Afrikou na kole - část devátá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Odjíždím z Botswany
Ráno jsem se v guest house trochu zdržel. Včera jsem si nechal vyprat, to dělala děvčata z recepce jako melouch a mých 50 pula za hromadu prádla jim rozjasnily den. Všechno sbaleno, pouze šátek na hlavu nikde. Naštěstí mám náhradní, ale stejně jsem ho zkusil dohledat. Nakonec se našel zapadlý v mezeře mezi pračkou a stěnou. Byl vypraný, pouze při skládání prádla zapadl.

Proti silnému protivětru jsem se prodíral 13 kilometrovou rychlostí na 22 kilometrů vzdálené hranice. Tam to všechno proběhlo důstojně, rychle a bez buzerace. Vyvstal pouze drobný problém. Vstup do JAR jsem řešil u šilhavé imigrační úřednice. Ona se asi pětkrát ptala své kolegyně vpravo na registrační číslo auta. Myslel jsem si, dej mi razítko a vyřiď si to potom. Potom mi došlo, že sice šilhá na kolegyni, ale otázka platí mně. Roztomilé bylo, že vůbec nezvyšovala hlas, prostě opakovala otázku jako zaseknutá deska. Odpověděl jsem, že cestují na "bicycle". Chtěla registrační číslo biku. "Je to pushbike, žádný motor, žádná značka", odpověděl jsem. "Tak jo", orazila mi pas a byl jsem v Jižní Africe.


"No money, no funny", říká známé anglosaské přísloví. Na botswanské straně byl bankomat na randy, ale byl vypnutý. Na jihoafrické straně nic. Do nejbližšího města 105 kilometrů, kdo by se obtěžoval s doplňováním bankovek na takovou vzdálenost. Měl jsem americké dolary, přežiju.
Zhruba 50 kilometrů od hranice se objevila benzinka s obchodem a dvěma bankomaty. Vybral jsem dvakrát maximální možnou částku 1500 randů. Měl jsem ještě 40 pula, za ně jsem si koupil steak s hranolky, pití a muffiny na snídani. Mimochodem, kvalitní 150gramový steak s hrstí hranolků stál cca 25 Kč. Najeden a spokojen jsem pokračoval v cestě.

Relax, nikam se nežeň
To jsem si říkal po nedělní zkušenosti z Gaborone, kdy jsem byl, podle mě bezdůvodně, z formy. Těch skoro 130 kilometrů do Zeerust neudělám, vyspím se někde u silnice. To zde není jednoduché, pás okolo silnice je v šířce deseti metrů vysekán a vedle jsou oplocené pastviny. Spát u silnice by se dalo, ale byl bych všem na očích.


Nejbližší kemp byl podle navigace v Zeerust a tak jsem nakonec pochopil, že tam asi budu muset dojet. Protivítr a kopce hatily mé úsilí, připozdívalo se. Snažil jsem se to urychlit, stálo mě to hodně sil. Chvíli po páté jsem byl deset kilometrů od Zeerust. Přede mnou se vyšpulil kopec se strmým stoupáním o 200 výškových metrů a to už mě fakt dostalo. Zmobilizoval jsem zbytky sil a s vyhlídkou na dvě sedmičky oroseného piva Black Label jsem kopec vyšlapal. Sjezd do města byl triumfální, rychlost přes 50 km/h mi dělala fakt dobře, brzdil jsem jen v zatáčkách.

Pivo jsem koupil a odjel na konec města do kempu. Stihl jsem to za světla, v kempu jsem byl v šest hodin a Slunce zapadá o dvacet minut později. Postavil jsem stan a konečně si dopřál tu rozkoš zásobit svůj organismus skvělým iontovým nápojem, jakým je pivo. V tomhle vedru mohu pít pouze čistou vodu, neslazený zelený čaj a pivko, samozřejmě po dojezdu. Slazené sycené nápoje, které jsou zde velmi populární (Cola, Fanta, Sprite), fungují pár minut a potom mi důkladně vysuší sliznici úst a žízeň je o to horší (což je možná záměr).

Pokecal jsem s partou motorkářů na drahých nadupaných BMW. Byli to mí vrstevníci a všichni mi říkali, "chlape, ty jsi fakt borec". George mi nabídl, abych se kdykoliv zastavil u nich doma na předměstí Johanessburku. Má veliký dům, můžu u nich pár dní relaxovat, jídlo, pití, spaní, živobytí, vše zdarma. Vysvětlil jsem mu, že netrpím nedostatkem, ale že by spaní po drahých hotelech a strava v komfortních restauracích nešla dohromady s mojí představou o cestování. "Jasně, nevadí, přijeď", odpověděl mi.

