Pokračování rozhovoru s Jiřím Přibáněm, profesorem právní filozofie a sociologie na univerzitě ve velšském Cardiffu. První část naleznete ZDE.
Rozhovor s Jiřím Přibáněm, profesorem právní filozofie a sociologie na univerzitě ve velšském Cardiffu
Shrňme si nejprve skutečnosti zveřejněné kolem protikorupčního speciálního úřadu z minulého týdne. V pondělí dne 17. září 2012 začal v Senátu mezinárodní seminář o těchto státních zastupitelstvích za účasti Britů, Němců, Norů a Rumunů, kterého se ale nezúčastnil ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Z ministrů a čelných politiků tam byla jen Karolína Peake. Konferenci místo pana Blažka zahájil jeho náměstek pro justici Daniel Volák, který přítomné jen formálně pozdravil a odešel.
Rozhovor s odvolaným ředitelem Národního divadla Ondřejem Černým
Nejspíš i takhle by se dal zjednodušeně popsat stav naší civilizace v roce 2012. Tím, že vládu hlavně kvůli krizi převzali ekonomové, nebo lidé, kteří se tak tváří, se vše soustředilo na provoz, tedy pouhou údržbu. Cesta, po níž jdeme a která vždy musí někam směřovat, nás přestala zajímat. Nebylo by na tom určitě nic špatného, kdyby bylo ve veřejném prostoru a v médiích více místa pro veřejné intelektuály, kteří mají přirozenou autoritu a legitimitu odvozenou od svých znalostí, aby jejich hlas připravoval půdu pro novou cestu, po které bychom mohli vykročit po krizi a pouhém fungování.
Stačí vládě k přežití prostá většina? Tak zní otázka, na kterou by poslanci měli znát odpověď, protože sněmovní organizační výbor minulý týden doporučil, aby se daňový balíček, který kabinet Petra Nečase spojil s hlasováním o důvěře vládě, začal projednávat v prvním čtení toto úterý.
Podle spolkového kriminálního úřadu je nebezpečí pravicového extremismu v Německu vysoké. Z tajného dokumentu z července 2012, který má newsmagazín Der Spiegel k dispozici, vyplývá, že nebezpečí hrozí nejen cizincům, ale i policistům, politikům a dalším osobám, které jsou veřejně činné. Německá společnost by měla počítat s delikty, které končí smrtí.
Připomeňme si nejprve kauzy posledních měsíců a z nich vyplývající fámy a pak se pokusme zamyslet nad tím, o čem tento stav komunikace v českém veřejném prostoru vypovídá.
Jedna z možných odpovědí na tuto otázku zní: Protože nevíme, co je Česká republika či Česko. To je sice obludné zjištění, ale je nabíledni, že zevrubná diskuse o české státnosti u nás od roku 1989 neproběhla, nepočítáme-li nesmělé pokusy Václava Havla, takže nejen politici, ale i občané nevědí, proč Česká republika existuje a na jakých základech by měla stát. A to je také důvod, proč ke státu mají občané tak vlažný nebo někdy skoro nijaký vztah. A totéž platí o Dopravním podniku hlavního města Prahy, o veřejnoprávní televizi nebo Národním divadle či státním zastupitelství, s kterým máme v poslední době potíže nebo s kterým jsou spojené skandály.
To je heslo, které kdosi napsal vápnem na sklo budovy Akademie umění v Berlíně. Z jednotlivých písmen stéká barva a dva zvědavci se snaží skrz sklo zahlédnout cosi uvnitř: nejspíš obraz evropských trosek.
Není za tím voláním po změně něco víc, než souběh kuráže profesní a občanské, o které jste vysílal minulý týden, zeptal se mě neznámý pán na ulici a vyzval mě k tomu, abych se k tématu vrátil ještě jednou úvahou. Uplynul od té doby bezmála týden a já jsem zjistil, že se k této otázce stále vracím, a proto se na ni pokusím dnes opět odpovědět z trochu jiného úhlu.
Newsmagazín Der Spiegel to popsal takhle: Zabíjet budou bezpilotní letouny, počítačoví hekři budou hrát důležitou roli a nebude se válčit proti státům, ale hlavně proti narkomafiím a drogovým bosům. Vedení války se razantně změní a stratégové stojí před novými výzvami. I zbraně bude třeba nově definovat.