Sociální síť Facebook se stala jedním z hlavních symbolů šíření dezinformací v online prostoru. Je sice řada dobrých důvodů, proč tohoto technologického giganta kritizovat, ale i přesto je na místě uvítat dílčí snahy o lepší fungování této sítě.

Každoroční výzkum Reuters Institute Digital News Report o nejnovějších trendech v oblasti médií se i tentokrát věnoval dezinformacím. Lze se v něm například dočíst, že 40 % respondentům z celého světa považuje za nejproblematičtější dezinformace pocházející od domácích politiků, poskytl několik postřehů ohledně souvislosti mezi politickou orientací a chápáním tohoto fenoménu a upozornil na to, že je vnímán jinak v západních zemích a zbytku světa. Pro účely tohoto článku je relevantní skutečnost, že v západních zemích nejvíce respondentů označilo Facebook za hlavního šiřitele dezinformací (ve srovnání nejen s ostatními platformami, ale také například weby nebo ryze komunikačními platformami). Člověka sledujícího debatu o dezinformacích tento fakt asi úplně nepřekvapí, protože v minulosti se objevila (i v České republice) řada textů kritizujících Facebook za laxní přístup k této problematice.

Přestože kritika Facebooku je v řadě ohledů oprávněná (a jeho vedení ji ještě posilovalo svým laxním a mnohdy arogantním přístupem), dle názoru autora by neměla vést k absolutnímu odmítnutí spolupráce a dialogu s touto společností. Efektní a vyhraněný narativ o digitálním gangsterovi totiž komplikuje střízlivé hodnocení smysluplnosti realizovaných opatření a skutečné relevance Facebooku pro šíření dezinformací. Ta je dle názoru autora často přeceňována, protože máme tendenci být zděšeni z nepředstavitelných čísel, která se v analýzách zabývajících se toto platformou objevují, a již se tolik neptáme nakolik to, co uživatelé vidí na Facebooku ovlivňuje jejich chování v reálném světě. Nejlepším příkladem přecenění role Facebooku mohou být výzkumy, které problematizují oblíbenou tezi o sociálních bublinách, do nichž se jeho uživatelé údajně uzavírají.

Zejména v posledních měsících Facebooku přijal hned několik opatření pro dezinformacím. Již delší dobu jsou odstraňovány sítě falešných účtů sloužících k informačním operacím. Během pandemie COVID-19 zase platforma začala smazávat obsah, který mohl mít potenciálně negativní dopady na veřejné zdraví a naopak začal šířit relevantní informace (i přestože je na místě říci, že efektivita těchto kroků byla zpochybňována). V návaznosti na americké prezidentské volby se zase společnost rozhodla viditelně označit účty zahraničních (resp. neamerických) zpravodajských webů kontrolovaných státem.

Pro českého čtenář je asi nejrelevantnější aktivitou z poslední doby navázání spolupráce mezi Facebookem a fact-checkery z agentury AFP a Demagog, kteří mají označovat nepravdivé výroky. Uživatel sociální sítě posléze uvidí, že výrok byl vyhodnocen jako nepravdivý a bude mít k dispozici odkaz, kde bude moci najít odůvodnění. Zároveň u stránek šířících nepravdivá tvrzení bude snížen dosah, díky čemuž se omezí jejich schopnost získávat nové čtenáře. Podle vyjádření fact-checkerů se počet takto ověřených výroků bude pohybovat okolo desítky měsíčně.

I přestože toto opatření se setkalo se smíšenými reakcemi, je na místě dle autora mírný optimismu či minimálně ochota poskytnout tomuto opatření období hájení. Pozitivní je skutečnost, že nadnárodní společnost, jejíž regionální pobočky budou nutně mít pouze omezení pochopení specifik českého informačního prostoru, začala spolupracovat s entitami, které v tomto prostředí dlouhodobě operují. Zkušenosti AFP a Demagogu v tomto ohledu lze jen těžko rozporovat.