Rozehnala nás silná bouřka. Hoši se uchýlili do svých pokojů, já zalehl do stanu. Druhé pivko si dal do předsíňky, ale ani jsem ho nedopil a byl jsem v limbu. Ráno jsem si přispal do sedmé. Potřeboval jsem, aby sluníčko zvenčí vysušilo stan, nebylo kam chvátat. Ještě jsem předvedl motorkářům můj impozantní benzinový vařič v akci a pak jsme se rozloučili.


Velké změny
Krajina je zde kopcovitá a vítr nefouká do zad, ale do čela. To má samozřejmě vliv na jízdu na kole. Hlavní změnou je ale množství bílých tváří. V Zambii a Botswaně jsem byl výjimkou, na tisíc černých je tam jeden bílý. Tady je poměr bílých lidí mnohem vyšší. Je to vidět i na okolní krajině. Spousta zemědělských podniků, dobře spravovaných farem, pěkné domy, nabídka ubytování. Bůrové tuto zem zcivilizovali a silně vylepšili, to je patrné na první pohled. Pouze ti černí zde nejsou tak vstřícní a příjemní, jako právě v Botswaně. Možná je to tím, že musí pracovat.




Silnice N4 je placená, mě se to netýká, ale motorky už platí. V této oblasti se momentálně provádí velká renovace, rozšiřování a nový povrch. Různě jsem se v tom motal, jezdil raději po stavbě, namísto v zúžených pruzích a vyhýbal se místům, kde právě dělníci pracovali. Posledních 15 kilometrů se jezdilo oboustranně po polovině silnice. Stavební dělníci mne poslali, abych jel po nově položeném asfaltu. Silnici jsem jim otestoval a díky malé hmotnosti nerozryl. Jen jsem měl obavy, co čerstvý asfalt udělá s mými pneu. Zdá se, že to přežily bez úhony.


Swartruggens
Dneska jsem to vzal doopravdy jako dovolenou a po 70 kilometrů zůstal ve větším městě jménem Swartruggens. Kemping u přehrady asi tři kilometry za městem. OK, nakoupil jsem zásoby a Black Label a jedu tam. Nicméně jsem nedojel. Povšiml jsem si nabídky B&B Ketel a Katel, kde mají zavedené ubytování pro karavany. Zeptal jsem na bydlení ve stanu. Ema, majitelka, mi ukázala, kde bych si mohl stan postavit. Byl to čistý a rovný dlážděný dvorek, vedle sprchy a záchody v prvotřídním stavu. Natahal jsem nějakou gotextilii z kouta dvora, podložil tím stan a byl v pohodě.

Dvě jídla denně potřebuji, vyrazil jsem do města. Tam mne odchytli dva chlapíci. "Kde máš kolo, kámo". Viděli mne na silnici a zajímali se o všechno. Jejich přítelkyně si nás fotila, vrazil jsem jí i můj foťák. Chlapi jsou typičtí afrikánci, bodří, srdeční, vyžraní a s neustálou chutí na pivo. Museli ještě jet autem, jinak bychom skončili v knajpě.


Chtěl jsem se důstojně najíst, nezdařilo se, žádná restaurace či café s jídlem v dohledu. Nevadí. V Choppies jsem koupil čtvrtkilový grilovaný rumpsteak a trochu špaget. K tomu jsem dostal ubrousky a vidličku. Kilo fajnovýho grilovanýho hovězího masíčka tady stojí 100 randů (cca 160 korun). No, necpěte se tím.


Hlady jsem už šilhal. Vzpomněl jsem si na předešlé JAR zkušenosti, usedl na převrácenou přepravku před supermarketem a decentně se (v rámci možností) krmil. Okamžitě na mne vystartoval nějakej vometák, kterej chtěl ochutnat a nabízel loknout z jeho ocly. Poslal jsem ho několikrát anglicky do pihele, bez výsledku. Tak jsem mu to řekl česky a vypadl natotata.


Najedený člověk by měl tíhnout k duchovnu (neboli k duch h***u, jak to prezentoval můj nejmenovaný a již zesnulý kamarád). Tady to bylo snadné, celému údolí dominovala věž Ned Getref Kerk. Kostel je obehnaný plotem napájeným elektřinou, žádný přístup. Naštěstí byli před kostelem lidé, kteří mi otevřeli. Bratr reverenda, učitel afrikánštiny na místní škole, se se mnou okolo kostela prošel. Kostel veliký, výstavní, na místní poměry velmi starý, postaven v roce 1921.


Stále trvám na tom nikam se moc nehnat a nepřepínat se. V poklidu jsem vydatně posnídal a až v půl deváté vyrazil. Prvních deset kilometrů pěkně do kopce v protivětru, snídaně mi v břiše poněkud překážela, docela jsem se trápil. Potom se na obzoru vyhouply hory a silnice tomu také svým profilem odpovídala. Po dvou hodinách byla ranní nálož kalorií strávena, jelo se mi dobře bez ohledu na velké teplo.

