26. 01.

Naše domácí firmy jsou zaostalé, bez státní podpory inovací ve firmách se neobejdeme

Jan Štern Přečteno 2157 krát Přidat komentář

2.část rozhovoru pro Tiscali.cz

Co se dá dělat pro to, aby se zahladil, zmírnil konflikt mezi lokálem a globálem, který zmiňujete? Aby se dál nevyostřoval, protože můžeme sledovat, že různí politici ho naopak ještě víc hloubí a využívají ho k vlastním cílům.

Myslíte asi Trumpa nebo Zemana atd. Nemyslím si, že ho hloubí.

Třeba obchodní války mi přijdou vyloženě jako hloubení toho konfliktu.

Obchodní války jsou hloupost, ale co se týče Trumpa a voličů nebo Zemana a voličů, jsem pevně přesvědčený o tom, že se jim podařilo vystihnout něco, co cítí upřímně, zatímco liberální demokraté a globální lidé furt neumějí promluvit s lidem lokálu. Francis Fukuyama teď napsal skvělou knihu Identity, a v ní popsal, proč Trump vyhrál. Říká, že dnešní člověk, volič Trumpa, cítí ekonomický nedostatek nikoliv jako bídu, ale jako ztrátu identity, jako ponížení.
Ekonomickou trýzeň unese, má méně, má horší auto. To není podstatné. Podstatné je, že se tím cítí ponížen a znejistěn, což je strašné. Neví, kdo je, ztrácí svoji identitu a nemůže najít svoje místo ve světě. A Trump, Zeman, tihle politici jsou lidé, kteří mu nějaké místo nabízejí, místo, kde mu říkají: ‘Ty máš cenu, chlape, ty jseš Američan, na tobě to vždycky stálo. My se o tebe opřeme, protože ty jsi byl vždycky dobrej.’
Vracejí mu sebevědomí, důstojnost, a proto tak vyhrávají. A proto liberálně demokratická elita, třeba naše, neuspěje, dokud se nenaučí oslovit toho uraženého a poníženého člověka, který se ztratil ve světě, který v něm nenachází své místo a cítí se méněcenný, špatně placený, přehlížený, když je nezaměstnaný. Byl jste někdy na úřadě práce? Víte, jak tam s vámi jednají? Co to je být nezaměstnaný? Co vám ten stát provede? Jak hnusně s vámi zachází úřad práce? To je něco strašného.
Ten člověk je opuštěn, ponížen, znejistěn a najednou přijde Zeman nebo i Babiš a řekne: Ne, chlape, ty máš cenu, pojď. A nabídne mu populistický, hloupý program, ale aspoň něco. Kdežto liberální demokraté mu říkají: Snaž se, chlape, musíš vzít svůj osud do vlastních rukou, záleží jenom na tobě, na tvé iniciativě. Jsme ve svobodné zemi, využij těch svobod. A jakých svobod má využít? Potácí se, potřebuje pomoct, a ne svobody, potřebuje pomáhat.

Jakou identitu by mu mohli liberální demokraté nabídnout? Pomáhat mu, to naopak může jeho sebevědomí ještě shodit.

Ti, kteří využívají populismus nebo nacionalismus, je mají po ruce, mají tradici, dá se na ni navázat, kdežto liberální demokraté to mají těžší, protože musí vymyslet něco nového.

Co mohou lidem nabídnout, zvlášť když být v současném systému úspěšný vyžaduje velké schopnosti, a je otázka, zda to celá populace dokáže?

Nedokáže. Všichni nemůžou být úspěšní, ale všichni můžou být součástí něčeho. Jan Hanč kdysi ve svých pamětech napsal, že únor 1948 přišel proto, že úspěšní zapomněli na neúspěšné, a nám se děje něco podobného. Úspěch jako jediná metoda, jak se zapojit do systému, znamená, že se počítá jen ten, kdo je úspěšný. Jenom ten má hodnotu, jenom ten existuje. To je strašné omezení, ten člověk se tam nevejde. Musíte najít místo i pro neúspěšné, musíte vyjít z toho, v čem je jejich hodnota a kdy jsou součástí společnosti, aby podmínkou nebyl úspěch.
A teď lidé hledají, v kterém kolektivu chtějí být. Člověk nemůže existovat, aniž by patřil do kolektivu, nemůže být jenom v rodině, to ho zničí. První, co se mu nabízí, je národ. My mu ale nabízíme Evropskou unii, to je něco vzdáleného, k tomu nemá vztah. Chce Čechy. A kdo mu nabízí Čechy jako národ, kdo mu nabízí ‘pojď, budeme dělat vojenskou službu, budeme ochotní tu zemi bránit, něco pro ni uděláme’? Kdo říká tyhle věci? Říkají to jenom lidé, které máme za nácky, ale já si myslím, že to mají říkat také liberální demokraté.

A co má být to pojítko?

Národ.

Národ?

Národ. Není jiného zbytí, než se vrátit k osvědčenému, ne pitomému nacionalismu, ale vlastenectví. Lidem na jejich zemi musí záležet. Musí být na ni hrdí. Když tady vyjede nějaký nový Baťa, všichni na to musí být pyšní. Osobně jsem pyšný na produkty Škodovky. Strašně mě těší, že Superb dává na zadek Passatu, a přál bych si, aby to všichni cítili podobně.

Je to něco, na co máme být hrdí? Třeba ekonom Milan Zelený říká, že to není naše, nemáme s tím co dělat, je to Němců, ne Čechů. Mohou tam pracovat, ale nemají k tomu žádná vlastnická práva. Tohle tak nevnímáte?

Není to naše, ale je to speciální případ a boleslavská Škodovka je napůl naše. Děláme to s Němci, jde nám to s nimi, jde nám to líp, než Němcům samotným. Jsme lepší než domácí Volkswagen, Passat a Golf. Octavia a Superb jim dávají na zadek, kam se podíváte, protože jsme s Němci dohromady strašně dobří, a to mě těší.
Samozřejmě, Zelený má pravdu v tom, a upozorňuje na to třeba agentura Bloomberg nebo OECD, že máme strašně málo domácích firem, které mají high-tech technologie, které mají vůbec high-tech výrobu, které jsou vyspělé. Domácí firmy máme hrozně zaostalé. To je naše strašná slabina a do budoucna nás to podlamuje. To je jiná věc, na to samozřejmě nemůžu být pyšný.
Vlastenectví je nezbytný rámec, kterým dostanete do hry většinu lidí. Protože když ho odmítnete, řeknete: jsme svět individuí odpovědných sami za sebe, máme svobodu a realizujme se. Děláte to jenom pro ty globální, a těch zase není tolik. To je filozofie dobrá pro člověka, který je kompatibilní s Evropskou unií, který může být tady, v Anglii a v Německu a všude najde práci, ale kolik je takových lidí? Většina lidí najde práci zase jenom tady a ani nechce jít někam jinam.
Cítí sounáležitost se svou zemí, mají rádi její krajinu, a to je to, co je může spojit do nějakého kolektivu, ve kterém mají hodnotu a identitu. Nemůžeme nechat 50 procent lidí zažívat ztrátu identity, a to se děje. Proto Zeman. A proto, pokud po Zemanovi přijde někdo jako Zeman, zase to vyhraje. Jestli si někdo myslí, že vyhraje liberálně demokratický kandidát bez toho, aby změnil rétoriku a přístup k obyčejným lidem, je na omylu.

Když říkáte, pokud přijde někdo jako Zeman. Třeba Václav Klaus mladší je někdo jako Zeman, nebo to je něco jiného?

To je karikatura. To ne. Klaus starší, to je podobný typ. A ten už je na to starý. Teda doufám, ale kdyby do toho šel, vyhraje to.

A vy tady vidíte někoho typu Zemana?

Ne. Při všem, co bych teď o něm mohl říct kritického, ale znám ho od roku 1990 a svým způsobem jsme kdysi byli kamarádi, Zeman je velký politik, který vedl velmi úspěšnou vládu, během opoziční smlouvy privatizoval banky, zvedl nahoru hospodářství, zavedl řád do státní sféry. Je to politik, který má za sebou výsledky. To, že se potom jako prezident zbláznil, je jiná věc.
Se Zemanem srovnatelná postava není, ale vyroste. Příležitost vždycky přináší novou postavu do hry. Doufejme však, že se do té doby vzpamatují liberálně demokratičtí politici a síly, a hlavně se naučí oslovit voliče Miloše Zemana. To je strašně důležité.

Jak těžké je v současné době u nás zakládat novou politickou stranu?

Strašně, strašně těžké, všichni se vám smějí, nadávají vám. Při sběru podpisů nám polovina lidí řekla, že nám to nepodepíšou. Buď proto, že politika je nezajímá, poněvadž je to svinstvo, anebo proto, že to rozmělníme a poškodíme demokratické síly atd. Je to strašně těžký proces a je to opravdu náročné.
Samozřejmě census pět procent, abyste se dostal do sněmovny, je šílený. To je šílený vynález kohosi, Zdeňka Jičínského, blahé paměti. To je velká zábrana tomu, aby se politický systém oživil, aby do toho rybníku přišel nový produkt. My jsme nový produkt, ale je hrozně těžké ho zavádět.

A vy jste neuvažovali o tom se s někým spojit, k někomu se přidat? Přišlo vám, že není jiná možnost, než založit novou politickou stranu?

Mou hlavní ideou je, respektive ne mojí, ale OECD to doporučuje, Evropská unie to doporučuje, všichni čelní ekonomové to doporučují, že stát musí podporovat inovace soukromých firem, znovu stát musí masivně podporovat inovace soukromých firem. Bez toho se malé státy vůbec neobejdou, neškrtnou si, protože technologie jsou totálně v rukou nadnárodních korporací a malé a střední firmy, kterých je v malém státu drtivá většina, si neškrtnou, nemají šanci bez podpory státu.
S tímhle požadavkem jsem obíhal, nebudu říkat koho, kdy, jak, obíhal jsem skoro všechny. Buď mi řekli, že to deformuje trh, nebo že to je hloupost, nebo mi neřekli nic. Zjistil jsem, že jestli chceš toto prosazovat, musíš založit politickou stranu. Tak jsem sepsal program, oslovil jsem skupinu mladých lidí, pětatřicet let, dravých, energických, chytrých, praktických kluků a holek, rychlých, kteří si to přečetli a za deset minut řekli: To je dobrý, jdeme do toho. A založili jsme politickou stranu. Teď k otázce spojení…

To se třeba nabízí ve volbách do Evropského parlamentu, ve kterých chcete kandidovat. Tam je to spojování jednodušší, protože v evropských volbách se u koalic nezvětšuje hranice pro vstup.

U Evropského parlamentu, tam to vůbec není podstatné, to nejsou podstatné volby. Omlouvám se, ale podstatný je náš parlament, Poslanecká sněmovna.

Ale chcete v nich tedy kandidovat?

Chceme, chceme, ale naším hlavním cílem je Poslanecká sněmovna, tam se změní zem. A tam přijdeme s konceptem spojení středových politických sil, protože jsme středová politická síla, nejsme ani napravo, ani nalevo. Inovace jsou vlevo, vpravo? Nevím. Jsme středová strana v tom smyslu, že nejsme ideologicky zaujatí, ani doprava, ani doleva. Nechceme ani volnou ruku trhu, ta neřeší všechno, opravdu ne. To absolutně odmítáme. A nechceme jenom sociální benefity jako levice, aniž by se hledělo na to, kde se na ně vydělá. To je nám taky absolutně cizí.
Naším přirozeným spojencem jsou středové politické síly: TOP 09, STAN, KDU-ČSL. S velkou pravděpodobností je oslovíme ke spojení, k nějaké formě, ne k integraci. To je blbost, politické strany nelze integrovat, protože jsou to subjekty, které mají svou identitu. To nejde, ale jde udělat něco, co kdysi měla Čtyřkoalice, kdy čtyři strany tehdy vytvořily volební koalici a tlačily před sebou společný projekt. A kdyby to tehdy lidovci nerozsekali, Čtyřkoalice by vyhrála volby. Měla okolo třiceti procent v preferencích těsně před volbami.
Mohl bych dlouho vyprávět o tom, jak to pan Kalousek rozmlátil a lidi za ním, celá ta struktura, ale model Čtyřkoalice nám přijde nosný, ovšem musí to mít program. Mě vždycky rozesmává, když lidé vyzývají politické strany STAN, TOP 09 atd., aby se spojily, ale když se spojí, stejně to nikam nepovede.
Stejně je budou volit ti samí, kteří by je volili. Potřebují další voliče, a ty osloví jenom, když řeknou, co se zemí udělají, jak ji zlepší, kam ji povedou, jakou mají vizi. A protože my vizi máme, silnou vizi, nabídneme jim drze naši vizi a budeme s velkým respektem k nim a pokorou je přesvědčovat, aby o tom uvažovali.

Ve chvíli, kdy v minulých sněmovních volbách nebyli schopni společně kandidovat ani lidovci a hnutí STAN, není trochu utopie, že by se dalo dohromady ještě víc stran? Přece jen mi připadá, že si hodně hrají na svém písečku a nechtějí podstupovat riziko. Čím víc subjektů se dá dohromady, tím to bude náročnější.

Ano, tato skeptická otázka je namístě a je otázka, jak to dopadne, ale furt říkám, že platí tato nerovnost: jeden krát patnáct je víc než tři krát pět. Když to ty strany dají na kupu, přidají k tomu srozumitelný, praktický program, renovaci země, její nakopnutí, ať oni dají svoje nápady, my dáme svoje nápady, tak určitě jeden krát patnáct je v tom volebním systému víc než tři krát pět. Dokonce je to dvakrát tolik.
Tři krát pět máte, nevím kolik poslanců… dvacet. A za jeden krát patnáct jich můžete mít čtyřicet. Volební systém je bohužel takový, přepočet na mandáty vychází takhle šíleně. Pořád doufám v to, že bude hrát roli racionalita, a potom pud sebezáchovy. Z těch tří stran dvě spadnou pod pět procent. To vidíte z těch čísel, nepřežijí. A proč by na tom trvaly, když je to beznadějný boj, který vedou? Naopak to volební spojení dává smysl, a pak po volbách se uvidí, co dál. Jestli nadále pojedou jako čtyřkoalice, nebo větší koalice, nebo jestli se rozdělí, ale na volební výsledek se musí spojit.