S udržením kredibility celého procesu úzce souvisí (občas kritizovaný) nízký počet vyvrácených tvrzení. Proces ověření určitého tvrzení totiž zabere čas a jeho výsledek musí být prezentováno srozumitelně a přesvědčivě. Důvěryhodnost a transparentnost celého procesu je mnohem důležitější než hon za dobrými statistikami. Důraz na relevanci zabrání tomu, aby se fact-checkeři honili za každým nesmyslem, která se na Facebooku objeví (a tím mu mimoděk často dávali větší relevanci, než si zaslouží) a umožní zaměřit se pouze na případy, které jsou kvůli začínajícímu lavinovému šíření rizikové. A těch – alespoň podle autorových zkušeností – zase tak moc není. Každopádně stanovení hranice, při níž určitý případ začne být natolik relevantním, že stojí za to se jím zabývat, by měla být jednou z otázek diskutovanou nejen v rámci Facebooku, ale s celou výzkumnou komunitou.

Výraznou roli v šíření dezinformací mohou hrát veřejně známé osobnosti – včetně politiků – kteří má potenciál je zprostředkovat publikům na míle vzdálených od – relativně málo známých – webů šířících dezinformace. Prvotní rozpaky nad tím, že těchto aktérů se nebude ověřování faktů týkat, vyřešila iniciativa Demagog, která oznámila, že se zaměří i na politiky. Což záhy učinila, když označila za nepravdivá i tvrzení, která se objevila na Instagramu šéfa SPD Tomia Okamury. Právě tento případ ilustruje, že se v žádné případně nejedná o cenzuru. Toto opatření totiž pouze označuje nepravdivých obsah a komplikuje jeho sdílení. Uživatel, který o něj bude mít zájem, se tak k němu bude moci i nadále dostat.

Tato skutečnost byla také do jisté míry kritizována a označována jako neefektivní. Dle autora však jde o správný postup. Nelze totiž pominout otázku možné cenzury, které se nestává irelevantní pouze, protože ji často šiřitelé dezinformací zneužívají při obhajování šíření lží. Vzhledem k tomu, že Facebooku a další sociální sítě se staly jednou z důležitých součástí veřejné debaty, je nutné na nich fungovala svobody projevu. K níž – bohužel – patří i svoboda lhát. To však samozřejmě neznamená, že tato neetická praktika by měla zůstat bez povšimnutí. Proto je smysluplná snaha označovat notorické lháře a přispět tak k jejich marginalizaci ve veřejné debatě, jelikož se stanou pro většinou lidí nedůvěryhodnými.

V čemž spočívá reakce na druhý argumenty zpochybňující toto opatření, který tvrdí, že pouhé označování čtenáře nepřesvědčí o tom, aby nevěřili dezinformacím. Tato teze však vychází z předpokladu, že čtenář již má na danou tématiku vytvořený názor a ten si posiluje hledáním stejných postojů. To však nemusí být pravda, protože je také možná situace, kdy se daný člověk s daným tématem setká poprvé (resp. hlouběji se nad ním poprvé zamyslí) a na věc nebude mít názor žádný nebo pouze slabý. A proto je na místě jej upozornit, že dané tvrzení není pravdivé a poskytnout mu vysvětlení, proč tomu tak je. Pak už je na něm, jak se o dané věci rozhodně. Podle názoru autora však nikdo nechce být manipulován a tak může tato strategie pomoci k tomu, aby se dezinformace nezačali šířit mezi širokou veřejnost a zůstaly živořit na okrajích informačního prostoru.

Funkčnost a případné negativní vedlejší efekty tohoto a dalších opatření zavedených Facebookem je samozřejmě na místě dále sledovat a vyhodnocovat (o což se konec konců snaží například Evropská komise). Stejně tak je na místě dále na Facebook vyvíjet tlak a žádat, aby se choval společensky zodpovědně (a to nejen v otázkách souvisejících s oblastí dezinformací). Konkrétní inspiraci lze hledat například u Twitteru, který nejen zrušil účty zapojené do koordinovaných sítí šířící dezinformace, ale také zpřístupnil údaje o jejich fungování výzkumníkům. Je však také na místě nezapomínat, že sociální sítě jsou méně významnou částí problému šíření dezinformací, který je ve své podstatě společenský a nikoli technický. Výrazně důležitější tématem než prostředky šiřitelů dezinformací jsou oni samotní a jejich motivace. Autor může svým čtenářů slíbit, že již brzy i tomto problému něco napíše.

Pozn. Facebook informace o zrušených sítích účtů sloužících k informačním operacím zveřejňuje ve svých měsíční reportech.