V České straně sociálně demokratické se zase jednou láme chleba. Jsme svědky zvláštního druhu „přeběhlictví“, které bychom mohli popsat jako vnitrostranické, kdyby ovšem křídlo, k němuž někteří čelní sociální demokraté začali přebíhat, mělo svoje mocenské těžiště v samotné straně. Ono ale má těžiště mimo stranu--na Hradě a původně v klubu příznivců prezidenta Miloše Zemana, který si říká Strana práv občanů-zemanovci.

Zeman si byl coby zkušený politický prognostik bezpochyby vědom toho, že vytvořením vlády „odborníků“ se znaménkem „levicová“, vyvolá v ČSSD velké pnutí. Svým příznivcům i „váhajícím“ ve straně tím dal do ruky politickou zbraň, kterou obrátili proti předsedovi Bohuslavu Sobotkovi a jeho křídlu.

Argument, že je za každou cenu třeba zabránit s pomocí de facto prý „levicové“ vlády odborníků návratu bývalé vládní koalice pravicových stran, je dobré alibi pro některé politiky, kteří dosud kryli záda Sobotkovi. Naposledy například pro předsedu poslaneckého klubu ČSSD Jeronýma Tejce.

Pomáhá jim zlehčovat závažné ústavně-politické argumenty, že by sebevědomá politická strana neměla v parlamentní demokracii prezidentovi umožnit, aby mohl jen tak stvořit vlastní prezidentskou vládu, která strany ignoruje. Navíc vládu složenou z lidí, kteří jsou potenciálními politickými konkurenty ČSSD.

Cynik by mohl takové chování označit za oportunismus, pragmatik by mohl argumentovat, že k výzbroji dobrého politika náleží i „čich“ na to, kam se přesunuje těžiště moci. A to se v ČSSD přesunuje k „zemanovcům“ už od okamžiku, kdy Sobotkovo vedení „prokoučovalo“ prezidentskou volbu.

Šance, že se podaří tento vývoj zvrátit, přitom spíše slábnou, a to i zásluhou neprozíravého chování bývalé vládní koalice, která nepodpořila předčasné volby. Neprozíravého proto, že zemanovská postkomunistická levice, jejíž jádro bude, pokud nedojde ke zvratu, brzy tvořit Zemanem kontrolovaná ČSSD, bude mnohem méně férovým soupeřem pravice, než by byla ČSSD opírající se o sociálně demokratické ideály.

Octli jsme se na cestě k vytvoření mocné prezidentské strany. Silnou stranu, která může i v parlamentu válcovat ostatní ve jménu agendy prezidenta, ať už jí bude cokoliv, totiž Zeman zatím neměl. SPOZ byla jen relativně malá servisní organizace.

Přeměna ČSSD v ČSSD-zemanovci je tak nejen špatnou zprávou pro ty v ČSSD, kdo se v minulých letech pokoušeli z ČSSD vytvořit „ideovější“ stranu na úkor cynického pragmatismu, ale i pro pravici, pokud skutečně myslela alespoň trochu vážně svoje úsilí zabránit pokusům Zemana oslabit roli parlamentu.

Svým chováním bohužel bývalá vládní pravice přispěla k tomu, že to, co z ní zbude po volbách, nebude fungovat v opozici vůči politicky autonomním sociálním demokratům ctícím pravidla parlamentarismu, a tudíž ochotným spolupracovat na vykázání rozpínavého prezidenta do patřičných mezí.

Bude fungovat nejspíš v těžké defenzivě proti prezidentskému molochu, v němž bude agendu prezidenta v parlamentu zajišťovat „jeho“ ČSSDZ, pro kterou navíc nebude úzká spolupráce s KSČM na centrální úrovni dilematem, jakým dosud byla pro Sobotku.

Právo, 25.7.2013