Proč se v souvislosti pandemií COVID-19 obávat více o český postoj k Evropské unii než o reputaci Billa Gatese?

Miliardář Bill Gates nechal uměle vytvořit koronavirus, aby snížil a očipoval světovou populaci, které ještě navrch draze prodá vakcíny. 5G sítě napomáhají šíření viru, a naopak česnek a zadržování dech vás proti němu ochrání. Virus je americkou biologickou zbraní proti Číně zavlečenou do Wu chanu při vojenských sportovních hrách. Tyto a řada dalších konspiračních teorií se v souvislosti s pandemií koronaviru začaly šířit českým informačním prostorem.

Zdánlivě se tak potvrdily obavy, které se objevily záhy poté, co se nemoc začala šířit. Bylo poukazováno na to, že se jedná o první „infodemii“ – tedy závažnou společenskou krizi odehrávající se v situaci informačního nepořádku (neumělý překlad pojmu information disorder odkazujícího k současné nepřehlednosti online prostoru a jejím dopadům na jednotlivce a společnost). Proto bylo na místě se obávat, že nejistota a strach výrazně zapříčiní rychlejší šíření konspirační teorií, hoaxů a dezinformací v online prostoru, což bude mít negativní dopad na schopnost společnost se s krizí vypořádat.

Je však na místě připomenout, že - striktně vzato - Česká republika nečelila v roce 2020 „infodemii“ poprvé. Velmi podobně se totiž do společenské debaty promítala otázka migrace v době tzv. uprchlické krize v roce 2015. Lze sice argumentovat, že tehdy česká společnost nečelila žádnému významnějšímu riziku, ale to nic nemění na šrámech, které percepce tehdejších událostí zanechala na veřejné debatě a politice.

Dnešní situace je však rozdílná i v tom, že po téměř pěti letech intenzivní debaty o problému dezinformací a manipulací v informačním prostoru byla česká společnost na tuto výzvu připravenější. To ukázala již samotná skutečnost, že téma manipulací online bylo v souvislosti se šířením koronaviru debatováno. Nezůstalo však jenom u úvah, ale záhy došlo i na konkrétní akce. Občanské iniciativy, které se problematikou dezinformací zabývají dlouhodobě, totiž téma pandemii začaly reflektovat ve svých veřejných výstupech. Konkrétně lze připomenout zjištění Českých elfů, Bezpečnostního centra Evropské hodnoty nebo webu Manipulátoři. Objevily se však i zcela nové projekty – zejména Iniciativa C19 Dezinfoservis a analýzy autorova domovského Prague Security Studies Institute (PSSI), z jejichž zjištění vychází při psaní tohoto komentáře.

Občanská společnost tak ve zkoušce ohněm do velké míry obstála a dokázala v řádu několika málo týdnů spustit rozsáhlé monitoringy, které pomohly včas identifikovat nepravdivá tvrzení v online prostoru. V kombinaci se snahou Facebooku o omezení dosahu manipulativních tvrzení na této sociální síti, jde o relativně účinný nástroj limitující šíření nepravdivých sdělení s potenciálně rizikovým dopadem na veřejné zdraví. Je samozřejmě příliš brzy hodnotit – pandemie zřejmě není u konce a chybí dostatek dat o vlivu konspiračních teorií na českou společnost. Každopádně první zjištění umožňují mírný optimismus – česká populace víceméně dodržovala vládní opatření, vzrostla důvěra občanů ve vládu a nevyskytly se případy incidentů vyvolaných šířením konspiračních teorií (jako byl například útok na údajné 5G vysílače ve Velké Británii).

Tyto skutečnosti by však neměla vést k pocitu sebeuspokojení. Zaměření pouze na konspirační teorie – které jsou zajímavé a mediálně pokrývané právě proto, že jsou bizarní a provokativní – může vést k přehlížet komplexnost dění na tzv. dezinformačních webech a jiných extrémisticky naladěných platformách. Výzkum PSSI zaměřený na zpravodajství vybraných webů známých šířením problematického obsahu o koronaviru totiž ukázal, že pro většinu z nich – i při tak zdánlivě vhodnou společenskou konstelaci – byly konspirační teorie a hoaxy spíše marginálně či vůbec zastoupeným žánrem (což opět zpochybňuje adekvátnost používání samotného samotného pojmu dezinformační web, o čemž autor již dříve psal).

Naopak velký počet textů publikovaných na sledovaných webech se snažil poskytovat aktuální a do značné míry fakticky korektní informace o děním (tedy například o počtu nemocných nebo vládních opatřeních). Manipulace se pak objevovaly spíše v méně očividné formě - například v rámování celé situace v názorových textech anebo selekci určitých témat při zpravodajství (třeba časté připomínání pomoci Itálii ze strany Ruska a Číny). Jednoznačně nejčastějším tématem pak nebylo fantazírování o roli Billa Gatese v šíření viru, ale kritika reakce a fungování Evropské unie.

Tato skutečnost zasvěceného jedince příliš nepřekvapiví, jelikož sledované weby se dlouhodobě k EU staví kriticky. Tyto okrajové platformy se sice ze společenské debaty sami vylučují selektivním používání informací, hrubými generalizacemi, konspiračním myšlením a neochotou vést o svých postojích polemiku, ale to nic nemění na rezonanci jejich sdělení mezi určitými společenskými skupinami.

Což je vlastně jádro celého problému – pokud by totiž radikálně euroskeptické, proruské nebo antiliberální publikum s těmito platformami názorově nesouznilo, nemohli by dlouhodobě existovat. Proto je na místě více se výzkumně věnovat publikům daných platforem, a to nikoli pouze jako mediálním konzumentům, ale jako občanům a sociálním skupinám s řadou motivací a charakteristiky. I o nich totiž může platit, že sice nevěří všemu, co se na konspiračních webech píše (tedy například, že Bill Gates je zodpovědný za pandemii koronaviru), ale souzní s tím, co toto sdělení znamená (tedy, že elitám se nedá věřit). Řešením potom není snažit se vyvrátit všechny nepravdy, které se v informačním prostoru šíří, ale reagovat na motivy, které vedou lidi k tomu, aby jim věřili.

Ale zpět k narativům o koronaviru a kritice EU. Nabízí se zde paralela s již zmíněným rokem 2015. Tehdy radikální názorové platformy neuspěly, tím že by dokázali většinu populace přesvědčit, že každý migrant je islámský terorista transportovaný do Evropy Georgem Sorosem. Přispěli však k tomu, že sekuritizující rámec se stal standardním východiskem pro mainstreamové debaty o problematice migrace. V souvislosti s koronavirem (a zejména pravděpodobně následující ekonomickou krizí) by pak pro weby, pro něž de facto každá událost představuje příležitost ke kritice českého členství EU, bylo největším úspěchem, kdyby se apriori odmítavá pozice vůči čemukoli přicházejícímu "z Bruselu" stala standardem u většiny české populace a jejích představitelů. Což jak se v současné době bohužel ukazuje, není úplně vyloučený scénáře.