Duchů jež jsi zplodil...
V podrážděné atmosféře kolem ratifikace Lisabonské smlouvy už nejde především ani o ni, ani o Listinu základních práv, ale o bezútěšný stav české politiky.
Rozhárané debaty o tom, co prezident může a musí v situaci, kdy dojednáním a podpisem smlouvy pověřil vládu, kdy ústavní většiny obou komor parlamentu smlouvu schválily, kdy vláda potvrdila – a můžeme předpokládat že i Ústavní soud potvrdí – její soulad s Ústavou, svědčí o vadách v nastavení našeho ústavního systému.
Avšak horší je, že dvacet let po listopadu chybí politická kultura euroamerické civilizace v zemi, která se považuje za její součást. Představa, že by britská královna odmítla podepsat rozhodnutí britského parlamentu, je absurdní. Když americký Kongres přehlasuje prezidentovo veto, „nejmocnější muž planety“ se musí podřídit stejně jako nemůže zpochybnit verdikt Nejvyššího soudu. Nejen proto, že mu to zákon přikazuje, ale proto, že je nejvyšším garantem zákona. Prezident Klaus smlouvu snad nakonec ratifikuje. Ale zkouší-li se stavět nad duch zákonů, riskuje vrhnout nás zpátky nejen do doby předlistopadové, ale do světa, kde ještě tak či onak platí pravidla džungle.
Zvláštním projevem pokleslé politické kultury je neutuchající pěstování českých komplexů méněcennosti strašením požadavky sudetských Němců. Vrácení majetků zabavených ve státech protihitlerovské koalice znemožňují všechna rozhodnutí vítězných mocností, potvrzená v roce 1953 při ukončení okupační správy Německa, plně převzatá do smluv 2 plus 4 při jeho sjednocení, zákaz vznášet nároky při přijetí tehdy ještě dvou německých států do OSN, skutečnost, že mezinárodní soudy nemohou rozhodovat o událostech, k nimž došlo před jejich ustavením a že žádné normy, včetně Listiny práv, nelze uplatňovat retroaktivně. Potvrdila to všechna dosud přijatá rozhodnutí německých i mezinárodních soudů. Tvrdit, že jakýsi místní soudce kdesi v Evropě by mohl ignorovat mezinárodní právo a že jeho rozsudek by platil v celé EU, je paranoidní křeč. Když jsem před lety upozornil bavorského předsedu vlády, že kdosi z Mnichova žádal dům v Liberci, premiér s úsměvem poznamenal: „Vždyť víte, že jsou všude blbci.“ Zdůvodňovat výhradu vůči Listině práv obavami z někdejších sudetských majetků je proto nesmyslné a urážlivé pro naše německé a ostatní evropské spoluobčany. A také pro nás.
Předlistopadový režim čtyřicet let strašil Němci, aby získával alespoň nějaké sympatie jako ochránce národa. Je nezodpovědné, když mnozí politikové ještě po dvaceti letech tuto demagogii pěstují v obavách ze ztráty volebních preferencí. Politikové tu nejsou proto, aby se potáceli za veřejným míněním, jehož traumata sami svými postoji udržují a posilují. Občané si je najímají, aby pro ně společnost spravovali a vedli.
České politice chybí sebevědomí a kompas, který by nás orientoval při navigaci v bouřlivých vlnách dnešní Evropy a světa. Od druhé světové války, kterou drasticky vyvrcholily staleté náboženské a národnostní nenávisti, Evropa pracně, konfliktně ale vytrvale směřuje k součinnosti evropských národů a států. Chceme být v Evropě a schválili jsme si to v referendu, ale jako bychom netušili, že to znamená chápat suverénně naši identitu jako tvořivý prvek společného evropského celku. Místo toho jako by se k nám vracely plačtivé ozvěny pomnichovského, „jsme malí, ale sví“, doraženého na dno patnáctým březnem.
Duchů, které to plodí, se bez odvahy nemůžeme zbýti. Maří naše možnosti uplatnit důstojně své zájmy na mezinárodní scéně, otravují náš vnitřní život a vedou ke znechucení politikou nabitou arogancí, ubohým kličkováním, pomluvami a korupcí. Je marné doufat, že česká politika nadřadí „raison d´état“ přízemním osobním a partajním nervovým záškubům? Mnozí tomu nevěří. Minulý týden významný český mezinárodní podnikatel řekl, že nás snad zachrání jen totální propad. Dokážeme na něj nečekat?
