Útok na úspěšné versus manažerský komunismus
V krizi zesílil politický náboj návrhů levicové opozice jak omezit zlaté padáky šéfů, managerské bonusy a jak zvýšit daňovou progresi u příjmových a majetkových daní a obnovit solidaritu u plateb na sociální a zdravotní pojištění. Nepřekvapí, že pravice to interpretuje jako populistický útok na peněženky úspěšných. Jsou ale skutečně příjmy bohatých vždy úměrné jejich přínosu společnosti? Nebo by měli bohatí větší měrou zhojit státní kasu při splácení dluhů ze současné hospodářské krize?
Jak spravedlivě rozdělit náklady reakce na krizi? Jak rozlišit sobecké potřeby elit od nezbytné motivace elit k výkonu? Když opustíme půdu ideologie jako koncentrovaného vyjádření zájmů nějaké sociální skupiny a podíváme se na zelený strom života, zjistíme jak se často liší od pravicových i levicových schémat. „Der Teufel steckt immer im Detail“ – ďáblovo pokušení tkví vždy v tom jak uchopíme příslušný detail.
Empirie může vlastníkům jakékoliv svaté pravdy zamíchat kartami. A např. ukazuje, že pravicoví bojovníci se socialistickým pokušením mohou dosáhnout pravého opaku. Pro byrokratický socialismus je typické měkké rozpočtové omezení a přidělování zdrojů na základě politického vyjednávání. Manageři předních podniků a bank by asi přešli nejraději rovnou ke komunismu, ve kterém mělo probíhat rozdělování podle potřeb.
Když byl přední manažer AIG dotazován, jak to, že v krachujícím podniku rozdělil vysoké bonusy vázané nikoliv na výkon ale na objem transakcí, zdůvodnil tento postup tím, že bankéři jsou na těchto bonusech „závislí“. Manažeři Bank of America se zase zdráhali zveřejnit příjemce bonusů s odůvodněním, že by to vyvolalo „odpor a konsternaci“ u jejích zaměstnanců, kteří by v důsledku tohoto porušení soukromí prchli ke konkurenci. Konkurence by tak navíc získala cenné informace, kterých oblastí svých aktivit si AIG nejvíce cení.
Podobné argumenty známe i z Česka; objeví se vždy v době, kdy je projednáváno opatření typu majetkových přiznání nebo zveřejňování příjmů manažerů podniků kotovaných na burze. Důvodem, proč se manažeři a veřejně činné osoby všude na světě snaží své příjmy utajit, může být i obava z názoru, že si takové příjmy nezaslouží. Jejich příjmy totiž mohou mít jádro buďto v korupci, nebo ve zneužívání de facto vlastnického postavení a informační asymetrie k oškubávání akcionářů. Zaručit zlaté padáky odcházejících managerů v situaci, kdy chybí peníze na mzdy řadových zaměstnanců je pak opravdu nemravné.
Problémem nejsou manažerské bonusy samy o sobě, diferenciace příjmů podle výkonu je racionální. Problémem je to, když tyto bonusy nejsou nijak vázány na zásluhy daného manažera. Příkladem může být třeba CEO společnosti Home Depot Bob Nardelli, který hrabal každý rok odměny v řádu stamilionů USD, zatímco tržní hodnota společnosti klesla za šest let jeho šéfování o 40 %. Akcionáři pak před budovami, kde se konaly schůze správní rady, začali organizovat demonstrace s hesly jako "Hey, Nardelli! Your stock price turned to jelly!".
U nás zase vyvolává rozruch když občané zjistí, jaké příjmy dosahují díky opčním bonusovým programům manažeři a členové správních a dozorčích rad (často dosazení do těchto pašalíků státem) polostátních molochů typu ČEZ. Zvlášť nepříznivou veřejnou image nese ČEZ, kterému nepomohlo ani školení zaměstnanců vnitropodnikovým comicsem Rychlé blesky. Není divu, když prostředky na horentní bonusy jsou získávány mimo jiné zdražováním elektřiny v době, kdy světové ceny energie klesají.
Problém je v těchto případech vždy v tom, že smlouvy garantující bonusové programy jsou špatně napsané. Není například vůbec obtížné formulovat bonusový program tak, aby bral v ohled vývoj na komoditním trhu, který je zcela nezávislý na kvalitě práce manažerů konkrétního podniku. Pro akcionáře nastává ještě horší situace tehdy, když bonusové smlouvy motivují manažery k jednání, které je z hlediska dlouhodobé ziskovosti a shareholder value vyloženě kontraproduktivní, jak se dělo v případě finančních institucí.
Je tedy zřejmé, že v podmínkách informační asymetrie mezi „pánem“ a „správcem“ trh nedokáže zajistit potřebnou kontrolu manažerů. Je proto legitimní posílit mimotržní nástroje společenské kontroly a donucování. Mohli bychom se inspirovat například v Norsku, kde jsou údaje o příjmech a daních každého občana finančním úřadem každoročně zveřejňovány na internetu.
