Pád slovenské vlády v souvislosti s tzv. eurovalem, tedy záchranným fondem eurozóny, je předzvěstí mnohem většího politického chaosu, nejen v zemích Evropské unie. Jakkoliv mohou „úspěšnou“ obstrukci jedné koaliční pidistrany na Slovensku mnozí nahlížet jako vítězství národní demokracie, ve skutečnosti je příkladem toho, jak je politika demokratických států stále více neschopná si poradit s výzvami, které se rodí v globální „ekonomické stratosféře“.

Globální kapitalismus se stále méně zdržuje pravidly, která by mu snad chtěly nastavit národní státy. Ty sice přijímají regulaci pro svá území, ale protože globalizace politiky výrazně zaostává za globalizací ekonomiky, globální kapitál lokální omezení buď obchází nebo si vynucuje na státech to, co potřebuje.

Národní demokratický proces se stává iluzorním, jestliže zejména ekonomický vývoj určují síly mimo jeho kontrolu. Navíc demokratická politika je příliš těžkopádná, aby dokázala pružně reagovat na globální ekonomický vývoj. I proto může být pro globální kapitál výhodnější spolupracovat s autoritářskými režimy, jako je Čína, které mohou rozhodovat „flexibilně.“

Rostoucí bezradnost politických elit v národních demokraciích tváří v tvář ekonomickému vývoji, jehož příčiny jsou často mimo jejich kontrolu, začíná nebezpečně posilovat destruktivní síly populismu a nacionalismu.

Populističtí liberálové na Slovensku nechtějí prý jen platit za „neodpovědné“ jiné, aniž by brali v úvahu širší souvislosti. Nejrůznější konzervativně-populistická hnutí zase vzývají národní stát a slibují ochranu před poryvy globální vichřice. Zamlčují, že už nežijeme v éře národních kapitalismů, kdy se bylo možné s pomocí různých nástrojů ekonomicky uzavírat do národních hranic a usilovat o komparativní výhody v soutěži s jinými státy.

Další silou, kterou nová situace probouzí k životu, jsou různá hnutí „rozhořčených“, kteří přestávají věřit ve schopnosti národních politických elit řešit situaci, kdy jsou jejich státy podle nich zotročeny globálním kapitálem a vydány na milost ratingovým agenturám, a kdy demokracii občanů nahradila demokracie konzumentů, v níž politické strany hrají jen roli agentur reprezentujících (často nadnárodní) ekonomické zájmy.

V sílícím všeobecném „rozhořčení“ chce málokdo vidět, že to, oč se v podobě „globalizace politiky“ pokouší EU, je možná jediná cesta, jak ještě sebevražedné (neboť bez účinné politické kontroly v podstatě kanibalistické) tendence globálního kapitálu zkrotit. Jenže EU v další integraci postupuje bohužel pomalu a neobratně. I proto, že v národních politických reprezentacích přežívají iluze o „suverenitě“ a specifických „národních zájmech“ i v době, kdy o osudech států ve skutečnosti rozhodují globální pohyby (často jen virtuálního) kapitálu, nad nimiž, jak ukázalo nedávné snížení ratingu USA, nemají kontrolu dokonce už ani v nejmocnější zemi světa.

V době minulé pro mnohé „mráz přicházel z Kremlu“. Dnes přichází z vichřice v nikomu neodpovědné ekonomické „stratosféře“, před jejímiž poryvy se mnozí doufají schovat v bezpečí „renacionalizovaných“ států. I proto, že těch, kteří se chtějí této výzvě postavit čelem a co nejrychleji globalizovat politiku tak, aby dokázala zkrotit globalizovanou ekonomiku, je málo, čeká nás nejen další ekonomická krize, ale i politický chaos.

Právo, 13.10.2011