Katolická církev u nás tak dlouho mlčela k humanitární katastrofě v podobě současné masové vlny uprchlíků, až to nakonec začalo být podezřelé. Jejímu obrazu ve veřejnosti dozajista nepomáhalo, že v době, kdy televizní stanice vysílaly každý den reportáže o lidském utrpení běženců, české církve--neviditelněji ta katolická--se ve zprávách objevovaly především v souvislosti se spory o restituce majetku. Arcibiskup Duka se nám dokonce předvedl v pěkném reklamním spotu, v němž jménem svého úřadu přijímá od Škody Mladá Boleslav nablyštěnou Škodu Superb.

Když si začali kontrastu mezi honbou za majetkem a podivným mlčením církve, jejíž nauka je z podstatné části založena na milosrdenství, všímat i někteří komentátoři, katolická hierarchie konečně promluvila. Česká biskupská konference nabídla v den svátku Cyrila a Metoděje vládě pomoc s migranty v ohrožení života.

Pozdě, ale přece, chce se říct. Až na to, že biskupové vyzvali farnosti, aby přijímaly nikoliv jakékoliv běžence v ohrožení života, ale křesťanské běžence. Leckdo může samozřejmě argumentovat, že je to logické. Křesťanská církev se chce postarat především o lidi stejné víry.

Jenže před islámským radikalismem neprchají zdaleka jen křesťané. Když tedy předseda lidovců Pavel Bělobrádek tvrdí, že je vhodné zareagovat na výzvu biskupů a prioritně se zaměřit na desítky tisíc uprchlíků prchajících před radikálním islámem, přičemž ale opakuje, že lidovci, stejně jako katolická církev mají na mysli především pomoc křesťanům, něco tu nehraje.

Jak si církev a lidovci výběr takových křesťanských uprchlíků vlastně představují? Vyšlou svoje lidi do uprchlických táborů ve válečných zónách, kde budou uprchlíky v ohrožení života lustrovat podle jejich víry? Bude to kupříkladu znamenat, že přednost dostane uprchlická rodina deklarující křesťanskou víru před rodinou muslimů, ačkoliv ta druhá bude potřebovat v daném okamžiku pomoc mnohem naléhavěji? Chápal by Ježíš toto jako milosrdenství?

Odpověď na tuto svého druhu teologickou otázku ponechme církvi a lidovcům. Oč skutečně jde, zformuloval možná nejpřesněji komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk, když varoval, že církve i lidovci tak provádějí jakousi předběžnou selekci. Listina lidských práv přitom mluví o právech lidských, nikoliv o právech křesťanů. A v souvislosti s nedávnými demonstracemi, na nichž pobíhali extrémisté se šibenicemi, na které posílali jiné lidi podle jejich původu či názoru na uprchlíky, se provokativně ptá, zda, jestliže chceme pomoci jen uprchlíkům, kteří se nám nábožensky nebo jinak zamlouvají, jsme těmi, kdo nenávist tlumí, nebo těmi,kdo ji podněcují.

Tuto otázku by si měli položit i lidovci a Česká biskupská konference. Navíc jejich zdánlivě krásné, i když opožděné gesto lidskosti by se mohlo snadno obrátit proti nim. A to hned na třech rovinách.

Za prvé vyprovokuje tak jako tak nenávistné reakce těch, kdo prostě nechtějí přijímat uprchlíky žádné. Za druhé vyprovokuje kritiku liberálů, kteří budou považovat selekci lidí v krajní nouzi na základě jejich náboženské příslušnosti za problematickou a pokryteckou. A za třetí taková selektivní pomoc neobstojí, ani když ji budeme nahlížet z pozic ryze křesťanských. Akty milosrdenství nemají v Bibli, pokud známo nějaká předem zvolená znaménka. Jsou projevem lidskosti, bez znamének.

Jedna z nejvíce uctívaných novodobých postav katolické církve, Matka Tereza, nositelka Nobelovy ceny míru blahoslavená papežem Janem Pavlem II, zachraňovala v Indii i jinde lidi bez ohledu na jejich víru. V obleženém Bejrútu kdysi vyhledávala děti ohrožené válkou a šedesát, zmrzačených a nemocných, se jí--bez ohledu na jejich víru--podařilo odvézt do bezpečí.

Na otázku, zda šedesát dětí není málo, odpověděla: „Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám.“

Nedávno zesnulý Nicholas Winton by nepochybně odpověděl podobně.

ČRo Plus, 8.7.2015