát. Lidé se v krizových situacích identifikují se svým státem, nikoliv s EU. Na EU je pak řídit procesy řešící problémy spojené s inovacemi, klimatickou krizí, kohezí nebo vzděláním. Tedy procesy, které se dají administrovat v rámci klidného demokratického provozu. Navíc když se rozhlédneme, jaké chyby při řešení koronakrize udělaly klíčové státy EU, které mají v EU rozhodující vliv, tak člověka nemůže nenapadnout, že by podobné chyby provedla i EU, pokud by zdravotnictví měla na starosti. Čili v našem případě bychom na tom velmi prodělali.

Je možné, že EU v období po koronakrizi projde určitou úpravou, která zohlední průběh krize a klíčovou roli jednotlivých členských států v ní. Rezervy EU nejsou v tom, že by byla nedostatečně integrovaná a že by snad měla mít i zdravotnictví ve své kompetenci, velký prostor se pro EU nabízí tam, kam nedosáhne síla národních států. Například vyřešit problém s WHO, která v této krizi selhala. Nebo vyřešit problém s Čínou, která se pomalu stává pravidelným dodavatelem vražedných virů pro svět. S Čínou je třeba velmi tvrdě z pozice EU začít jednat o vynucení efektivních změn hygienickýchh podmínek v Číně tak, aby se z Číny už podobné svinstvo nešířilo. A do té doby, než to Čína provede, se od ní isolovat. Dále by měla EU začít ostře reagovat na hnusnou politiku Ruska, které nám v době koronakrize šíří na našich sociálních sítích nepřátelské lži a propagandu a podlamuje tak naší bezpečnost. To jsou úkoly EU. Ne nám říkat, jak bojovat s koronavirem a kdy zavřít či otevřít hranice, ale tvrdě z pozice síly vymáhat věci, na které jednotlivé státy nestačí.



09. 04.

Odešel Zdeněk Jičínský

Jan Štern Přečteno 2325 krát Přidat komentář

Za minulého režimu prošel vývojem od dogmatického k reformnímu komunistovi, později podepsal Chartu 77 a stal se součástí politické opozice proti režimu. Do politiky se vrátil během Sametové revoluce. V politice byl vyznavačem nesentimentální a realistické politiky. Byl jedním z architektů legálního přechodu od komunistického režimu k demokracii. Hlavně jeho zásluhou byl přijat volební zákon založený na poměrném zastoupení. Byl jedním z těch, kdo prosadili právní kontinuitu s komunistickým režimem. Po rozpadu Občanského fóra přešel k sociální demokracii, kde působil až do smrti.


Osobně jsem Zdeňka znal, měl jsem ho rád a velice jsem si ho vážil. Byla to dle mého jedna z největších osobností naší politiky. I když jsem byl oproti němu na druhé straně názorového spektra, vždy jsem ho respektoval. Platilo pro něj to, že u opravdu chytrého člověka je jedno jestli je levičák nebo pravičák. Kdysi mi dal jako politickému benjamínkovi jednu zásadní radu: politika je založena na přesvědčování a nikoli na nařizování. Kolikrát jsem si na tento jeho postřeh později vzpomněl.

18. 03.

Hochštapleři a respirátory

Jan Štern Přečteno 3631 krát Přidat komentář

Následující řádky se nepíší lehce. Není totiž dobré v době války kritizovat velení. A my v pdstatě ve válce jsme. Jenže ono se to prostě nedá vydržet.

Kdyby vedení státu, které disponuje armádou kvalitně placených úředníků, kteří mají dost času přemýšlet, v lednu pochopilo, že coronavirus taky pravděpodobně dojde k nám, tak by udělalo to nejjednodušší, co se v té chvíli dalo udělat: nakoupilo by 10 milionů roušek a 1 milion respirátorů FFP3. Mělo by na to únor a polovinu března, než se coronavirus dostal i k nám. Po propuknutí epidemie u nás, tedy někdy v polovině března by velení státu nařídilo povinné nošení roušek mimo domov pod trestem pokuty několika desítek tisíc, a roušky by promptně rozdistribuovalo mezi obyvatelstvo. V tu samou dobu by rozdalo mezi lékaře, hasiče, policisty a prodavačky v potravinách ten milion respirátorů. Průběh epidemie by byl asi tak desetkrát menší než zažíváme a hlavně než zažijeme. dokonce si dovolím tvrdit, že by větší epidemie nenastala. A i kdyby bývala epidemie k nám nedorazila, tak by se nakoupené respirátory a roušky daly do státních hmotných rezerv, kde do té doby stejně chyběly. Takže by ani žádná škoda nenastala.

