Afrikou na kole - část osmá.

Správné rozhodnutí
Původně jsem chtěl přespat někde před Gaborone a do města dojet až v pátek ráno. Ještě že se tak nestalo. To bych si dal. V pátek bylo od rána tak zataženo, že to bylo pomalu na baterku, taková byla tma. Ta se okolo desáté hodiny rozsvítila tropickou bouří, jejíž blesky šily do budov v nejbližším okolí. Prodleva mezi bleskem a hromem necelou vteřinu. To znamená, že blesky se strefovaly do budov vzdálených nejvýše 250 metrů. Nevím, jak bych v tom jel a zalézt pod strom by také bylo riskantní.


Černá můra opilců
Letos nastala konstelace, před kterou mě včera mí hospodští kumpáni důrazně varovali. V sobotu je státní svátek, alkohol se neprodává. V neděli taky ne, to je ze zákona. A protože svátek připadl na nepracovní den, byl přesunut na pondělí. Tudíž jsou liquer stores zavřeny i v pondělí. "Kámo to je docela průser", řekl mi jeden ze štamgastů. Ale není to tak zlé. K večeru otevírají hospody a tam vám nalejou cokoliv. Pouze ceny jsou o něco vyšší než v supermarketu.

Už jsem o tom kdysi psal, ale nedá mi to. Kdyby nebylo restrikcí, každý by si koupil tolik, na co má chuť. Takto se předzásobí, ale aby netrpěl žízní, nakoupí toho o trochu víc. A když už to má doma, tak to vychlastá všechno, aby se to snad nezkazilo. Jak to tak v našem světě bývá, dobře míněná opatření vedou k opačnému výsledku. Lidi kvůli pitomému zákazu prostě víc chlastaj.


Já to měl jednoduchý. Zavrhl jsem pro tentokrát pivo a koupil dvoulitrovou krabici jihoafrického Cabernet Savignon. To mi bude na necelé čtyči dny bohatě stačit.


S jídlem nejsou žádné problémy. Kuchařky nabízí jídlo na ulici z velkých nerezových nebo litinových nádob. To je doplněno menšími krámky s rychlým občerstvením. Nabízí hranolky, smažená kuřata, párky, ale i steaky. Servírováno v plastových svačinových krabičkách. Lidé posedávají na obrubnících v okolí a konzumují jídlo. V supermarketech, kterých je zde požehnaně, je nabídka hotových jídel veliká. Kuřata, ryby, hovězí a kozí maso, rýže, těstoviny, kaše i zdejší knedlíky. Ve většině jsou i salátové bufety, kde si lze vybrat z nabídky cca deseti druhů.


Ač to tak nevypadá, bydlím 500 metrů od centra. Tomu dominuje sídlo prezidenta a parlament. V okolí rozličná ministerstva a ambasády. Většinou žádná nádhera, ale přece jenom se to podobá městu, na jaké jsme zvyklí. Velký rozdíl proti zambijské Lusace. Střed města je obklopen velkou vesnicí s prašnými ulicemi a v takové enklávě právě bydlím.












Dvojnásobné zklamání
30. září slaví Botswana výročí nezávislosti, kterou získala v roce 1966. Počítal jsem odpoledne s nějakými oslavami. Ráno jsem si přivstal a odjel do Gaborone Game Reserve, která je na východní hranici města, sedm kilometrů od centra. Nežijí tam žádní predátoři, ale lze vidět kromě zeber a antilop i spoustu ptáků. Přijel jsem celý natěšený už před osmou, ale vpuštěn jsem nebyl. Nové nařízení, do parku se smí pouze autem.

Koupil jsem místní obdobu WDčka (mazivo), zadní kolo obložil kartóny a řetěz jsem důkladně propláchl. Stejně tak SPD pedály. Byly zanesené pískem a zejména pravý špatně vypínal. Taky jsem je prostříkal, úplně utáhl a vzápětí úplně povolil. Po umytí jsem řetěz a pedály namazal, počkal až se olej vsákne a potom utřel do sucha. Dofoukl jsem kola, i když to ani nepotřebovaly. Za hodinku bylo kolo připraveno k další cestě.