Obecně pak je třeba znovu otevřít diskusi o tom, zda by neměly příjmy špičkových managerů v podnicích vlastněných státem, platy ústavních činitelů a vysokých úředníků být transparentně a systémově definovány. např. v závislosti na platech řadových zaměstnanců. Jejich vývoj by pak byl kontrolovatelný a závislý od toho, jak „šlape“ ekonomika a jak se příslušné firmě daří. Pěstovat si kastu lidí se zvláštními příjmy a s výsadou, že se jich nic nedotkne, ať se děje cokoliv, je v přímém rozporu s potřebou motivovat schopnost.
Jak spravedlivě rozdělit náklady reakce na krizi? Jak rozlišit sobecké potřeby elit od nezbytné motivace elit k výkonu? Když opustíme půdu ideologie jako koncentrovaného vyjádření zájmů nějaké sociální skupiny a podíváme se na zelený strom života, zjistíme jak se často liší od pravicových i levicových schémat. „Der Teufel steckt immer im Detail“ – ďáblovo pokušení tkví vždy v tom jak uchopíme příslušný detail.
Empirie může vlastníkům jakékoliv svaté pravdy zamíchat kartami. A např. ukazuje, že pravicoví bojovníci se socialistickým pokušením mohou dosáhnout pravého opaku. Pro byrokratický socialismus je typické měkké rozpočtové omezení a přidělování zdrojů na základě politického vyjednávání. Manageři předních podniků a bank by asi přešli nejraději rovnou ke komunismu, ve kterém mělo probíhat rozdělování podle potřeb.
Když byl přední manažer AIG dotazován, jak to, že v krachujícím podniku rozdělil vysoké bonusy vázané nikoliv na výkon ale na objem transakcí, zdůvodnil tento postup tím, že bankéři jsou na těchto bonusech „závislí“. Manažeři Bank of America se zase zdráhali zveřejnit příjemce bonusů s odůvodněním, že by to vyvolalo „odpor a konsternaci“ u jejích zaměstnanců, kteří by v důsledku tohoto porušení soukromí prchli ke konkurenci. Konkurence by tak navíc získala cenné informace, kterých oblastí svých aktivit si AIG nejvíce cení.
Podobné argumenty známe i z Česka; objeví se vždy v době, kdy je projednáváno opatření typu majetkových přiznání nebo zveřejňování příjmů manažerů podniků kotovaných na burze. Důvodem, proč se manažeři a veřejně činné osoby všude na světě snaží své příjmy utajit, může být i obava z názoru, že si takové příjmy nezaslouží. Jejich příjmy totiž mohou mít jádro buďto v korupci, nebo ve zneužívání de facto vlastnického postavení a informační asymetrie k oškubávání akcionářů. Zaručit zlaté padáky odcházejících managerů v situaci, kdy chybí peníze na mzdy řadových zaměstnanců je pak opravdu nemravné.
Problémem nejsou manažerské bonusy samy o sobě, diferenciace příjmů podle výkonu je racionální. Problémem je to, když tyto bonusy nejsou nijak vázány na zásluhy daného manažera. Příkladem může být třeba CEO společnosti Home Depot Bob Nardelli, který hrabal každý rok odměny v řádu stamilionů USD, zatímco tržní hodnota společnosti klesla za šest let jeho šéfování o 40 %. Akcionáři pak před budovami, kde se konaly schůze správní rady, začali organizovat demonstrace s hesly jako "Hey, Nardelli! Your stock price turned to jelly!".
U nás zase vyvolává rozruch když občané zjistí, jaké příjmy dosahují díky opčním bonusovým programům manažeři a členové správních a dozorčích rad (často dosazení do těchto pašalíků státem) polostátních molochů typu ČEZ. Zvlášť nepříznivou veřejnou image nese ČEZ, kterému nepomohlo ani školení zaměstnanců vnitropodnikovým comicsem Rychlé blesky. Není divu, když prostředky na horentní bonusy jsou získávány mimo jiné zdražováním elektřiny v době, kdy světové ceny energie klesají.
Problém je v těchto případech vždy v tom, že smlouvy garantující bonusové programy jsou špatně napsané. Není například vůbec obtížné formulovat bonusový program tak, aby bral v ohled vývoj na komoditním trhu, který je zcela nezávislý na kvalitě práce manažerů konkrétního podniku. Pro akcionáře nastává ještě horší situace tehdy, když bonusové smlouvy motivují manažery k jednání, které je z hlediska dlouhodobé ziskovosti a shareholder value vyloženě kontraproduktivní, jak se dělo v případě finančních institucí.
Je tedy zřejmé, že v podmínkách informační asymetrie mezi „pánem“ a „správcem“ trh nedokáže zajistit potřebnou kontrolu manažerů. Je proto legitimní posílit mimotržní nástroje společenské kontroly a donucování. Mohli bychom se inspirovat například v Norsku, kde jsou údaje o příjmech a daních každého občana finančním úřadem každoročně zveřejňovány na internetu.
Obecně pak je třeba znovu otevřít diskusi o tom, zda by neměly příjmy špičkových managerů v podnicích vlastněných státem, platy ústavních činitelů a vysokých úředníků být transparentně a systémově definovány. např. v závislosti na platech řadových zaměstnanců. Jejich vývoj by pak byl kontrolovatelný a závislý od toho, jak „šlape“ ekonomika a jak se příslušné firmě daří. Pěstovat si kastu lidí se zvláštními příjmy a s výsadou, že se jich nic nedotkne, ať se děje cokoliv, je v přímém rozporu s potřebou motivovat schopnost.