Soudržnost zrádců je větší než soudržnost čestných, protože ti jsou vždy svobodnější, říká stará moudrost – a situace v české kotlině to jen potvrzuje.
Symptomatický pro knihu Petra Hájka (1951), zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Václava Klause, která se v pěti esejích snaží demaskovat mystifikace a brojí proti nim, je už její název – Smrt ve středu. Tím totiž takovou mystifikaci předvádí: přesný název by měl znít Smrt v centru politického spektra. Takový titul by však nebyl přitažlivý, neevokoval by vzrušivou zábavu, která je hlavní potřebou soudobé zážitkové společnosti; neodpovídal by event marketingu, tedy marketingu, který pracuje s událostí jako s něčím, co obsahuje napětí. I když – znovu připomeňme – právě tento událostní marketing je centrem Hájkovy kritiky.
Když mají děti v základní škole vyřešit úkol, zadání má zpravidla zjednodušenou podobu, aby se žáci cvičili v logice. Například: „Chlapec šel ven a koupil šest jablek. Když přišel domů, měl jen dvě. Kolik jich po cestě ztratil?“ Mezi přijatelné odpovědi patří: žádné, tři, šest a dvě.
Kdo dal rozkaz k postavení Berlínské zdi, to je otázka, na kterou neuměl nebo nechtěl od 14. srpna 1961 nikdo dát odpověď. Existovaly pouze spekulace. Jasné bylo jen to, že to musel být buď Walter Ulbricht nebo Nikita Chruščov. Tito dva muži, tedy spoluzakladatel Německé demokratické republiky a generální tajemník sovětských komunistů se dobře znali již od roku 1942 z bojů o Stalingrad, kde spolu bojovali proti německým okupantům.
Každý homo politicus, který se rozhlédne po naší politické krajině, musí - po rozdrobení Strany zelených, která při volbách nabízela alternativu věčným nespokojencům s velkými stranami a samozřejmě s komunisty - vidět na první pohled nikým neobsazený prostor. Před tím, než do parlamentu vstoupili zelení, byl obsazen Občanskou demokratickou aliancí, Unií svobody, později Čtyřkoalicí, která se definovala jako pravostředová. Dnes po těchto uskupeních zeje díra, která by mohla tradičně přilákat až kolem deseti procent z našich osmi milionů voličů.
Před několika dny, 10. června 2009, byla v Německu, v Hamburku, ve vydavatelství Gruner + Jahr sepsána Charta, jejíž dodržování by mělo zabezpečit svobodu slova nejen v Evropské unii, ale i v dalších evropských státech. Podepsat ji mohou novináři z celé Evropy na www.pressfreedom.eu. Na jejím znění se podíleli šéfredaktoři nejrenomovanějších německých novin a newsmagazínů, kteří byli pohoršeni již v roce 2006 v říjnu zavražděním ruské novinářky Anny Politkovské z Novoj gazety.
Podle průzkumů před zářijovými volbami do Bundestagu dávají Němci nesrovnatelně větší šanci na vítězství křesťanským demokratům, tedy stranám CDU a CSU, které vítězí v průměru o deset procentních bodů, před sociálními demokraty.
Volby do Evropského parlamentu ukázaly zřetelnou tendenci: Posílila pravice, socialisté většinou propadli, nárůst zaznamenali ve většině zemí zelení a v některých zemích i nacionalisté. Účast ve volbách se v průměru pohybovala kolem 43 procent, nepočítáme-li třeba Belgii, kde je účast povinná a kde volilo přes devadesát procent občanů, tak největší účast byla na Maltě, kde k urnám přišlo 79 procent voličů a nejnižší na Slovensku, kde volilo 20 procent lidí. U nás do volebních místností dorazilo 28 procent voličů.
Těsně před víkendovými volbami do Evropského parlamentu komunisté odhalili svou pravou tvář, když se jejich předseda Vojtěch Filip snažil zakázat vysílání desetidílného dokumentu o procesu s Miladou Horákovou a spol. nazvaný Proces H. Komunisté obviňují tvůrce seriálu, který je pouze věrnou rekonstrukcí procesu z dochovaných dokumentů doprovázený komentáři historiků, z toho, že jsou neobjektivní.
(u příležitosti udělení ceny Jana Beneše dne 3. 6. 2009)
O víkendu 30. a 31. května 2009 se sešel ve Vsetíně sjezd strany KDU-ČSL a zcela obměnil vedení. Preference této strany, která letos slaví devadesát let svého trvání, se v posledních měsících pohybovaly kolem pěti až šesti procentních bodů, přičemž agenturní průzkumy mají jeden a půl procentní chybu, takže strana se už mohla pohybovat i pod hranicí volitelnosti. Do parlamentu se dostávají jen strany, které překročí hranici pěti procent.
Rozhovor s bývalým ústavním soudcem profosorem Vladimírem Klokočkou.