Zastavilo u mě auto s místními, kteří mi museli sdělit, že potkali francouzského cyklistu. Ptal jsem se na podrobnosti - před třemi měsíci v Kimberly. Přišlo mi to srandovní. Potom jel v protisměru nadupaný Mercedes, zastavil, zacouval a na řeč přišel Ambroses. Viděl mne předevčírem poblíž hranic a tentokrát mu to nedalo, aby si se mnou nepromluvil. Byl to velký šéf inženýrské společnosti podnikající ve stavebnictví. Podle auta se jim docela dařilo. Nikam nechvátal, probrali jsme kde co.


Potom jsem se už prodíral kopci před Rustenburgem. Tam jsem trochu bloudil, cesta do centra nebyla nikde značená a silnic bylo vícero. Kuriózní bylo, že v mé GPS nebylo možné zadat adresu v Rustenburgu. Město ale bylo na mapě označeno správně. V mém šest let starém průvodci na Kindle jsem našel Traveller's Inn kousek od centra, který má i kemp.


Rustenburg
Ulici jsem po pár dotazech našel, ale v centru byla neprůjezdná silnice, která ulici rozdělila. Musel jsem to objet šílenou zácpou. Lidi v autech byli dost nervózní. Jeden řidič mne posílal, ať jedu po chodníku, kde byla zase zácpa pěšáků. Že prý na silnici kolo nepatří. "Ale patří", odvětil jsem, "koukni, budu tam dřív než ty". Prokličkoval jsem v mezerách mezi auty a byl ze zácpy venku. Potom jsem musel projet jednosměrkou v protisměru a rozestavěnou silnicí, ale ubytování jsem našel. Pouze ten kemp už zrušili. Už se mi nechtělo se v tom stavebním zmatku trmácet jinam, vzal jsem si singl.




Ve městě není v podstatě nic pozoruhodného kromě fotbalového stadionu, kde se hrálo několik zápasů mistrovství světa ve fotbale. Spousta obchodů s laciným zbožím, ale všemu dominuje neskutečné množství supermarketů. Nad těmi jsem ohrnul frňák a vyrazil na trh. Koupil jsem zralé broskve a rozhlížel se, kde že budou maminy kuchařinky.


Uprostřed tržiště krytá jídelna, kde si jednotlivé kuchařky platily stoly pro své strávníky. Nedalo se to splést, všechny kuchařky v letech a řádně vypasené, nejlepší reklama. Dal jsem si samozřejmě steak s kaší a salátem. Kuchařka mne usadila, za chvíli přinesla dva talíře přikryté deklem, aby jídlo ve zdejším vedru nevystydlo. Steak přes půl talíře, čtyři druhy salátu. Na druhém talíři hora kaše trůnící v husté omáčce. Kompletní příbor, lžíce na kaši s omáčkou. K tomu studená voda nebo džus v libovolném množství. Cena lidová, cca 65 Kč.


Nacpal jsem se k prasknutí, bylo to opravdu skvělé. Potom jsem pochválil kuchařku, že to bylo jako od maminky. Ona mne vřele objala a málem mi těma tlapama pochroumala žebra. "Tak přijď zase zejtra", zvala mne.


Procházel jsem centrem a napadlo mne, koupit si něco na holení. Dlouhé vousy nejsou ve zdejším vedru příliš praktické. Měli několik modelů zastřihovačů vlasů za sto randů. Koupil jsem ten nejmenší a nejlehčí, udělal dobrou službu, cítím se lépe.
Se svým miniaturním Sony RX100 jsem fotil lidi od boku. Moc z toho nebylo, lidí je v centru příliš a pořád jsou na záběrech nějaké nepatřičné končetiny. Ale fotit příliš veřejně si netroufám, aby po mne někdo nevyjel.




Prší, jen se leje, ale přesto pojedeme
Na mých cestách obvykle fungovalo pravidlo, že když jsem vypral prádlo, druhý den pršelo a já vše beznadějně zapotil v goretexu. Tady jsem to nečekal. Včera jsem vypral a ráno v osm chci odjet a ono fakt pršelo. Počkal jsem do desíti hodin, to byl check out, ale intenzita deště se ještě zvýšila.


Vodotěsnosti opravy mé GPS navigace, kterou jsem zalepil cyklistickým flastrem, jsem zase tak moc nevěřil. Radši jsem ji nechal v brašně a jel na výpadovku "citem". Párkrát jsem se doptal, potom se objevilo značení Pretoria a já jel šest kilometrů dlouhou mizernou výpadovkou s hlubokými loužemi k silnici N4. Ta sice měla krásný nový povrch, ale také značku zakazující jízdu cyklistům. To už jsem navigaci musel vyndat, našel jsem skoro souběžnou R104 a po té jsem se vydal.

