Bezmocnost není lhostejnost
K volbám do Evropského parlamentu přišlo jen 18 procent oprávněných voličů, což bylo kromě Slovenska nejméně v celé EU. Tzv. správní občané se zastyděli za své omezené spoluobčany, kteří nevidí za horizont své zahrádky, komentátoři začali horečně hledat viníka: odvěká lhostejnost zděděná už z totáče, média prahnoucí po negativních zprávách, elity neschopné vysvětlit význam EU běžným občanům apod. Jenže odpověď je dle mého docela prostá. Běžný člověk si prostým aritmetickým úkonem spočítal si, že podíl našich poslanců v Evropském parlamentu činí 2.87 procenta. Čili vliv nulový. Jenom dle našich měřítek se politické strany, které nedosáhnou aspoň 5 procent, vůbec do parlamentu nedostanou. Takže náš podíl v Evropském parlamentu je pod hranicí volitelnosti zavedenou u nás. A běžný občan si pak položil další otázku, která je nasnadě: jestliže mám na něco nulový vliv, proč bych se tím měl zabývat, proč bych se na tom měl podílet.
Evropská unie je stupněm integrace něco jako konfederace států. My máme historickou zkušenost s federací, což je útvar nekonečně integrovanější. A přitom i v takto těsném uspořádání byla poslanecká sněmovna rozdělena na sněmovnu lidu a sněmovnu národů. Ve sněmovně národů byli Češi a Slováci zastoupeni stejným dílem, zatímco ve Sněmovně lidu počet poslanců odrážel skutečný počet voličů. Sněmovna národů nemohla být u většiny důležitých zákonů přehlasována a to z toho důvodu, aby byl zachován paritní poměr mezi oběma národy, Čechy a Slováky, při rozhodování o podstatných věcech federace. U důležitých zákonů byla Sněmovna lidu jenom do počtu, to rozhodující hlasování se odehrávalo ve Sněmovně národů. Často jsme tento princip proklínali, protože malé nacionálně orientované strany blokovaly nesmyslnými argumenty prosazování racionálních řešení, ale to byla daň za společné soužití Čechů a Slováků. A to byla federace, zatímco EU není ani konfederace, stupeň její integrace je ve srovnání s bývalým Československem neporovnatelný.
Bohužel v Evropské unii žádnou takovou sněmovnu národů, která by zaručovala paritní poměr zastoupení jednotlivých států, nevidím. Respektive ona tam je, ale nikoliv v rámci Evropského parlamentu, ale v rámci celkového uspořádání Evropské Unie, a to v podobě Rady Evropské Unie, v níž mají jednotlivé státy přidělenou váhu hlasů, která je jakýmsi kompromisem mezi velikostí státu a snahou neválcovat malé státy. Rada Evropské Unie se dělí s Evropským parlamentem o pravomoci přibližně půl napůl. Ani největší odborníci však nejsou s to říci, do jaké míry jsou ještě v tomto systému brány v potaz názory a zájmy malých států a do jaké míry je velké státy válcují. Natož aby se v tom vyznali běžní občané. Jelikož Rada EU je orgánem vlád států EU, tak z hlediska vlivu na dění v EU jsou v malých státech, jako je Česká republika, daleko důležitější volby do národních parlamentů, které ustavují národní vlády a ty pak následně Radu EU. Jenže proč pak volit do Evropského parlamentu?
Jinak se dá říci, že v podstatě potichu probíhá proces podlamování pojistek pro malé státy a přesun moci k největším státům. Zejména pak praxe Francie a Německa, které si v zásadních politických otázkách nejprve dohodnou společnou strategii a s tou pak předstoupí před ostatní jako s hotovou věcí, vede k naprosté marginalizaci názorů a zájmů malých států. Tento nepřehledný proces postupného přesunu moci do rukou hlavních států je to, co běžného občana nejvíc znejišťuje a rozčiluje. On v podstatě nemá na vybranou: Evropa bez EU není představitelná a EU se uvnitř skrytě proměňuje v jakousi pseudofederaci bez jasně daných pravidel rozložení moci. Je to víceméně podobné situaci v akciové společnosti, kterou ovládá několik hlavních akcionářů a drobní akcionáři jen bezmocně přihlížejí. Jenže EU není firma a politika není byznys.