Vaše iČesko hodně zdůrazňuje inovace, modernizaci, slibujete dohnat Německo. Proč by se to mělo povést vám, když se to za posledních třicet let nepovedlo žádné z politických stran? Dokonce když se podíváte na hnutí ANO a Andreje Babiše, minimálně na papíře ve své knížce O čem sním, když náhodou spím to má sepsané podobně jako vy.

Jsou to jednoduchá čísla. Program, který nabízíme, říká, že se vytvoří dotační systém, který do výzkumu a vývoje soukromých firem nalije okolo čtyřiceti miliard ročně formou pobídek. Dneska jde do výzkumu a vývoje v naší ekonomice v soukromých firmách něco pod dvě procenta hrubého domácího produktu. To je úplně klíčový ukazatel, který vám říká, jak technicky vyspělá je daná země. Technika, technická vyspělost vede k vyšší produktivitě práce a produktivita práce vede k blahobytu.
To je úplně jasná linka. Když je země zaostalá, jako je podle Bloombergu zaostalá naše země, bude neproduktivní a nikam to nepovede. Soukromý sektor ve výzkumu a vývoji budeme dotovat každý rok minimálně čtyřiceti miliardami. Dvě procenta, která do výzkumu a vývoje jdou, to je asi devadesát miliard. Abychom to zvedli na tři procenta, potřebujeme se dostat na 135 miliard. Takže 90 miliard tam je, 40 miliard dodáme, když to systém absorbuje, na 130 miliard se dostaneme.
Dotací, pobídkovým systémem naši zemi okamžitě nakopneme, aspoň ekonomicky vyjádřeno, na úroveň tří procent HDP, což je úroveň zemí, jako je Německo, Japonsko, Spojené státy, Švédsko, Finsko. Země, kterým říkám rakety, Jižní Korea a Izrael, mají čtyři procenta. Naším cílem by mělo být ne dvě, ale čtyři procenta, protože jsme malá země, můžeme si daleko víc dovolit nakopnout růst v technologii.
Andrej Babiš už to pochopil. Napsal článek do Lidových novin, kde uvedl, že výzkum a inovace je základem prosperity státu, a v podstatě do něj opsal náš program. Napsal, že dáváme dvě procenta HDP do výzkumu a vývoje a že cílí na to, že během pěti let bychom se mohli dostat na 2,5 procenta. To je úplná legrace, tam budeme tak jako tak. Musíme se dostat na tři procenta hned. Musíme hned příští rok dát čtyřicet miliard do výzkumu a vývoje přes Technologickou agenturu České republiky, nebo přes ministerstvo průmyslu.
Musíme nakopnout ekonomiku způsobem, který je nejúčinnější: technologií. Když porostou technologie, poroste produktivita práce. Když poroste produktivita práce, poroste životní úroveň. Německo má dnes růst 1,5 procenta, když porosteme pět procent, což při takovém nakopnutí technického vývoje, o kterém mluvím, je velmi reálné, Německo doženeme do deseti let. To je něco fantastického, Anglii, Francii máme tímto způsobem během pěti let. Kdy se nám snilo o tom, že bychom byli na úrovni Anglie a Francie? Dneska všichni jezdí do Anglie pracovat, pak budou jezdit Angličané k nám.

Zeptám se ještě jinak. Kdyby to Andrej Babiš dobře opsal, pochopil a vstřebal, neměl byste důvod vstupovat do politiky?

Myslím si, že to říká jenom proto, aby obsadil nějakou ideologickou pozici a měl i inovaci. V reálu naše vláda plánuje dát do roku 2020 do výzkumu a vývoje soukromých firem asi zhruba jednu miliardu ročně. To je sranda, potřebujeme tam dostat čtyřicet miliard, ne jednu. Čili reálné kroky vlády jsou takové. To, že napíše článek, vůbec nic neznamená. K činu je pak ještě strašně daleko.

21. 01.

JAK PORAZIT ZEMANA S BABIŠEM

Jan Štern Přečteno 3909 krát Přidat komentář

V posledních volbách získaly populistické a extrémistické strany (ANO, SPD a KSČM) 115 mandátů, což se rovnalo téměř ústavní většině. Bylo to drtivé vítězství politických sil zpochybňujících nebo dokonce odmítajících stávající liberálně demokratický politický systém. Následné vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách jenom potvrdilo nadvládu těchto politických sil. Přitom nelze říci, že by tradiční demokratické politické strany nějak podcenily svého soupeře. Dá se říci, že do politického souboje vložily všechny své síly a na jejich podporu silně vystoupila občanská společnost, která se mohutným způsobem mobilizovala. Ale marně, politická prohra liberálně demokratických sil byla přesvědčivá.

Poražené politické strany a občanská společnost se s porážku nesmířily. Trestně stíhaný premiér se stal předmětem opovržení a odmítání, které občanská společnost projevovala na opakovaných demonstracích. Ovšem s nulovým či dokonce negativním výsledkem, co se týče voličských preferencí, Ty nejenže neklesaly, ale naopak Babišovu hnutí stouply. Jako se na jedné straně semkly liberálně demokratické síly, tak se i na druhé straně mobilizovaly síly populismu a extrémismu. Jakoby se politika v naší zemi odehrávala na dvou různých pódiích s dvěma různými obecenstvy. Respektive jakoby Zemanovi a Babišovi voliči žili jaksi mimo základní hodnoty a priority liberálně demokratického systému, jako by je hodnoty v podobě garance lidských práv a vlády zákona neoslovovaly. Jako by se necítili být součástí tohoto světa, jakoby se naopak cítili být odstrčeni, podváděni a vyloučeni tímto světem, který k nim dle jejich mínění necítí respekt.

Podle statistik dvě třetiny pracujících u nás nedosáhnou na průměrný plat. To je ekonomická nerovnost daná objektivními tržními podmínkami, s níž se dle mínění liberálně demokratické politické reprezentace musí dotyční smířit. A pracovat na sobě, vzdělávat se, lépe pracovat, hledat lepší job a prostě se snažit nějak svojí situaci změnit. Jenže, jak píše Fukuyama ve své knize Identita „bolest z chudoby je často daleko více pociťována jako ztráta důstojnosti“. Nebo jako pokles osobní hodnoty pro ostatní, pro společnost. Hmotná nouze je jednotlivci často vnímána nikoli jako ekonomické strádání, ale spíše jako ztráta identity. Společnost na tyto podprůměrně placené kašle nebo maximálně předstírá snahu jejich situaci nějak zlepšit. Avšak i dobře míněné sociální podpory (na bydlení, na děti, na vzdělání) nemohou vykompenzovat ponížení, které tito lidé zažívají. Žijeme dnes ve světě, kdy se hodnota člověka pro společnost odvíjí téměř výlučně od toho, jaký má výdělek. Tito lidé si pak kladou otázku, opravdu jsem tak bezcenný, opravdu jsem tak ubohý? Připočtěme k tomu velkou míru arogance a šikany ve firmách vůči těmto nízko placeným lidem a vyjde nám z toho značná frustrace, jež zasahuje velkou část společnosti.

Tito „bezcenní“ lidé si kladou otázku, co jsou vlastně zač. Proč jsou tak bezcenní, jaká je jejich identita, kam patří, komu na nich kromě blízkých záleží. A hledají spřízněné duše, další lidi, kteří jsou na tom jako oni. Politické strany, politici, elity je dávno opustili, mají pro ně univerzální odpověď: v liberálně demokratickém systému se každý musí postarat sám o sebe, musí být iniciativní, musí vzít odpovědnost za svůj život vzít do vlastních rukou. To mu říkají ti zprava. Ti zleva ho odkážou na sociální dávky, které sice o něco zlepší jeho ekonomickou situaci, ale ponížení zůstává. Navíc k sociálním dávkám se musí propracovat mlýnem příslušných institucí a úřadů práce, kde ho čeká arogance, lhostejnost a nezájem.

Tito lidé, jako ostatně nikdo, se nemohou smířit s tím, že by byli tak bezcenní a prázdní, jak jim to naznačuje ekonomika, společnost a její instituce. Naopak (abychom parafrázovali Fukuyamu) postupně stále více věří tomu, že mají autentické vnitřní já, které není světem uznáno, což mu naznačuje, že celá vnější společnost může být falešná a represivní. To je logický závěr, k němuž zákonitě uražení a ponížení dojdou, nemají-li se smířit s tím, že jsou méněcenní. Zaměřují se pak na přirozenou potřebu uznání své důstojnosti, k čemuž si vytvářejí vlastní jazyk pro vyjádření vzdoru, který vybuchuje, když takové uznání nepřichází.


Jak dále píše Fukuyama proces sebeuvědomění uražených a ponížených významně akcelerovala sociální média, která mezi sebou spojila podobné lidi a osvobodila je od geografické omezenosti, dovolila jim komunikovat s lidmi podobných názorů a osudů a současně je oddělit od názorů, které se jim nelíbily. Ve většině tradičních komunit propojených tváří v tvář by byl počet lidí, kteří sdílejí podobné hodnoty a teorie vysvětlující jejich situaci, velmi omezený, zatímco on-line bylo možné objevit tisíce až statisíce spoluvěřících. Tradiční papírová média ztratila v očích „bezcenných“ svojí autoritu, což usnadnilo šíření všech možných informací, fám i falešných zpráv včetně cíleného úsilí o pošpinění politických oponentů. Anonymita sociálních sítí odstranila dosavadní omezení týkající se zdvořilosti, takže se do sociálních sítí vylily kýble špíny vůči názorovým oponentům. Toto bylo základem procesu, v němž vznikaly nové identity prostřednictvím on-line komunit.


Obecně se dá říci, že současný globální svět narušuje stávají život nekonečným proudem změn, otvíráním nových možností, které předtím neexistovaly. Řada myslitelů charakterizuje dnešní dobu jako tekutou, pohyblivou a neuchopitelnou. Svoboda a stupeň volby, které nabízí dnešní liberální společnost, nejsou velkou částí společnosti vnímány jako nové šance, jako výzvy, ale naopak jako ohrožení jejich tradičního života, jejich domova, jejich prostředí, na něž byli po generace zvyklí. Velkou část společnosti tato nově nabytá volnost zanechává nešťastné, opuštěné a odpojené od světa, který se jim svojí tekutostí odcizuje. Narůstá fenomén nostalgie po komunitě a struktuře života, který ti „bezcenní“ a opuštění ztratili. Za minulého režimu byl populární zlidovělý spirituál, který se zpíval po hospodách:
Vraťte nám naší víru,
byla pro nás dobrá dost.
Byla dobrá pro mýho fotra,
bude pro nás dobrá dost.
Tehdy se tím mínilo, jděte někam s ideologií, vraťte nám obyčejnou slušnost, která nám dřív bohatě stačila k životu. Dnes bychom slovo víra mohli vyměnit za způsob život nebo domov. Člověk není bez vlastní identity, bez uznání a respektu společnosti, bez pocitu, že k něčemu nadosobnímu náleží, téměř nic. Takový člověk je člověkem bez skutečného domova, protože domov je místo, kam člověk patří, kde je vítán, kde je uznáván, kde se o něm minimálně ví. Velká část společnosti má pocit, že je neviditelná, že jí nikdo nevnímá, leda jako problém a obtíž. Nedivme se jí tedy, že v reakci na to vnímá náš liberálně demokratický režim podobně: jako problém a obtíž. Nedivme se, že hledá a často i nachází řešení mimo tento systém u falešných proroků, kteří jim říkají, že byli zrazeni a znevažováni stávajícím společenským řádem a nabídnou jim členství v takových společenstvích, které plně bude chápat jejich identitu a plně uznávat jejich hodnotu

Babišovi a Zemanovi se podařilo uražené a ponížené oslovit, projevit pochopení pro jejich situaci a dát jim naději, že se společnost začne k nim chovat s respektem. Současně s tím ale také zpochybnili a sklouzli mimo pravidla liberálně demokratického systému. Pokud chceme Babiše a Zemana porazit, pak musíme udělat totéž ale s tím rozdílem, že tak učiníme na bázi liberální demokracie.

19. 01.

Žádný geniální jedinec dnes velkou firmu neuřídí

Jan Štern Přečteno 2201 krát Přidat komentář

Rozhovor pro Tiscali.cz - 1.část

• V Manifestu inovativního státu píšete, že v globalizovaném světě vedle sebe existují lidé, kteří se v nových podmínkách umějí pohybovat, a na druhé straně lidé, kteří ztrácejí a neumějí se prosadit. Dá se s tím něco dělat, nebo je to věc, se kterou se musíme smířit, kdy globalizace zkrátka bude generovat vítěze a poražené?
To je úplně klíčová otázka. Ve své knize Technokratismus jsem ten problém pojal do větší hloubky. Globální ekonomický systém jsem tam vydefinoval jako systém velkých, nadnárodních korporací, které fungují tak, že dominují každá svému odvětví v nějakém oligopolním systému.
To znamená, že ve všech klíčových odvětvích, jako je automobilismus, počítače, televize, pračky, ledničky, myčky atd., existuje oligopol velkých nadnárodních korporací, které fungují tak, že si nejdou vzájemně po krku. Fungují s takovým nevyřčeným vzájemným respektem. Nevedou žádné cenové války apod. Mají rozdělené trhy a ekonomika je klidná. Všimněte si, že nemáme, co bývalo dřív, že každých šest let byla krize a pak následoval růst, konjunktura a pak zase recese, krize.

• To, že globální ekonomický systém je takhle odolný vůči výkyvům a periodickému střídání krizí, je podle vás dané oligopolem? Tím, že vytváří stabilitu?
To je dáno tím, že velké firmy negenerují na prvním místě zisk, ale svoji stabilitu. To je jejich maxima. Chtějí udržitelný vlastní rozvoj, a ne za každou cenu generovat maximální zisk. V tom jdou jaksi proti vůli akcionářů, ale velké firmy řídí velká manažerská struktura, která má trochu jiné zájmy než akumulovat zisk. To je na velkou diskuzi.

• A manažerská struktura není odměňovaná podle toho, jaké má ekonomické výsledky? Není to tak, že manažeři mají prémie a bonusy právě na základě toho, jestli akcionářům přinášejí zisk? To už neplatí?
Úplně špičkoví manažeři… ano, ti jsou v podstatě na lodi s akcionáři. Ale technostruktura, jak to nazývá John Kenneth Galbraith, a já jsem to převzal, to znamená management a administrátor řízení firmy, to je kolektiv, který není bonusovaný tím, jak roste cena akcií firmy.
Mají normálně stabilní platy a svoji perspektivu nevidí v tom, že by si koupili jachtu, ale v tom, že se seberealizují a že dělají tvůrčí práci a něco, co má z jejich pohledu smysl. Fungují jako kolektiv, žádnou firmu neřídí jedinec. Žádní geniální jedinci to neuřídí.

