Ruská revoluce před sto lety byl unikátní pokus o globální civilizační alternativu. Pokus, který nakonec prohrál, i když posunul svět, a který dokázal v minulém století změnit i konkurenční, západní část světa.



Teorie revolucí

Než začne kdokoliv nadávat na revoluční teror, měl by si uvědomit, že nakupená historická zkušenost se na počátku novověku zobecnila do respektované teorie revolucí. A že součástí chápání dějinného pohybu je takové pojetí pokroku, kdy vedle evoluce objektivně dochází i ke skokovým událostem, provázených podstatnou transformací společenského systému. Otázka, zda není nakonec evoluční vývoj efektivnější, tak poněkud postrádá smysl. A civilizačním vývojem prochází i obsah a prostředky revolucí.
Teorie revolucí přinesla typologii různých revolucí – známe revoluce náboženské, politické, ale i sociální. Nejde o jakoukoliv rebelii či puč, ale o komplexnější projekt zásadních společenských změn s ambicí ustanovit lepší řád. Novodobé revoluce pak cílí na občanské svobody, sociální rovnost, národní emancipaci, ale v rozvojovém světě třeba na antikoloniální program. Takové cíle nejsou žádná chiméra, ale jsou výrazem zcela reálných zájmů.
Samotné revoluční události lze samozřejmě interpretovat podle úhlu pohledu. Jedni mají přístup rituálně uctívačský a účelově apologetický. Hájí revoluci jako nástroj osudu, jako lokomotivu táhnoucí pokrok směrem k dějinné nutnosti. Druzí nevidí rozdíl oproti pouhé krvavé revoltě. Vidí v revoluci jen nástroj uzurpace moci a šíření sociální nenávisti. Varují před revolučním terorem a před iracionalitou utopií, které mu zajišťují ideologické krytí
Výsledky revolučních pokusů nevedly vždy k trvalejším změnám – od Spartakova povstání otroků po pařížskou komunu. Pokud revoluční kroky přežijí, procházejí procesem své historické legitimizace. To může mít podobu formálně legalistickou (potvrzení ústavními procedurami), ale i radikálně demokratickou, tedy stojící na civilizačním průlomu od reakčních poměrů k nové demokracii.

...případ ruské revoluce

Ruská revoluce měla specifický obsah i průběh. V počáteční fázi lze hovořit o revoluci buržoasně demokratické, směřující proti reakčnímu samoděržaví. Proti zaostalosti tamějších poměrů mířily i někdejší protiruské invektivy Karla Marxe. Situaci začaly měnit již prokapitalistické Stolypinovy reformy po revolučním pokusu v roce 1905. Ale až v únoru 1917 směřoval útok proti carskému režimu spojený se vznikem republiky a rozvojem parlamentarismu. Nikdo neočekával že epizoda se Zimním palácem bude mít nakonec tak dalekosáhlé důsledky
Samotný říjen 1917 už deklaroval cíl přerůstání revoluce demokratické v socialistickou, vytvoření nekapitalistické alternativy. S ohledem na zaostalost Ruska se s ní spojuje koncept nejslabšího článku světového imperialismu. Mise proletariátu se měla završit v světové revoluci a to se nestalo. Pokrokem ovšem byly počáteční dekrety o míru, o půdě, deklarace práv národů, ale především původní myšlenka sovětů jako nové formy demokracie. Po roce 1918 za občanské války tyto cíle byly obětovány, Menševici, eseři, a další byli postaveni mimo zákon s argumentem obklíčení. A teror vypukl na obou stranách
Revoluce obecně zažívají i své fáze couvnutí. V paralele s revolucí francouzskou bývá tato fáze označována za thermidor. S původní myšlenkou sovětů se ruská revoluce rozloučila po kronštadtské vzpouře (1921). Myšlenku socialistického trhu živil ještě několik let experiment NEP. Tuhý stalinismus pak už reformy nepřipustil. Toto autoritářské bezčasí prodloužila válka s fašismem. V únoru 1956 Chruščovovská reflexe na XX sjezd KSSS neměla systémový charakter. Režim se lekl živelné destalinizace a rizika ztráty vlivu v zahraničí (Maďarsko 1956). Střídání období „otepel – zastoj“ skončilo brežněvovským neostalinismem.

Ruská perspektiva

A jaká je ruská revoluce z ruské perspektivy ? Přispěla především k proměně globálních poměrů. Kreml tak v rámci důrazu na velké ruské vyprávění zdůrazňuje především aspekt velmocenský, nikoliv socialistický. SSSR pro ně je prostě atomová velmoc, která vypustila do vesmíru Gagarina. Leninův odkaz Putin spíše ignoruje, zato generalissima Stalina účelově hájí před démonizací. Tím, že právě za něj sovětská vlajka zavlála nad Reichstagem, ocitá se tento diktátor po boku postav jako byl Petr Veliký. Západ naopak považuje leninismus za první významnou revizi marxismu a časy Kominterny za projev ruského expanzionismu.
Pro nové Rusy, elity dnešního ruského kapitalistického impéria, je socialistické levičáctví příliš destruktivní a mířící na jejich ekonomické zájmy. Pro ně revoluční odkaz Lenina vlastně přispěl k pádu SSSR. Připomínají si, že Gorbačov chtěl návrat od brežněvovského neostalinismu, řízeného nomenklaturami, k autentickému předstalinskému leninismu. Pro Solženicina byl Lenin nakažený západním marxismem a pro pravoslavnou církev byl zase ateistický neznaboh, který si ani nezaslouží být pohřben. Reformátora Gorbačova tak staré i nové elity viní z velmocenského propadu sovětského impéria.
V 20. století byla samozřejmě zásadní otázka možnosti vývozu ruské revoluce do světa. Sociální revoluce se ale vyvážet nedají. Nakonec spíše šlo o rozšíření imperiálního vlivu. Zřejmé jsou rozdíly v kulturním transferu hodnot ruské revoluce, od původní inspirace a fascinace až po umravňují doktríny omezené suverenity v rámci sovětského bloku. To potvrzuje zcela rozdílné vnímání ruských tanků v letech 1945 a 1968. Systém nakonec prohrál pro své vady, které poškodily i socialistické ideály. Těžko však říci, že šlo jen o slepou uličku. Šance na novou alternativu už změnila svět, který už nebude nikdy jako před ruskou revolucí.