Uctívání tzv. celebrit je neodmyslitelnou součástí dnešního světa. Je s podivem, jaké „osobnosti“ se stávají předmětem zájmu a obdivu. Klademe si tudíž otázku, jak je možné, že tak bezvýznamní jsou tak slavní.

Zbožňování celebrit je do jisté míry moderní formou uctívání idolů a bůžků jako symbolů nadpřirozených sil. Problematiku této moderní podoby idolatrie lze nastolit ze tří hledisek, které ústí v určité otázky. Z hlediska metafyzického: nahrazují celebrity Boha (viz termín zbožnění), v něhož už materialistická postmoderní společnost nedokáže věřit? Z hlediska sociologického: jde o krizi elit, které se nedokážou prosadit a místo nich nastupují pseudoelity v podobě bezcenných populárů? Z hlediska kulturního: vládne adolescentní pokleslá popkultura na úkor skutečné kultury založené na vědomí participace, sdílení, zodpovědnosti za společnost a péče o svět?

Nemyslím, že celebrity nahrazují Boha. Daleko spíš pro jednotlivého člověka reprezentují lidský rod jako takový. Člověk existuje nejen jako jednotlivec a společnost, ale i jako rod člověka, který ho přesahuje, je původem jeho vzniku i konečnou stanicí, je jeho universálním bytím i jednotlivou skutečností, matkou i hrobem. Rod dává jednotlivé existenci smysl, je zdrojem veškeré motivace, bohatství, chudoby, utrpení i bratrství. Je sice s podivem, že k tomu stát se v očích běžného člověka reprezentantem něčeho tak bytostně důležitého jako je lidský rod, stačí vystupovat často v prostředcích masové komunikace, ale jest tomu tak.

Podstatou celebrity je schopnost zaujmout většinu obyvatelstva. Masmédia pak jenom zobchodovávají tuto vlastnost. Masmédia jsou vůči obsahu imunní, neutrální, je jim v podstatě jedno, o čem informují, jedinou kvalitou a hodnotou je zájem publika. Jinými slovy celebrita je demokratický produkt, masmédia představují každodenní volební klání, jehož výsledkem je, kdo se na jevišti dostane, kdo zůstane a kdo se vytratí. Popularita sama je hodnotou, která vede k tomu, že celebrita vnímána jako zástupce lidského rodu. Kdo jiný by to měl být? Můžeme si soukromě myslet, že např. jeden ze tří objevitelů transistoru John Bardeen má větší zásluhy o lidský rod než Freddie Mercury, který by bez transistoru jako hvězda neexistoval (bez transistoru by nebylo moderního hudebního průmyslu). A přesto v roce 1991, kdy Freddie zemřel, ho po mnoho měsíců oplakávala celá planeta, zatímco když v témže roce zemřel vynálezce transistoru, téměř si toho nikdo nevšiml (na tento paradox kdysi upozornil astronom Jiří Grygar). V době hromadné komunikace o tom, kdo se dostane na samotný Olymp a je uctíván téměř jako Bůh, rozhoduje čtenost, sledovanost a poslechovost.

Žijeme v Heideggerovském Věku obrazu světa, tedy v době "planetárního technického imperialismu", v němž se pozice člověka stává ontologicky primární. Člověk se jako tvůrce technického světa dostává do centra dění, vše se děje pro něj, skrze něj a jím, neboli člověk se stává opravdovým subjektem světa. Není tedy divu, že idolatruje sám sebe, respektive sám pro sebe se stává bohem (s malým b). Běžný člověk rozhoduje denně televizním přepínačem o tom, kdo se stane celebritou (bohem s malým b), čímž se stává podílníkem na slávě celebrity a tím i pro sebe účastníkem na obecném dění. Nelze to vidět jinak než jako bytostné sebepotvrzení člověka ve světě, jakkoliv falešné a fetišistické se to zdá být. Falešnost a fetišizace je imanentní bytování jednotlivého člověka v obecné struktuře. Není jiného pouta vědomé přináležitosti běžného člověka k obecnému, k lidskému rodu než podílnictví na slávě celebrit formou pasivního přihlížení. Na aktivní účast na obecném, tedy na ekonomiku a politiku, běžný člověk postmoderního světa dávno resignoval. Tu si už dávno uzurpovaly globální korporace a kapitál, agilní menšiny, profesionální politici a marketingoví mágové.


Sláva celebrit je znak příslušnosti k obecnému, skrze slávu jsou celebrity vyzdviženy do postavení osobností podstatných pro lidský rod. To neznamená, že se nějak důležitým způsobem o lidský rod zasloužily. To tak může být, ale také nemusí. Nositel Nobelovy ceny za objev transistoru se nepochybně podstatně zasloužil o lidský rod, ale slávu mu to nepřineslo. Není postaven na piedestal boha (s malým b), i když by si to nepochybně zasloužil. Otázkou je, jakou hodnotu má sláva. Říká se, že sláva je polní tráva. Takovou hodnotu má sláva, hodnotu polní trávy, která zmizí při příchodu prvních mrazíků. Trvanlivost celebrit je prchavá.


Je nutné zde rozlišovat mezi slávou a významem. Sláva je prchavá, význam trvalý. Ne každý významný člověk je slavný (viz John Bardeen) a ne každý slavný je významný. Spíš naopak. Dá se dokonce mluvit o trendu, že množiny slavných a významných se s běžícím časem stále méně protínají. My bychom si přáli, aby významní byli rovněž slavní, nikoliv ve smyslu laciné popularity, ale jako ocenění jejich práce a přínosu pro společnost. Tak tomu v postmoderním světě není. Naopak patří k atributu významnosti být nenápadným a nedoceněným služebníkem. Významní přesto konají svou práci, protože odměnou je jim vnitřní uspokojení ze seberealizace, což je věc většině rozhodující o slávě téměř neznámá. Slavní jsou nikoliv nevýznamní, ale v pravém smyslu slova bezcenní (polní tráva). Tato bezcennost (polní trávovitost) je v symbolické nadsázce vlastností postmoderního světa. On se k ní také doslova hrdě hlásí prostřednictvím své filosofie, že vše má jen tu hodnotu, kterou mu udělí ten který subjektivní pohled. Odmítnutí objektivity jako nosného atributu skutečnosti se logicky promítlo do samotné struktury postmoderní společnosti a světa. Význam je výsostnou kategorií objektivity, odmítnutím objektivity rušíme i vědomí významu. Zbývá jen sláva, která je demokraticky a férově masmédii zajišťována.


Fakt, že lidé idolatrují většinou bezcenné populáry, vypovídá o povaze dnešního světa. Světa subjektivní svévole, světa bez kulturních kodexů, bez hierarchické struktury významů nutných k pochopení sebe i druhých, světa, který neví, kde je nahoře a dole, světa bez majáků a jistot, který slepě míří neznámo kam.


Psáno původně pro Revue Prostor