Afrikou na kole - část desátá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Do Pretorie jsem dorazil v pravé poledne. Nejprve jsem se zastavil v Liquor Store na rohu rušné ulice. Okolo se poflakovala řada podivných existencí, jak to tak ve velkých městech bývá. Kolo asi budu muset zamknout i na těch pár minut, než si koupím potřebné pivko. Nebylo to nutné, prodavači mě vyzvali, abych zajel s kolem do obchodu. Měli pivo Castle Milk Stout, který jsem si oblíbil před pěti roky, vzal jsem dvě sedmičky. Mezitím prodavači obhlíželi mé kolo. "Do kola jsi musel vrazit spoustu peněz", řekli mi. "Ani ne, víc peněz mne stojí pivo", odvětil jsem a hned bylo veselo.


V lepším hotelu
Ubytování ve větších městech je v Jižní Africe drahé. Hledal jsem hostel v centru, který by měl jednolůžkové pokoje. Cena začínala na 900 Kč na noc, ale stejně měli obsazeno. Zkusil jsem hotels.com a poslali mi mailem speciální cenu pro The Park Lodge Hotel. Nová tříapůlhvězda v centru, 200 metrů od radnice, cena pár korun přes tisícovku. Navíc jedna noc zdarma, neboť jsem přesáhl 10 nocí. Počítaly se mi i noci z loňského vandru. Noc zdarma se počítá jako průměr všech deseti nocí. Slušná sleva, započítá se mi pět nocí v drahém Singapuru.


Mapa v navigaci nebyla schopná adresu hotelu najít. Musel jsem si dopředu najít adresu na Google Maps a do mé GPS zadat souřadnice. Potom už mne navigace dovedla do hotelu bez problémů. Bránu mi otevřel portýr v uniformě a trochu byl mým bicyklem ověšeným brašnami vyveden z míry. Ještě, že jsem ho ráno nechal umýt. V recepci už měli vyplněné formuláře s mým jménem, pouze jsem jim je podepsal. Další pohůnek mě zavedl do garáže a tam jsme našli místo na zamčení kola.


Dovedli mne do pokoje, ale nic jsem neviděl. Nefungovala elektřina, okno bylo zatemněné roletou. První várku brašen jsem vynesl dvě patra po schodech. Potom se elektrikářům konečně zadařilo a druhou várku jsem vyvezl výtahem. Konečně jsem si mohl prohlédnout pokoj. Velký světlý pokoj, lednice, rychlovarná konvice, káva, čaj, malá kuchyňka a velká koupelna. V pokoji fungovala wifi, ale byla docela pomalá. Nevadí, tady budu ty tři noci jako ve vatě.




Pretorie je velké město. V rozlehlé aglomeraci žije tři a půl milionu lidí. Moc zajímavostí zde není. Stejně jsem potřeboval získat mapu města. Vyrazil jsem na jeden kilometr vzdálené Church Square, kde by měly být turistické informace. Náměstí pěkné, obklopené výstavními budovami. Nicméně park v rekonstrukci, rozkopán a zaplaven mazlavým bahnem po včerejším dešti. Tomu vévodí socha Paula Krugera v nezbytném cylindru.




Hledal jsem turistické informace, žádné označení. Zeptal jsem se policistů, nevěděli. Snad je před pár lety zrušily. Přitom jsme stáli asi 50 metrů před nimi. Nakonec jsem uspěl v kavárně, kde mne poslali do vedlejšího domu.


VIDEO: Maminy to rozbalily na Church Square


Koukali na mě docela spatra. Na návštěvníky, díky utajení, asi nebyli zvyklí. Řekl jsem si o mapu města, donesli. Zeptal jsem se, kde mohu koupit silniční mapu, nevěděli. Kde jsou obchody s outdoorovým vybavením také nevěděli.




Mapa města byla svébytným dílkem, nad kterým muselo být vynaloženo silné intelektuální úsilí, aby ji bylo možné takhle zprasit. Na mapě formátu A2 bylo centrum města, ve kterém je většina zajímavostí, zobrazeno na ploše 5 x 5 centimetrů. V tom nahuštěná čísla označující zajímavosti. Jejich seznam na horním okraji mapy. Přehled jsem získal teprve potom, co jsem si k jednotlivým číslům zapsal, o co se jedná.

