Úlek nebo radost?
Nicméně ani takové obavy prostě nemohou změnit to, že masy lidí se revolučním způsobem domáhají svobody. Nelze přece vážně postavit náš klid a bezpečnost na tom, že 80 milionů lidí žije trvale v diktátorském režimu, tedy vlastně ve vězení. Přeci naše štěstí nemůžeme zakládat na neštěstí druhých. To by bylo amorální. Navíc jako svobodymilovní lidé přece musíme mít radost z toho, že se do svobody probudila taková obrovská masa lidí. Ano, může to dopadnout všelijak, dokonce strašně, ale to neznamená, že to dopředu budeme odepisovat. Svoboda je vždycky skok do neznáma, svoboda je propast a v tom je také její kouzlo. Nikdo, kdo se odhodlá ke svobodnému činu, neví, jak to dopadne. Ale to neznamená, že tedy dopředu vzdá. Navíc vývoj událostí v Egyptě i v Tunisu běží svým nekontrolovatelným směrem a nikdo se nás nebude ptát, co má dělat. Prostě se stane, co se asi musí stát. My jenom musíme držet palce tomu, aby původní svobodný étos, s nímž lidé vyšli do ulic proti tyranovi, jim vydržel i v době, až revoluční kvas opadne a věci se vrátí zpět do kolejí normálního všedního života.
Nicméně reakce demokratických zemí není příliš uspokojivá, samozřejmě včetně té naší. Podle mého názoru by bylo třeba jasně a důrazně podpořit vystoupení lidí proti režimu a postavit se jednoznačně na stranu lidí toužících po svobodě. Lidé v ulicích egyptských měst jsou jako my během Sametové revoluce, jenom to mají nesrovnatelně těžší. Četl jsem, že někteří Izraelci se za ně modlí, i když z toho vývoje mají nahnáno. Ale tak je to správné, protože to egyptští bojovníci za svobodu jsou naši bratři a udělejme vše pro to, aby jejich věc vyhrála.