Neutěšená politická situace v České republice, kterou nejen ilustruje nárůst v počtu občanských iniciativ kritizujících parlamentní politické strany, ale také ji dokládají sociologické průzkumy, vede už nějakou dobu politology k varováním, že by se mohla do hlavního proudu české politiky dostat nová populistická strana s extremistickými tendencemi.

Na rozdíl od některých jiných zemí v našem regionu Česká republika takovou stranu s parlamentním nebo vládním zastoupením nemá. Zatímco na Slovensku se v minulosti prosadila Slovenská národní strana a v Polsku například Sebeobrana nebo Liga polských rodin a zatímco v současném Maďarsku působí v parlamentu extremistický Jobbik, česká politika byla zatím takového vývoje ušetřena.

Nemuselo by tomu ale tak být napořád. V minulých dnech proběhl například ustavující sjezd Strany Suverenita-Blok Jany Bobošíkové, která naplňuje některé znaky výše zmíněných populistických subjektů, jako je ostrá kritika existujících politických elit a nacionalismus kombinovaný s extrémně protievropskými a protiněmeckými postoji. V minulých volbách skončila Suverenita těsně pod hranicí volitelnosti.

Vedle Suverenity dosáhla docela slušného výsledku i Strana práv občanů-Zemanovci – subjekt zaštítěný bývalým premiérem a předsedou sociální demokracie Milošem Zemanem. I toto uskupení vykazuje rysy populismu, který by za určitých okolností mohl přerůst v anti-systémové tendence.

Nelze také pominout stále nacionálnější okolí prezidenta Václava Klause, které by na sebe mohlo za určitých okolností vzít stranickou podobu, přičemž by do sebe asi vstřebalo některé menší, již existující subjekty. Jisté je, že prezident i jeho spolupracovníci jsou poměrně benevolentní k politickým uskupením a osobám, které by v jiných zemích jednoznačně patřily do populisticko-extrémistického spektra.

Jedním z důvodů, proč se populisticko-extrémistické subjekty zatím v české politice neprosadily, je paradoxně Komunistická strana Čech a Moravy. I ona je často popisována jako extrémistický subjekt, jenže je to strana zvláštního ražení. Už kvůli vysokému věku svých členů a zprofanované ideologii má jen omezený mobilizační potenciál.

Nové populisticko-extrémistické strany v Evropě obvykle stojí na nespokojených mladých lidech, pocházejících ze sociálních vrstev zasažených ekonomickými problémy. KSČM, jež se často situuje do pozice strany protestní či anti-systémové, k sobě část těchto lidí přitahuje, ale nestojí na nich. Zároveň má, už kvůli své minulosti, malý potenciál hrát významnější roli v hlavním proudu parlamentní politiky, nebo dokonce vstoupit do vlády.

To ale zároveň činí z KSČM politický subjekt, který hraje v české politice jistou sanitární roli: protože se pravidelně probojovává do parlamentu, váže na sebe dostatečné množství lidí, kteří by za jiných okolností volili nové populisticko-extrémistické subjekty. Aby nepropadl jejich hlas, spokojí se s tím, že volí KSČM.

Jistou roli v neutralizování populisticko-extremistických skupin sehrály i Věci veřejné. Ty se před loňskými volbami profilovaly jako typická populistická strana, která brojila proti „dinosaurům“, tedy dosavadní politické elitě, a ve jménu „lidu“ žádala více přímé demokracie.

Politický amatérismus a skandály této strany, možná naštěstí pro českou politiku, vysílají dostatečně silná varování směrem k těm voličům, kteří by chtěli radikálnější změnu. Jinými slovy, Věci veřejné na nějakou dobu vstup nových politických stran do hlavního proudu politiky svým způsobem zdiskreditovaly.

Nicméně skutečnost, že se České republice radikalizace politiky zatím z různých důvodů vyhnula, neznamená, že k ní nemůže dojít. Politické neumětelství stran současné vládní koalice a prozatímní malá schopnost sociální demokracie přesvědčit, že by dokázala vládnout rozumněji, jsou bohužel – v kombinaci se systémovou korupcí a obecně nízkou důvěrou občanů v současnou politickou elitou – živnou půdou pro případný nástup extrémních populistů.


ČRo 6, 8.6.2011