• To určitě, ale když sám říkáte, že top management je na stejné lodi jako akcionáři, tak vlastnictví není úplně oddělené od řízení,
protože je tady úzká vrstva manažerů, která mezi nimi vytváří most a skrz kterou akcionáři mohou generovat řízení pomocí prémií a odměn.
Je to souboj dvou tendencí. Jedna je vydojit z toho zisk, což se děje, a poslední kniha Mariany Mazzucatové o finančním kapitálu přesně popisuje, jakým způsobem v Americe a Anglii, dvou největších finančně globálních systémech, finanční kapitál dojí firmy a podlamuje jejich budoucnost. Každé dojení znamená, že nemyslíte na budoucnost. To jsou krátkodobé zisky a dividendy. Maximalizace dividend vždycky vede k tomu, že podlomíte firmu. A management v širším slova smyslu se tomu brání, protože kope za firmu jako celek a za její dlouhodobou stabilitu.
To jsou dva vlivy, které do toho vstupují, a já sám neumím určit, jak je který v současné situaci silný. Ale objektivní je, že je lepší, když firmy nejsou dojené, když se to nechá na vůli technostruktur a když dbají na dlouhodobou udržitelnost. To, co je pro firmy klíčové, je technický rozvoj. Nemaximalizují zisk, maximalizují technický rozvoj.
Všimněte si, že každý produkt stojí už dvacet let stejně, auto, mobil, televize. Jenomže když se podíváte na mobil z roku 1995 a na mobil dneska, je to rozdíl světů. To už není ani mobil, to, co býval. A stojí to stejně, jmenuje se to stejně. Firmy chtějí v principu ne dojit zisky, ale technickým rozvojem udržet svoji stabilitu v globální ekonomice.
Vyprázdněné vlastnictví a finanční gambleři

• Zaujal mě pojem technostruktura a vůbec to, že je to, říkáte, vrstva, možná i společenství nebo komunita. Kde se tam bere ta loajalita, touha soustředit se na zájem firmy, na její dlouhodobý rozvoj? Klasické teorie říkají, že ve chvíli, kdy firma není moje, já nic, já muzikant. Tak kde se to tam bere?
Profesní zájem. Je to profesionalita. Profesionalita je něco, co je nad ziskem, nad platem, nad vším. Když jsem profesionál, záleží mi na mé práci tolik, že ani nehledím na to, kolik za ni zrovna mám. To tito lidé moc neřeší, to nejsou lidé jachet. To jsou normální lidé, kteří ale dělají strašně zajímavou práci v kolektivu, technokratickou práci, samozřejmě, ale tvůrčí.
Dneska private equity fondy, to znamená fondy najaté velkými penzijními fondy, které se vždycky ujímají vlády nad nějakou firmou a snaží se ji zhodnotit a pak ji prodat, postupují tak, že začínají prodávat z firmy to, co není výdělečné, a tím ji očišťují. Zvedají rating, zvedají cenu akcie, protože firma je bonitnější, a za pět let ji prodají. Prodají ovšem mrzáka.
Firma je zmrzačená. Ten, kdo ji kupuje, to neví, protože kupuje bonitně výbornou firmu, která na akciovém trhu má obrovské hodnoty, a on neví, že kupuje podlomeného mrzáka, který za pět let možná chcípne. Profesionál, který pracuje uvnitř ve firmě, to se zoufalstvím sleduje a snaží se tomu bránit, protože je to proti jeho profesionální cti se na něčem takovém podílet.
Podívejte se na většinu amerických filmů z prostředí velkých firem. Vždycky tam máte souboj drsného finančního kapitalisty a takového toho srdcaře ve firmě, který ji brání a říká: "Vždyť jsme přece vždycky vyráběli ty náklaďáky, proč bychom teď měli výrobu přesunout někam jinam?" A oni říkají: "No, protože to je výhodné." Máte o tom spoustu filmů, to není náhoda. Ten boj se tam odehrává a zdroj toho odporu je v profesionalitě: Jsem takový profík, že než abych se na tom podílel, půjdu do jiné firmy, kde takové věci nedělají.

• Z toho, co říkáte, to na mě ale trochu působí, jako kdyby důraz na profesionalitu byl nyní mnohem větší než v klasickém kapitalismu, kde jim do toho moc kecal vlastník, kdežto teď mají větší volnost.
V klasickém kapitalismu podnikatel žil a umíral s podnikem. Když podnik krachoval, třetina továrníků se zastřelila. To bylo úplně normální. Jděte na film Země zaslíbená od Wajdy, kde je právě popsaný hospodářský krach, co to s kapitalisty dělalo. Firma byla jejich život. Takový kapitalismus mám rád, to byl kapitalismus podnikatelský, kde firmu řídil srdcař - majitel, kterého nenapadlo ji vydojovat, který byl asketa. Neutrácel nesmyslné prachy za luxusní spotřebu, ale všechno rval zpátky do firmy, protože to byl jeho život.To skončilo, to je éra klasického kapitalismu. Přišla éra finančního kapitalismu, kde firmy nejsou založené na podnikatelském principu. Firmy jsou takzvané veřejné vlastnictví, čili akciové vlastnictví. Jsou vlastněny akcionáři, kteří je třeba vlastní jednu miliontinu sekundy.
Dneska přes počítače takový akcionář vlastní firmy, které projdou jeho vlastnictvím v řádech sekund nebo tisícin sekund, než o tisícinu vyroste cena a on to rychle prodá. To nejsou vlastníci, to jsou jenom akcionáři, kteří svým způsobem parazitují na ekonomickém pohybu. Dojí z toho peníze, ale k firmě nemají žádný vztah, nerozumějí, nevědí, co se tam děje a nemůžou to vědět.

• A není to tak, že vedle těchto lidí, což, jak říkáte, nejsou vlastníci, to jsou, dalo by se říct, spekulanti…
Gambleři, finanční gambleři.

• ...stále existuje vrstva akcionářů i ve velkých společnostech, kteří mají významný balík akcií, drží je dlouhodobě a mají třeba také zastoupení v představenstvu. Takže to není tak, že by vlastníci, akcionáři, kteří by vykonávali vlastnická práva, zmizeli a byli jenom spekulanti? Často někdo mívá kontrolní balík akcií.
Určitě to tak je, ne, to tak je. To je realita. Nicméně i ten, kdo má kontrolní balík akcií, firmě upřímně nerozumí. Není schopen ji řídit, protože řídit může jenom kolektiv, to stejně nemůže dělat jeden člověk, natož člověk, který v ní vůbec není, který kouká jenom, jak se hýbou akcie, kterého nic jiného nezajímá. To musíte být uvnitř.
Dělám dvacet let v České televizi, což je veliká korporace, a řídí ji kolektiv, žádný generální ředitel, kolektiv. Ten není schopen rozhodnout, aniž by mu podřízení připravili veškeré podklady atd. Každé rozhodnutí je komplex analýz, které dohromady tvoří syntézu rozhodnutí. To je objektivní charakter moderní výroby, moderní společnosti. Čili kolektiv je ten hrdina, ne jedinec a kolektiv žije ve firmě, jsou to manažeři, ekonomové, marketéři, analytici, experti, vývojáři, administrátoři.

• A to se podle vás změnilo oproti klasickému kapitalismu? Tehdy tam také existoval kolektiv, nebyl jenom vlastník. Bylo tam víc lidí, kteří fungovali na každodenní úrovni. To se proměnilo nebo je to pořád stejné?
Úplně zásadně, to je největší revoluce, která se odehrála. Když vyjel Ford se svým prvním autem v roce, nevím, 1905, objednal si v ocelárně plechy, v dílně sestavili motor a vyjel s prvním prototypem. A trvalo to třeba čtrnáct dní, a pak začala výroba.
Dnes, když máte vyjet s novým superbem nebo passatem nebo fordem, je to pět let práce týmu, který zjišťuje technologické parametry, vývojové, výtvarné, surovinové, jak to bude vypadat, jestli bude buď nafta, benzín, nebo elektrika, jaký je vkus, jaké jsou trhy, jak se bude vyvíjet poptávka, jak se vyvíjejí ostatní firmy, co dělají ostatní. A když vyjedou s prototypem, je na tom práce tisíců, desetitisíců lidí, kteří připraví nový systém výroby, který navěsí na prototyp a rozjedou montážní linku a nemůžou si vůbec dovolit, aby to zkrachovalo.
Ford to v roce 1905 dal na trh a nevěděl, jestli uspěje, nebo neuspěje. V dnešní době to není možné. Dneska, když dá Ford na trh nové Mondeo, ví velmi dobře, na 90 procent, kolik toho kde prodá a za kolik. Je to už plánovitý systém. To je ten oligopol. Oligopol vám zachovává minimální konkurenci, ale umožňuje vám do určité míry plánovat - a dnešní technologicky strašně složitá výroba vyžaduje plánování. Bez něj by se to celé položilo, a protože se plánuje, nejsou krize.

• Měl jsem dojem, že jste trochu vyzdvihoval to, že ve firmách jsou teď víc provázané, fungující kolektivy, a jenom mě zajímalo, jestli to tedy dřív tolik nebylo nebo proč nyní existuje ta technokratická vrstva. Ti lidé tam museli být i předtím, v čem je rozdíl?
Rozdíl je v tom, že dřív ten vztah byl čistě finanční. Člověk pociťoval práci jako obtíž, jako trudnou a namáhavou věc, a těšil se, až bude z práce venku, a jediné, co ho zajímalo, bylo, kolik za to dostane. To je kapitalismus 19. století. Kapitalismus 21. století je kapitalismus lidí, kteří se identifikují se svojí prací, kteří se adaptují na firmu, kteří pracují, kooperují, strašně rádi kooperují, v kolektivech, kterým na práci záleží, protože se v ní seberealizují, zpředmětňují.
Pro ně je seberealizace důležitější než plat, plat je víceméně daný. Když jste někde vývojář, marketér nebo ekonom, tak v korporacích dostanete plus mínus totéž. Čili neřeší to a opravdu to nejsou lidé jachet. Jsou to lidé normální spotřeby, které daleko víc baví být v práci a vymýšlet novou marketingovou strategii, než aby se někde váleli na jachtě.
Globální firmy jako stabilizační element

• Myslíte, že touha se seberealizovat, která je teď pro lidi důležitější, přišla spolu s tím, že základní obživa je zajištěná, a tím pádem je větší prostor na realizaci dalších potřeb?
Rozhodně a je důležitější. Člověk vždycky bude hledat na prvním místě práci zajímavou, a teprve na druhém bude chtít vědět, jak je placená. Určitě 90 procent lidí z technokratických vrstev dnes nepřejde do jiné firmy kvůli prachům. Když to bude blbá, nudná práce, neudělá to. Devadesát procent lidí preferuje, že dělá kreativní činnost, v kolektivu, něco vymýšlí. Každá pracovní situace je projekt, jehož řešení je svým způsobem jedinečné, a jsem šťastný, když ho vyřeším a dám si ho do CV.
Udělal jsem tu a tu marketingovou strategii, vymyslel jsem ten a ten postup. Jako producent mám za sebou určité pořady, tak všude ukazuji: tyhle pořady jsem vymyslel a jsem na to pyšný a byl jsem šťastný, když se podařily. A byl jsem strašně nešťastný, když byl neúspěch, prachy mi byly jedno. To je velká civilizační a kulturní změna. Je to úplně jiná kultura.

• Ještě jedna věc, která mě zaujala. Jestli tomu správně rozumím, tak podle vás v klasickém kapitalismu byla větší míra iracionality než v současném systému v tom smyslu, že v současném systému je mnohem větší důraz na to, jak globalizovaná společnost tvoří jeden celek, a existuje i globálnější odpovědnost firem.
Absolutně, absolutně. Byl jsem nedávno na výročním slavnostním setkání ke společenské zodpovědnosti firem, kde byly naše největší firmy odměňované za různé projekty společenské zodpovědnosti. Uvědomil jsem si, jak je to prorostlé strukturami, jak firmy absolutně nejsou lhostejné k tomu, jaký dopad mají na společnost, co si o nich lidé myslí, jestli nepropásly možnost udělat někde dobrý skutek atd.
Je to jedno s druhým. Když vám v práci nejde primárně o prachy, ale o seberealizaci, tak na druhém místě už budete přemýšlet, jak jste vnímaný společností a jestli ji třeba vaše výroba nedevastuje, jestli náhodou nekupujete výrobky, na kterých dělaly někde děti. Prostě si tyhle věci začnete hlídat a společenská zodpovědnost firem je celosvětový projev velkých nadnárodních globálních firem. Všichni se jich děsí, ale já je považuji za veliké dobro, veliké pozitivum tohoto světa a velký stabilizační element.
Naopak je velmi těžké se pak vypořádat s těmi lokály. To jsou zbytky kapitalismu, které jsou v oděvním průmyslu, v obuvi, u jídla, u potravin. Jsou to všechno, řekl bych, vedlejší ekonomická odvětví, a tam ještě je klasický kapitalismus volné konkurence, nabídka, poptávka. Zajímají je jenom peníze, a to je svět, který je svým způsobem pozadu i mentálně a samozřejmě na to reaguje, protože v něm žije většina lidí.
Většina ekonomiky je v globálním systému hodnotou, obratem, výrobou, ale většina pracovní síly je v tom lokálním, protože je málo efektivní a zaměstnává většinu, a lokálové hledí na globály s určitou nenávistí. Je tam veliký rozpor. V Technokratismu jsem napsal, že dřív byl základní politický konflikt, konflikt práce-kapitál, dělníci versus kapitalisté. To byl skutečně základní konflikt 19. a 20. století. V 21. století je základní konflikt globál-lokál. A lidé globálu musí vzít odpovědnost a začít se daleko víc zajímat o to, co to dělá s lokály, protože ti jsou schopní to smést. Těch je víc.