Tak si to vynahradím na oslavách státního svátku. Viděl jsem připravené vojáky, obrněné transportéry u hlavních silničních tahů. Ale ve městě se nedělo vůbec nic. Žádná tribuna, pochod, muzika, demonstrace, prostě velké nic.


Státní svátek se dal poznat pouze v nákupních centrech, kde bylo více lidí než obvykle. Centra jsou postavena v obvyklém evropském standardu. Nicméně drahé značkové obchody v nich nečekejte. Nejlepšími obchody jsou Edgars, Ackermans a Woolworth, zbytek většinou menší krámky s oblečením a cetkami, a dokonce i pár "hrabáren" s oblečením naházeným ve velkých koších. V každém středisku několik supermarketů, ty jsou na úrovni.


Boj s počítačem
V guest house bylo stabilní, byť pomalé, připojení k internetu. Nahrání dat na můj server se nedařilo. Program hlásil mně doposud neznámou chybu "z této IP adresy se nelze připojit". Zkusil jsem Ftp přímo z Windows, výsledek stejný. Zakázal jsem firewall, taky bezvýsledně. Usoudil jsem, že je to připojením a vyrazil do města najít internetovou kavárnu. Uspěl jsem až na čtvrtý pokus, ostatní byly díky svátku zavřené. Připojení dobré, ale stále se nedařilo, stejná chyba.

Problém musí být v hostingu, usoudil jsem. Začal jsem studovat stránky Forpsi. Přecházeli na nové servery a je třeba změnit jméno serveru, na kterém mám stránky umístěné. Změna nepomohla, zase jsem se ke svým datům nedostal. Zkusil jsem jejich chat, kde jsem problém popsal. Zpráva se odeslala, žádný chat se nenastartoval. Podíval jsem se do mailu, a ejhle, zpráva od Forpsi a v ní řešení. Bylo zavedeno nové bezpečnostní opatření a přístup Ftp z cizí země je potřeba explicitně povolit v jejich aplikaci. Povolil jsem Botswanu a Jihoafrickou republiku a zase nic, pouze jiná chybová hláška. Napadlo mne vrátit staré jméno serveru a konečně jsem se chytil. Vše zachráněno, ale pěkně jsem se při tom zapotil.

Úspěch jsem oslavil koupí nového klobouku, díky kterému lépe zapadnu. Tady se nosí bláznivé hučky, čím trhlejší, tím lépší. Nešel jsem do žádné divočiny. Levně koupil klobouk usedlého designu, který má tu výhodu, že je oboustranný. Posuďte, zda to stálo za těch několik desítek pula.




Zmožen nudou a blbým počasím
V neděli jsem hned po probuzení věděl, že to není ono. Neměl jsem obvyklý vlčí ranní hlad, do jídla jsem se musel nutit. Navíc mě nečekalo nic zajímavého, skoro všechno už jsem viděl. Mohl jsem sice obrazit pár velkých nákupních středisek, ale to by mě taky nebavilo. Počasí bylo taky divné, výrazně se snížil tlak a chvílemi to vypadalo na déšť. Přece jen jsem se donutil dojít do nového centra Gaborone, které je ve výstavbě. Poblíž justičního paláce je nejfotografovanější místo - památník Three Dikgosi Monument, který vzdává hold třem nejvýznačnějším Botswanům.


Oběd jsem vynechal a šel si na hodinku lehnout. To mi pomohlo. Možná, že můj obstarožní organismus se zpožděním reaguje na dva poslední dny na kole, kdy jsem ujel skoro 300 kilometrů. Jsem zvědav na zítřek, chci odjet do Jihoafrické republiky.