Václav Klaus během svého prezidentství mnohokrát zkoušel, kam až může zajít jak ve vztahu k ústavě, tak ve vztahu k veřejnosti. Ve vztahu k ústavě těžil Klaus z toho, že nejvyšší zákon definuje řadu prezidentských pravomocí poněkud nejasně, a testoval tudíž pravidelně, kolik si toho může dovolit vůči vládě v zahraniční politice, kolik vůči premiérovi, například při odvolávání či neodvolávání ministrů, anebo vůči justici, jejíž některá rozhodnutí prostě odmítl respektovat.

Ve vztahu k veřejnosti pro změnu využíval skutečnosti, že prezidentský úřad se u nás těší mimořádné úctě, takže lidé prezidentovi naslouchají a o jeho nejrůznějších výrocích vážně přemýšlejí, ať už říká cokoliv. Toho Klaus využíval mistrně zejména ve své kritice Evropské unie. Média sice často tvrdila, že Klaus je v prosazování svých názorů a ovlivňování veřejnosti v této oblasti úspěšný proto, že nemá kvalitní oponenturu mezi ostatními politiky a představiteli proevpropských intelektuálních elit, jenže je možné argumentovat, že především zdatně využíval mediální převahy, kterou prezident coby jakási nejvyšší autorita má.

Jak velkou váhu prezidentský úřad u nás má, dosvědčuje i skutečnost, že když Klaus končil v prosinci 2002 ve stranické politice coby odcházející předseda Občanské demokratické strany, pohybovala se jeho popularita pod 30 procenty. Hned po jeho zvolení prezidentem se usadila nad 60 procenty, ačkoliv byl zvolen až ve třetím kole třetí prezidentské volby, tedy na devátý pokus, navíc jen díky podpoře některých komunistických zákonodárců.

Jinými slovy, průzkumy prezidentské popularity odrážejí z velké části úctu k majestátu prezidentského úřadu, a politik v úřadu prezidenta by se musel dopustit skutečně mimořádných přešlapů, aby jeho popularita klesla pod 50 procent. Klausovým postavením v průzkumech popularity tak neotřásla výrazně dokonce ani fraška, do níž se zvrhla volba prezidenta v roce 2008.

V průzkumech popularity se mu podařilo propadnout pod 50 procent jen několikrát, a nakrátko, například v dubnu 2012 během vládní krize. Jinak ovšem podpora pro něj zůstávala stabilní, i navzdory jeho nejrůznějším intelektuálním provokacím, například kritiky tzv. „humanrightismu“, „environmentalismu“, „evropeismu“, nebo NGOismu, jakož i útokům na tzv. soudcokracii. Výrazně mu neublížil dokonce ani mezinárodní trapas, kdy během tiskové konference při své návštěvě v Chille zcizil v přímém přenosu drahé plnící pero.

Možná i proto Klaus začal před koncem svého prezidentství agresivně testovat, kam až může zajít. Výrazně přitvrdil nejen ve své nacionalistické rétorice, odmítání Evropské unie, či odsudcích svých kritiků, o nichž po tzv. chrastavském atentátu, během něhož na něj střílel útočník plastovými kuličkami, mluvil jako o rozeštvávačích, kteří prý ničí českou politiku.
Pustil se také do otevřené války s premiérem a předsedou strany, kterou sám kdysi založil, a stěžoval si na přímou prezidentskou volbu s tím, že mezi kandidáty nevidí sobě rovného.

Ještě v prosinci 2011 mluvil o zesnulém prezidentovi Václavu Havlovi jako o „velké osobnosti“, ale o rok později už otevřeně přizvukoval knize svého spolupracovníka Petra Hájka, který Havla označil za „služebníka Satana“ a představitele „lži a nenávisti“. Prestižní německý deník Die Welt označil Hájka za „dvorního šaška“. Napsal tím nepřímo, co si myslí o politikovi, který se rozplývá nad myšlenkovou hloubkou Hájkových nejapností, nicméně v české kotlině ani to Klausovi výrazně neublížilo.

