John Maynard Keynes (1883-1946) byl jednou z nejvýraznějších osobností ekonomické vědy XX. století. Jeho práce se staly populární v souvislosti se světovou krizí dvacátých a třicátých let. Stal se tvůrcem doktríny pro hospodářskou politiku éry státního kapitalismu. Po II. světové válce až do 70. let se dalo hovořit doslova o jeho kultovním uctívání, zato v 80. letech přišla naopak vlna apriorní negace tohoto symbolu státního intervencionismu a kritiky tržních selhání. Jeho antipodem se dá označit F.A. Hayek,upozorňující naopak na selhání státu . Obliba F.A. Hayeka vzrostla v době viditelného selhání keyenesiánských reforem a s nástupem tzv. Nové pravice.

Keynesiánskou etapu předznamenal plán F. D. Roosevelta New Deal, definitivně však přišla až s poválečnou obnovou. Dodnes se mnozí liberálové domnívají, že New Deal byl intervencionistickou tragédií, která depresi jen prodloužila. Současná světová krize přinesla novou vlnu zájmu o odkaz keynesiánství. Je dílo lorda Keynese stále živé a nebo nebezpečně dezinterpretuje realitu ? Jak už to v takových pohnutých dobách bývá, tábory se rozdělí a fakta a logika jdou v jejich vzájemných válkách velice často stranou.
Asi nepřekvapí, že do čela českého tábora antikeynesiánců se postavil současný prezident prof. Václav Klaus. 29. dubna 2009 pro Lidové noviny napsal stať s názvem „Hrozba agresivního keynesánství druhé generace“. Keynesiánskou revoluci tu líčí jako karikaturu autonomního tržního systému a přidává ideologicky čisté odmítání státních výdajů jako nástroje obnovy ekonomické rovnováhy. Pochopitelně si neodpustí ani invektivu ke keynesiánskému regulačnímu importu k nám z Evropské unie.
Ke keynesiánství se dnes hlásí především sociální demokracie. Už po volbách v roce 1998 prohlásil tehdejší premiér Miloš Zeman, že ekonomové ČSSD jsou keynesiánci. Jistě tyto ekonomy charakterizuje kritika snah o návrat k nespoutanému laissezfairismu. Paušálně je označit za keynesiánce je ale sporné. Na levici se tradičního keynesiánství (opírající se téměř výlučně o fiskální injekce jako hlavního politický nástroj) dnes drží už asi jenom ekonomičtí „oldies“.
Ekonomové režimu před rokem 1989 zase v rámci své ideologické strnulosti měli Keynesovy závěry za ahistorické, příliš psychologizující, vyčítali mu že chtěl kapitalismus pouze reformovat, že podceňoval Marxe a že byl kritický k možnostem efektivnosti sovětského systému plánovitého hospodaření.
Pokud jde o sociální demokraty, tak např. takoví Pavel Mertlík či Jan Mládek by se jistě už v Zemanových časech vyhnuli označení keynesiánec. Prostě byli dostatek obeznámeni se selháním anticyklické keynesiánské politiky a s důsledky podcenění nepružnosti strany nabídky a rizika stagflace a tzv. pasti likvidity v úrokové politice. Místo státního kapitalismu dnes vládne v Lidovém domě spíše pragmatický mix, možná dočasně upozaděný předvolební kampaní. O státním kapitalismu se tu mlčí stejně jako o socialismu.
Zapomenout nelze ani na keynesiánské inspirace zelené levice. Ta čerpá zejm. z postkeynesiánství a doplňuje ho sociálně liberálními až libertariánskými a syndikalistickými recepty (viz debaty nad programem Green New Deel). Základem je kritika globální koncentrace kapitálu a úlohy finanční oligarchie v ní jako opozitum přirozené harmonie. K tomu se pojí využití keynesiánské teorie endogenních peněz a hlásání potřeby politické regulace kvant nekrytých privátních peněz. V podivných mixech se zelené keynesiánství někdy spojuje i s vizemi anglikánského kněze Thomase Malthuse o přelidnění či s představami poněkud excentrického argentinského finančníka Silvio Gessela o přirozeném řádu.
Je vůbec dílo lorda Keynese návodem pro dnešní hospodářskou politiku ? S čím to tak vehementně bojuje prof. Klaus ? Keynes byl totiž původně v podstatě také liberál, i když odmítající teze o neutralitě peněz. Pod tlakem politické objednávky pragmaticky reviduje původní plány vytvořit teorii fungování peněžní ekonomiky pro potřeby reformy bankovního systému. Přichází s makroekonomickou teorii stimulace agregátní poptávky s cílem dosahování plné zaměstnanosti.
O co v podstatě v Keynesově díle jde ? Kapitalismus totiž produkuje relativní přebytek kapitálu (úspory), které se však automaticky nepřeměňují na investice. Úspory a investice pak působí protichůdně na velikost poptávky. Nedostatek efektivní poptávky soukromého sektoru mají proto podpořit vládní výdaje s příslušným multiplikačním účinkem na vývoj příjmů. Keynes vlastně doporučuje mírnou inflaci jako lék proti nezaměstnanosti a nedostatečné agregátní poptávce.
Keynesiánská hospodářská politika pak po válce přichází nejen s fiskálními deficity, ale i monetární politikou „levných peněz“ či přerozdělováním důchodů. Řada těchto opatření, včetně socializace investic a redistribuce vlastnických práv, pak ale šla již nad rámec Keynese. To vede k otázce zda by dnes lord Keynes sám byl vůbec keynesyáncem ?
Co to je být keynesiáncem ? Na Keynese navazuje řada interpretací i vulgarizací. Především jde o mainstreamovou syntézu keynesiánství s neoklasikou (jistě mnozí znají Samuelsonovu učebnici pro základní kurs ekonomie). K té se ale kriticky vymezují levicoví postkeynesiánci, kteří si kladou za cíl politicky zasahovat do nerovnoměrného rozdělení ekonomických privilegií a do vztahu mezi mírou zisku a mzdou. Spíše praví neokeynesiánci zase Keynese nejen zmatematizovali, ale i doplnili vlastními mikroekonomickými modely rovnováhy a výsledky školy racionálních očekávání.
Některé prvky Keynesova díla rozvíjí moderní ale značně heterogenní směr, nové keynesyánství (new-keynesian economics)., který si je vědom nejen selhání nedokonale konkurenčních trhů ale i selhání byrokratického a národně omezeného státu v globální éře. Vyváženost řešení obou rizik může samozřejmě v současných hospodářských i politických turbulencích vzít za své. Prof. Klaus proto varuje před keynesiánskou revolucí druhé generace, vyvolanou současnou krizí. Otázka však nezní jakou míru, ale jakou kvalitu regulace, samozřejmě v tržních mantinelech.
Diskutují se otázky volby mezi lepší regulační spoluprací a tvorbou nadnárodní regulace, někteří dokonce operují s tzv. globálním keynesiánstvím. Tady je třeba jednak připomenout účast lorda Keynese na jednáních v Breton-Woods (1944), jednak současné jednání o možnostech nové funkční architektury světa na základě reformy brettonwoodských institucí (Mezinárodní měnový fond a Světová banka). To jsou už ale výzvy, které lord Keynese ani nemohl znát a se kterými si budeme muset poradit s novou invencí a na úrovni nového poznání.