Blbnutí na kvadrát
Místní politici se rozhodli vstoupit do historie její úpravou. Začali měnit stará známá místní jména. Pretoria se nyní oficiálně jmenuje Tshwane. To byl jen začátek. Začali měnit i jména ulic. Například léty zavedená Church Street se nyní jmenuje WF Nkomo Street. Část značení zůstala postaru, část je již s novými názvy. V navigacích a mapách chaos. Místní obyvatelé nadávají, že se veřejné peníze vyhazují na blbosti, které nijak kvalitu bydlení ve městě nezlepší. Pouze to leští ego několika politikům.

Vometáci
V centru se pohybuje spousta bezdomovců, žebráků, chudáků a vůbec divných existencí. Své smradlavé deky a lepenkové krabice mají srolované na chodnících a s blížícím se soumrakem se ukládají ke spánku. Ti, kterým se podařilo vysomrovat svoji dávku alkoholu dříve, si klidně rozestelou i v poledne. Samozřejmě mě atakují žádostmi o peníze. Ignoruji je, jsem velmi zaneprázdněn, spěchám. Někteří jsou však i přesto neodbytní. Ty pošlu jadrně česky do pihele a zatím to vždycky zabralo. V hotelu mě varovali, ať se vždy vrátím před setměním, jinak prý jde o kejhák.




Melrose House
Pár pamětihodností opravdu stojí za to. Například viktoriánský Melrose House, který má navíc historickou cenu. V jeho jídelně byla podepsána smlouva o ukončení burské války. Dům je zachovalý, dobře udržovaný, s původním nábytkem a vybavením. Prostě na vás dýchne stará dobrá Anglie.






Paul Kruger House
Také dům, ve kterém bydlel první prezident, je dobře zachovalý. Nicméně frekventovaná silnice a rozestavěné věžáky v pozadí hodně ruší původní atmosféru. Naproti přes ulici leží půvabný kostel, ve kterém pravidelně kázal.




Nedělní bohoslužby jsou zde vždy zajímavé. Kostely jsou většinou jenom staré nevzhledné barabizny. Často se konají pod širým nebem a nebo v plátěném stanu. V Africe si nevystačí s nějakým prostým kázáním, je k tomu potřeba řízná muzika. Tu jsem slyšel z African Gospel Church a nemohl jsem jinak, musel jsem jít dovnitř. Usherky (uvadečky) mne hned odváděly do lavice, to jsem odmítl. Požádal jsem o svolení fotit. Chvíli to trvalo, ale pastor mi to dovolil. Jenom škoda, že muzika na videu není tak kvalitní jako v reálu. Byl to špičkový zážitek.


VIDEO: Nedělní bohoslužba v African Gospel Church - hudební část


Freedom Park
Největší atrakcí je ale Freedom Park, situovaný asi jeden kilometr za hlavním nádražím. Nový a moderní projekt, jehož cílem je odhalit a posílit původní africké kořeny a trochu umenšit zásluhy bílé komunity. Alespoň na mne to dělalo takový dojem.


Skládá se ze dvou hlavních atrakcí. První z nich je //hapo, audiovizuální museum. Uspořádání a prezentovaná fakta vynikají nápaditým, moderním designem. Snahou je ve zkratce postihnout tři a půl milionu let existence osídlení tohoto kusu světa. Čím blíž dnešku, tím více je to tendenční. Nicméně za návštěvu to rozhodně stojí. Kopec nad muzeem nabízí nejen výhledy na Pretorii, ale i galerii afrických hrdinů a zeď se jmény 75 tisíc lidí, kteří se zapsali svými činy do historie Jižní Afriky.




Z vrcholu kopce lze vidět nejen centrum Pretorie. Na opačné straně nepřehlédnutelně trčí Voortrekker Monument. Místo, které má připomínat zásluhu bílých osadníků na osídlení a zcivilizování Jižní Afriky. Dá se říci, že protější vrcholek kopce je ideově otočen o 180 stupňů. Zde se oslavují zásluhy černých, na druhém kopci zásluhy bílých.





Rasismus
Když jsem v té černobílé škále, musím připomenout permanentní rasismus, se kterým se zde setkávám. Rasismus je hodnocení podle barvy kůže, nikoliv podle činů. Takže, když jdete do supermarketu s taškou nebo baťůžkem, musíte zavazadlo nechat v přidružené úschovně. Černí vždycky, já nikdy. Jednou jsem byl požádán, ukázal jsem jim obsah a byl s omluvami vpuštěn. Stejně tak u východu z obchodů kontrolují účty a obsah plastových tašek. Černým vždycky, mně nikdy.