Ve světle posledního vývoje na východní Ukrajině, před tím na Krymu, a ještě před tím kupříkladu v Jižní Osetii v roce 2008, či v Československu v roce 1968, by se nezasvěceným mohlo zdát, že v mezinárodním právu existuje jakási nepsaná klausule, vztahující se pouze na mezinárodní chování Ruska. Mohli bychom ji nazvat doktrínou „bratrské pomoci“.

Rusové ospravedlňují zábor Krymu i vojenské manévry u hranic východní Ukrajiny nutností chránit etnické Rusy a rusky mluvící menšiny kdekoliv. Je to pozměněná doktrína „omezené suverenity“, kterou kdysi formuloval generální tajemník sovětské komunistické strany Leonid Brežněv.

Podle ní, měl Kreml právo vojensky zasáhnout všude tam, kde byl ohrožen socialismus. Pro invazi v Československu se v jazyce sovětské, a pak i nově obnovené neostalinské kliky v Československu, ujal výraz „bratrská pomoc“. Sovětské tanky přijely údajně bratrsky pomoct československému lidu, který chtěly zneužít kontrarevoluční živly.

Nic nevyjevuje skutečnou povahu současného ruského režimu lépe než obnovená doktrína bratrské pomoci. Rusové obsadili Krym coby údajný projev této bratrské pomoci krymským Rusům. Oproti minulosti se nezměnil ani mechanismus. Psaly se zvací dopisy, Moskva se jako by trochu ošívala, ale pak bratrskou pomoc nezištně nabídla.

I při vojenském zásahu v Jižní Osetii zafungovala bratrská pomoc. Ruské tanky přijely ochránit tento bývalý gruzínský region i na základě volání místních separatistů o pomoc.

Bratrská pomoc je samozřejmě jen zástěrkou tradičního ruského imperialismu, který dominoval pod heslem internacionalismu i komunistické éře v podobě Sovětského svazu a jeho satelitů. Rusko vytvořilo už během budování carského impéria jednu z nejrozlehlejších říší v dějinách lidstva. Řada neruských území byla dobyta s pomocí bezohledných výbojů, takže bylo složité tyto državy dlouhodobě hájit. Komunistický internacionalismus byl jedním způsobem, jak to činit.

Když se pak na okupovaných územích vytvořily kvůli migraci vládnoucích Rusů ruské menšiny, bylo třeba bratrsky pomáhat jim, což dnes činí Moskva na Ukrajině. A odhodlána je prý pomáhat i jinde.
Další formou bratrské pomoci pak byla již zmíněná ochrana komunistických režimů v sovětských satelitech, které v celé řadě zemí východní Evropy Moskva nezištně, ba bratrsky, vytvořila po dobytí daných území ve 2. světové válce. Bratrské pomoci z Moskvy neunikl ani Afganistán v roce 1979.

Jedinečným rysem bratrské pomoci, kterou Rusové opakovaně jiným zemím ve svém okolí poskytují, je, že ruskou náklonností zaplavený národ často žádnou pomoc nechce. Anebo ji chce jen proruská menšina, popřípadě hrstka proruských politiků. Ale na tom už pak už evidentně nezáleží.

Dá se proto předpokládat, že v tragickém případě ruského obsazení východní Ukrajiny nebo i Ukrajiny celé budeme po léta slyšet hlasy opěvující ruskou bratrskou pomoc, která Ukrajince ochránila před zlovolnými záměry Západu. Nejhorší je, že tomuto bratrskému misionářství skutečně věří nejen většina Rusů, ale že se z bratrské pomoci Rusů Československu evidentně nikdy nepoučila ani část našich spoluobčanů.

ČRo Plus, 16.4.2014