Když Ústavní soud nedávno zrušil vládou prosazené retroaktivní snížení státního příspěvku na stavební spoření, prezident Václav Klaus prohlásil, že svým verdiktem vstoupil ÚS do čisté politiky a pohybuje se mimo ústavu. Prezidentův výrok byl posledním v řadě jeho útoků na ÚS. Už vloni na podzim Klaus při svém vystoupení v Poslanecké sněmovně vyzval zákonodárce, aby omezili pravomoci ÚS, který prý jedná jako třetí komora parlamentu.

Premiér Petr Nečas pro změnu nedávno veřejně obvinil ÚS z předpojatosti a prohlásil, že je otevřen diskusi o omezení pravomocí ÚS. Opoziční sociální demokracie vzápětí reagovala prohlášením, že považuje výroky premiéra za nepřijatelný útok na nezávislost rozhodování ÚS a vážné zpochybnění soudního systému v naší zemi.

Útoky na český ÚS patří téměř již k politickému folklóru. ČSSD, která se nyní tolik pohoršuje nad slovy premiéra, před dvěma lety útočila na ÚS ústy svého tehdejšího předsedy Jiřího Paroubka stejně nevybíravě, když ÚS zrušil jednorázový ústavní dodatek o předčasných volbách jako neústavní. Sociální demokracii se také nelíbilo rozhodnutí ÚS, že je třeba novým způsobem vypočítávat výši penzí, protože dosavadní systém diskriminoval lidi s vyššími výdělky.

Politici, ať už patří k pravé nebo levé části politického spektra, jak se zdá, nechápou, že ÚS je v mnoha ohledech jejich nejlepším spojencem. Chrání totiž často politické menšiny před tyranií momentální politické většiny.

Jakkoliv mohou připadat současné vládní koalici nespravedlivá například nedávná rozhodnutí ÚS o nepřípustnosti zneužívání institutu legislativní nouze k obcházení řádných parlamentních procedur, které zahrnují řádné lhůty i diskusi s opozicí v rámci jednotlivých čtení návrhů zákonů, koaliční strany by si měly uvědomit, že ÚS chrání i je. Mohly by se totiž po příštích volbách ocitnout v podobné situaci jako současná opozice.

Neobstojí ani argumenty, že ÚS rozhoduje politicky. Jistá političnost rozhodování ÚS mu totiž byla záměrně dána do vínku odborníky, kteří psali ústavu, a politiky, kteří ústavu přijímali. Ústavní soudy jsou všude v západním světě instituce poměrně nové, přičemž jejich úkolem je (zejména v Evropě, kde se uplatňuje v řádném soudnictví pozitivistický koncept práva) nejen zajišťovat, aby se byly zákony a rozhodnutí orgánů státní moci v souladu s ústavou, ale také vnášet do právního systému v poslední instanci „zdravý rozum“, tedy přirozeně-právní koncept.

Přitom nikdy nelze samozřejmě vyloučit, že jednotliví soudci nebudou mít své politické preference, jakož i osobitý pohled na svět. K tomu, aby jedna politická orientace nepřevážila, přispívá poměrně dlouhé funkční období, které zaručuje, že ne všichni ústavní soudci budou navrhováni stejným prezidentem a schvalováni stejným Senátem. Složitý proces výběru ústavních soudců navíc ve většině případů zaručuje, že se jedná o skutečné osobnosti.

To se koneckonců potvrdilo i v případě ústavních soudců, kteří byli dříve politiky, nebo se o nich tvrdilo, že jsou názorově velmi blízcí prezidentovi, který je nominoval.

K argumentační munici používané proti ÚS patří i tvrzení, že jedná jako třetí komora parlamentu. I toto tvrzení je mylné, protože ÚS nemůže už ze zákona rozhodovat nic o své vůli, a navíc nemůže tvořit nové zákony. Může pouze rušit zákonné normy a rozhodnutí napadené jinými institucemi nebo jednotlivci, přičemž je přesně stanoveno, kdo a jak se může na ÚS obrátit.

Přijatelný je snad argument, že některá odůvodnění různých rozhodnutí ÚS jsou příliš politická, a že „výslechy“ politiků ze strany některých soudců ÚS se nesou v příliš osobním duchu, z něhož je až příliš znát politický názor ústavního soudce. Je také kontraproduktivní, když se nechají ústavní soudci zlákat médii k rozhovorům, které až příliš zabřednou do politiky. Je totiž jasné, že ať už formulují svá slova jakkoliv opatrně, existuje značný potenciál, že budou jejich výroky zkresleny.

Obecně existuje jen velmi malá šance, že by pravomoci Ústavního soudu mohly být skutečně omezeny nebo jinak změněny. Bylo by k tomu zapotřebí ústavních většin v obou komorách parlamentu, takže by musela nastat situace, v níž jsou dvě největší strany v koalici. Ani to by ovšem nezaručovalo, že najdou shodu nad tak závažným rozhodnutím, jako je omezení pravomocí ÚS.

Výroky premiéra Nečase, podobně jako výroky některých dalších politiků na adresu ÚS v roce 2009, tak patří do říše politické science fiction, protože nemají reálné základy. Řekne-li premiér v situaci, kdy se v ústavě nemůže změnit ani písmenko bez souhlasu opoziční ČSSD, která ovládá Senát, že je otevřen diskusi o změně pravomocí ÚS, je bez předchozích konzultací s opozicí zcela mimo politické reálie, a jeho výrok, v podobě jakési nevážně míněné ambice, je zjevně určen jen pro veřejnost. Což je svého druhu čirý populismus.

Parlamentní magazín, červen 2011