(Právo, 27.8.2009)
Rozhárané debaty o tom, co prezident může a musí v situaci, kdy dojednáním a podpisem smlouvy pověřil vládu, kdy ústavní většiny obou komor parlamentu smlouvu schválily, kdy vláda potvrdila – a můžeme předpokládat že i Ústavní soud potvrdí – její soulad s Ústavou, svědčí o vadách v nastavení našeho ústavního systému.
Avšak horší je, že dvacet let po listopadu chybí politická kultura euroamerické civilizace v zemi, která se považuje za její součást. Představa, že by britská královna odmítla podepsat rozhodnutí britského parlamentu, je absurdní. Když americký Kongres přehlasuje prezidentovo veto, „nejmocnější muž planety“ se musí podřídit stejně jako nemůže zpochybnit verdikt Nejvyššího soudu. Nejen proto, že mu to zákon přikazuje, ale proto, že je nejvyšším garantem zákona. Prezident Klaus smlouvu snad nakonec ratifikuje. Ale zkouší-li se stavět nad duch zákonů, riskuje vrhnout nás zpátky nejen do doby předlistopadové, ale do světa, kde ještě tak či onak platí pravidla džungle.
Zvláštním projevem pokleslé politické kultury je neutuchající pěstování českých komplexů méněcennosti strašením požadavky sudetských Němců. Vrácení majetků zabavených ve státech protihitlerovské koalice znemožňují všechna rozhodnutí vítězných mocností, potvrzená v roce 1953 při ukončení okupační správy Německa, plně převzatá do smluv 2 plus 4 při jeho sjednocení, zákaz vznášet nároky při přijetí tehdy ještě dvou německých států do OSN, skutečnost, že mezinárodní soudy nemohou rozhodovat o událostech, k nimž došlo před jejich ustavením a že žádné normy, včetně Listiny práv, nelze uplatňovat retroaktivně. Potvrdila to všechna dosud přijatá rozhodnutí německých i mezinárodních soudů. Tvrdit, že jakýsi místní soudce kdesi v Evropě by mohl ignorovat mezinárodní právo a že jeho rozsudek by platil v celé EU, je paranoidní křeč. Když jsem před lety upozornil bavorského předsedu vlády, že kdosi z Mnichova žádal dům v Liberci, premiér s úsměvem poznamenal: „Vždyť víte, že jsou všude blbci.“ Zdůvodňovat výhradu vůči Listině práv obavami z někdejších sudetských majetků je proto nesmyslné a urážlivé pro naše německé a ostatní evropské spoluobčany. A také pro nás.
Předlistopadový režim čtyřicet let strašil Němci, aby získával alespoň nějaké sympatie jako ochránce národa. Je nezodpovědné, když mnozí politikové ještě po dvaceti letech tuto demagogii pěstují v obavách ze ztráty volebních preferencí. Politikové tu nejsou proto, aby se potáceli za veřejným míněním, jehož traumata sami svými postoji udržují a posilují. Občané si je najímají, aby pro ně společnost spravovali a vedli.
České politice chybí sebevědomí a kompas, který by nás orientoval při navigaci v bouřlivých vlnách dnešní Evropy a světa. Od druhé světové války, kterou drasticky vyvrcholily staleté náboženské a národnostní nenávisti, Evropa pracně, konfliktně ale vytrvale směřuje k součinnosti evropských národů a států. Chceme být v Evropě a schválili jsme si to v referendu, ale jako bychom netušili, že to znamená chápat suverénně naši identitu jako tvořivý prvek společného evropského celku. Místo toho jako by se k nám vracely plačtivé ozvěny pomnichovského, „jsme malí, ale sví“, doraženého na dno patnáctým březnem.
Duchů, které to plodí, se bez odvahy nemůžeme zbýti. Maří naše možnosti uplatnit důstojně své zájmy na mezinárodní scéně, otravují náš vnitřní život a vedou ke znechucení politikou nabitou arogancí, ubohým kličkováním, pomluvami a korupcí. Je marné doufat, že česká politika nadřadí „raison d´état“ přízemním osobním a partajním nervovým záškubům? Mnozí tomu nevěří. Minulý týden významný český mezinárodní podnikatel řekl, že nás snad zachrání jen totální propad. Dokážeme na něj nečekat?
(Právo, 27.8.2009)