• Když se vrátím ke společenské zodpovědnosti: Nemůže i to být motivované z velké míry touhou po zisku, ve smyslu 'chci vypadat dobře před zákazníky, tak se budu tvářit tak a tak'? Ve chvíli, kdy to klienti vyžadují, firmy se tomu přizpůsobí, ale nemusí to být otázka nějakých velkých ideálů. Jenom proto, že je po tom poptávka, přizpůsobují tomu svoji image a často se ukazuje, že to je u některých firem opravdu víc image a povrchní nátěr než realita.
Je to možné, nakonec slušnost se v byznysu vždycky vyplácí. Společenská zodpovědnost firem není nic jiného než zdvořilost. To, že firma tady není jenom pro zisk a že je zdvořilá vůči prostředí, ve kterém se pohybuje, to je normální slušnost, oni tomu říkají společenská zodpovědnost firem. A slušnost se v ekonomice vždycky vyplácela. Vychcanost vám dá krátkodobý zisk, ale slušnost vám zaručuje zisk dlouhodobě. Myslím si, že se to musí vyplatit, ovšem že by to dělali jenom z těchto důvodů, to se mi nezdá.
Lidem, které jsem viděl na tom předávání cen, to šlo od srdce. To já celkem poznám. Podle mě to myslí vážně a byly tam naše největší firmy. Mně to svým způsobem potvrdilo to, co píšu ve svých knihách nebo co píšu. Já navazuji na Johna Kennetha Galbraitha, to je můj velký vzor a učitel. Všechno mám od něj. To on první popsal v The Industrial State celý tento systém, ale viděl jsem to na vlastní oči v malé zemi, jako je Česko, nikoliv někde ve Spojených státech, kde to je možná samozřejmější, a velmi mě to potěšilo.

14. 01.

Jan Palach, revolta a smrt

Jan Štern Přečteno 1665 krát Přidat komentář

Následující text jsem zveřejnil v roce 2013 na tomto blogu. Když jsem si přečetl, co se dnes píše o Palachově činu, tak jsem se rozhodl tento text zveřejnit znovu. Omlouvám se všem, kdo už to četli.


Film Hořící keř zobrazuje boj matky Jana Palacha za to, že jeho oběť nebyla nešťastná náhoda, do níž ho uvrhly zlé síly, které mu namluvily, že se polévá studeným ohněm, a rovněž o to, že nešlo o běžnou sebevraždu z osobních důvodů. Boj vede o to, že jeho sebevražda byla vědomou obětí, činem s nadosobním posláním, činem, který měl vyburcovat národ z defétismu a letargie nastupující okupační normalizace. Stalinista Vilém Nový se tehdy snažil zpochybnit Palachův čin, dnes na něj v podobném duchu navázal stalinista Grebeníček. Oboje zpochybňování je hnusné a hanebné, nicméně ani dnes, ani tehdy tomu nikdo nevěřil. Je zbytečné s tím polemizovat, maximálně je třeba odejít z místnosti, kde se taková darebná slova vyslovují. Je totiž třeba uchopit skutečně dějinný a osudový význam Palachova činu.


Revolta je vzpoura člověka proti světu, proti zavedeným pořádkům, proti společenským poměrům a vztahům, které omezují jeho život natolik, že ztrácí smysl. Člověk revoltujícím činem prolamuje omezení daná systémem, trhá pouta, kterými jej poměry a konvence svazují, protože už nemůže jinak. Bytostnou součástí revolty je oběť, tedy nasazení sebe, svého života, své konečné existence. Kde se bere ono přesvědčení, že člověk už nemůže jinak? Kde se bere odhodlání k revoltě a síla k činu? Nepochybně v člověku samém. Moderní filosofie existence objevila zdroj této síly ve vědomí konečnosti. Člověk si je vědom konečnosti své existence a chce prožít svůj jediný a konečný život plnohodnotně a smysluplně. Má strach, že promarní svůj život. Strach ze ztráty smyslu dává člověku dvě věci. Jednak cosi jako noční vidění, protože ve dne, v době každodenního provozu jsou otázky smyslu zakryty sháněním a obstaráváním. Pouze v noci, když ruch světa utichne a člověk se konečně dostává sám k sobě, je schopen „uvidět“ absurditu a prázdnotu dne. V noci člověk poznává svojí zakotvenost v řádu světa a v noci se teprve rodí přesvědčení, že je třeba cosi podstatného na svém životě změnit, má-li mít smysl. Obava o smysl života dále obdařuje člověka silou, o níž neměl dosud tušení, jakousi dodatečnou silou, která teprve umožňuje prakticky jeho revoltu. Dává mu druhý dech, sílu k rozhodujícímu činu.


Palach byl obdařen nočním viděním a uviděl morální katastrofu, která se valí na český národ v podobě nastupující normalizace. Uviděl to, co jsme my ještě v té době neviděli, ohnutá záda, zlomené páteře a charaktery, cynickou zbabělost a profesionální lež, prostě uviděl normalizační éru v celé její šedi, nudě a hrůze. Ve svém dopise napsal: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na pokraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou ochotni se dát pro naši věc upálit.“ A pokusil se nás morálně zburcovat, a tím nástupu normalizace zabránit.


Vědomí konečnosti existence se revoltou stává uskutečněným vědomím konečnosti. Revoltou mění člověk sebe, svůj život. A také svět, který ho obklopuje, protože dává příklad ostatním. Zůstane-li osamocen, pak se vlastně nic nezmění, svět zavedených pořádků si s ním snadno poradí. Strhne-li však ostatní k svobodnému činu, pak se změní i ten okrsek světa, v němž se nachází. A takto se mění svět. To jsou skutečné, i když oficiální historiografií nezachytitelné, dějiny.


Revolta a smrt tvoří nerozlučnou dvojici. Člověk revoltuje proto, že se mu zdá, že jeho život jinak ztrácí cenu, že vlastně, byť žije, stává se chodící mrtvolou. Člověk si takto revoltou vlastně zachraňuje život, nachází v revoltě cestu, jak dát životu smysl a tím ho vlastně žít. Bez smyslu se nedá žít, v takovém případě je život v sázce. Člověku, jehož životní smysl je ohrožen, jde o život, a tak snadno dá život v sázku. Příčinou revolty je ohrožení životního smyslu - takto se prostě dál nedá žít, tedy života jako takového, a proto v rámci revolty nezbývá než dát život v sázku. Nehraje se o nic méně než o život. Revoltující člověk je odhodlán jít do krajnosti až na samý práh smrti, je-li to nutné. Když to neudělá, tak stejně život pro něj ztrácí cenu. Pro záchranu života revoltou riskuji život, protože mi nic jiného nezbývá, nemám na vybranou. Revolta je výsadou. Nepíše se to snadno, ale revolta není pro každého. Ne každý totiž je schopen dostát absolutnímu nároku revolty na vlastní život. Právě proto, že se revoltou dá hodně získat – smysl života není rozhodně málo, tak ale případná oběť musí být nejvyšší.


Reformní komunista František Kriegel odmítnul podepsat kapitulační uznání okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a riskoval tím život. Ovšem život by pro něj v případě kapitulace, kterou vnímal jako zradu na lidech doma a na demokratizačním procesu, v jehož čele stál, ztratil smysl. Zbývajících dvanáct představitelů Československého státu uznalo „rozumné“ důvody a kapitulaci podepsali. Tím před občany Československy i před dějinami ztratili morální kredit a postupně upadli do zapomnění. Kriegel, který se nakonec mohl vrátit s ostatními ze Sovětského zajetí, se stal symbolem hrdého postoje a navždy zůstal čestně spojen s hodnotami obrodného procesu.


Václav Havel ve své bilanci sedmiletého působení Charty 77 psal o tom, že existuje zdánlivě paradoxní nepoměr mezi náklady a výnosy. Náklady v podobě útlaku a pronásledování chartistů neodpovídají reálným výsledkům, protože se prakticky na politice a jednání režimu nic nezměnilo. Naopak, režim přitvrdil a situace ve společnosti se spíš zhoršila. Václav Havel tomu oponuje tím, že benefity se neprojevují hned ve viditelném reálném světě, ale že se aktivita Charty pozitivně promítá do hlubších vrstev společnosti, její vliv je dnes neviditelný, ale v budoucnu o to silnější. Havel dále nerozvíjel tuto myšlenku, zdála se mu zřejmě každému intuitivně pochopitelná. I my asi chápeme, co tím myslel, nicméně stálo by za to konkrétně si rozebrat, o jakých hlubších vrstvách vlastně mluvil. I oběť Jana Palacha se jevila jako neúměrně velká oproti výsledkům, které bezprostředně přinesla.


Charta 77 měla v Čechách zvláštní vlastnost: těžko s ní šlo nesouhlasit a přitom pro drtivou většinu obyvatel bylo zcela nemyslitelné jí podepsat. Nejen to, velká část obyvatelstva naopak podepsala Antichartu, což byl režimní pamflet, který Chartu demagogicky a tupě odsuzoval. Důvodem byl velký tlak režimu, který disponoval řadou represivních nástrojů existenční a kriminální povahy, kterými si dokázal takové jednání vynutit. Nicméně rozpor mezi přesvědčením a reálnými činy byl tak velký, že se s tím Havel nemohl smířit a přijmout to jako definitivní výsledek snažení Charty 77. Intuitivně cítil, že nemohou být jediným výsledkem Charty 77 masové petice proti ní a nepřátelská propaganda režimu. Vynucené jednání v podobě masových podpisů pod antichartu vytvářelo morální deficit, který se ukládal do útrob společnosti. Hromadné morální ústupky vynucené silou upadly zdánlivě do zapomnění, jakoby život šel dál a nic se nestalo. Bytí nezapomíná, ono se někde se někam něco musí ukládat, řekněme jakýsi morální vklad, který se možná jednou zhodnotí i v reálných výsledcích. Když národ slavnostně s velkou pompou pohřbíval Palacha, aby příští den na dvacet let bez skrupulí vykročil do bezčasí normalizace, proti níž Palach protestoval, bytí také nezapomnělo. A po dvaceti letech zvedly zástupy Palachovu věc opět ze země a nechaly se za to tlouct na náměstí, až nakonec vyhrály.


Řekněme, že velká část společnosti s Chartou 77 velice souhlasila, ale neměla odvahu to veřejně vyslovit. Podle odhadu tehdejšího ministra vnitra to bylo okolo 15 procent obyvatelstva. Velká část společnosti podepsala prohlášení proti Chartě, ale uvnitř se za to styděla. Všichni tito lidé mohli jednat jinak, než ve výsledku jednali. Dokonce se asi řada z nich zmítala ve velkých pochybnostech, zdali jedná správně. Zdali by neměli odmítnout podepsat něco, co režim ani nedovolil zveřejnit. Zdali by se dokonce neměli přihlásit k něčemu, s čím v hloubi duše souhlasili. Tyto nenaplněné možnosti nikam nezmizely, ale trvaly dál navěšené na skutečné jednání jako to, co neustále poukazuje na jeho morální (tedy nemorální) povahu. Protože pouze ty možnosti, které byly k dispozici, ale byly odmítnuty, aby se realizovalo to, co pak skutečně nastalo, dávají skutkům orientaci ve světě, vyznačují topografii toho, co je nahoře a co dole, co je dobré a co špatné, co je pravdivé a co je lež, co je spravedlivé a co nespravedlivé.


Jan Palach, ač mlád a na prahu života, věděl, že obrodný proces (demokratizace společnosti) je běžnými prostředky neubránitelný a jeho konec z hlediska běžného lidského života neodvratný. Věděl, že jedinou hodnotou, kterou je možné dát na misku vah, je život sám. Ačkoliv se upálil s konkrétním požadavkem, aby se zrušila cenzura a zakázalo se šíření okupačních novin Zprávy, tak na konkrétní tehdejší události neměla jeho oběť vliv a její skutečná síla se projevila v obecnější dějinné rovině. Národ se Palachovou obětí bezprostředně vyburcoval pouze k pompéznímu pohřbu. Ke stávce studentů se nikdo nepřidal a pár měsíců po Palachově smrti se na dubnovém plénu UV KSČ odstartovala éra normalizace. Po krátkém vzepětí následoval volný pád do propasti morálního bahna, zbabělosti a oportunismu. Zdálo by se, že Palachova oběť byla marná. Jenže přesně o dvacet let později se v jeho jménu a na místě, kde se upálil, začaly spontánně organizovat demonstrace proti totalitnímu režimu požadující demokracii a svobodu, tedy přesně to, co chtěl i Jan Palach. Palachův týden odstartoval revoluční proces odporu proti komunistickému režimu, který za pár měsíců definitivně padnul. Je nesporné, že symbolický význam Palachovy oběti uplatnil nakonec svůj revoluční a dějinný vliv. Všichni, kdo se v době Palachova upálení domnívali, že oběť byla zbytečná, se hluboce mýlili. Dějiny odehrávající se někde nad našimi hlavami neomylně vtahují do svého soukolí právě takové činy.

27. 11.

MANIFEST ZA MODERNÍ ČESKO

Jan Štern Přečteno 3486 krát Přidat komentář

Vzbuďme se! Je čas přiznat si, jak si Česká republika stojí mezi vyspělými zeměmi, je čas připomenout si, kým jsme historicky byli, a je nejvyšší čas ptát se, jakou cestou se chceme vydat.

Prestižní světová agentura Bloomberg vydala počátkem tohoto roku žebříček států podle inovativnosti jejich ekonomiky. Česká republika je na 28. místě, tedy nejen za vyspělými státy, ale i za zeměmi jako Polsko, Maďarsko nebo Rusko. Přitom před 2.světovou válkou jsme patřili mezi deset nejvyspělejších ekonomik světa, nechávali jsme za sebou Finy, Iry, Španěly nebo Italy a směle se vyrovnali Norům či Rakušanům. Dokonce i v socialistické éře jsme byli řazeni mezi vyspělé země. Tento zveřejněný výsledek je historickým propadem v rámci existence našeho státu.


Jsme zaostalá země říkají fakta

Agentura Bloomberg se řídila podle pěti kritérií: objem investic do výzkumu a vývoje firem a státu, výše přidané hodnoty výroby, ekonomická výkonnost, podíl domácích firem s high-tech výrobou, podíl vysokoškoláků na celkové pracovní síle, počet výzkumných pracovníků a počet patentů.

