Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg naznačuje, že na obzoru je prý „velký koaliční spor“ ohledně hlubší evropské integrace. Soudí tak zřejmě v souvislosti s nadcházejícím summitem Evropské unie, na němž podle různých zpráv mají být předloženy návrhy na hlubší evropskou integraci tak, aby přinejmenším část EU vykročila ve směru fiskální, bankovní a v budoucnu možná i politické unie.

Schwarzenberg je přesvědčen, že Česká republika by měla být součástí „tvrdého jádra“ EU, které se takovým směrem vydá, protože jinou cestu považuje pro naši zemi „za opravdu nevýhodnou a nebezpečnou.“

O tom, zda je postup k fiskální, bankovní, a eventuálně možná i politické unii správný či ne, a zda by Česká republika měla být součástí takového integračního úsilí, se nejspíš povede řada politických i odborných debat. Jisté ovšem je, že to je vskutku rozhodnutí zcela zásadní, jež o řády přesahuje význam jiných témat, které v současnosti hýbou českou politickou scénou. Jde v pravém slova smyslu o naši budoucnost.

Premiér Petr Nečas, jak známo, sází na euroskeptickou kartu. K poslední velké iniciativě EU, tzv. fiskálnímu paktu, se odmítl připojit.

Před nastávajícím summitem pro změnu při příležitosti setkání premiérů zemí Visegrádu tvrdil, že prý nemůžeme připustit, „abychom byli někdy pozdě v noci tlačeni k tomu, abychom přijali nějaký politický závazek“. Česká vláda si prý nemyslí, že jsme pod takovým časovým tlakem, aby byla přijímána rozhodnutí již na příštím summitu.

Jenže řada evropských zemí v čele s Německem, jak naznačují i nedávné výroky kancléřky Angely Merkelové o potřebě politické a fiskální unie, si ve světle rostoucí krize v eurozóně evidentně myslí pravý opak. Takže v Evropě se bude v příštích měsících lámat chleba, a to možná tak, že se EU doslova rozlomí na dvě části: země spěchající k jakési společné federaci, a „zbytek“.

Nemusí, ale může to být změna tak radikální, že už ani pojem „dvourychlostní Evropa“ nebude vystihovat rozdíly mezi „tvrdým“ integračním jádrem, a „váhajícími“ zeměmi, na které, jak upozornila Merkelová, už nelze čekat.

Jestliže si Schwarzenberg opravdu myslí, že pro naši zemi by bylo nevýhodné a nebezpečné se mezi „váhajícími“ ocitnout, „velký koaliční spor“ by byl skutečně namístě. Jenže Schwarzenbergovi není bohužel už proč věřit.

Všechny dosavadní „zásadní“ politické spory, kvůli kterým v minulosti vyhrožoval odchodem z vlády, naposledy kvůli případnému odmítnutí fiskálního paktu Nečasem, totiž nakonec vzdal.

Proč věřit, že „velký koaliční spor“ dopadne tentokrát jinak? Přitom, ať už si myslíme o další integraci EU cokoliv, rozbřednutí sporu o toto nejzásadnější téma do podoby jakési domácí koaliční bramboračky, je to nejhorší, co se může stát.

Ačkoliv je pochopitelné, že téměř každý český občan má nějaký silný názor na aféry Davida Ratha nebo Vlasty Parkanové, jsou to ve srovnání s otázkou našeho geopolitického postavení, témata druhého řádu. Pro naší budoucnost bude mnohem důležitější, jak se nakonec vytříbí názory na naši roli v EU.

Tím, že Schwarzenberg, coby lídr údajně proevpropské vládní strany, skutečnými spory, včetně možného odchodu z vlády, v tomto ohledu jen vyhrožuje, aby nakonec vždy ustoupil, ho z hlediska historie činí za případné fiasko spoluodpovědným.

Právo, 27.6.2012