Sociální demokracie se v současné vládní krizi způsobené prezidentovým otálením s odvoláním Antonína Staňka z postu ministra kultury a prezidentovými výhradami ke jmenování místopředsedy ČSSD Michala Šmardy novým ministrem kultury stále více zamotává do těžko srozumitelného přediva hrozeb, že z vlády odejde, a následných prohlášení, že chce ještě s prezidentem a premiérem o celé věci jednat.

Předseda strany Jan Hamáček prezentuje toto váhání jako uvážlivost: koaliční vláda s hnutím ANO je prý úspěšná, ČSSD ve vládě prosadila řadu svých programových priorit, a navíc by prý v případě odchodu strany z vládní koalice mohla vzniknout vláda ANO opírající se o krajní levici a krajní pravici.

Hamáčkovy argumenty nelze jen tak odmítnout, zejména pak jeho vykreslování ČSSD coby strany, která se v podobě své účasti ve vládě vedené trestně stíhaným politikem, obětuje, aby zabránila nástupu něčeho horšího. Jenže Hamáček veřejnosti zároveň zamlčuje ještě jeden další podstatný důvod, pro nějž se ČSSD pod jeho vedením drží účasti ve vládě. A tím je jeho vlastní politická budoucnost, jakož i budoucnost politiků ve vedení strany, kteří spolu s ním na spolupráci s ANO přistoupili.

Strana, jak známo, byla ohledně vstupu do vlády s trestně stíhaným a skandály obtíženým Andrejem Babišem hluboce rozštěpená. Hamáček a další politici, kteří jsou dnes ve vedení ČSSD, nakonec tuto spolupráci prosadili i s pomocí vnitrostranického referenda, před nímž a během kterého agitovali za vstup do vlády.

Jestliže ale jakákoliv skupina stranických funkcionářů spojí takto jednoznačně svojí politickou budoucnost s riskantním politickým řešením, musí počítat s tím, že když toto řešení nakonec selže, octne se na pranýři, budou padat hlavy. Hamáček a spol. se přitom zatím nemohou pochlubit ani tím, že by vládní angažmá přineslo ČSSD růst stranických preferencí nebo lepší volební výsledky. Strana zůstává v průzkumech těsně nad hranicí volitelnosti do Sněmovny, a v nedávných volbách do europarlamentu zcela propadla.

Jinými slovy: nezdá se, že by voliči výrazněji oceňovali, že vláda vskutku prosadila některé z programových návrhů sociální demokracie, anebo že se ČSSD obětuje, aby nepustila k většímu vlivu na vládu komunisty a okamurovce.

Odchod z vlády za současné situace by jen podtrhl vše, před čím Hamáčkovo vedení varovali straničtí kritici vstupu do vlády, k čemuž patří i skutečnost, že vláda není jen koalicí ANO a ČSSD, ale že v ní od začátku hraje roli jakési třetí koaliční strany i ústavně rozpínavý prezident Miloš Zeman. Hamáček se i proto pokusil ČSSD se Zemanem usmířit, když ho pozval na jarní sjezd strany, ale ani tento krok mu nakonec příliš nevyšel.

V případě pádu vlády je tedy před ním i užším vedením strany temný scénář: z jedné strany nástup politiků, kteří před spoluprací s Babišem, potažmo Zemanem, varovali, z druhé strany nástup zemanovců v ČSSD, kteří budou argumentovat, že Hamáček neuspěl i kvůli tomu, že se Zemanovi nepodřídil dostatečně. Tak či onak bude v případě konce Hamáčkova projektu vládní spolupráce s ANO ohrožena jeho vlastní politická budoucnost.

Po takovém fiasku padají hlavy obvykle v každé straně. Hamáček si je toho nepochybně vědom. I proto udělá vše, aby ČSSD ve vládě zůstala, a on i jeho spolupracovníci měli ještě šanci dokázat, že jejich sázka na spolupráci s Babišem byla správná.

ČRo Plus, 17.7.2019