V tomto žebříčku, který je založen na komplexním vyhodnocení každé země podle nejdůležitějších kritérií relevantních pro inovativnost a technickou vyspělost země, skončila Česká republika na konci třetí desítky.
Jde o skutečně alarmující výsledek! Inovativnost a technická vyspělost země je totiž měřítkem nejen momentálního ekonomického stavu země, ale hlavně indikátorem, jak se dané zemi povede v blízké budoucnosti, jestli bude oproti ostatním zemím zaostávat nebo je naopak předbíhat.
Svět se mění, vyspělé země investují do inovací, technologického rozvoje a my jsme zaspali. V tomto ohledu jsme tak slabí, že pokud se něco nestane, čeká nás jen trvalý propad a návrat mezi vyspělé země nebude reálný.


Naše zaostalost není jen technologická, ale zastaralý a neefektivní je v mnoha ohledech i náš společenský a státní systém.
Vzdělávací soustava na úrovni základního a středního školství je nemoderní, často na úrovni 19. století. Výuka je stále založena spíše na memorování a biflování, než na pěstování dovedností a schopnosti spolupráce. Tím vychováváme generace mladých lidí, kteří mají potíže uspět v globální konkurenci dnešního světa. Sociální systém, který by ze své podstaty měl vyrovnávat velké rozdíly ve společnosti, vůbec nereaguje na skutečnost, že dvě třetiny našich lidí, byť těžce pracují, nedosáhnou na průměrný plat.
Důchodový systém je zastaralý, chaotický a nepřehledný a neodpovídá potřebám lidí v měnící se společnosti. Víme, že v budoucnosti nebudeme mít dostatek prostředků na pokrytí penzí a spousta lidí, kteří celí život poctivě pracovali, budou žít v chudobě a strachu o zítřek.
Zdravotní systém disponuje daleko větším počtem doktorů než za minulého režimu, který měl lékařů dostatek, a přesto nám doktoři zoufale scházejí. Máme špičkové zdravotnictví, ale špičková péče se nedostane na všechny, je tedy evidentní, že i tento systém je nastaven chybně.
Máme v Evropě ojedinělý způsob zemědělské jedno-plodinové produkce založené na obrovských farmách a lánech, který vede k masivní erozi orné půdy a k jejímu vysoušení, a to zrovna v době, kdy díky klimatické změně dramatickým způsobem nastupují tropická vedra a sucho i u nás.
Dálnice stavíme dvakrát dráž a třikrát déle než v sousedním Německu. Vystřídali jsme desítky ministrů dopravy, ale nenašli řešení.
Dlouho mluvíme o tom, co by se mělo, ale výsledky se nedostavují a situace se nezlepšuje.

Tento stav nedostatečnosti se přenáší i do společenské atmosféry, kterou charakterizuje jakási zapšklá otrávenost. Václav Havel to nazval „blbá nálada“. Lidé jsou izolovaní a opuštění, nic je pořádně nespojuje, každý jede jen na sebe a svou rodinu, o druhé v podstatě nejeví zájem. Ztratili důvěru v sebe jako společnost, chybí nám pocit vzájemnosti. Nejsme s to sdílet víru, že může existovat něco jako všeobecná dobrá vůle. Společnost je rozeštvaná různými křiklouny a extrémisty, kteří vše demagogicky a nesmyslně nálepkují, a tím společnost rozdělují. My ostatní tomuto neblahému zlozvyku nálepkování a rozdělování podléháme.

Jak je toto možné, jak se to mohlo stát? Vždyť ekonomika roste, nezaměstnanost je na rekordně nízké úrovni a zde se náhle vyjevuje, že stojíme nad propastí zvanou zaostalost. Na vině jsou do značné míry dosavadní politické reprezentace, které uvažovaly jen v horizontu čtyřletého volebního období a až na výjimky prováděly politiku založenou na jediném cíli - být znovu zvolen. Chyběla nejen vůle, ale i kompetence k formulování a prosazování moderní vize pro naši zemi. Namísto toho politici u moci doslova projídali naši budoucnost v duchu hesla po nás potopa.

Levice založila svojí politiku na maximalizaci sociálních benefitů z veřejných peněz, aniž by se více starala také o to, jak naše bohatství vytvářet a kde vzít na stále větší sociální výdaje.
Pravice všechno svěřila volnému trhu, který ovšem ani zdaleka neřeší všechny problémy a navíc v době globální ekonomiky postavené na velkých nadnárodních firmách odstavuje malé a střední státy na vedlejší kolej.
Ani levice, ani pravice nenašly odpověď na globální výzvy. Navíc ať už vědomě či nevědomě ponechaly stát a jeho struktury napospas finančním a ekonomickým zájmům, takže ekonomika prorostla do politiky natolik, že se politika stala v mnohém ohledu služkou ekonomických zájmů různých skupin.


Jak se vrátit mezi vyspělé země

Ze všeho nejdřív musíme obnovit důvěru v sebe jako společnost. V sebe jako společenství lidí spojených všeobecnou dobrou vůlí, tvořících dohromady jeden kulturní celek. Kultura není jen schopnost komunikace a organizování se za různými účely, ale především vědomí jistých duchovních a materiálních hodnot, které vytváří prostor pro důstojný společný život.
Prvním krokem k obnově naší společnosti bude v sobě nalézt důvěru v to, že svět může být lepší, že my se o to můžeme přičinit. Sebevědomí nám nechybí, jako individuální bytosti si věříme, že můžeme uspět. Teď potřebujeme sebevědomí pro společnost, pro naši zemi, bez jejíhož celkového růstu a rozvoje se stejně nikam daleko nedostaneme. K tomu potřebujeme étos, něco nadosobního, povznášejícího, založeného na sdíleném mravním nároku, který je nad námi a jemuž se zodpovídáme.

Étos se nedostaví sám od sebe. Musíme se spojit jasnou vizí dalšího směřování naší země. Vizí, která půjde daleko za horizont jednoho volebního období, tedy za horizont běžného politického provozu. Bohatou a prosperující zemí budeme jen v případě, že budeme vnímat vývoj, kterým se ubírá vyspělý svět, budeme na to schopni reagovat, vrátíme se ke všemu dobrému, co jsme v minulosti uměli, znovu obnovíme společnost, která je propojená a jejíž síla je v podnikavosti, ve vzájemné pomoci a inspiraci.
Pokud opravdu chceme odvrátit riziko propadu mezi chudé a zaostalé země, pokud chceme zabezpečit našim lidem to, na co mají právo, tedy kvalitní a naplněný život v hrdé a vyspělé zemi, pak před námi stojí celá řada úkolů.


Cesta k Modernímu Česku – vyspělé zemi a bezpečnému domovu hrdých lidí

Je třeba zejména:

1. Formulovat dlouhodobou strategii hospodářského a technického rozvoje České republiky a na jeho základě zavést systém státních pobídek na technický rozvoj firem, zejména na výzkum a vývoj. Tím se zajistí maximální technický pokrok, následně růst produktivity práce a ekonomický růst.

2. Zvýšit podstatně platy učitelům a zvýšit jejich počet, současně uskutečnit reformu způsobu vzdělávání směrem od biflování k pěstování dovedností a schopnosti spolupráce na bázi kreativní výuky s účastí žáků. Tím se zajistí kvalitní vzdělání pro naše děti tak, aby obstály v globálním světě.

3. Vytvořit systém sociálních pobídek pro lidi s podprůměrnými příjmy tak, aby se všichni v rámci možností podíleli na prosperitě. Tím se odstraní nejkřiklavější nerovnost a podpoří sociální koheze společnosti.

4. Transformovat úřady práce v efektivní organizace schopné maximální rychlostí vracet nezaměstnané do pracovního procesu. Je třeba věnovat maximální péči lidem, kteří se ocitnou v tísni. Nejde jen o efektivní řešení nezaměstnanosti, ale i o to, že na to lidé nezůstanou sami.

5. Reformovat dotační systém v zemědělství tak, aby podporoval schopnost krajiny udržovat vodu a bránil erozi zemědělské půdy. Tím se zajistí přirozená schopnost krajiny udržovat vodu a nebude se ohrožovat produkční schopnost půdy, zabrání se její erozi.

To jsou nejnaléhavější úkoly. Existuje celá řada dalších oblastí, jako je zdravotnictví, doprava nebo energetika, které trpí zastaralostí nebo systémovými poruchami vyžadujícími nápravu. I na ně musí časem dojít.

Samotný technický rozvoj určitě přinese růst produktivity práce a následně i růst životní úrovně. Ale to nestačí, musíme se opět na základě společného étosu a vize spojit v jeden státní celek, v jednu republiku, v jednu zemi, o niž nám jde, pro niž jsme ochotni leccos obětovat, za níž neseme odpovědnost a na kterou chceme být hrdí.

Svým podpisem pod tento manifest se zavazujeme, že nebudeme dále nečinně přihlížet k úpadku naší země, ale podle svých možností přispějeme k restartu naší země a pomůžeme vybudovat Moderní Česko.


Petiční výbor:

Jan Štern, producent a publicista
Kryštof Kodl, podnikatel
Nikola Šeborová, studentka
Kryštof Šámal, produkční
Jan Bors, dramaturg
Pavel Štern, projektový manažer
Alois Ullmann, finanční expert

Petici je možné podepsat zde:
https://www.petice24.com/manifest_za_moderni_esk?u=2264278

26. 10.

VĚŘME NEJEN V DEMOKRACII, SVOBODU, ALE TÉŽ VE SVOU VÝJIMEČNOST. STO LET ČESKÉ STÁTNOSTI

Jan Štern Přečteno 2338 krát Přidat komentář

Československá deklarace o nezávislosti v roce 1918 končila zvoláním: „Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.“ Zakladatelé novému státu tím dali do vínku demokracii a svobodu. Československý stát byl těmito hodnotami prodchnut a trpěl v dobách, kdy se mu jich nedostávalo. Většina z nás opravdu věří tomu, že ke zdárnému vývoji naší republiky stačí prosazovat demokracii a svobodu. Jenže ze sta let existence státu, směřujícímu k demokracii a svobodě, jsme v demokracii a svobodě strávili jen polovinu doby. Můžeme to snadno zdůvodnit špatnými historickými podmínkami, smůlou, že ve světě okolo nás v průběhu oněch sta let převažovaly síly totalitarismu a velmocenské zvůle. Ale je to skutečně takhle jednoduché? Udělali jsme opravdu vše pro to, abychom svobodu a demokracii uhájili? Jak je možné, že komunisté získali v prvních poválečných volbách 40 procent hlasů? Kde zůstal instinkt obyvatelstva, který mu měl napovědět, že to je cesta do pekel? Jak to, že se naše obyvatelstvo tak snadno smířilo s nástupem normalizace po 68.roce? Jak to, že dnes na politické scéně dominují populistické strany ohrožující systém liberální demokracie? Nehledejme viníka našich národních trablů jenom za hranicemi. Velkým nebezpečím pro sebe sama jsme právě my tím, že nejsme schopni vytrvat v tom, co zakladatelé prozíravě a moudře státu vtiskli, čím ho vybavili.

Jako každý národ umíme vyniknout a umíme i selhat. Máme své světlé chvíle i temné momenty. Na něco můžeme být v uplynulých sto let hrdí, za něco jiného se naopak musíme stydět.

Svou cestu jsme jako stát zahájili nadějně. Byli jsme jednou z mála fungujících demokracií ve střední a východní Evropě. V tom jsme jasně vynikali a byli příkladem pro ostatní státy. Zvládli jsme uhájit demokratické a svobodné poměry, ale současně jsme si neporadili s velkými národnostními menšinami v novém státě, zejména pak s menšinou německou. Němci se v drtivé většině připojili k sudetoněmeckému hnutí Konráda Henleina, prosazujícímu připojení k Německu, a Slováci využili německou okupaci Československa k odtržení a vytvoření vlastního státu. Měli jsme bezpochyby velký podíl na odcizení Němců a Slováků a včas jsme nestihli předejít jejich snahám o národní sebeurčení. Otázkou je, zda by sebevětší autonomie zabránila jejich úplnému odtržení.

Jak jsme ke státu díky šťastným geopolitickým okolnostem více méně snadno přišli, stejně snadno jsme o něj zase přišli. Svůj stát jsme nedokázali ubránit před nacistickým Německem, což bylo vzhledem k jeho ohromné převaze pochopitelné. Avšak nepochopitelná a neomluvitelní je rychlost a snadnost kapitulace před Mnichovskou dohodou, která de facto znamenala konec státu. To, že jsme se ani nepokusili i se svými omezenými možnostmi stát a území bránit ,je ostudné, a mělo to zničující dopad i na náš národní charakter, který se z této zbabělosti nikdy pořádně nevzpamatoval.

Po válce jsme si hned podle principu kolektivní viny vyřídili účty se sudetskými Němci za jejich zradu , aniž jsme jim dali šanci hájit se v rámci zákona před regulérním soudem. Čtyřicet procent obyvatelstva volilo komunisty. Přijali jsme model Národní fronty, oklešťující demokracii a vládu práva. Snadno jsme zapomněli na to, co nám zakladatelé státu kladli na srdce jako základní princip jeho fungování, totiž na demokracii a svobodu. Ukázalo se také, že pro velkou část obyvatelstva byla sociální nerovnost první republiky natolik nepřijatelná, že po válce dali raději přednost komunistům před demokracií a svobodou.

Po strašných padesátých letech, kdy jsme sami sebe masakrovali v rámci komunistického ideologického šílenství, jsme se pokusili vybřednout z bahna totality a zahájili jsme demokratickou reformu komunistického systému. Přišli jsme s celkem unikátním konceptem socialismu s lidskou tváří spojeného s tržní formou socialistické ekonomiky na bázi samostatně hospodařících podniků, vlastněných kolektivem pracujících. Okupace bratrských armád ale učinila těmto snahám přítrž. Nový a zajímavý model společnosti, který jsme se pokusili uskutečnit, byl ve své době výjimečný a vzbudil ve světě pozornost, ale současně jsme po sovětské okupaci selhali a bez většího odporu přijali normalizační kolaborantský režim.