Když už se zdálo, že Klaus dokončí svoje prezidentství, aniž by mu mohlo u většiny české veřejnosti něco výrazně ublížit, udělal, dalo by se říci, osudovou chybu v podobě vyhlášení rozsáhlé amnestie, v jejímž rámci bylo zastaveno trestní stíhání řady tunelářů. Byl za to vystaven nemilosrdné kritice médií i politiků, včetně řady svých dřívějších spojenců, přesto ale odmítl uznat chybu. V emotivním televizním projevu dokonce argumentoval, že jeho četní odpůrci jen hledali, a v podobě amnestie nakonec našli, záminku, aby si mohli vyřídit účty především s ním. Veřejnost byla podle něj zmanipulována masivní mediální kampaní.

Václav Klaus zásadním způsobem podcenil symboliku, kterou jeho amnestie v sobě nese. Je to totiž především on, kdo nejlépe ztělesňuje příběh „budování státu“, jemuž tak či onak v nejvyšších funkcích v posledních 23 letech předsedal. Vytváření tržního hospodářství bylo doprovázeno četnými skandály, které Klaus odbýval jako jakousi nezbytnou daň budování kapitalismu. Výrazně nekritizoval ani rozsáhlou systémovou korupci, která se rozmohla v minulých letech.

Nemalá část veřejnosti Klausovu interpretaci četných ekonomických přešlapů a tunelů coby nezbytné daně transformačnímu procesu, zdá se, akceptovala. Amnestie, kterou vyhlásil, nicméně tuto interpretaci zásadním způsobem narušila. Veřejnost se vzbouřila nejen proti zjevné nespravedlnosti, která omilostněním řady tunelářů vznikla, ale také, jak se zdá, většinově přijala názor jeho dřívějších kritiků, že Klaus je vlastně špičkou mocenské skupiny, kterou svými reformami pomohl stvořit.

Že tedy jeho amnestie měla zcela programově zabránit stíhání lidí, kteří se obohatili s pomocí pochybných metod. Část veřejnosti ve světle amnestie tak odmítla interpretaci ekonomických zločinů během Klausem zaštítěné transformace coby „nezbytné daně“ způsobené omyly, a je nyní náchylná věřit, že celá řada tzv. transformačních omylů byla de facto vymyšlena záměrně tak, aby se někteří lidé s pomocí části politické třídy, v jejímž čele stál Klaus, nelegálně obohatili.

Pokles prezidentovy popularity o polovinu, na pouhých 26 procent, ve srovnání s obdobím těsně před amnestií, ukazuje, že Václav Klaus hrubě přecenil, co vše mu je veřejnost ochotná tolerovat. Jeho pád v preferencích ovšem má hlubší smysl, než jen okamžitou reakci veřejnosti na nepovedenou amnestii. Tak, jak se Klausovy nejrůznější přešlapy během let kumulovaly, existovala reálná možnost, že přijde jeden, který nejen neustojí, ale který také změní interpretaci jeho politické minulosti.

Největším problémem, kterému Klaus svým propadem v očích veřejnosti čelí, je tak nikoliv jen jakýsi momentální trest za nezdařenou amnestii, ale skutečnost, že svým činem spustil reinterpretaci svojí politické kariéry jako celku. V jiném světle bude nyní mnoho lidí vnímat i jeho letitou kritiku Evropské unie, přičemž mnozí dají zapravdu Klausovým kritikům, kteří tvrdili, že mu šlo mimo jiné o zachování právního šera, tedy o odmítnutí těch evropských standardů, při jejichž důsledném uplatňování by byla nemožná nejen řada ekonomických zločinů, k nimž u nás došlo, ale nakonec i jeho amnestie.

Pro Klause, který si pečlivě budoval svůj obraz v historii coby proti proudu jdoucího, ale nakonec pravdu majícího politika, bude napříště velkým handicapem, že historici už nikdy nebudou moci o jeho politické dráze psát a mluvit bez toho, že by vzali v úvahu, čím tuto dráhu symbolicky i prakticky završil, a do jakého světla to staví jeho dřívější politické aktivity. Jinými slovy, Václav Klaus, tento skvělý hráč politického šachu, nakonec udělal tah, který vážně poškodí jeho zápis v historii.

ČRo 6, 6.2.2013