Na první přímou prezidentskou volbu je možné se dívat i tak, že se v ní srazila kultura „postkomunismu“ a kultura, kterou můžeme popsat jako aspiraci na vykročení za „postkomunismus“, tedy aspiraci na jakousi „post-postkomunistickou“ modernitu.

Ačkoliv zvolení Miloše Zemana do funkce prezidenta se při prvním pohledu jeví spíše jako zabetonování české společnosti v éře postkomunismu, ve skutečnosti prezidentská volba ukázala, že je česká společnost v bodu zásadní generační změny, která způsobí i změnu v politice.

Nemělo by nám uniknout, že zatímco si v Zemanovi a jeho okolí budou v příštích letech užívat ještě větší renesance než během prezidentství Václava Klause určité symboly éry postkomunistické transformace, jakož i arogantní politický styl, který má kořeny v éře normalizace, ve skutečnosti Zeman vyhrál jen kvůli špatně zvolené taktice „post-postkomunistického“ tábora.

Vezmeme-li totiž v úvahu, že navzdory pomýlené sázce části médií i tzv. kulturní fronty na Karla Schwarzenberga, pětasedmdesátiletého aristokrata a představitele „profláknuté“ vlády, coby symbolu vykročení do éry post-postkomunistické modernity, získal nakonec Schwarzenberg 45 procent hlasů, je zřejmé, že se česká společnost politicky mění.

Tato změna je přitom méně patrná v parlamentních nebo krajských volbách, kde se preference rozdělují mezi politické strany s jejich programy, a k nimž mladí lidé chodí méně. Nicméně důrazné varování od mladé generace dostala současná politická elita, zejména politici ve velkých stranách, už ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010.

Ve vysoce personifikovaném druhém kole prezidentské volby hraje symbolika mnohem větší roli než ideologie. A analýza této symboliky naznačuje, že to, co spojovalo lidi, kteří volili proti Zemanovi, byl odpor k jistému stylu i typu politiky, excesům bohorovně zameteným v minulosti pod koberec, jakož i odpor k neúctě k demokracii, kterou reprezentovala opoziční smlouva.

Všechny tyto negativní rysy lze přitom s jistou mírou zjednodušení připsat právě postkomunismu coby politické kultuře i éře, v níž se za fasádou budování demokratických a tržních institucí skrývá deficit demokratického ducha. A v českém případě pak i ustrašený provincialismus, kombinovaný s pocitem vlastní výlučnosti, čehož lze politicky snadno zneužívat.

Jak už bylo řečeno, Miloš Zeman coby poslední politik z tria politických velikánů transformační éry je symbolem této odcházející éry postkomunismu, s jejími úspěchy i selháními. Politické kultury i průšvihů této éry sice má u nás plné zuby i mnoho z těch voličů, kteří Zemana nakonec volili, ale pomohlo mu, že byl čitelnější, zejména pro méně vzdělané a starší voliče, než Schwarzenberg, a, zejména, že stál jako prezidentský kandidát v opozici proti zatím nejpokleslejšímu projevu postkomunistikcé politiky od roku 1989, kterým je současná vláda.

Proč se naopak stal symbolem tábora aspirujícího na vykročení za postkomunismus právě Schwarzenberg, bude ještě předmětem mnoha diskusí. Kdyby se tomuto táboru podařilo sjednotit okolo někoho, kdo byl méně obtížen politickými handicapy, mohla volba dopadnout opačně. Tak jak už by koneckonců asi dopadla v roce 2008, pokud by Václav Klaus musel čelit Janu Švejnarovi v přímé volbě.

Výsledky prezidentské volby nicméně potvrdily, že se česká politika mění, a to zejména proto, že, jak už bylo řečeno, do veřejného prostoru postupně přicházejí příslušníci mladé generace. A tento trend bude pokračovat, protože v příštích pěti letech se posune mezi voliče zhruba půl milión mladých lidí, kteří jsou nyní ve věkové kategorii 13 až 18 let. A zhruba půl miliónu současných voličů, zejména těch starších, nás opustí.

Pokud mladé voliče něco spojuje, pak je to téměř instinktivní odmítání „postkomunismu“ coby éry, která se sice pyšní zaváděním demokracie a tržního hospodářství, ale v rovině politické kultury, estetiky, neúcty k právu , nostalgie starší generace po pokleslé normalizační kultuře a účelového zneužívání českých historických traumat zůstává jednou nohou ukotvena v éře komunismu.

Jinými slovy, mladá generace si s postkomunismem spojuje nejen politickou zátěž éry transformace, včetně systémové korupce a klinetelismu, ale i určitý způsob politického vystupování, který je pořád dost spojen s estetikou i arogancí komunistického papalášství. I proto tato generace Zemana za svého prezidenta nepřijme. I kdyby se totiž stokrát snažil politicky vykročit za éru postkomunismu, tak jak ji reprezentoval Václav Klaus, nemůže se zbavit nemoderní papalášské estetiky, která se mladým téměř instinktivně protiví.

Většina této nové generace je, jak už bylo řečeno, nespokojená s velkými stranami, které si spojuje s nejrůznějšími patologiemi naší postkomunistické éry. Ani v prezidentské volbě se mladí voliči nemobilizovali primárně podle stranických preferencí, ale právě proti kultuře „postkomunismu“. Vezmeme-li v úvahu, že i při všech handicapech Schwarzenberga nakonec „post-postkomunistický“ tábor prohrál jen o půl miliónu hlasů, je konec éry, která začala v roce 1989 na spadnutí.

Sociální demokracii zatím hrálo do karet, že o poznání více „postkomunistická“ než ona je u nás v poslední době „občanská“ pravice, spojená symbolicky s Václavem Klause a praktikami „kmotrovství“. To ale nemusí platit i v budoucnosti, protože pravice má nyní paradoxně v podobě Zemanova zvolení a Klausova odchodu větší prostor se reformovat, jakkoliv – naštěstí pro ČSSD – nemá momentálně kde personálně brát.

ČSSD se v podobě nejrůznějších intelektuálních diskusí i omlazení svého vedení pokusila v posledních letech modernizovat. Jenže nyní musí usilovně přemýšlet, co dělat s tím, že vynucené volební spojení se Zemanem, který zůstane chtě nechtě symbolem politiky i estetiky postkomunistické éry, jí může poškodit u mladých voličů, kteří budou už za několik let většinově určovat směr české politiky.

Tento úkol je o to naléhavější, že i mladá generace, která byla v době raného postkomunismu oblouzněna neoliberalismem, začíná být více otevřena idejím levice. Nikoliv ale levice zabředlé v kultuře postkomunismu.

ČSSD si v tomto směru bohužel zatím nepočíná dobře. Jak tím, že se nedistancovala od Zemanova zneužívání nacionalismu a xenofobie ve volební kampani, tak svojí podporou pro Zemana v druhém kole i nedostatkem podpory pro Jiřího Dienstbiera v kole prvním, se stala nejen spojencem Zemana, ale v symbolické rovině sklouzla v očích mladých voličů i levicových liberálů, které před tím získala na svou stranu, zpět do minulosti. Na to bohužel nemůže v dlouhodobé perspektivě nedoplatit.

Deník Referendum, 5.2.2013