Tak nevím, jestli nejsem trochu blázen. Však uvidíte. Ale popořádku: byla jsem dnes na tiskové konferenci nového občanského sdružení „Tady není developerovo“, které vykopalo válečnou sekyru, aby neohroženě bránilo Nákladové nádraží Žižkov před developerem Luďkem Sekyrou, který jej považuje za svoje „Krakonošovo“.

Protože jsem s opozičními bojovníky za Prahu 3 vykouřila dýmku míru, dostala jsem čestné místo u táborového ohně a brzy po zahájení mi bylo přiděleno i slovo. Nabádala jsem přítomné členy spřáteleného kmene, aby se nebáli svých citů. Když se jim něco líbí, ať se nestydí říct vřele „je to krásná stavba“ a ne pouze studené „je to zajímavý funkcionalistický objekt“, nebo ať řeknou „ten prostor je fascinující“ a neskrývají své emoce za strohým konstatováním „obsahuje důvtipnou logistiku nakládky a vykládky“. Ať se nezdráhají projevit sentiment a přiznat upřímně: „bylo by mi líto, kdyby se to zbořilo,“ a ne jen neosobně konstatovat, že by „společnost přišla o významný doklad své kulturní historie.“ Zdálo se mi, že přítomní bojovníci i bojovnice porozuměli, a to mne potěšilo.

Když domluvili všichni pozvaní náčelníci, šli jsme se pak společně podívat na to posvátné místo, které se nám zjevilo v plné kráse. Okénka výtahových věží spiklenecky pomrkávala odrazy rozbitých skel a koleje ubíhaly v poledním jasu ještě do vzdálenějšího nekonečna než obvykle.

Pak jsem zahlédla klíček. Rezavý malý klíček, který visel u čtvercového otvoru na zdi budovy v úrovni hlavy.



S pobavením jsem prohlásila první, co mne napadlo: „Hele, to je klíč od duše Nákladového nádraží Žižkov.“

A taky, že jo! Něco mne vzápětí přinutilo nacvakat pár nesmyslných snímků, které jsem před několika hodinami vylovila z foťáku. Když jsem je prohlédla, zjistila jsem, že zaznamenaly malý komický příběh , který mi „duše nádraží“ zřejmě vyjevila jako odměnu za to, že se nestydím veřejně velebit jeho krásu a hlásat nekompromisní požadavek jeho zachování.










Připojte se.

(Mimochodem, do areálu nádraží lze volně vejít a klíček tam stále visí.)