Politická strana, jejíž ustavující sjezd před 25 lety symbolizoval znovuzrození tržního hospodářství i standardní stranické demokracie u nás po čtyřech dekádách komunistické diktatury, by teoreticky měla mít co slavit. Jenže Občanská demokratická strana je čtvrtstoletí po svém vzniku v hluboké krizi.

Důvodů je celá řada. Tím hlavním je, že ODS se navzdory rétorice svého zakladatele Václava Klause standardní pravicovou stranou skutečně nikdy nestala. Velmi rychle se přeměnila ve vůdcovsky organizovaný subjekt, v němž se vše podstatné točilo okolo Klause. Jeho kult osobnosti byl natolik silný, že když byl Klaus v čele ODS střídán Mirkem Topolánkem v roce 2002, považoval Topolánek za nutné zdůraznit, že skutečnou ideologií ODS je „klausismus“.

Měl naprostou pravdu. Veřejnost byla od vzniku ODS ujišťována, že ODS je standardní liberálně-konzervativní strana. Po jejím rozštěpení na konci roku 1997 v důsledku skandálu s financováním strany a následném odchodu politiků, kteří zformovali liberální Unii svobody, se pak prezentovala už spíš jen jako konzervativní strana. Ve skutečnosti ale skutečnou ideologií bylo vždy především to, co si v dané době myslel Klaus.

A jak se Klaus stával s postupem doby více euroskeptickým, nacionalistickým, a v osobní rovině i více zahořklým mužem bez bývalého reformního elánu, kopírovala tento názorový posun i ODS. Ze strany se po tzv. sarajevském atentátu v roce 1997 stala postupně Klausova sekta, což bylo těžké změnit dokonce i po té, co Klause vystřídal v čele Topolánek.

I pod jeho vedením se ve straně měřilo tím, co si myslí Klaus, který se mezitím stal prezidentem země. Byli to Klausovi muži ve straně, kteří nakonec přispěli k předčasnému pádu Topolánkovy vlády během českého předsednictví Evropské unie.

Klaus zanechal ale ve straně, z níž v roce 2008 demonstrativně vystoupil, mnohem temnější dědictví, než jen svého politického ducha. ODS zdědila i jeho bohorovnost ve vztahu k nejrůznějším netransparentním ekonomickým praktikám, jakož i úzké vazby na podnikatelské struktury, které ji postupně bez silného Klause v čele v podobě tzv. kmotrovství zcela ovládly.

S trochou cynismu by se dalo říct, že Klaus nastartoval proces, v němž byla jeho strana, která ve svých začátcích politicky řídila proces privatizace, sama zprivatizována do rukou mocných podnikatelů. A na tyto vazby také takříkajíc „dojela“ v podobě afér obklopujících šéfa strany a premiéra Petra Nečase a jeho družku a šéfku premiérova sekretariátu v jedné osobě Janu Nagyovou.

ODS by ráda využila současné výročí k tomu, aby se probudila z letargie a nalákala nové členy. Jenže nemá co nabídnout. Klausův duch v ní jakýmsi podivným způsobem dřímá dál—kupříkladu v podobě těžko vysvětlitelné míry euroskepticismu a nedostatku pozitivního ducha. Chtěla by vystupovat jako strana důsledně pravicová, ale nenabízí pravicovým voličům žádnou ucelenou vizi.

Zdá se, že ODS se tudíž zapíše do politických dějin především jako politický nástroj Václava Klause k obnovení tržního hospodářství a prosazování jeho pohledů na svět, který od skončení privatizace postupně ztrácí význam. Ani ctihodný profesor politologie v jejím čele, Petr Fiala, už zřejmě nedokáže už vykřesat nový život ze strany, která v posledních letech funguje jako jakýsi politický „zombie“.

ČRo Plus, 20.4.2016