Václav Bělohradský míní, že přestává fungovat tradiční kyvadlo „lib-lab“, které bylo dosud motorem demokratické politiky v západních společnostech. Střídaly se tak u vlád konzervativní/liberální strany pravice a strany demokratické levice.

Nyní prý ale máme co do činění jen s jakýmsi postmoderním kaleidoskopem, nabízejícím množství střípků i barev, z nichž se po volbách těžko skládají koalice.

Ve stále komplexnějších západních společnostech se dělení politiky podle tradičních sociálních zájmů vskutku komplikuje. Než ale odhodíme „lib-lab“ jako pojmovou veteš, možná neuškodí se ujistit, zda je onen „kaleidoskop“ universálním jevem, nebo naopak jen výstřelkem v zemích, v nichž z nějakého specifického důvodu zkolaboval tradiční stranický systém, jako se to stalo po akci „čisté ruce“ v Itálii, nebo se to momentálně děje u nás.

Zjistíme, že v západních liberálních demokraciích se tradiční osa „lib-lab“ těší docela dobrému zdraví, i když na její periférii bují různé populistické strany. Ty ale nejsou ničím novým.

Byly už dávno popsány, ať jsou to libertinská či anarchistická hnutí typu americké Tea Party, nacionalistická, anti-imigrační a antiglobalistická hnutí, různé formy berlusconizace politiky, hnutí definovaná svým odporem k tradičním stranám a „dekadentní“ parlamentní demokracii, popřípadě strany „jednoho tématu“, jako jsou zelení, piráti, apod.

V Evropě žádný nepřehledný „kaleidoskop“ nenajdeme ani v Německu, ani ve skandinávských zemích, ani v Británii, ba dokonce ani ve většině postkomunistických zemích. Dominance levicového Smeru na Slovensku, vláda Občanské platformy v Polsku, ani převaha strany Fidesz v Maďarsku jako kaleidoskop moc nevypadají.

Stojí tedy za zvážení, zda náš současný „kaleidoskop“ není jen anomálie vyprodukovaná českou verzí postkomunismu. Jsou-li příčinou našeho kaleidoskopu mnohem spíš konkrétní jevy, jako je česká cesta ke kapitalismu, v níž byly zprivatizovány i rodící se politické strany, historicky slabé elity a slabá občanská společnost, možná se s tím dá něco dělat. Pokud jsme jen obětí údajné globální politické „postmoderny“, jsme ztraceni.

Jinými slovy, není úplně šťastné připisovat politické patologie primárně nadosobním jevům, zvlášť když se nedá prokázat, že fungují universálně. Nefunguje tak kupříkladu ani přímá volba prezidenta, která nás podle Bělohradského logicky nutí k posunu k (polo) prezidentskému systému, ani jev zvaný „vyprazdňování centra na úkor periférie“, který je pro změnu podle Bělohradského primární příčinou současné krize v ČSSD.

Jistě, politické jevy mají obecné, ale také velmi konkrétní příčiny a jména. Náš nepřehledný politický kaleidoskop současnosti je spíš jen další „česká bramboračka“, která souvisí s konkrétními jmény, jako je Václav Klaus či Miloš Zeman, pojmy, jako je Nečasova vláda, a jevy, jako jsou specificky české projevy systémové korupce.

Také konflikt v ČSSD je sice jistě důsledkem i obecného napětí mezi centrem a regióny, ale mnohem více výsledkem konkrétních lidských selhání a nezřízené mocichtivosti spojených s konkrétními jmény, jakož možná i specificky českých kmotrovských zájmů v pozadí.

V tomto kontextu má boj Bohuslava Sobotky za očistu strany smysl. Pokud naopak uvěříme v objektivně nezastavitelný proces údajného „vyprazdňování centra na úkor periférie“ v souboji globalizace a glokalizace, můžeme Sobotku jen litovat, protože pučisté reprezentují zase jednou jen obecné zákonitosti, proti kterým nic nenaděláme.

Právo, 5.11.2013