Opozice se koncem ledna dokonce vlády ptala, jak je naše země připravena na eventuelní coronakrizi u nás. Nedá se tedy říct, že by téma přípravenosti naší země na eventuelní epidemii ve veřejném prostoru nezaznělo. Vláda se o tom odmítla bavit.

Dovolím si otázku: je opravdu tak těžké v lednu letošního roku přijít na to, že epidemie dorazí i k nám a že respirátory a roušky jsou klíčovými nástroji pro obranu před ní? Je opravdu tak nesnadné domyslet si, že v polovině března už bude pozdě, protože respirátory a roušky budou chtít všechny státy a že v tu dobu bude téměř nemožné je včas sehnat? Myslím, že pro normálního člověka, který by disponoval průměrnými znalostmi o tom, jak virové pandemie fungují a měl by před sebou čínský příklad, by příjít na to, že má co nejrychlejí koupit roušky a všechny jimi v případě krize vybavit, byla hračka. Pro epidemii platí jednoduchá rovnice, když mají roušky všichni, nikdo nikoho nemůže nakazit. A doktoři a všichni další potřební by dokonce měli respirátory, takže by byli nenakazitelní.

Jsou jen dva typy lidí, kteří na tak jednoduchou věc nepřijdou. Jednak je to státní úředník, který nepřemýšlí, ale vykonává pouze úkony dle předpisů. Ten nemá šanci na tak zřejmě složitou věc přijít. Druhým typem takového člověka je politik - populista. Jednoho takového člověka máme v čele vlády. Tento týpek se do řešení coronakrize od začátku vehementně vložil, aby bylo jasné, že bez něj se to vyřešit nedá. Pominul pochopitelně, že by to chtělo nějaké respirátory, roušky a testovací zařízení. Konec konců jak by mu to mělo dojít, když jeho ministr zdravotnictví koncem února tvrdil, že ochranných pomůcek je dostatek. Když došel i k němu dotaz, kde mají vzít doktoři respirátory a roušky, tak se strašně rozčíli a řekl, že respirátory a roušky jsou, že ať mu zavolají, že jim je doveze. Žádné samozřejmě neměl, nebo když tak bagatelní množství, ale to mu vůbec nevadilo. O to víc denně hlásil, jaké další omezení nám s vládou připravil. O to nic, všechny ty zákazy a karanténa jsou samozřejmě nutné, protože když nejsou roušky a respirátory, tak nic jiného nepomůže.

Mám takové podezření, že od určité chvíle (tak od 8.března) velení státu dobře vědělo, že by lidé měli nosit roušky a že by jim to mělo být nařízeno. Jenže jak nařizovat nosit něco, co jsem zapomněl nakoupit, že. Tak se prostě lidi nechali chodit na veřejných místech a v práci bez roušek, což je největší příčinou toho, proč se virus tak šířil. Teprve když se zvedla ohledně respirátorů a roušek nevole lidí zdola, tak velení státu začalo doporučovat, aby lidé nosili roušky a aby si je začali sami vyrábět. Uvolnily se obchody galanterií, kde si lidé mohli koupit materiál pro roušky. To byl skutečně svérázný příspěvek České republiky ke světovému boji s coronavirem.

Nakonec ty nešťastné roušky a respirátory zřejmě časem doputují i do naší země. Prožijeme si ještě peklo, kterému jsme se mohli vyhnout, kdyby nám vládli normální lidé a ne hochštapleři. Jen jde o to na to nezapomenout při příštích volbách.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy