Jan Štern

26. 10.

VĚŘME NEJEN V DEMOKRACII, SVOBODU, ALE TÉŽ VE SVOU VÝJIMEČNOST. STO LET ČESKÉ STÁTNOSTI

Jan Štern Přečteno 3328 krát

Československá deklarace o nezávislosti v roce 1918 končila zvoláním: „Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.“ Zakladatelé novému státu tím dali do vínku demokracii a svobodu. Československý stát byl těmito hodnotami prodchnut a trpěl v dobách, kdy se mu jich nedostávalo. Většina z nás opravdu věří tomu, že ke zdárnému vývoji naší republiky stačí prosazovat demokracii a svobodu. Jenže ze sta let existence státu, směřujícímu k demokracii a svobodě, jsme v demokracii a svobodě strávili jen polovinu doby. Můžeme to snadno zdůvodnit špatnými historickými podmínkami, smůlou, že ve světě okolo nás v průběhu oněch sta let převažovaly síly totalitarismu a velmocenské zvůle. Ale je to skutečně takhle jednoduché? Udělali jsme opravdu vše pro to, abychom svobodu a demokracii uhájili? Jak je možné, že komunisté získali v prvních poválečných volbách 40 procent hlasů? Kde zůstal instinkt obyvatelstva, který mu měl napovědět, že to je cesta do pekel? Jak to, že se naše obyvatelstvo tak snadno smířilo s nástupem normalizace po 68.roce? Jak to, že dnes na politické scéně dominují populistické strany ohrožující systém liberální demokracie? Nehledejme viníka našich národních trablů jenom za hranicemi. Velkým nebezpečím pro sebe sama jsme právě my tím, že nejsme schopni vytrvat v tom, co zakladatelé prozíravě a moudře státu vtiskli, čím ho vybavili.

Jako každý národ umíme vyniknout a umíme i selhat. Máme své světlé chvíle i temné momenty. Na něco můžeme být v uplynulých sto let hrdí, za něco jiného se naopak musíme stydět.

Svou cestu jsme jako stát zahájili nadějně. Byli jsme jednou z mála fungujících demokracií ve střední a východní Evropě. V tom jsme jasně vynikali a byli příkladem pro ostatní státy. Zvládli jsme uhájit demokratické a svobodné poměry, ale současně jsme si neporadili s velkými národnostními menšinami v novém státě, zejména pak s menšinou německou. Němci se v drtivé většině připojili k sudetoněmeckému hnutí Konráda Henleina, prosazujícímu připojení k Německu, a Slováci využili německou okupaci Československa k odtržení a vytvoření vlastního státu. Měli jsme bezpochyby velký podíl na odcizení Němců a Slováků a včas jsme nestihli předejít jejich snahám o národní sebeurčení. Otázkou je, zda by sebevětší autonomie zabránila jejich úplnému odtržení.

Jak jsme ke státu díky šťastným geopolitickým okolnostem více méně snadno přišli, stejně snadno jsme o něj zase přišli. Svůj stát jsme nedokázali ubránit před nacistickým Německem, což bylo vzhledem k jeho ohromné převaze pochopitelné. Avšak nepochopitelná a neomluvitelní je rychlost a snadnost kapitulace před Mnichovskou dohodou, která de facto znamenala konec státu. To, že jsme se ani nepokusili i se svými omezenými možnostmi stát a území bránit ,je ostudné, a mělo to zničující dopad i na náš národní charakter, který se z této zbabělosti nikdy pořádně nevzpamatoval.

Po válce jsme si hned podle principu kolektivní viny vyřídili účty se sudetskými Němci za jejich zradu , aniž jsme jim dali šanci hájit se v rámci zákona před regulérním soudem. Čtyřicet procent obyvatelstva volilo komunisty. Přijali jsme model Národní fronty, oklešťující demokracii a vládu práva. Snadno jsme zapomněli na to, co nám zakladatelé státu kladli na srdce jako základní princip jeho fungování, totiž na demokracii a svobodu. Ukázalo se také, že pro velkou část obyvatelstva byla sociální nerovnost první republiky natolik nepřijatelná, že po válce dali raději přednost komunistům před demokracií a svobodou.

Po strašných padesátých letech, kdy jsme sami sebe masakrovali v rámci komunistického ideologického šílenství, jsme se pokusili vybřednout z bahna totality a zahájili jsme demokratickou reformu komunistického systému. Přišli jsme s celkem unikátním konceptem socialismu s lidskou tváří spojeného s tržní formou socialistické ekonomiky na bázi samostatně hospodařících podniků, vlastněných kolektivem pracujících. Okupace bratrských armád ale učinila těmto snahám přítrž. Nový a zajímavý model společnosti, který jsme se pokusili uskutečnit, byl ve své době výjimečný a vzbudil ve světě pozornost, ale současně jsme po sovětské okupaci selhali a bez většího odporu přijali normalizační kolaborantský režim.

V listopadu 89 jsme překvapili svět i sami sebe sametovou revolucí bez násilí a nastoupili cestu k demokracii, svobodě a tržní ekonomice. Podobně jako po 1.světové válce jsme do nových demokratických poměrů vykročili nadějně a s vervou. Měli jsme presidenta, který byl pro svět morálním vzorem. Cítili jsme se být premianty mezi nově vzniklými postkomunistickými demokraciemi.
Společnost se zdála být sjednocená vizí návratu do Evropy, liberální demokracie a svobodného trhu. Jenže přišlo první zakolísání, nečekané rozdělení státu a odchod Slováků ze společného státu. Ekonomická transformace socialistické ekonomiky na volný trh byla založená na příliš rychlém a k drobným akcionářům bezohledném způsobu kuponové privatizace. Doprovázelo ji tunelování podniků a bank a vedla ke vzniku zbohatlické třídy veksláckých oligarchů, kteří posléze klientelistickým způsobem ovládli politiku. Naše společnost se jako mnohokrát předtím rozdělila na vítěze a poražené, což vedlo k tomu, že značná část společnosti polistopadový vývoj nepřijala. Dnes v důsledku toho zažíváme nástup různých populistických hnutí, které zpochybňují principy liberální demokracie a naši příslušnost k Západu, členství v EU a NATO.

Naše stoleté státní existování je trvalým bojem o to, co nám zakladatelé kladli na srdce, o demokracii a svobodu. Demokracie a svoboda nejsou samozřejmé, je třeba o ně neustále pečovat a usilovat (bojovat). Naši občané se většinově k těmto principům hlásili a řídili se jimi. Jenže přicházely krizové momenty a vůle k demokratickým hodnotám v takových chvílích slábla. Velkým nebezpečím se pak pro nás stávají autoritářské velmoci, v jejichž geopolitické zóně se právě nacházíme.

Jsme malý národ a musíme hledat mocné spojence, kteří vyznávají podobné hodnoty jako my a jsou s to svojí mocí ochránit a jistit naši cestu a hodnoty. Kdykoliv se nám nedařilo zajistit si mocnou ochranu spojenců, s nimiž jsme byli civilizačně a kulturně kompatibilní, zle se nám vedlo – německá okupace za 2.světové války trvala 6 let a komunistický režim v rámci socialistického tábora 41. Polovinu z uplynulých sta let jsme strávili v sevření totalitních států, a to přineslo dlouhé utrpení a poničilo život několika generací. Uplynulých sto let není nijak zvlášť dobrá bilance a vyplývá z toho jedno: za každou cenu hledat a budovat mocné, spolehlivé a současně kulturně a historicky kompatibilní partnerství, které zajistí naší zemi svobodný rozvoj. K tomu je zapotřebí usilovat o dlouhodobý konsenzus na zahraniční politice, směřující k tomuto cíli. Dnes je touto dlouhodobou konsenzuální zahraničně-politickou koncepcí členství v EU a NATO. Na síly, které tuto koncepci ohrožují, je třeba hledět jako na škůdce.

Existence menších států a národů není samozřejmá. O právo na ni musí neustále bojovat, musí své okolí přesvědčovat o své je legitimitě a mocenském oprávnění. Malý národ si nemůže dovolit být průměrný a už vůbec ne vnitřně slabý. Ideálně by měl něčím vynikat, překročit svým významem vlastní hranice, přispět světu vynikajícími výrobky, novými technologiemi, vědeckými objevy, kulturními díly či novými společenskými principy. Často míváme sklony podléhat pocitu zneuznané a nepochopené výjimečnosti a sami to kriticky reflektujeme. Je jistě chybou propadat pocitu výjimečnosti tam, kde nic výjimečného není, ale během oněch sta let se nám v mnohém podařilo mezi ostatním zeměmi vyniknout a není důvod na to nebýt pyšný. Ať už to bylo v éře první republiky, kdy jsme téměř osamoceně drželi ve Střední Evropě prapor demokracie a svobody, nebo v 68.roce, kdy jsme probudili naději na možnost zavést demokratický socialistický systém, založený na kombinaci kolektivního a soukromého vlastnictví, a nebo začátkem 90.let, kdy jsme se díky presidentu Havlovi stali nadějí na morální obrodu systému liberální demokracie.

Jaká výzva před nám stojí dnes? Systém liberální demokracie prožívá v celém světě krizi. Nastupují populistická hnutí, která její principy podrývají. Nejúčinnější obranou před nimi je prokázat, že systém liberální demokracie je nejen demokratický a principiálně svobodný, ale že je i nadále nejefektivnějším ekonomickým systémem, který je jako jediný schopen přinést trvale udržitelný a inklusivní ekonomický růst, prosperitu a kvalitu života. To je výzva i pro nás.
Obraťme pozornost od různých strašáků a obav šířících se veřejným prostorem, s nimiž nás otravují nejrůznější obchodníci se strachem, kteří jenom tyto strašáky nafukují a demagogicky nás manipulují, k tématům, jež jsou zásadní pro naší budoucnost, pro naší prosperitu a kvalitu života. Žijeme v inovativní době, kdy se kolem nás valí technický, institucionální a společenský pokrok, nabízející nové netušené možnosti. Je třeba se do tohoto procesu zapojit, stát se součástí pokrokových změn a zařadit se mezi státy, které mu udávají směr. Je třeba vsadit na technologické, společenské, institucionální a kulturní inovace, protože ty jsou základní výzvou této historické epochy. Pojďme se spojit nikoliv na tom, čeho se bojíme, ale na tom, co chceme. Spojme se na vizi inovativní společnosti, která směřuje k udržitelnému růstu, k prosperitě, k sebevědomí a hrdosti na sebe. Ve svých dějinách jsme prokázali výjimečné schopnosti, prokážeme je i dnes.

22. 10.

Posttransformační traumata a otazníky

Jan Štern Přečteno 3495 krát

Když se počátkem 90.let minulého století rozjížděla ekonomická reforma, všichni zúčastnění říkali, aniž vůbec měli tušení, jak zásadní pravdu vyslovují, že transformační proces a zejména pak proces privatizace bude mít svoje transakční náklady, a to především v podobě korupce, která tento proces bude doprovázet.

Ze dne na den: rozpad státem řízené ekonomiky

Jestli chce někdo porozumět ekonomické transformaci, jestli chce porozumět tomu, před jakými úkoly vlastně stála, a jestli chce spravedlivě zhodnotit její průběh a její výsledky, pak si musí představit následující situaci, v níž se ocitla česká politika a ekonomika v roce 1990. Měli jsme zavedený systém státního řízení ekonomiky do výroby posledního šroubku. Drtivou většinu své produkce jsme vyváželi do socialistických států RVHP a převážnou část této drtivé většiny tvořily stroje a zařízení pro továrny těchto socialistických zemí. Byli jsme jakousi dílnou zemí RVHP, které svoje výrobní prostředky kupovaly od nás. Tento trh zemí RVHP ze dne na den zmizel. Éra RVHP, která sice moc neplatila, ale brala všechno, co jsme vyprodukovali, skončila. Od nynějška jsme museli hledat odbyt pro svoje výrobky na západních trzích, které byly nekonečně náročnější a konkurence samozřejmě nesrovnatelně silnější.

Dále jsme se rozhodli opustit systém řízení ekonomiky a podniků státem, a to co nejrychleji. Prvním důsledkem bylo, že řídící kádry nejen přestaly podniky cíleně spravovat, ale začaly je rozkrádat. To se nám podařilo dočasně zastavit tím, že jsme jim odebrali zásadní manažerská a vlastnická oprávnění, jako je prodej majetku, úvěry nad určitý limit apod. Tím jsme sice (alespoň částečně) zamezili kradení, ale současně jsme jim znemožnili strategické a racionální řízení podniků. Věděli jsme dobře, že takový stav je krátkodobě nesmírně riskantní a škodlivý a dlouhodobě zničující. V perspektivě jednoho až dvou roků se rýsovala hospodářská katastrofa, která by nepochybně zvrátila demokratické výsledky sametové revoluce.

Za této situace přišli reformní ekonomové sdružení okolo Václava Klause s konceptem rychlé privatizace založené na kupónové metodě jako jediné možnosti, jak toto zvládnout. Věřili jsme a museli jsme věřit, protože žádný jiný recept neexistoval, že privatizace nás tímto údolím ekonomické a posléze i politické smrti provede. Věděli jsme, že to nebude zadarmo, že tento proces transformace ekonomiky bude mít svoje transakční náklady (jak se tehdy elegantně říkalo), ale jakékoliv možné a představitelné negativní následky nám připadaly jako dětská legrace proti ekonomickému a politickému krachu, který reálně hrozil. A transformace se povedla, splnila svůj cíl.

Vybudovali jsme tržní ekonomiku založenou na soukromém vlastnictví, v níž většina dosavadních podniků zkrachovala, ale vznikly nové, které si našly zákazníky a odbyt pro své výrobky na nových západních trzích. Nová ekonomika našla svoje místo v rámci světové ekonomiky, dohání v produktivitě a ekonomické výkonnosti vyspělé státy, v poslední době dokonce rekordně roste a má mimořádně nízkou míru nezaměstnanosti. Prostě jsme prošli údolím smrti, přežili jsme a z čistě ekonomického hlediska jsme dokonce přežili více než dobře.

Kupónovka, Šikova reforma a chybějící investoři

V bodě nula před transformací se nabízely v politickém prostoru tři koncepty řešení.
Prvním byla Klausova kuponová privatizace, druhým Zemanova privatizace do rukou zaměstnanců, třetím prodej státního majetku za peníze. Zemanův model privatizace navazoval na Šikovu reformu z osmašedesátého roku, v níž podniky přešly do rukou kolektivu pracujících v daném podniku. Byl to zajímavý koncept, který by možná byl vhodným doplňkem kuponové privatizace. Kolektivy vlastněné pracujícími by noví vlastníci těžko vytunelovali, jak se stalo u velké části privatizovaných podniků. Navíc je otázkou, zda by kolektiv pracujících nebyl lepším správcem majetku než rozdrobení akcionáři, kteří povětšinou nemají ponětí o tom, co se v podniku děje, natož co by se tam dít mělo. Tato varianta byla ovšem v duchu nově zrozeného a dominujícího pravicového myšlení s výsměchem odmítnuta. (Zde se kaje i autor těchto řádků za svojí tehdejší omezenost).
Třetí koncept prodeje majetku za peníze by byl asi nejlepší, kdyby investoři o státní podniky v té době měli zájem. Takový kapitál, který by investoval do něčeho tak podezřelého, jako byly socialistické podniky, prostě na trhu nebyl. Zahraniční investoři si vyzobávali nejlukrativnější podniky, jako byla mladoboleslavská Škodovka, a tím to haslo. Toto nebyla cesta k reálné privatizaci, naopak čekání na zájemce o koupi státních podniků by bylo přesně tou cestou do pekla, o níž jsem hovořil.

Co se týkalo kuponové privatizace, vedl se spor o to, zda se má nejprve vybudovat právní základna v podobě institucí (burza, kapitálový dohled) a zákonů, které by zaručovaly ochranu majetku drobných akcionářů a regulérnost kapitálových a majetkových transakcí. To byl spor mezi ODS a OH (Občanské hnutí). ODS, která byla v té době dominantní politickou silou a spolu s ODA řídila transformační proces, se rozhodla na právníky nečekat. Pamětníci si vzpomenou na emotivní výstup ministra privatizace Tomáše Ježka o tom, jak utíkal před právníky, aby stihl provést proces privatizace, protože ti by mu svou pomalou legislativou privatizaci zrušili. S odstupem času se ukazuje, že by bývalo možná rozumnější s některými věcmi na právníky počkat, například se zřízením burzy a dozoru nad kapitálovým trhem nebo znemožněním toho, aby se s kupóny obchodovalo ještě před jejich převodem na akcie. Většinu kupónů totiž jejich majitelé „prodali“ za pár švestek privatizačním fondům, které na tom po převodu kuponů na akcie pohádkově zbohatly.

Korupce prorůstající systém

Taková je dle mého základní realita transformace. Příběhy, které si naše společnost o transformaci dnes vypráví, obvykle pomíjejí osudovou ekonomickou a politickou nutnost velmi rychle něco udělat s nefunkční ekonomikou, která právě přišla o drtivou většinu trhů pro svůj odbyt. Dnes nejen levice, která v podstatě jen navazuje na Zemanovu předvolební rétoriku z druhé poloviny 90. let o spálené zemi, ale i většina liberálů (a nejen levicových) líčí transformaci jako jedno velké kradení a tunelování. Ve společenské paměti se tedy celá transformace zredukovala na transakční náklady, které s sebou přinesla a které do jisté míry otcové transformace předvídali. Jako kdyby se po transformaci nevyrábělo, neprodávalo a neprosperovalo. Naopak jako kdyby se jen kradlo. To přece nemá s reálným obrazem skutečnosti moc společného.

To nicméně neznamená, že by tyto příběhy veřejnost těžce a trýznivě neprožívala. Kradení a tunelování během privatizace se stalo součástí našeho národního traumatu a silně ovlivňuje chování lidí ve vztahu k politickým stranám, politikům a politickému systému. Politik je pro velkou část lidí sprosté slovo označující podvodníka, lháře nebo zloděje. To je také důvodem toho, proč lidé velmi často volí nové „nezkažené” strany, které jim populisticky naslibují kde co.

Z dnešního pohledu jako by náš běh údolím ekonomické a politické smrti neexistoval. Většina lidí vidí jen to kradení, korupci a tunelování, tedy jenom ony transakční náklady. Svým způsobem se tomu asi nelze divit. Když se v počátcích transformace mluvilo o negativních dopadech (transakčních nákladech), tak samozřejmě v první řadě se mluvilo o korupci, o podvodech a zlodějnách. Nicméně nikoho nenapadlo, v jakou noční můru nastoupivší mladé demokracie se korupce postupem času promění. Když se mluvilo o korupci, mělo se na mysli jednotlivé kradení, byť i třeba v obrovském rozsahu. Ve snu nás nenapadlo, že se korupce promění v systém obchodování politické moci jako takový. Opravdu nikoho nenapadlo, že se demokratický systém promění v klientelistickou demokracii, že dojde k privatizaci veřejné moci do rukou kmotrovských a mafiánských skupin v pozadí. Václav Havel to nazval mafiánským kapitalismem.

Liberálně demokratický politický systém zavedený po Listopadu se díky obrovské korupci, která prorostla do politického systému a stala se jeho bytostnou součástí, proměnil v systém, který politolog Michal Klíma nazval klientelistickou demokracií. Vznikl tady systém, v němž se politická moc obchodovala jako jakékoliv jiné zboží. My jsme to v manifestu Veřejnosti proti korupci nazvali skrytým pučem, v němž byla veřejná moc privatizována za úplatek do privátních rukou různých finančních a mafiánských skupin. Společnost se nakonec proti klientelistickému systému vzbouřila, vzniklo významné protikorupční hnutí, jenže na protikorupčním boji se svezlo i populistické hnutí ANO, které vyvezlo k moci oligarchu, který je vlastně výplodem negativních jevů transformace.

Je otázkou, do jaké míry je klientelistický systém plodem transformace a do jaké míry patří ke kapitalistickému systému jako takovému. Kapitalismus má v povaze usilovat z ekonomických pozic o politickou moc. Prorůstání ekonomické a politické moci je charakteristickým znakem zejména raného kapitalismu. Konec konců podíváme-li se na seriál Imperium Atlantic City popisující plasticky americký politický systém po 1. světové válce plně ovládaný mafií, tak nám přijde náš postkomunistický kapitalismus jako milá a férová společnost. Také je otázkou, jak bude tento systém odolávat protikorupčním opatřením, s nimiž přišla Sobotkova vláda a tlaku veřejnosti, která je na korupci velmi alergická. V každém případě je faktem, že nejskandálnější postavy kmotrů musely odejít z politiky nebo ustoupit do pozadí, řada nejviditelnějších korupčních afér se dostala do zorného pole policejních a justičních orgánů, i když na výsledky v podobě soudních rozsudků si asi počkáme.

Česká republika jako montovna

Dalším výsledkem transformace, která pro veřejnost méně viditelná a srozumitelná, ale není o nic méně významná, je zaostalý charakter naší ekonomiky. Lidově řečeno naše ekonomika je jakousi montovnou pro zahraniční velké společnosti, které využívají kvalifikované avšak levné práce našich lidí. Do značné míry je k nám přilákala politika podpory zahraničních investic, kterou zahájila Zemanova vláda. Naše vlastní podniky vzešlé z privatizace a transformace nestačily táhnout celou ekonomiku, což se projevilo ekonomickou stagnací na konci druhé Klausovy vlády.

Zeman jenom reagoval na slabší výkonnost naší ekonomiky a politikou podpory zahraničních investic dostal do naší ekonomiky další významné podnikatelské subjekty, které pomohly nakopnout naší ekonomiku směrem k růstu a vyšší zaměstnanosti. Prokázal schopnosti velkého politika a pokusil se napravit klíčové nedostatky proběhnuvší transformace. Nedostatečnou výkonnost ekonomiky napravil podporou zahraničních investic, tunelování a rozkrádání polostátních bank vyřešil jejich rychlou privatizací. Korupci chtěl napravit akcí „čisté ruce“, ale ta totálně pohořela, protože zůstala na úrovni politických deklarací a neprobudila k činnosti policejní a justiční orgány. Bohužel přehnaná podpora zahraničních investic z naší ekonomiky udělala víceméně montovnu pracující pro nadnárodní společnosti.

Před dnešní politickou reprezentací stojí dva úkoly zděděné coby transakční náklady po transformaci: za prvé vytlačit klientelistické struktury na okraj politiky tak, aby korupce byla jednotlivým selháním, a nikoliv systémovým projevem; a za druhé podporou inovací a technického vývoje vytáhnout naší ekonomiku z úrovně montovny na suverénní ekonomiku srovnatelnou s vyspělými státy. To jsou úkoly věcné, a řekněme si upřímně, velmi nesnadné. Jenže k řešením těchto úkolů se politici dostanou tehdy, až obnoví alespoň elementární důvěru v politiku, což je možná úkol vůbec nejtěžší.

Vyšlo v Revue Prostor

16. 10.

Oligarcha zabíjí levici

Jan Štern Přečteno 3078 krát

Všichni teď řeší, co je příčinou pádu levicových stran v posledních volbách. Často to porovnávají s ODS, která si také prošla slzavým údolím a nyní se z toho jakž takž dostává. Myslím, že případ ODS je jiný. ODS vnesla do našeho politického života neskutečnou korupci v podobě systému klientelistické demokracie a lidé to nakonec prokoukli a ODS téměř odepsali. Dnes se nějak ODS změnila, řada z nás však stále nedůvěřivě kouká na novou podobu ODS, kde za slušným předsedou na nás občas vykoukne stará dobrá kmotrovská tvář. Ale věřme, že si s tím ODS nakonec nějak poradí.

Propad ČSSD a komunistů je jiný případ. Ne snad že by ČSSD k nám také nepřinesla klientelistické manýry, o tom není pochyb, ale příčiny pádu jsou jiné. Voliči ČSSD nejsou zase tak hákliví na korupci a klientelismus. V tom příčina propadu ČSSD nebude. Já si myslím, že s pádem levicových stran je to celkem jasné. Vyluxovalo je Babišovo ANO a otázkou je proč. Není to jenom proto, že ANO převzalo levicovou agendu maximálních sociálních benefitů z veřejných prostředků. To samo by nestačilo, protože to vždycky sociální demokraté nebo komunisté přebijou ještě větším utrácením. To, čím Babiš přitáhl levicové voliče, je to, že mu věří, že kromě utrácení peněz na jejich benefity ještě další peníze vydělá tím, jak povede stát jako firmu. Protože když dokázal vybudovat Agrofert, tak proč by totéž nedokázal se státem. To je celé. Levicoví voliči totiž vědí na rozdíl od levicových stran, že peníze je třeba také vydělat, když je chcete utrácet. Že je Babišův koncept nesmyslný a vadný, to je nezajímá. Jim stačí, že jako oligarcha vybudoval obrovskou úspěšnou firmu. Neptají se, jak to udělal a neptají se ani, jak to provede se státem. Prostě mu na základě jeho úspěšnosti v byznysu věří. A toť dle mého vše. A jako jim nevadil klientelismus u ČSSD, tak jim nevadí konflikt zájmů A.Babiše. Je tedy celkem zbytečné hystericky útočit na Babiše, protože tím se tito levicoví voliči určitě nezískají.

Archiv článků: říjen 2018

VĚŘME NEJEN V DEMOKRACII, SVOBODU, ALE TÉŽ VE SVOU VÝJIMEČNOST. STO LET ČESKÉ STÁTNOSTI

Posttransformační traumata a otazníky

Oligarcha zabíjí levici

Blogeři abecedně