Půl století od upálení studenta Palacha je současně 30 let od represí, kdy se začal drolit minulý režim. Od normalizátorů to byla hloupost a výraz jejich neschopnosti reformovat systém navzdory proklamovaným přestavbovým heslům. I když ani dnes nelze rozhodnout, zda sebevražda je víc tragedii či hrdinství, z připomínky této události by se neměl vytrácet ani pietní rozměr, ani skutečný historický kontext.



V roce 2013 český parlament schválil jako významný den v našem kalendáři „Den památky Jana Palacha“ Tento svátek připomíná 16. ledna 1969, kdy se tehdejší student filozofické fakulty University Karlovy upálil na protest proti nastupující normalizaci po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jan Palach se nepochybně stavěl proti totalitě s kterou byl fakt okupace spojen. Nejsem osobně přesvědčen že se zlem se má bojovat sebevraždou. Hlasoval jsem ale jako poslanec pro zřízení tohoto svátku - nejen jako projevu respektu k Palachově symbolické oběti, ale i jako piety k zmarněnému mladému životu.
Je protestní sebevražda tragický a nebo hrdinský čin ? Na tom se asi lidé nikdy definitivně neshodnou. O sebeupálení jako silně šokující formě politického protestu se psalo už před 55 lety. V roce 1963 se totiž upálilo několik budhistických mnichů ve Vietnamu na protest proti náboženské intoleranci. A následně se v USA v šedesátých a sedmdesátých letech vyskytly opakovaně případy sebeupalování proti účasti americké armády ve vietnamské válce. Levice v té době protestovala hlavně proti USA a válce ve Vietnamu, to že ale najednou někdo použije tentýž protest proti sovětské okupaci v komunistické zemi, byl samozřejmě terén pro propagandistickou bitvu.
Oběť nejvyšší, tedy tyto živé pochodně před zraky veřejnosti a novinářů, samozřejmě vyvolá pozornost a rozhořčení lidí. O to také aktérům jde – prolomit hráz mlčení a letargie. A jména jako Palach se stávají ikonou, na kterou se ale věší kde kdo. Např. fašizující pravice se dnes v Itálii snaží prodat Palachův čin jako apel na národní svrchovanost. I u nás známe debaty zda šlo o protest proti socialismu či jen proti mocenskému zašlapaní obrodného procesu ze strany elit SSSR. A objevují se i konspirační konstrukce, že mohlo jít o manipulaci člověka s vlastními osobními problémy. Diskreditační scénáře mají pochopitelně za cíl nepohodlnou symboliku umazat.
Oficiální moc, proti které se takto protestovalo, se samozřejmě snažila podobné činy utajit či je aspoň vykreslit jako údajné činy psychopatů. Palach nepatří ani současným antikomunistům, ale ani fašistům. Mimo jsou i bývalí normalizátoři, co pomáhali na Palacha zapomenout. Byl to dle pamětníků člověk sice s levicovými názory, kterému ale hrubě vadil režim stojící na mocenském monopolu a hájený cizí moci. Bližší mu zřejmě byli TGM či Josef Mašín popř. protagonisté pražského jara. Cíle demokratizačního procesu nevzdal ani po okupaci. Minulý režim ve své neostalinské, normalizační fázi měl ve vztahu k Palachovi dost másla na hlavě tím, jak se snažil tuto událost všemožně vymazat nebo zpochybnit její význam (viz teorie o studeném ohni).
Pokud se na východě zápalné oběti tehdy líčily jako protestu proti americkému imperialismu, co s pochodněmi, které najednou deklarovaly ambici probuzení odporu proti domácím autoritativnímu režimům? Již v 1968 se v Polsku zapálil Ryszard Siwiec na protest proti srpnové invazi. Po Palachově činu před 50 lety se v Československu upálil o měsíc později ještě Jan Zajíc (ten už zvolil přímo výročí tzv. Vítězného února). Jména ze 70. let už jsou méně známá - např. v Litvě v roce 1972 to byl Romas Kalanta či v NDR v roce 1976 Oskar Brüsewitz a další.
O politický symbol svádějí různé tábory falešné bitvy. V těch se často vytrácí nejen pietní rozměr, ale i skutečný historický obsah událostí. Nepovažuji proto za rozumné ani slušné se nechat vtahovat do her o vlastnictví podobného odkazu. Nechme raději mrtvé mimo tyhle ideologické půtky a nepodsouvejme minulým událostem účelové významy. Nechceme-li ohýbat historii, je lépe dobré méně hřímat (v tom prapor pravdivosti není) a držet si objektivní a neurážející odstup. Jde mi ale o nadhled, nikoliv o mlčení. Začerňovat místo v historii bylo vždy špatné.
Zakázané téma Palach stálo po 20 letech v lednu 1989 na prahu prolomení občanské rezignace. Když se tehdy z podnětu opozičních skupin sešlo na Václavském náměstí několik lidí, a by si Palachovu památku připomnělo položením květiny, skončilo to absurdní represí. Rozpor mezi přestavbovými sliby a činy oficiální moci vedl k tomu, že se lidé scházeli dalších dnech znovu a znovu a původně pietní akce získala charakter masového odporu. Nasazena byla vodní děla, slzný plyn, v centru nestavělo metro, Zadrženo bylo přes 1400 lidí.
Kdo byl nějak účasten tzv. Palachova týdne v roce 1989 (také jsme se tehdy dostal na dosah vodního děla) nemohl přijmout absurdní režimní propagandu o rozvratných živlech v ulicích. Znovu byl uvězněn Václav Havel, parlament přijal zákonné opatření o postihu za účast na veřejných akcích Proti represím se ale začaly vyslovovat vědci, představitelé kultury, dopis napsal i kardinál Tomášek. Režím byla ale nepoučitelný a tak k 41. výročí Února 48 vydalo předsednictvo KSČ symbolicky nabubřelý traktát, kde označilo opozici za rozvratníky narušující pořádek. Tak i mnohým v stranických řadách začínalo docházet, že režim spěje k svému konci