Když před pár lety rozhodla Česká biskupská konference o znovuumístění kalichu do výklenku v průčelí Týnského chrámu, a to namísto sochy Panny Marie vítězné, považoval jsem to ze strany katolické církve za rozumné gesto.

Týnský chrám byl od počátku husitské revoluce, tedy někdy od roku 1420, přes dvě stě let, hlavním chrámem českých utrakvistů. V něm měl faru např. zvolený arcibiskup české církve podobojí a blízký spolupracovník krále Jiřího z Poděbrad, Jan Rokycana. 
Po vítězství katolických vojsk v bitvě na Bílé hoře, byla zahájena v Čechách a na Moravě násilná rekatolizace a do Týnského  chrámu byl dosazen kněz, který již nepodával podobojí. Prostě do Týnské chrámu  přišel katolický kněz. Zanedlouho poté byl stržen z průčelí kostela husitský kalich, rozbit na kusy a z jeho kovu byla odlita socha Panny Marie vítězné.
Třicetiletá válka probíhala za velkého utrpení zejména českého obyvatelstva i obyvatel celé střední Evropy a za střídavých válečných úspěchů obou stran konfliktu, tedy katolíků a protestantů, neuvěřitelných třicet let. V jejím závěru došlo k narovnání v rámci tzv. Vestfálského míru, v němž se obě strany konfliktu dohodly mj. na rozdělení střední Evropy, podle konfesijního principu. To platilo zejména pro Čechy a Moravu. České království  v průběhu třicetileté války opustily statisíce Čechů. Byli to vesměs lidé, kteří nechtěli konvertovat k vítězící katolické víře. Tedy protestanti všech vyznání – čeští bratři, luteráni, utrakvisté, kalvinisté. Ze země odešla nejvzdělanější část národa a také nejvýznamnější část české šlechty.
Pozemkové držby v zemi se na základě rozhodnutí habsburského, tedy katolického panovníka zmocnila vesměs cizí šlechta, která k nám přišla z mnoha zemí střední a západní Evropy a jejíž mužští příslušníci bojovali  na straně  Habsburků v jejich vojscích proti protestantům. Tedy také proti protestantům českým. Nemálo se přiživila na rozchvácení pozemkového a dalšího majetku české nekatolické šlechty také katolická církev. Ta se v Čechách  z celkem opovrhované instituce z počátku 17. století, tedy z doby před třicetiletou válkou, stala v Čechách a na Moravě dominantní hospodářskou a politickou silou.
V roce 1650 katolická církev rozhodla o vybudování Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, a to nedaleko místa popravy dvaceti sedmi českých pánů. Už toto místo samotné  je velkou provokací. Oficiálně je dnes katolickou církví zdůrazňováno, že k výstavbě tohoto sloupu kdysi došlo, aby bylo oslaveno vítězství nad švédským vojsky, která  ovládla malostranskou část Prahy a do Starého a Nového města se již v roce 1648 pro odpor Pražanů nedostala.

Dne 3. listopadu 1918, tedy několik dní po vyhlášení samostatné Československé republiky, se rozjitřený dav vracející se ze shromáždění na Bílé hoře, kde si připomínal neblahou bitvu na Bílé hoře, která uvrhla český národ do třísetleté habsburské poroby, rozhodl strhnout Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Sloup byl pro účastníky této akce symbolem habsburské monarchie, se kterou se  vznikající Československá republika právě rozešla a také symbolem katolické církve, která monarchii po tři sta let v plném rozsahu podporovala. Pokud byl Mariánský sloup symbolem nenáviděné monarchie tehdy, měl by jím být i dnes. Tím spíše, že na Staroměstské náměstí má být umístěna pouze kopie, replika Mariánského sloupu bez jakékoliv historické hodnoty. Tedy kopie, která má symbolizovat jen a jen vítězství katolicismu v nové, moderní  epoše. Nevím,  jestli právě proto jsem v listopadu 1989 zvonil na náměstích klíči.

Aktivních katolických věřících jsou v české společnosti maximálně 3 – 4% veškerého obyvatelstva. Pokud katolíci mluví o toleranci, měli by oni tolerovat především násobně větší ateistickou část českého obyvatelstva. V tuto chvíli je otázkou, zda k výstavbě Mariánského sloupu existuje platné stavební povolení. Vždyť v roce 2017 Zastupitelstvo hl. m. Prahy zamítlo obnovu repliky Mariánského sloupu. Učinilo tak s celkem pochopitelných a logických důvodů, neboť vztyčení sloupu nepřispěje ke sjednocení české společnosti a Pražanů. Zastupitelstvo města v lednu 2020, usnesení předchozího zastupitelstva negovalo a otevřelo tak cestu k obnovení sloupu.

Je až neuvěřitelné, že ve městě, kde nejde žádný investiční záměr prosadit rychle, a městská rada není schopna se vypořádat s žádnou z velkých, rozhodujících investic města, které čekají na své uskutečnění (dokončení vnitřního městského okruhu, zahájení výstavby trasy D metra ad.), najednou během několik dní od schválení návrhu v Zastupitelstvu města stavba mariánského sloupu bude promptně  zahájena. 
Mám ještě  jednu smutnou připomínku. Je škoda, že například komunisté anebo ještě lépe sociální demokraté nejsou schopni uspořádat např. protestní demonstraci proti výstavbě repliky sloupu, třeba  přímo pod okny pražského primátora na Mariánském náměstí. Ten by aspoň  slyšel, co si velká část Pražanu o této věci myslí. Ostatně, podle nedávno publikovaného průzkumu veřejného mínění si většina občanů přeje, aby nedocházelo  k instalacím nových nebo padlých  „pomníků“. V každém případě je rozhodnutí současného pražského zastupitelstva ukázkou toho, kam se Praha a pražská radnice dostaly, když v městském zastupitelstvu nezasedají zástupci stran levice. Mimochodem,  proti obnově Mariánského sloupu vystupoval již ve 20. letech minulého století  prezident Masaryk, který charakterizoval sloup jako politickou potupu pro nás. Myslel tím český národ. Bohužel, mnozí z těch, kteří mají jindy plná ústa Masaryka, jeho politické  názory, jak mohou, tak je ignorují.

 
Jiří Paroubek