Byla to mizérie. Zanedbaná úzká silnice, blátivá, rozmáčená a rozmlácená krajnice, hustý déšť. Jediným pozitivem byla nová pláštěnka od švédské firmy Didriksons. Při šestihodinové jízdě v silném a občas až extrémním dešti, jsem byl od kolen nahoru v suchu a díky rafinovanému větrání na zádech se ani nepotil. Pláštěnka za necelých 500 korun je na kole neskonale lepší než desetkrát dražší goretexové oblečení.


Chování zdejších řidičů se občas vymyká našim zvyklostem. Samozřejmě jsem uhýbal velkým autům skokem na blátivou a kamenitou krajnici, někdy i třicet centimetrů pod úrovní asfaltové vozovky. Ale proč mne troubením vyháněla na krajnici osobní auta, když v protisměru nic nejelo, jsem nechápal. Dokonce se mne tři řidiči pokusili vyučovat v jízdě na krajnici tak, že to bylo o hubu. Nikde nikdo, troubili, já jim rukou ukázal ať mne objedou a oni na mne najížděli a donutili mne v poslední moment se zabořit do měkké krajnice. Možná je to bavilo, mne nikoliv. Dlužno dodat, že to nebyla ani auta, ale spíš popelnice určené k sešrotování.

Pršet přestalo až v 16 hodin. Zastavil jsem před obchodem s africkými suvenýry, sundal pláštěnku a už jsem měl okolo sebe bandu místních zahalečů. Všechno je zajímalo, hlavně je fascinovala modrá petka od Mattonky, ze které vede šlauch na pití. Jeden měl inteligentní dotaz, jakou má kolo spotřebu na sto kilometrů. "Dvě sedmičky piva, nejlépe Black Label", řekl jsem mu. "A kam to pivo leješ", ptal se. "Rovnou do hrdla, kámo", povídám mu. Nevěřil, musel jsem mu ukázat, že z modré lahve piju. I tak, stále vrtěl hlavou a nebyl přesvědčen. "Přece jsi sem nedojel z Lusaky jenom šlapáním", stále oponoval a bedlivě kontroloval kolo, jestli přece jen něco nenajde.


Zajel jsem se podívat k přehradě Hartbeespoortdam, ležící na Crocodile River. Po hrázi vede jeden jízdní pruh, na hráz navazuje úzký tunel a všude bylo alespoň 25 centimetrů vody. U přehrady měl být kemp. Zeptal jsem se v jedné Lodgi a zjistil, že je to jenom místo pro denní pobyt. Skutečný kemp a caravan park je na protějším břehu přehrady v Rustenburgu.




Bylo už pět hodin, jezdit se dá do šesti, potom padne tma. Vzpomněl jsem si na Ivory Backpackers a asi pět kilometrů se k němu vrátil. Po cestě koupil litrovku piva. Díky regulaci prodeje je zde tak hustá síť prodejen alkoholických nápojů, že prakticky nikdy nemůžete zůstat na suchu. A na rozdíl od Botswany nemají zavřeno ani v neděli.


Backpackers byl kilometr od silnice po mokré blátivé cestě. Kemp neměli, pouze ložnici pro deset lidí. To rád nemám, chtěl jsem odjet. Zeptal jsem se, kolik lidí tam momentálně je - nikdo. Byl to velmi příjemný zážitek. Za 200 randů jsem měl pro sebe vybavenou kuchyň, velkou společenskou místnost a ohromnou ložnici. Kolo jsem protlačil do ložnice, konečně uvařil můj majstrštyk - špagety s tuňákem, sýrem a rajčaty a byly delikátní (hlad je nejlepší kuchař). Ráno mi majitelka věnovala tři domácí vajíčka k snídani, byl jsem velmi spokojen.


Vyjel jsem, brašny a kolo byly vzhledem k absenci blatníků zadělané červenou hlínou a řetěz nepříjemně skřípal. Bylo jasné, že musím najít myčku. Po pěti kilometrech jsem se u jedné zastavil. Kolo a brašny mi profesionálně umyli WAPkou, mezitím se seběhl obvyklý houf čumilů a samozřejmě došlo i na focení. Namazal jsem řetěz a šlapky, bylo to znát.


Do Pretorie 45 kilometrů, hračka. GPSka mi nabídla trasu okolo přehrady, kterou jsem jel včera. Vzpomněl jsem si na polozatopenou silnici na hrázi a v tunelu. Čisté kolo bych zase zaprasil. Objel jsem to jinudy a za čisté kolo jsem zaplatil potem a funěním do strmých kopců.


Potom jsem se prodíral v silném protivětru mizernými silnicemi s blátivou krajnicí, pozoroval cvrkot v zrcátkách, v případě nutnosti uhýbal na blátivou krajnici. V poledne jsem byl Pretorii.