Před 120 lety se v jedné berlínské židovské rodině narodil Herbert Marcuse. Kritický myslitel, které byl v 60. letech řazen k prorokům Nové levice a dnes bývá přiřazován k tzv. neomarxistům. Tedy ke skupině, kterou nemohou přijít na jméno jak orthodoxní stalinisté, tak i současná ultrapravice.



Dokud pojmem neomarxista házely jako nadávkou nenávistné agitky nácků z White Media, bylo to ve své nekompetentnosti spíš směšné. Problémem už je, pokud se tato nálepka zabydluje v konzervativním mainstreamu. Kardinál Duka je odhodlán před „neomarxistickou sebrankou“ hájit národ a rodinu. Klaus mladší zase mává neomarxistickou EU. Čiší z toho nepřátelství vůči novým alternativám a intelektuálům vůbec. Ti co otevírají nová emancipační témata jsou vydávání za nositele kontrakultury a podvratné pachatele „dobra“. A tato iracionální antiintelektuální nálepka ulpěla i na Marcusovi.

Kdo to byl, ten Herbert Marcuse ? Po maturitě, ještě jako mladý voják, vstoupil v roce 1917 do německé sociální demokracie. Po zavraždění Rosy Luxemburkové a Karla Liebknechta stranu v roce 1919 zase opustil. Studoval pak v Berlíně a ve Freiburgu. Do kontaktu s institutem při frankfurtské universitě se dostává až těsně před svou emigrací do USA po nástupu Hitlera. Celý tento institut nakonec našel spolu s početnou německou antifašistickou inteligencí útočiště na Columbia University. První profesuru získal Marcuse v Massachusetts a další v Kalifornii (kde mimochodem učil i Angelu Davisovou).

Ve středu jeho zájmu by Hegel se svou teorií dějinnosti. Inspirován byl také ranými pracemi Karla Marxe, ale marxisty kritizoval za přílišný ekonomismus a za odklon od dialektiky. Proč by ale měl být marxismus jen tradičním ekonomickým učením pro bílé dělníky? Marcuse posouvá svůj zájem k oblasti kultury. Zaměřil se přitom zejm. na aspekt tvořivosti sociálních hnutí a to až na úrovni antropologických zobecnění. Akcentoval formativní účinky kultury na svobodu ale i tušil složitosti budoucí postindustriální socializace člověka.

Stalinistickému pravověří vadil svou kritickou analýzou ideologie postavené na sovětském marxismu (Soviet-Marxism. A critical Analysis. 1958) a to včetně Leninovy teorie imperialismu. Stalinskému systému vytýkal, že moc zneužívá k udržení ideologického panství a k podřízení místo osvobození. Pojetí imperialismu vytýkal podcenění proměn a adaptace dnešního kapitalismu. Marxismus tak jak stárnul, vyměnil podle něj emancipační étos za represivní přístup (The Obsolescence of Marxismus.1960).

V toto období vydal Herbert Marcuse také svá hlavní díla. V knize „Eros and Civilization (1955) se snaží spojit historický materialismus Marxe s filosofií psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Líčí lidské instinkty pod vlivem historické skutečnosti A v civilizačním vztahu represe a svobody akcentuje rozum osvobozující od rozumu panství. Všímá si také, že odcizená práce ztrácí svůj hédonistický obsah a postuluje nutnost osvobodit se i v této oblasti (erotizace práce).

V knize „One-Dimensional Man“ (1964) shrnuje svou kritiku aktuální společnosti. Technokratickou racionalitu má za jednorozměrnou kulturu, která ve své represivní toleranci jen imituje svobodu a nedává vlastně na výběr. Přes růst blahobytu tak roste skupina vykořeněných outsiderů. Život v konzumu unifikuje a tím se stává antiemancipační. Kniha ovlivnila výrazně i studentské hnutí v roce 1968. Marcuse v té době také revoltujícím studentům přednášel jak v USA tak i v Berlině, Paříži či Římě.

Marcuse kritizoval vyprázdněné utopie, ale volal po utopiích nových. V tom lze tušit jeho jistý neomarxismus. Zda má smysl utopizovat zvulgarizovaný marxismus popsal např. ve své studii „Das Ende des Utopie“ (1967). Chápal utopii jako nutný krok pro vyšší svobodu, jako samu lidskou svobodu „in statu nascendi“ bez čehož hrozí nový fašismus. Dokonce i svět formálních liberálních svobod, pokud se uzavíral ekonomickým i kulturním alternativám, měl za sublimované panství. Možná odsud vyrůstají kořeny nenávisti ultrakonzervativců.

Marcuse ale rozhodně nepatřil ani k abstraktně liberální levici. Neviděl ideál ve formálně stabilizované společnosti, v pacifikované existenci etablované racionality ani v permanentní mobilizaci, provázené destrukcí bez produktivnosti. Jeho dialektická logika překonává metafyzické transcedence, jeho nové utopie se vztahují k strukturám nové skutečnosti. Kritizovali ho nejen stalinisté a konzervativci, ale i různí levičáci. Od anarchistů, přes liberální levici až po teroristy, mávající levicovými prapory.

Pravdoláskařsky nezní ani titul jeho práce „Kritik der reinen Toleranz“ (1965). Hlásá totiž i velké odmítnutí, netoleranci k překonanému a potřebu prolamování iluzí a pout odcizení. Jistě, neexistuje konečná pravda ani absolutní autorita rozhodce. Ale nejde o to, co kdo považuje za pravdivé, ale o to, že spor o pravdu musí být činný a emancipující vztah. Abstraktní liberální tradice čisté tolerance, která věří v rovnováhu dosaženou pouze respektem k ostatním a vyslechnutím jejich názorů, prostě nefunguje.

Marcuse patřil k nejlepším teoretikům frankfurstské školy. A šel vždy vlastní cestou. Zemřel v létě 1979 na mozkovou mrtvici během návštěvy Německa u Jürgena Habermase. Po kremaci byl odvezen jeho popel do USA a by až v roce 2003 byl pohřben za velké účasti médií ve svém rodném Berlíně, poblíž velikánů jako byli Hegel, Fichte či Bertolt Brecht. Dílo Marcuseho rozhodně patří k civilizačnímu dědictví. Pokud má někdo potřebu se s ním kriticky vypořádat, měl by se o to snažit aspoň na základní intelektuální úrovni. Bez bubáků a neomarxistických strašidel.