V listopadu 89 jsme překvapili svět i sami sebe sametovou revolucí bez násilí a nastoupili cestu k demokracii, svobodě a tržní ekonomice. Podobně jako po 1.světové válce jsme do nových demokratických poměrů vykročili nadějně a s vervou. Měli jsme presidenta, který byl pro svět morálním vzorem. Cítili jsme se být premianty mezi nově vzniklými postkomunistickými demokraciemi.
Společnost se zdála být sjednocená vizí návratu do Evropy, liberální demokracie a svobodného trhu. Jenže přišlo první zakolísání, nečekané rozdělení státu a odchod Slováků ze společného státu. Ekonomická transformace socialistické ekonomiky na volný trh byla založená na příliš rychlém a k drobným akcionářům bezohledném způsobu kuponové privatizace. Doprovázelo ji tunelování podniků a bank a vedla ke vzniku zbohatlické třídy veksláckých oligarchů, kteří posléze klientelistickým způsobem ovládli politiku. Naše společnost se jako mnohokrát předtím rozdělila na vítěze a poražené, což vedlo k tomu, že značná část společnosti polistopadový vývoj nepřijala. Dnes v důsledku toho zažíváme nástup různých populistických hnutí, které zpochybňují principy liberální demokracie a naši příslušnost k Západu, členství v EU a NATO.

Naše stoleté státní existování je trvalým bojem o to, co nám zakladatelé kladli na srdce, o demokracii a svobodu. Demokracie a svoboda nejsou samozřejmé, je třeba o ně neustále pečovat a usilovat (bojovat). Naši občané se většinově k těmto principům hlásili a řídili se jimi. Jenže přicházely krizové momenty a vůle k demokratickým hodnotám v takových chvílích slábla. Velkým nebezpečím se pak pro nás stávají autoritářské velmoci, v jejichž geopolitické zóně se právě nacházíme.

Jsme malý národ a musíme hledat mocné spojence, kteří vyznávají podobné hodnoty jako my a jsou s to svojí mocí ochránit a jistit naši cestu a hodnoty. Kdykoliv se nám nedařilo zajistit si mocnou ochranu spojenců, s nimiž jsme byli civilizačně a kulturně kompatibilní, zle se nám vedlo – německá okupace za 2.světové války trvala 6 let a komunistický režim v rámci socialistického tábora 41. Polovinu z uplynulých sta let jsme strávili v sevření totalitních států, a to přineslo dlouhé utrpení a poničilo život několika generací. Uplynulých sto let není nijak zvlášť dobrá bilance a vyplývá z toho jedno: za každou cenu hledat a budovat mocné, spolehlivé a současně kulturně a historicky kompatibilní partnerství, které zajistí naší zemi svobodný rozvoj. K tomu je zapotřebí usilovat o dlouhodobý konsenzus na zahraniční politice, směřující k tomuto cíli. Dnes je touto dlouhodobou konsenzuální zahraničně-politickou koncepcí členství v EU a NATO. Na síly, které tuto koncepci ohrožují, je třeba hledět jako na škůdce.

Existence menších států a národů není samozřejmá. O právo na ni musí neustále bojovat, musí své okolí přesvědčovat o své je legitimitě a mocenském oprávnění. Malý národ si nemůže dovolit být průměrný a už vůbec ne vnitřně slabý. Ideálně by měl něčím vynikat, překročit svým významem vlastní hranice, přispět světu vynikajícími výrobky, novými technologiemi, vědeckými objevy, kulturními díly či novými společenskými principy. Často míváme sklony podléhat pocitu zneuznané a nepochopené výjimečnosti a sami to kriticky reflektujeme. Je jistě chybou propadat pocitu výjimečnosti tam, kde nic výjimečného není, ale během oněch sta let se nám v mnohém podařilo mezi ostatním zeměmi vyniknout a není důvod na to nebýt pyšný. Ať už to bylo v éře první republiky, kdy jsme téměř osamoceně drželi ve Střední Evropě prapor demokracie a svobody, nebo v 68.roce, kdy jsme probudili naději na možnost zavést demokratický socialistický systém, založený na kombinaci kolektivního a soukromého vlastnictví, a nebo začátkem 90.let, kdy jsme se díky presidentu Havlovi stali nadějí na morální obrodu systému liberální demokracie.

Jaká výzva před nám stojí dnes? Systém liberální demokracie prožívá v celém světě krizi. Nastupují populistická hnutí, která její principy podrývají. Nejúčinnější obranou před nimi je prokázat, že systém liberální demokracie je nejen demokratický a principiálně svobodný, ale že je i nadále nejefektivnějším ekonomickým systémem, který je jako jediný schopen přinést trvale udržitelný a inklusivní ekonomický růst, prosperitu a kvalitu života. To je výzva i pro nás.
Obraťme pozornost od různých strašáků a obav šířících se veřejným prostorem, s nimiž nás otravují nejrůznější obchodníci se strachem, kteří jenom tyto strašáky nafukují a demagogicky nás manipulují, k tématům, jež jsou zásadní pro naší budoucnost, pro naší prosperitu a kvalitu života. Žijeme v inovativní době, kdy se kolem nás valí technický, institucionální a společenský pokrok, nabízející nové netušené možnosti. Je třeba se do tohoto procesu zapojit, stát se součástí pokrokových změn a zařadit se mezi státy, které mu udávají směr. Je třeba vsadit na technologické, společenské, institucionální a kulturní inovace, protože ty jsou základní výzvou této historické epochy. Pojďme se spojit nikoliv na tom, čeho se bojíme, ale na tom, co chceme. Spojme se na vizi inovativní společnosti, která směřuje k udržitelnému růstu, k prosperitě, k sebevědomí a hrdosti na sebe. Ve svých dějinách jsme prokázali výjimečné schopnosti, prokážeme je i dnes.

22. 10.

Posttransformační traumata a otazníky

Jan Štern Přečteno 2314 krát Přidat komentář

Když se počátkem 90.let minulého století rozjížděla ekonomická reforma, všichni zúčastnění říkali, aniž vůbec měli tušení, jak zásadní pravdu vyslovují, že transformační proces a zejména pak proces privatizace bude mít svoje transakční náklady, a to především v podobě korupce, která tento proces bude doprovázet.

Ze dne na den: rozpad státem řízené ekonomiky

Jestli chce někdo porozumět ekonomické transformaci, jestli chce porozumět tomu, před jakými úkoly vlastně stála, a jestli chce spravedlivě zhodnotit její průběh a její výsledky, pak si musí představit následující situaci, v níž se ocitla česká politika a ekonomika v roce 1990. Měli jsme zavedený systém státního řízení ekonomiky do výroby posledního šroubku. Drtivou většinu své produkce jsme vyváželi do socialistických států RVHP a převážnou část této drtivé většiny tvořily stroje a zařízení pro továrny těchto socialistických zemí. Byli jsme jakousi dílnou zemí RVHP, které svoje výrobní prostředky kupovaly od nás. Tento trh zemí RVHP ze dne na den zmizel. Éra RVHP, která sice moc neplatila, ale brala všechno, co jsme vyprodukovali, skončila. Od nynějška jsme museli hledat odbyt pro svoje výrobky na západních trzích, které byly nekonečně náročnější a konkurence samozřejmě nesrovnatelně silnější.

Dále jsme se rozhodli opustit systém řízení ekonomiky a podniků státem, a to co nejrychleji. Prvním důsledkem bylo, že řídící kádry nejen přestaly podniky cíleně spravovat, ale začaly je rozkrádat. To se nám podařilo dočasně zastavit tím, že jsme jim odebrali zásadní manažerská a vlastnická oprávnění, jako je prodej majetku, úvěry nad určitý limit apod. Tím jsme sice (alespoň částečně) zamezili kradení, ale současně jsme jim znemožnili strategické a racionální řízení podniků. Věděli jsme dobře, že takový stav je krátkodobě nesmírně riskantní a škodlivý a dlouhodobě zničující. V perspektivě jednoho až dvou roků se rýsovala hospodářská katastrofa, která by nepochybně zvrátila demokratické výsledky sametové revoluce.

Za této situace přišli reformní ekonomové sdružení okolo Václava Klause s konceptem rychlé privatizace založené na kupónové metodě jako jediné možnosti, jak toto zvládnout. Věřili jsme a museli jsme věřit, protože žádný jiný recept neexistoval, že privatizace nás tímto údolím ekonomické a posléze i politické smrti provede. Věděli jsme, že to nebude zadarmo, že tento proces transformace ekonomiky bude mít svoje transakční náklady (jak se tehdy elegantně říkalo), ale jakékoliv možné a představitelné negativní následky nám připadaly jako dětská legrace proti ekonomickému a politickému krachu, který reálně hrozil. A transformace se povedla, splnila svůj cíl.

Vybudovali jsme tržní ekonomiku založenou na soukromém vlastnictví, v níž většina dosavadních podniků zkrachovala, ale vznikly nové, které si našly zákazníky a odbyt pro své výrobky na nových západních trzích. Nová ekonomika našla svoje místo v rámci světové ekonomiky, dohání v produktivitě a ekonomické výkonnosti vyspělé státy, v poslední době dokonce rekordně roste a má mimořádně nízkou míru nezaměstnanosti. Prostě jsme prošli údolím smrti, přežili jsme a z čistě ekonomického hlediska jsme dokonce přežili více než dobře.

Kupónovka, Šikova reforma a chybějící investoři

V bodě nula před transformací se nabízely v politickém prostoru tři koncepty řešení.
Prvním byla Klausova kuponová privatizace, druhým Zemanova privatizace do rukou zaměstnanců, třetím prodej státního majetku za peníze. Zemanův model privatizace navazoval na Šikovu reformu z osmašedesátého roku, v níž podniky přešly do rukou kolektivu pracujících v daném podniku. Byl to zajímavý koncept, který by možná byl vhodným doplňkem kuponové privatizace. Kolektivy vlastněné pracujícími by noví vlastníci těžko vytunelovali, jak se stalo u velké části privatizovaných podniků. Navíc je otázkou, zda by kolektiv pracujících nebyl lepším správcem majetku než rozdrobení akcionáři, kteří povětšinou nemají ponětí o tom, co se v podniku děje, natož co by se tam dít mělo. Tato varianta byla ovšem v duchu nově zrozeného a dominujícího pravicového myšlení s výsměchem odmítnuta. (Zde se kaje i autor těchto řádků za svojí tehdejší omezenost).
Třetí koncept prodeje majetku za peníze by byl asi nejlepší, kdyby investoři o státní podniky v té době měli zájem. Takový kapitál, který by investoval do něčeho tak podezřelého, jako byly socialistické podniky, prostě na trhu nebyl. Zahraniční investoři si vyzobávali nejlukrativnější podniky, jako byla mladoboleslavská Škodovka, a tím to haslo. Toto nebyla cesta k reálné privatizaci, naopak čekání na zájemce o koupi státních podniků by bylo přesně tou cestou do pekla, o níž jsem hovořil.

Co se týkalo kuponové privatizace, vedl se spor o to, zda se má nejprve vybudovat právní základna v podobě institucí (burza, kapitálový dohled) a zákonů, které by zaručovaly ochranu majetku drobných akcionářů a regulérnost kapitálových a majetkových transakcí. To byl spor mezi ODS a OH (Občanské hnutí). ODS, která byla v té době dominantní politickou silou a spolu s ODA řídila transformační proces, se rozhodla na právníky nečekat. Pamětníci si vzpomenou na emotivní výstup ministra privatizace Tomáše Ježka o tom, jak utíkal před právníky, aby stihl provést proces privatizace, protože ti by mu svou pomalou legislativou privatizaci zrušili. S odstupem času se ukazuje, že by bývalo možná rozumnější s některými věcmi na právníky počkat, například se zřízením burzy a dozoru nad kapitálovým trhem nebo znemožněním toho, aby se s kupóny obchodovalo ještě před jejich převodem na akcie. Většinu kupónů totiž jejich majitelé „prodali“ za pár švestek privatizačním fondům, které na tom po převodu kuponů na akcie pohádkově zbohatly.

Korupce prorůstající systém

Taková je dle mého základní realita transformace. Příběhy, které si naše společnost o transformaci dnes vypráví, obvykle pomíjejí osudovou ekonomickou a politickou nutnost velmi rychle něco udělat s nefunkční ekonomikou, která právě přišla o drtivou většinu trhů pro svůj odbyt. Dnes nejen levice, která v podstatě jen navazuje na Zemanovu předvolební rétoriku z druhé poloviny 90. let o spálené zemi, ale i většina liberálů (a nejen levicových) líčí transformaci jako jedno velké kradení a tunelování. Ve společenské paměti se tedy celá transformace zredukovala na transakční náklady, které s sebou přinesla a které do jisté míry otcové transformace předvídali. Jako kdyby se po transformaci nevyrábělo, neprodávalo a neprosperovalo. Naopak jako kdyby se jen kradlo. To přece nemá s reálným obrazem skutečnosti moc společného.

To nicméně neznamená, že by tyto příběhy veřejnost těžce a trýznivě neprožívala. Kradení a tunelování během privatizace se stalo součástí našeho národního traumatu a silně ovlivňuje chování lidí ve vztahu k politickým stranám, politikům a politickému systému. Politik je pro velkou část lidí sprosté slovo označující podvodníka, lháře nebo zloděje. To je také důvodem toho, proč lidé velmi často volí nové „nezkažené” strany, které jim populisticky naslibují kde co.

Z dnešního pohledu jako by náš běh údolím ekonomické a politické smrti neexistoval. Většina lidí vidí jen to kradení, korupci a tunelování, tedy jenom ony transakční náklady. Svým způsobem se tomu asi nelze divit. Když se v počátcích transformace mluvilo o negativních dopadech (transakčních nákladech), tak samozřejmě v první řadě se mluvilo o korupci, o podvodech a zlodějnách. Nicméně nikoho nenapadlo, v jakou noční můru nastoupivší mladé demokracie se korupce postupem času promění. Když se mluvilo o korupci, mělo se na mysli jednotlivé kradení, byť i třeba v obrovském rozsahu. Ve snu nás nenapadlo, že se korupce promění v systém obchodování politické moci jako takový. Opravdu nikoho nenapadlo, že se demokratický systém promění v klientelistickou demokracii, že dojde k privatizaci veřejné moci do rukou kmotrovských a mafiánských skupin v pozadí. Václav Havel to nazval mafiánským kapitalismem.

Liberálně demokratický politický systém zavedený po Listopadu se díky obrovské korupci, která prorostla do politického systému a stala se jeho bytostnou součástí, proměnil v systém, který politolog Michal Klíma nazval klientelistickou demokracií. Vznikl tady systém, v němž se politická moc obchodovala jako jakékoliv jiné zboží. My jsme to v manifestu Veřejnosti proti korupci nazvali skrytým pučem, v němž byla veřejná moc privatizována za úplatek do privátních rukou různých finančních a mafiánských skupin. Společnost se nakonec proti klientelistickému systému vzbouřila, vzniklo významné protikorupční hnutí, jenže na protikorupčním boji se svezlo i populistické hnutí ANO, které vyvezlo k moci oligarchu, který je vlastně výplodem negativních jevů transformace.

