Na dezinformace a jejich šiřitele lze nahlížet z různých perspektiv. Právě schopnost kombinovat rozličné úhly pohledu může výzkumníkům výrazně pomoci v chápání tohoto fenoménu, jeho dopady na společnost a hledání adekvátních odpovědí.

Nezáleží pouze na tom, čím věci jsou, ale zejména na tom, jakým způsobem se na ně díváme a podle jakých měřítek je hodnotíme. V rámci debaty o možnostech vědeckého (a konec konců i lidského) poznání se pro tento postřeh používá pojem paradigma. Ten odkazuje nejen k zaběhnutému a obecně přijímanému chápání určitého fenoménu, ale také k metodám používaným pro jeho zkoumání, charakteristikám považovaným za relevantní a pojmosloví užívaného k jeho popisu. Jinými slovy se jedná o brýle, které si výzkumník nasazuje, aby určitému ději viděl jasněji. Krása sociálních věd spočívá v tom, že připouštějí existenci více paradigmat, která se vzájemně nevylučují. Jinými slovy při zkoumání určitého sociálního fenoménu si každý může nasadit právě ty brýle, které v dané situaci vyhovují jeho potřebám.
V kontextu výzkumu a debaty o problematice dezinformací nejde o objevené tvrzení. Již v roce 2019 na skutečnost, že na tento fenomén lze nahlížet z různých perspektivu, upozornil bezpečností analytik Vojtěch Bahenský. Bahenský ve svém textu definuje dvě perspektivy – válečnou (zaměřenou zejména na propagandou třetích států, zejména Ruské federace) a společenskou (chápající problém dezinformací v kontextu změn v informačním prostoru).
Autor si dovolí na toto rozdělení navázat a dále jej rozvést. Domnívá se totiž, že v kontextu výzkumů, které od doby publikace tohoto článku vznikly, lze jím navrženou společenskou perspektivu dále rozdělit. To umožní typologii nejen zpřesnit, ale také lépe zmapovat, které oblasti výzkumu dezinformací pokryty jsou a které byly doposud zanedbávány. Vzhledem k tomu, že fenomén dezinformací je značně fluidní, autor se v rámci tohoto textu bude zamýšlet nad různým způsoby, jakými lze nahlížet na platformy šířící dezinformace v českém informačním prostoru.
První brýle, které si při pohledu na tyto platformy lze nasadit, je možné označit jako bezpečnostní. Tato kategorie se do jisté míry překrývá s výše zmíněnou kategorií válečnou. Dle tohoto chápání dané platformy představují nástroj vlivových operací cizích států (zejména Ruské federace). Jedná se o pohled, který se formoval zejména v kontextu zkušeností z konfliktu na východní Ukrajině a dalších ruských vlivových operací v západních zemích a po celém světe. Zaměření analýzy na Rusko se otisklo i v používaném pojmosloví, které pracuje s pojmy jako prokremelské weby nebo proruské narativy. Implicitním předpokladem této perspektivy je, že Rusko minimálně část z těchto platforem buď přímo ovládá nebo jejich provozovatele dokáže motivovat k přebírání určitého typu obsahu. Proto je důraz je kladen právě na identifikaci narativů šířených těmito weby a je předpokládáno, že jejich vyznění bude konvenovat ruským zájmům (či dokonce je umožní předvídat).
Druhé brýle lze označit jako mediální. Tato perspektiva chápe platformy šířící dezinformace jako racionální aktéry na mediálním trhu reagující na poptávku čtenářstva. A to konkrétně mediálního trhu, který se výrazně proměnil vznikem internetu. Do online prostoru se začala záhy přesouvat nejen seriózní žurnalistika (první internetový deník Neviditelný Pes vznikl již v roce 1996), ale také šiřitelé konspirační teorií (první weby tohoto typu se objevují také těsně na sklonku minulého tisíciletí). Poptávka čtenářů po odhalení skrytých spiknutí a informací neobjevujících se v mediálním mainstreamu byla očividně vysoká, a proto postupně vznikl celý ekosystém těchto platforem, na jejichž provozování lze – při troše šikovnosti – i relativně slušně vydělat. Zajímavou paralelu pro rozvoj této části informačního prostoru představuje situace pro roce 2013, kdy řada novinářů odešla z médií zakoupených Andrejem Babišem a spustila své vlastní (často názorově vyhraněné) mediální projekty fungující v online, z nichž mnohé fungují až do dnešních dní. Jinými slovy vznik ekosystému webů šířících sdělení, která se (v drtivé většině případů z dobrých důvodů) nevyskytují v mediálním mainstreamu, je jedním z (dalo by se říct nutných) následků transformace, kterou prošel český mediální prostor v důsledku nástupu internetu.
Třetí brýle nabízejí pohled politický. Jeho premisu je, že dané platformy uspokojují poptávku určité skupiny občanů po radikální politické alternativě vůči současnému stavu a tribunu politiků tyto změny prosazujících. Tato skutečnost se navíc neopírá pouze o českou zkušenost, ale je nutné ji chápat v kontextu krize současného liberalismu a multilateralismu a posilování konzervativních a nacionalisticky smýšlejících elit. Jinými slovy, pokud se mohly etablovat názorové platformy jako je A2larm nebo Deník Referendum, které tendují k levicovým postojům, není nikterak zarážející, že vznikají i platformy reprezentující jiné ideové póly. Dle názoru autora bohužel tento pohled, který by dané weby chápal jako nositele konzervativně-nacionalistické alternativy k současnému politickému systému, není příliš zpracovaný.
Čtvrtý pohled je specifickým tím, že se nesnaží nasazovat si brýle a pohlížet skrze jejich skla na problematiku dezinformací, ale má za cíl přemýšlet o samotném procesu tvorby pomyslných brýlí a lze jej tedy označit za psychoanalytický. Jinými slovy klade si otázky, proč česká debata o dezinformacích vypadá tak, jak vypadá. Což vůbec není triviální otázka, protože v jiných – a často i nám geograficky blízkých – prostředích se debata o tomto fenoménu vede s jinou intenzitou a akcentuje jiné oblasti a opatření. Diskutovat o tom, jak se formovala česká debata o bezpečnostních výzvách nebo jako se na tento problém dívají místní novináři, je užitečné, jelikož toto poznáním umožňuje snazší komunikaci s lidmi vycházejícími z jiných kontextů a otevírá dveře inovativním přístupům. Navíc tato perspektiva umožňuje lepší pochopení vlastních postojů, očekávání a fóbií, které do debaty o dezinformacích vkládáme.
Ukazuje se tedy, že na problém dezinformací lze nahlížet z různých úhlů (přičemž autor určitě v tomto krátkém přehledu ani zdaleka všechny nevyčerpal). Jak již bylo řečeno v úvodu, krása sociálních věd spočívá v tom, že ani jeden z těchto pohledů není tím správným a každý z nás si může zvolit takový, který vyhovuje jeho – výzkumným či praktickým – potřebám. Neměl by však zapomínat, že zvolená perspektiva není jediná možná. Právě schopnosti dát dohromady poznatky vyplývající z různých perspektiv totiž představuje cestu k přesnějšímu poznání problematiky dezinformací, které umožňuje identifikaci nejefektivnějších způsobů, jak na ni reagovat ve chvíli, kdy se stane rizikem pro demokratickou společnost.