Je otázkou, do jaké míry je klientelistický systém plodem transformace a do jaké míry patří ke kapitalistickému systému jako takovému. Kapitalismus má v povaze usilovat z ekonomických pozic o politickou moc. Prorůstání ekonomické a politické moci je charakteristickým znakem zejména raného kapitalismu. Konec konců podíváme-li se na seriál Imperium Atlantic City popisující plasticky americký politický systém po 1. světové válce plně ovládaný mafií, tak nám přijde náš postkomunistický kapitalismus jako milá a férová společnost. Také je otázkou, jak bude tento systém odolávat protikorupčním opatřením, s nimiž přišla Sobotkova vláda a tlaku veřejnosti, která je na korupci velmi alergická. V každém případě je faktem, že nejskandálnější postavy kmotrů musely odejít z politiky nebo ustoupit do pozadí, řada nejviditelnějších korupčních afér se dostala do zorného pole policejních a justičních orgánů, i když na výsledky v podobě soudních rozsudků si asi počkáme.

Česká republika jako montovna

Dalším výsledkem transformace, která pro veřejnost méně viditelná a srozumitelná, ale není o nic méně významná, je zaostalý charakter naší ekonomiky. Lidově řečeno naše ekonomika je jakousi montovnou pro zahraniční velké společnosti, které využívají kvalifikované avšak levné práce našich lidí. Do značné míry je k nám přilákala politika podpory zahraničních investic, kterou zahájila Zemanova vláda. Naše vlastní podniky vzešlé z privatizace a transformace nestačily táhnout celou ekonomiku, což se projevilo ekonomickou stagnací na konci druhé Klausovy vlády.

Zeman jenom reagoval na slabší výkonnost naší ekonomiky a politikou podpory zahraničních investic dostal do naší ekonomiky další významné podnikatelské subjekty, které pomohly nakopnout naší ekonomiku směrem k růstu a vyšší zaměstnanosti. Prokázal schopnosti velkého politika a pokusil se napravit klíčové nedostatky proběhnuvší transformace. Nedostatečnou výkonnost ekonomiky napravil podporou zahraničních investic, tunelování a rozkrádání polostátních bank vyřešil jejich rychlou privatizací. Korupci chtěl napravit akcí „čisté ruce“, ale ta totálně pohořela, protože zůstala na úrovni politických deklarací a neprobudila k činnosti policejní a justiční orgány. Bohužel přehnaná podpora zahraničních investic z naší ekonomiky udělala víceméně montovnu pracující pro nadnárodní společnosti.

Před dnešní politickou reprezentací stojí dva úkoly zděděné coby transakční náklady po transformaci: za prvé vytlačit klientelistické struktury na okraj politiky tak, aby korupce byla jednotlivým selháním, a nikoliv systémovým projevem; a za druhé podporou inovací a technického vývoje vytáhnout naší ekonomiku z úrovně montovny na suverénní ekonomiku srovnatelnou s vyspělými státy. To jsou úkoly věcné, a řekněme si upřímně, velmi nesnadné. Jenže k řešením těchto úkolů se politici dostanou tehdy, až obnoví alespoň elementární důvěru v politiku, což je možná úkol vůbec nejtěžší.


Vyšlo v Revue Prostor

16. 10.

Oligarcha zabíjí levici

Jan Štern Přečteno 2248 krát Přidat komentář

Všichni teď řeší, co je příčinou pádu levicových stran v posledních volbách. Často to porovnávají s ODS, která si také prošla slzavým údolím a nyní se z toho jakž takž dostává. Myslím, že případ ODS je jiný. ODS vnesla do našeho politického života neskutečnou korupci v podobě systému klientelistické demokracie a lidé to nakonec prokoukli a ODS téměř odepsali. Dnes se nějak ODS změnila, řada z nás však stále nedůvěřivě kouká na novou podobu ODS, kde za slušným předsedou na nás občas vykoukne stará dobrá kmotrovská tvář. Ale věřme, že si s tím ODS nakonec nějak poradí.

Propad ČSSD a komunistů je jiný případ. Ne snad že by ČSSD k nám také nepřinesla klientelistické manýry, o tom není pochyb, ale příčiny pádu jsou jiné. Voliči ČSSD nejsou zase tak hákliví na korupci a klientelismus. V tom příčina propadu ČSSD nebude. Já si myslím, že s pádem levicových stran je to celkem jasné. Vyluxovalo je Babišovo ANO a otázkou je proč. Není to jenom proto, že ANO převzalo levicovou agendu maximálních sociálních benefitů z veřejných prostředků. To samo by nestačilo, protože to vždycky sociální demokraté nebo komunisté přebijou ještě větším utrácením. To, čím Babiš přitáhl levicové voliče, je to, že mu věří, že kromě utrácení peněz na jejich benefity ještě další peníze vydělá tím, jak povede stát jako firmu. Protože když dokázal vybudovat Agrofert, tak proč by totéž nedokázal se státem. To je celé. Levicoví voliči totiž vědí na rozdíl od levicových stran, že peníze je třeba také vydělat, když je chcete utrácet. Že je Babišův koncept nesmyslný a vadný, to je nezajímá. Jim stačí, že jako oligarcha vybudoval obrovskou úspěšnou firmu. Neptají se, jak to udělal a neptají se ani, jak to provede se státem. Prostě mu na základě jeho úspěšnosti v byznysu věří. A toť dle mého vše. A jako jim nevadil klientelismus u ČSSD, tak jim nevadí konflikt zájmů A.Babiše. Je tedy celkem zbytečné hystericky útočit na Babiše, protože tím se tito levicoví voliči určitě nezískají.

01. 09.

Byl rok 1968 světovou výzvou? Kundera, Havel, Šik

Jan Štern Přečteno 1697 krát Přidat komentář

Celých padesát let, které uplynuly od roku 1968, se dohadujeme o tom, co se vlastně stalo, jaký to mělo význam a jak to posunulo nebo neposunulo naší zemi kupředu. A hlavně jakou to mělo před sebou perspektivu, kdyby nedošlo k zásahu bratrských armád. Byl obrodný proces v roce 1968 prostě bojem dvou komunistických frakcí o moc (Václav Klaus, Daniel Kroupa)? Nebo to byla marná snaha o demokratickou reformu nereformovatelného totalitního komunistického systému, který by režim musel stejně potlačit nebo by skončil sám režim (Pavel Tigrid)? Či naopak byl to pokus o demokratický socialismus jako reálnou alternativu vůči kapitalismu (Milan Kundera)?

Hned na podzim roku 68 se rozhořel spor o smysl osmašedesátého mezi dvěma předními protagonisty obrodného procesu, Milanem Kunderou a Václavem Havlem. Kundera ve svém článku Český úděl definoval osmašedesátý rok jako světově významný dějinný čin spočívající v pokusu nastolit životaschopnou variantu demokratického socialismu. „Pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“
Na což Václav Havel reagoval ostrou polemikou nazvanou případně Český úděl? “Opravdu: budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem!“.

Zůstaneme-li u těchto formulací, tak nemůžeme než dát za pravdu Havlovi. Opravdu zrušení cenzury a omezení vlivu tajné policie není z hlediska výdobytků tehdejšího demokratického světa nic světoborného. Jenže ono to nebylo až zas tak jednoduché. Kundera opomněl Šikovu ekonomickou reformu, která obrodnému procesu přidávala další snad i dějinný rozměr.

Šikova reforma byla založená na konceptu kolektivního vlastnictví podniků. Stát zůstával i nadále vlastníkem všech podniků, ale konkrétní správa jednotlivých podniků byla přesunuta na kolektivy pracujících v daném podniku, kteří si volili podnikovou radu (něco jako představenstvo akciové společnosti) a ta jmenovala ředitele. Správa podniku byla omezena na podnikatelskou činnost, podniková rada nemohla podnik prodat nebo vyhlásit bankrot, tyto základní vlastnické operace byly vyhrazeny státu jako konečnému vlastníku. Ale mohla volně disponovat se ziskem, což jí dávalo plnou podnikatelskou volnost. Současně Šikova reforma zredukovala účinnost plánovacího systému, který měl pouze stanovovat rámcové hospodářské cíle. Podniky měly mít podnikatelskou volnost v rámci konkurenčního prostředí tvořeného samostatnými podniky vlastněnými kolektivy pracujících. Samozřejmě že reforma měla řadu omezení plynoucích z toho, že stát zůstával konečným vlastníkem výrobních prostředků, a sice že nový podnik mohl založit jenom stát, podniky měly omezenou možnost rozšiřovat svoje podnikání do jiných odvětví, existoval stále státní monopol zahraničního obchodu. Současně reforma povolila individuální podnikání na živnostenské bázi, přičemž se počítalo s tím, že bude omezen počet pracovníků, které může soukromník zaměstnat.

Stejně jako demokracie byla povolená jen napůl, protože stále zůstával mocenský monopol komunistické strany, tak zavedení tržních principů mělo zůstat na poloviční cestě. Jenže to byl jenom začátek nějaké cesty. Z povahy procesů, které demokratická a ekonomická reforma nastartovaly a které mají vysoce expanzivní charakter, plyne, že by nezůstaly na poloviční cestě. Komunistický mocenský systém by se jak v politické, tak i v ekonomické rovině dostal do příkrého rozporu s obrovským tlakem na další uvolnění. Je v logice věci, že by stejně nakonec komunistický monopol padl a nebo by zkrachovala demokratická reforma. A stejně tak by sílil tlak na uvolnění rukou pro podniky, aby mohly expandovat mimo své odvětví. Stejně tak by se stupňoval tlak stovek tisíců drobných podnikatelů na možnost rozšířit své úspěšné podnikání. Jestliže byla ex post Šikova reforma vyhodnocena ekonomy jako nefunkční polovičatá reforma nereforma, pak tato hodnocení nebrala v potaz další přirozený vývoj, který by dříve či později prorazil umělé hranice stavěné vládnoucí komunistickou byrokracií.

Celkově se v rámci obrodného procesu rodila velice zajímavá společenskoekonomická formace směřující v politice postupně k parlamentní demokracii a v ekonomice k systému založeném na samostatně podnikajících podnicích vlastněných kolektivem pracujících a na individuálním podnikání samostatných osob, který by do jisté míry v sobě obsahoval prvky tržní ekonomiky. Bylo by zajímavé sledovat, jak by si takový ekonomický a politický systém vedl v porovnání s kapitalistickými státy. Hlavní rozdíl by nakonec mezi nimi byl v tom, že v kapitalistickém systému mezi vlastníky dominují hlavně akcionáři, zatímco v našem systému by to byli zaměstnanci daného podniku. Kdo by byl lepším hospodářem? Akcionáři, kteří dnes většinou ani netuší, co se v podniku děje a jediné, co je zajímá, je výnosnost akcií? Nebo zaměstnanci podniku, kteří by nepochybně tlačili na co nejvyšší mzdy a je možné, že by většinu zisku utopili ve mzdách, ale o podniku by věděli mnohem víc než akcionáři a navíc by k němu cítili na rozdíl od akcionářů loajalitu. Toť otázka, na níž se už odpověď nedozvíme, protože bratrské armády tomu zatnuly tipec.

Další a podstatný rozdíl mezi kapitalistickou ekonomikou a ekonomikou založenou na kolektivním vlastnictví by byl v tom, že kolektivní vlastník nezná pojem dividenda. Soukromý vlastník část zisku reinvestuje do svého podniku, část použije na zvýšení mezd a část zisku v podobě dividend spotřebovává v rámci osobní spotřeby. Podniky v kolektivním vlastnictví by měly jen první dvě možnosti, jak použít zisk: reinvestice do podniku a navýšení mezd. V tomto systému neexistuje osobní spotřeba zisku. Jestliže v roce 2017 činila v USA hodnota čistého příjmu z korporátních dividend dosáhla 990 mld. dolarů (U.S. Bureau of Economic Analisis), což činilo zhruba 5% hrubého domácího produktu, pak si podle toho můžeme udělat představu o tom, jakých úspor by dosáhl systém, který by žádné dividendy neproplácel.

Vývoj v Číně ukazuje, že pro komunistický systém není až takový problém zavést úspěšně tržní ekonomiku v rámci socialistického hospodářství. Systém vlády jedné strany se v klidu snese společně s tržním hospodářstvím a soukromým vlastnictvím. Velký ekonomický růst Číny v posledních dvaceti letech je výsledkem takové koexistence. Proč by se tedy v reformovaném socialistickém systému v Československu, které by navíc bylo oproti Číně demokratické, nemohl odehrát podobný ekonomický zázrak? V takovém případě by kapitalistický řád považovaný dosud při všech jeho chybách a omezeních za jedinou možnou variantu společenskoekonomického uspořádání, dostal v podobě československého socialismu s lidskou tváří vážného konkurenta.

Vyšlo zkrácené v deníku Právo

26. 06.

Konec kapitalismu?!

Jan Štern Přečteno 3155 krát Přidat komentář

Jakkoliv je globalizace zásadním a možná na první pohled nejdůležitějším fenoménem dnešní doby, jde stále jen o fenomén, jev, vnější manifestaci hlubšího pohybu a podstatnější reality. Už jenom ze samotné definice globalizace jako procesu integrace a sílícího vědomí světa jako jednoho celku je evidentní, že v ekonomické oblasti se globalizační pohyb dostává do rozporu s vlastním principem kapitalistické ekonomiky založeném na svobodném individuálním podnikání na bázi nabídky a poptávky řízeném neviditelnou ruku trhu. Neviditelná ruka trhu založená na neomezené svobodě podnikajících subjektů je opakem integrace a potřeby reflektovat svět jako jeden celek.

Volný trh je založen právě na vyloučení možnosti toho, aby kterýkoliv aktér volné soutěže ovlivňoval, či dokonce integroval trh za nějakým účelem v jeden celek. Oproti tomu globalizace je jedna velká výzva k celkové zpětné vazbě, k sebereflexi a následné regulaci. Bytostným rysem globalizace je směřování k seberegulaci z pozice poznání celkového pohybu. Jinými slovy globalizace je výzva k plánování a řízení globálních parametrů (omezení znečišťování kysličníkem uhelnatým na prvním místě). Toto směřování opačným směrem, než jak velí kapitalistická logika, je jen indikací toho, že se něco zásadního děje s kapitalismem jako takovým. Něco, co je skryto za procesem globalizace.

Zcela zásadní roli v procesu globalizace hraje technika, která prorůstá tělem ekonomiky, společnosti a našimi životy geometricky se zrychlujícím tempem. Proces technizace proměňuje charakter ekonomiky, což souvisí s uvedenou změnou kapitalismu. Globální ekonomický systém narazil na limity, které si stále více žádají uplatnění konceptu udržitelného vývoje jako jediné racionální a technicky průchodné varianty lidské existence na planetě. Technika na jedné straně a koncept udržitelného vývoje na straně druhé se ukazují jako dvě stránky téhož procesu. Zřetelně se zde také rodí nová planetární subjektivita neboli vědomí těchto limit a nutnosti na ně nějak reagovat v rámci nových postupů a jde jen o to, který dějinný subjekt si koncept techniky spojené s konceptem udržitelného vývoje osvojí a začne ho prosazovat v praxi.

Technokratismus

Podstatou dnešní etapy globalizace je vznik vnitřně propojeného systému globální ekonomiky, složeného z největších globálních korporací produkujících rozhodující sortiment zboží a řídícího se vlastními pravidly rozhodování o výrobě, investicích a alokaci zdrojů v podstatě nezávislého na hospodářské a finanční politice národních států. V tomto systému se vyrábějí rozhodující produkty spotřebního koše, auta, televize, ledničky, počítače, mobily, myčky ad. Tento systém se řídí jinými pravidly než klasický kapitalismus. Motorem je zde technologický pokrok na bázi vědy a techniky a nikoli už jen honba za ziskem.

To, co dnes zejména propojuje globalizující se svět, je technika. Na rozdíl od klasického kapitalismu, kde honba za ziskem byla rozhodujícím motorem globálních změn. Hlavním způsobem komunikace globálního světa je technověda. Globální svět ovládaný „planetární technikou“ je lhostejný k osudu jednotlivých států, ale nikoli dopředu nepřátelský. S kýmkoliv, kdo je technicky progresivní, se ihned spojí a dá mu šanci. Globální ekonomika to není už jen svět kapitálu, je to svět techniky, znalostí a inovací. Kapitalismus v klasické podobě není dnes dominantním politicko-ekonomickým řádem, ale přežívá na okraji ekonomiky a společnosti. Ekonomika se ve své rozhodující části na globální úrovni řídí jinými principy a zákony než kapitalismus. Globální charakter finančního kapitálu je ale v rozporu s národním rozměrem států, které nemají možnost vstoupit do globálních ekonomických procesů a jakkoli je ovlivnit, protože fungují nad rámec jejich národních pravomocí.

Kapitalista-podnikatel se proměňuje ve finančního kapitalistu-akcionáře. Finanční
kapitál zaujímá navenek vedoucí pozici v ekonomice. Kapitalista-podnikatel se proměnou
v akcionáře, jehož hlavní aktivitou se stává podnikání (spekulace) na burze, přesunul do
sféry finančního kapitálu a nemá už mnoho společného s výrobním kapitálem a s klasickým
podnikáním. Jeho pouto k podnikání (výrobě) je redukováno na starost o pouhou finanční
ziskovost firmy, jejíž akcie vlastní. Dnes někteří ekonomové hovoří o finančním kapitalismu fungujícím vedle klasického kapitalismu.

Finanční kapitál je v principu globální a je i globálním tmelem ekonomiky. Podnik namísto dosavadního kapitalisty-podnikatele řídí a spravuje manažerská, technická a administrativní vrstva, která se tak stává klíčovou strukturou ekonomiky. Oddělení vlastnictví od řízení a správy podniku je největší změnou, která se v éře kapitalismu odehrála. Tento proces popsal americký ekonom John K. Galbraith v knize The New Industrial State (1979) a tuto novou řídící vrstvu pojmenoval „technostructure“. Skutečnost, že vlastník-kapitalista resignuje na to nejpodstatnější a nejvlastnější, co v podnikání může být, a sice řízení a správu vlastního podniku, a žije jako nějaký rentiér z dividend, je doslova revoluční. To neznamená, že se kapitalismus mění a vyvíjí, že jde o nějaké další stadium kapitalismu, o jakýsi postkapitalismus, to je konec kapitalismu. Kapitalista jako kategorie přestává existovat a kde není kapitalista, tam těžko může být nějaký kapitalismus. Ekonomika, kterou řídí technostruktura, již není kapitalistickou ekonomikou, ale novou jinou ekonomikou. My pro ni razíme název technokratismus podle nového skutečného vládce ekonomiky – technostruktury.

Systém soukromého vlastnictví se stal v rozhodující části ekonomiky, kde převažuje
akciový způsob vlastnictví a akcie jsou volně obchodovány na burze, čirou formou.
Korporace a podniky řídí a ovládá technostruktura, přičemž reálný vliv skutečných
vlastníků – akcionářů na chod podniků, na výrobu, investice a vývoj je zanedbatelný.
Aktivita vlastníků se vyčerpává pouze spekulativními obchody s akciemi na burze, samotný chod
podniků neznají, objektivně ani znát nemohou a většinou je ani příliš nezajímá. Ve skutečnosti parazitují na organismu podniků, korporací a firem, odsávají z nich kapitál v podobě vysokých dividend, které si nikterak nezaslouží.

Trh versus oligopol

V rozhodující globální části ekonomiky, v technokratismu, je systém volného trhu, kde výrobci v rámci konkurenčního boje bojují na základě nabídky a poptávky o úspěch a kde vládne neviditelná ruka trhu, nahrazen plánovitým systémem, v jehož rámci je tržní síla výrobců natolik velká, že jsou s to víceméně kontrolovat ceny i objemy prodaného zboží. Firmy se zde proměňují ve velké korporace. Klasický trh se mění v oligopol. Oligopol není ani klasický trh volné konkurence, ale není to ani monopol, jak to často traduje klasická politická ekonomie. Je to tržní struktura, která umožňuje do určité míry kontrolovat nebo alespoň předvídat ceny a objemy prodané produkce, a přitom zachovat potřebnou míru konkurence.

Hospodářskou činnost řídí nejen cenové signály trhu, ale vůle k trvalému vylepšování
technických vlastností výrobků a výrobních prostředků a technologií používaných k jejich
výrobě. Velké korporace v této části ekonomiky postupují v součinnosti (oligopol) v rámci trvale udržitelného zlepšování svých produktů jako základny pro stabilní ekonomické prostředí, což jim umožňuje dlouhodobě plánovat technicky, znalostně, materiálně, personálně a marketingově velice složitou výrobu. Velké korporace si na současné úrovni a hlavně složitosti technického vývoje nemohou objektivně dovolit nejistoty plynoucí z trhu založeného na prostém mechanismu nabídky a poptávky.

Kapitalismus předpokládá motivaci pro činnost vycházející z hledání zisku. To se dnes na
všech úrovních výrobního procesu proměňuje. Management (technostruktura) u velkých
korporací namísto zisku upřednostňuje stabilitu a trvale udržitelný technologický vývoj, na
zisku lpí jen úzká vrstva akcionářů, kteří parazitují na těle podniků a korporací. Zaměstnanci
na všech dalších úrovních, s výjimkou mechanické manuální práce, se v práci realizují,
vidí ji jako projekci svých vlastních tvůrčích představ a cílů. Pekuniární vztah k práci zaměstnanců už není jedinou motivací, důležitou motivací se stává seberealizace zaměstnanců v procesu tvůrčího hledání řešení pro cíl zadaný firmou. Firma je schopná definovat obecně cíl, ale jeho tvůrčí vyřešení je úkolem pracovníků a firma je v tomto životně závislá na tvůrčích schopnostech zaměstnanců.
Z toho vyplývá vzájemný respekt firmy a zaměstnance, firma zaměstnancovi dává práci –
možnost seberealizace (a adekvátní mzdu odpovídající jeho pracovnímu zařazení
v daném ekonomicko-kulturním prostředí), zaměstnanec firmě odevzdává relativně tvůrčí
řešení úkolu, které je v daném čase a místě originální, zaměstnanec je v jistém smyslu
„nenahraditelný“, jeho hodnota není dána jeho platem, ale jeho tvůrčím přínosem pro firmu.
Zaměstnanec je vázán na prvním místě vztahy loajality, identifikace a adaptace a teprve
na druhém místě vztahem pekuniárním. Čistě pekuniární vztah k práci je ponechán profesím
vykonávajícím mechanickou, ubíjející a manuální práci a pracovníci těchto profesí jsou na
spodním žebříčku společenské hierarchie, pohlíží se na ně jako na lidi potencionálně
ohrožené, v nouzi, jsou to zpravidla první beneficienti sociálních programů a pomocí.

Zbytkový kapitalismus v podobě volného trhu existuje sice i nadále, ale jen v oblasti výrobků produkčně i technologicky nenáročných, jejichž výroba je snadno dostupná komukoliv, kdo disponuje standardně velkým kapitálem na rozjezd takové výroby. I do této sféry však vstupují velcí hráči, kteří hlavně v koncové části ekonomického řetězce (zpracování prvotních surovin, distribuce) vytvářejí oligopolní struktury velkých obchodních řetězců a zpracovatelů prvotních surovin a kteří postupně přeměňují poslední diaspory kapitalismu volné konkurence na plánovací systém. V lůně kapitalismu se vyvinul nový ekonomický systém, technokratismus, který postupně vytlačil kapitalismus na okraj ekonomiky.

Nové třídní rozdělení světa

Člověk, který je součástí nového systému technokratické ekonomiky, už není klasický homo economicus (egoistický a racionální), ale homo technicus (kooperativní a tvůrčí). Být součástí tohoto systému znamená být jiným (v jistém ohledu vyspělejším) člověkem, než jakým člověk byl v éře kapitalismu. I když technokratický ekonomický systém zahrnuje přes polovinu objemu ekonomické produkce, tak početně jde o daleko menší množství lidí. Většina obyvatelstva nadále zůstává uvnitř kapitalistického systému, který má lokální charakter. A v tom je podstata problému. Technokratismus je globální systém ekonomiky, zatímco stále ještě existující (zbytkový) kapitalismus funguje na lokální úrovni. Většina lidí se pohybuje v systému, který je na ústupu a který je nahrazován výkonnějším a progresivnějším systémem. To generuje nové třídní rozdělení světa na ty, kteří už jsou součástí nového (globálního) technokratického světa, a ty, kteří zůstávají ve starém (lokálním) kapitalistickém systému. Odtud plynou i různé pohledy na celospolečenské problémy a jejich řešení. Svým způsobem lidé z obou světů vidí problémy světa z téměř opačných pozic a hodnotových paradigmat.

Ve sféře kapitalismu na lokální úrovni vládne neviditelná ruka trhu, který je nelítostným
bojem všech proti všem na principu hry s nulovým ziskem, u zaměstnanců dominuje
pekuniární motivace k práci, práce je obtížným břemenem, hlavním benefitem a cílem
je co nejvyšší mzda a volný čas. Kapitalisté-zaměstnavatelé jsou motivování výhradně honbou za ziskem. V této sféře se prosazuje konzumerismus a chamtivost. Lidé kapitalismu se cítí ohroženi nástupem globalizace, a proto požadují ochranný deštník národního státu. Trump vítězí v presidentských volbách právě tím, že slibuje návrat pracovních míst (výrobu iphonů vrátit zpátky z Číny, výrobu automobilů z Mexika). Že je to nesmysl a že žádná vláda (pokud nebude totalitní diktaturou) nemůže soukromé firmy donutit, aby přesunuly výrobu dle jejího přání, voliče v podstatě nezajímá. Právě to ale právě otevírá poptávku po nedemokratických metodách.

Populisté všeho druhu nabízejí ochranný deštník národního státu nejen před ekonomickou nejistotou, kterou přináší globální ekonomika, ale před všemi „novotami“, jako jsou genderová problematika, ochrana menšin, registrované partnerství, politická korektnost, multikulturní koncept, tedy před vším, co rozvrací „přirozený“ svět, narušuje stávající kulturní paradigma a tradiční společenské a rodinné uspořádání. A zejména pak ochranu před masovou migrací. Ta se jeví jako tak zásadní politické téma, že je s to změnit, či dokonce destruovat demokratický systém. Velká část této populace by byla ochotná obětovat liberální demokracii jistotě hráze před přílivem uprchlíků a ekonomických migrantů.

Lidé technokratismu jsou kosmopolitní, otevření výzvám moderního světa, jejich osobní
kariéra je založená na komunikaci, spolupráci a na přijímání globálních procesů jako šance na
osobní růst a uspokojující kariéru. Lidé technokratismu nejsou jen lidé spjatí s provozem
technokratické ekonomiky, ale organicky k nim patří i lidé z akademické, vědecké a
výzkumné sféry, která má pro technokratický systém zcela zásadní význam, a rovněž lidé
z neziskového sektoru, z kultury (z kulturního průmyslu, což je sféra, která absorbuje
pracovní sílu vytěsněnou technologickým pokrokem).

Světy kapitalismu a technokratismu existují vedle sebe, prolínají se v rámci jednotlivých
států, avšak nejsou kompatibilní. Jen obtížně hledají společné hodnoty a body zájmu.
A vlivem migrační krize v době volného pohybu osob v globálním rozměru se
stupňuje konflikt o koncept multikulturního soužití, který se stal katalyzátorem zásadního
rozdělení společnosti na globální a lokální občany. Konflikt vyvolaný migrační krizí však
svádí k tomu zjednodušovat celou záležitost na multikulturní otázku nebo otázku
migrantů, a tedy na boj globálního s lokálním. Není tomu tak! Situace je daleko složitější a konflikt rozdělující společnost má daleko hlubší kořeny spočívající především v existenci dvou ekonomicko-společenských formací, kapitalismu a technokratismu, vedle sebe. Konfliktní soužití těchto dvou světů zakládá nový klíčový politický zápas (podobný, jako byl konflikt mezi prací a kapitálem), který se pravděpodobně stane základním společenským a politickým antagonismem 21. století.

Vyšlo v deníku Právo, příloha Salón
Detailně tuto problematiku zpracovává moje kniha Technokratismus.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy