Archiv článků: listopad 2008

28. 11.

Kdo je kdo v romském hnutí

Klára Samková Přečteno 16780 krát Přidat komentář

V diskusích pod blogy na romská témata se pravidelně objevují nářky, že není dost "autentických Romů", že nikde není slyšet romský hlas. Možná je to tím, že se obě skupiny diskutujících - Romové i Češi - pohybují po jiných ekliptikách a ani jedna ze stran není zvyklá na jejich protnutí jinak než v Janově. Zde je několik odkazů na webové stránky, z nichž (snad) vyplývá, že ne každý Rom stojí s břitvou v ruce a tyčí za zády .

Více »

25. 11.

Příčiny Janova

Klára Samková Přečteno 21214 krát Přidat komentář

Je to „jen“ řádění extremistů? Stejné jako v Maďarsku, Izraeli či Francii?? Nikdo není ochoten připustit, že „řádění“ má mít reálný důvod. Není jím (jen) problém s romskou menšinou, jsou jím problémy, které s Romy vůbec nesouvisí. S těmi mají společného jenom jedno: stejně jako v případě Romů, i na ně se všechny předchozí vlády……je zanedbaly.

Důvod první: REGULACE NÁJEMNÉHO
Praha je od Romů prakticky vyčištěná. V tradičně romských čtvrtích Karlína, Žižkova, Smíchova vykoupili domy developeři a začali zhodnocovat majetek. Protože v naší zemi neexistuje právní deregulace nájemného, majitel nemá možnost svobodně ukončit nájem s těmi nájemníky, které v domě mít nechce, přistoupili majitelé domů k vypuzování nájemníků všemi možnými způsoby. Velmi obvyklý je tento scénář: Majitel koupí náhradní byty ve velmi nelukrativních lokalitách, zde v Janově. Přidá nějakou tu stovku tisíc a nájemník se ať rád ať nerad s tímto všimným odstěhuje. Kdyby bývala proběhla deregulace nájemného, a to nejen deregulace ekonomická, ale zejména deregulace právní, docházelo by ke spontánní obměně nájemníků, tedy nedocházelo by k uměnému sestěhovávání na příklad do Janova.

Důvod druhý: NEEXISTENCE REÁLNÉ A ADRESNÉ DÁVKY NA BYDLENÍ
Za vlády ministra práce a sociálních věcí p. Škromacha předložil poslanec Tomáš Vrbík návrh na sociální dávku zabezpečující těm, kteří nedosáhnou na nájemné, skutečně efektivní nástroj, jak neztratit střechu nad hlavou. Návrh nikdy nebyl PSP projednán, neboť sociálně-demokratická vláda dospěla k jednoznačnému názoru, že jej není zapotřebí. Proč taky?? Sociálně slabým uhradil bydlení ze své kapsy pod právním nátlakem státu majitel domu, deregulace nebyla na obzoru. Současný příspěvek na bydlení vypadá efektně, ovšem v době nastupující deregulace je téměř na nic. Pod tíhou vzniklé situace je pro nájemníky zřejmé, že v řadě případů prostě je nezbytné se vystěhovat. Kam se budou stěhovat a s jakými důsledky, nikoho nezajímá.

Důvod třetí: NEEXISTENCE SOCIÁLNÍHO BYDLENÍ A JEJÍ KONCEPCE
Kam se vytlačené obyvatelstvo přestěhuje (a to se netýká jen Romů – nájemníci, kteří se ocitli na místě, kde je majitel prostě nechce, jsou na tom stejné. Ohledně nájemníků můžeme mluvit o „romizaci“ jejich postavení), bylo zcela ponecháno v rukou developerů. Alternativa?? Neexistuje. Stejně jako neexistuje reálný koncept sociálního bydlení a už vůbec žádné sociální bydlení neexistuje. Matky s dětmi tísnící se v nevyhovujících a zcela nedostatečných azylových zařízeních, bezdomovci, ale také mladé rodiny, které mají hluboko do kapsy, by o tom mohli všichni vyprávět. Nutnost podvolení se realitním makléřům a údajné „ruce trhu“, která ovšem žádnou „rukou trhu“ není, protože funguje jen tak odhadem na 15% trhu s nájemním bydlením, je naprostá.

Důvod čtvrtý: DIVOKÁ PRIVATIZACE BYTŮ
Že sociální rozvrstvení obyvatelstva je třeba hlídat, že betonová socialistická sídliště mají tendenci se stávat ghetty i bez romského obyvatelstva, jsou dobře známá urbanistická i sociologická fakta. Přesto obce a obecní zastupitelé šli u vidiny rychlého zisku voličských preferencí do privatizace bez jakékoliv další koncepce co po privatizaci. Když rozprodáte obecní bytový fond za pár šupů, není zřejmé, že vás budou čerství vlastníci realit milovat?? Zeptejte se pana Čunka, pod jeho vedením město Vsetín svůj bytový fond zprivatizovalo a on nafasoval senátorské křeslo. Kromě toho Vsetín má skutečně vzornou politiku sociálního bydlení, že? Pokud si myslíte, že to nejde i jinak, tak jde. Příkladem může být starostlivost městečka Bystřice nad Pernštejnem. Je to sice už dost starý odkaz, ale stále funkční: http://www.tzb-info.cz/t.py?i=793&t=2
Divokým zbavováním se majetku ve snaze zalíbit se voličům se města zcela vzdala vlády nad svým územím. Města tak ztratila možnost aktivní tvorby sociální politiky na svém území, jíž jsou – ke svému údivu a lítosti – stále vykonavateli.

Důvod pátý: GRANDIÓZNÍ SOCIÁLNÍ DÁVKY
Byly snad přijaty kvůli Romům?? Nikoliv, byli přijaty kvůli horníkům v polovině devadesátých let, když se zavíralo větší množství dolů. Jejich bouří se vláda, ať již jakákoliv, skutečně bála. Pamatujete?? Za udržení „sociálního smíru“ byl stát ochoten platit komukoliv cokoliv. Řada romských aktivistů protestovala proti takto nastaveným sociálním dávkám už tehdy. Dobře věděli, že Romové jsou masivně vytěsňováni z pracovního procesu a že nastavení sociálních dávek má na ně zhoubný vliv. Nejenomže sociální dávky byly dobrou „sociální sítí“, devastující pracovní návyky, ale byly také velmi dobrou výmluvou těch zaměstnavatelů, kteří Romy z práce vyhodili – budeš na sociálce, no však co, hlady neumřeš…. Dnes vidíme, kam toto sociální uplácení obyvatelstva opět vede. Zrušte pastelkovné a hnedle máte dalšího Cháveze stojícího na bedně od banánů a spílajícího nepřejícnému státu. Sociální dávky, zcela demotivující sociální mobilitu, tak přetrvávají….
Určitá část obyvatelstva – a zdaleka nikoliv pouze Romové – sedí se založenýma rukama a čekají, kdy pečený holub přilétne.

Důvod šestý: CIKÁNSKÝ VÝTAH
Politická moc Romů je ohromující. Stačí do nich kopnout a jste v Senátu, vládě, městském zastupitelstvu. Kdo by si rušil tak báječně čitelný politický nástroj?? Co řešit, ale nedaj bože VYŘEŠIT problém s romskou menšinou, jak by se kdo k těm korýtkům dostal?? Do koho by se dalo kopat?? Snad ne do vlastních voličů?? Kopněme si raději do těch, kteří volit nechodí!! Zvláštní je, že si žádná agentura neudělal průzkum, jak to bylo s romskými hlasy v letošních volbách…..

A DŮSLEDEK??
Dle mého názoru:

- přímé ohrožení demokracie, dokumentované demonstrací moci policie při zásahu v Janově. Tak postupuje demokratický stát proti vlastním lidem? Ale nepovídejte.
Čekám, kdy přijdou na řadu vodní děla.

- absolutní zatlačování občanské iniciativy. Ne, já s Dělnickou stranou a jejich aktivisty naprosto nesouhlasím v jejich návrzích řešení. Faktem ale je, že jsou jediní, kdo zvedl pozadí a šli dělat alespoň něco.
Čekám, kdy stejně jako proti nim, zasáhne policie proti nám.

- likvidace svobody slova, manipulace médií. Důkazem může být i tento odkaz
http://streamer.radiorota.cz/var/janov.pdf
Čekám, zda zjistím, co ještě DALŠÍHO nemám šanci se dozvědět.

Říkat, že Janov je romský problém, je asi tak 10% pravdy. Těmi zbylými 90% pravdy je, že všechny vlády selhaly při řešení řady zásadních a systémových problémů, že každá z nich zametá usilovně špinavé smetí pod koberec a že občas z pod toho tepichu nějaký ten mastný papír vylítne – na příklad v Janově….




13. 11.

Salichoviáda

Klára Samková Přečteno 9603 krát Přidat komentář

Co se to vlastně stalo s kauzou Urbanová?? Po více než půl roce opakovaných žádostí, těsně před ukončením vyšetřování, bylo vyhověno obviněné Urbanové a bylo připojeno 3800 stran spisu ve věci dříve obviněných Čunka a Hurty.

Více »

02. 11.

Na romské téma - teze

Klára Samková Přečteno 53773 krát Přidat komentář

Romská problematika je horkým tématem. Byla jsem opakovaně vyzvána, abych se k němu vyjádřila. Zde předkládám první část svých úvah, kde hovořím pouze o východiscích. Jelikož již dvacet let žiji v obou komunitách, české i romské a jsem součástí obou, doufám, že můj pohled na věc přinese některé nové úhly pohledu, nad kterými by bylo možno konstruktivně (prosím!!) debatovat.

Romské téma je emocionálně nejvypjatější téma v České republice. Tato emocionalita z valné části znemožňuje, aby se na „romský problém“ dalo pohlédnout střízlivým okem. V emocionalitě zaniklo, že neexistuje jeden „romský problém“, ale existují „romské problémy“ dva.

Prvním problémem je problém MAJORITNÍ SPOLEČNOSTI S ROMY.
Druhým problémem je PROBLÉM ROMŮ.

Ačkoliv se zdá, že jsou tyto problémy totožné, naprosto tomu tak není. Tato dichotomie velmi zřetelně vyvstane, když se podíváme na základní „holé“ cíle Romů a majoritní společnosti, jakož i na prostředky, které jsou obě skupiny k naplnění svých cílů in extremis použít.

Cílem ROMŮ je PŘEŽÍT jako ROMOVÉ.
Cílem majoritní společnosti je NEMÍT PROBLÉMY S ROMY.

Vyjděme z Jungovy teorie kolektivního nevědomí a učiňme nepochybným, že každý jedinec je ovlivněn svým Ego a zároveň je i součástí kolektivního nevědomí. K zachování svého vlastního JÁ potřebuje identifikaci nejen osobní, ale právě i kolektivní. Tu si nemůže vybrat a už vůbec ji nemůže volními prostředky ovládat – je vryta ve velmi hlubokých vrstvách našeho nevědomí. Ukotvenost v této psychické vrstvě je nutná podmínka k duševnímu zdraví a stabilitě jedince. Každý Rom (stejně jako jiný člověk) má právo přežít a žít v psychické pohodě. Tím máme definované nezpochybnitelné PRÁVO ROMŮ přežít.

Je právem každé společnosti, aby jí některá skupina obyvatelstva nečinila nadměrné těžkosti. To vyplývá z principiální rovnosti všech lidských bytostí a principiální rovnosti práv a povinností každého lidského jedince. Tím je definováno PRÁVO MAJORITNÍ SPOLEČNOSTI.

Nyní se podívejme na extrémní nástroje, které je každá skupina schopna k dosažení cíle SVÉ SKUPINY užít.
ROMOVÉ jsou schopni zcela odsunout stranou zákony majoritní společnosti, využít a zneužít sociální systém a oddat se kriminálním činům majetkového i násilného charakteru.
MAJORITNÍ SPOLEČNOST je schopna dojít ke „konečnému“ řešení romského problému zřizováním koncentračních, vyhlazovacích a pracovních táborů, případně „jen“ roztřiďováním Romů do různých skupin dle „stupně přijatelnosti pro majoritu“,a vystěhováváním Romů do míst podstatně nepříznivějších pro život.
Tyto nástroje v různé míře a v různém rozsahu každá ze skupin i používá. Při jejich stoprocentním užití je zřejmé, že nejen cíle, ale i prostředky k zachování těchto cílů jsou vzájemně zcela neslučitelné. Navíc naplňování cílů té které skupiny přináší PŘÍMÉ OHROŽENÍ naplňování cílů skupiny druhé.

Co to vlastně je??
Další komplikací je, že oba „problémy“ se NAVENEK JEVÍ STEJNĚ. Totiž sociálním vyloučením Romů.
Naše analytická mysl je zvyklá na to, že různé věci vypadají různě, nebo že na jednu věc jsou různé názory. Máme však minimální zkušenosti s tím, když DVĚ ZCELA ROZDÍLNÉ VĚCI vykazují ZCELA SHODNÉ rysy.

Právě toto se přihodilo s romskou problematikou. Ačkoliv Romové mohou definovat svůj problém jako problém NÁRODNÍ KOLEKTIVNÍ IDENTITY, majoritní společnost definuje romský problém jako problém SOCIÁLNÍ.

Protože majoritní společnost vlastní mocenské nástroje k prosazení svého pohledu na věc, byla romská problematika definována jako problém sociální bez ohledu na vnitřní pocity Romů. Nikdo se neptal po tom, zda tento sociální problém je problémem primárním či zda je pouze VÝRAZEM nějakého problému jiného. Proto také nikdo řádně nezkoumal užití jiných nástrojů k řešení romské otázky než obvyklých nástrojů na řešení chudoby, kriminality, nedostatku vzdělání - včetně jeho faktického odmítání. Stávající řešení však jsou neúčinná, finančně mimořádně náročná, velmi lehce zneužitelná a nepřinášející vyřešení problému. Proto mají proto pravdu všichni ti, kteří brojí proti sociálním dávkám a sociální pomoci Romům. Brojí totiž proti užívání neúčinného nástroje. Paradoxem je, že právě tito lidé, kteří instinktivně cítí, že něco není v pořádku, jsou označováni za rasisty a za osoby s postoji nepřijatelnými pro majoritu. Když kritiky denunciujeme, tak to ovšem vůbec neznamená, že nemají alespoň částečně pravdu…..
Sociální práce jistě je a i v budoucnu má být součástí (a to nikoliv nepodstatnou) práce na řešení obou zde rozebíraných problémů. Není však TĚŽIŠTĚM řešení těchto problémů a musí mít vždy pouze doplňkovou formu.

Život za barikádami
Protože můj příspěvek sklouzává do akademické debaty, oživím jej úvahou ze života:

Je skutečně znechucující, jakým nepořádkem a špínou jsou obklopena sídliště Romů. Skládky smetí, smrad, barikády ze starého nábytku. Nu a nyní jsme u toho pravého slova BARIKÁDY. Nenapadlo vás někdy, že tyto nechutné atributy romských sídlišť jsou (na podvědomé úrovni) účelové?? Kdo se bude dobrovolně brouzdat ve splašcích a mezi ohořelými papíry a PET lahvemi? Nikdo. Každý bude hledět vypadnout co nejdříve, dotýkat se všeho co nejméně a přitom zcela přehlédne, že za psími výkaly povalujícími se po společných chodbách vybydlených domů může vejít do relativně velmi uklizené domácnosti – domácnosti pravda chudé, ale v každém případě zdobné. Zdobné?? Ano, prošla jsem stovky bytů těch nejchudších a nevyloučenějších romských rodin a všude jsem našla neomylné stopy zdobnosti a touhy po kráse: obrazy (zejména svaté) na zdech, mimořádně kreativní a barevné vymalování zdí i stropů kombinované na příklad s tapetovými pásky, umělé květiny, četné fotografie rodiny a neobvyklé dekorační předměty, poskytnuté skládkou či výprodeji na vietnamských tržnicích. Estetický svéráz je nepřehlédnutelný a dosvědčuje touhu po krásnu, kterou bychom s ohledem na fatální stav okolí obydlí vůbec neměli očekávat.

Nejde o sociální problém!!
K přesvědčení čtenáře této úvahy o tom, že tzv. „romský problém“ není primárně problémem sociálním, předkládám dva důkazy:
Pakliže by „romský problém“ byl sociálním problémem, pak by naprosto nemohl postihovat ty Romy, kteří sociální stigma nenesou. Není tomu tak – což dosvědčí každý romský středoškolák i vysokoškolák. Je velkou iluzí majoritní společnosti, že samotné vzdělání jednotlivých příslušníků romské populace přinese začlenění Romů do společnosti a vzdělaní Romové se stanou „tahouny“ těch ostatních. Dnes je majoritní společnost přesvědčena, že pokud některý Rom dosáhne určitého vzdělanostního či majetkového standardu, opouští romskou komunitu – buď proto, že s ní už nechce mít nic společného nebo proto, že je prý z ní vyštván. Proto model „tahounů“ prý nefunguje. Není tomu tak. Podle mých vědomostí je kořen problému v tom, že VZDĚLÁNÍ ROMŮM NIKTERAK NEPOMÁHÁ. Vztahy mezi oběma tábory jsou totiž tak narušeny, že ani vzdělání nemůže překonat vzájemné odcizení. Vím o řadě absolventů středních i vysokých škol se zcela standardními studijními výsledky i pracovními návyky, pro které se situace na trhu práce a schopnost integrovat se do majoritní společnosti nikterak nezlepšila. Tento fakt přináší fatální zpětnou vazbu do romské komunity. Vzkaz, který je zasílán odžitými životy vzdělaných Romů zní asi takto: „I když uděláš všechno, co ti gádžo řekne, že máš udělat, aby se ti žilo lépe a abys byl gádžovskou společností přijímán, stejně ničeho nedosáhneš. Pracně studuješ dlouhé roky, když zároveň tím okrádáš vlastní rodinu o peníze, které by jsi mohl vydělat třeba jako kopáč nebo nelegální prací. Na konci svého studia stojíš tam, kde stojí nevzdělaný zbytek rodiny, která tě celou dobu živila a podporovala…..s prázdnýma rukama“. Tento poznatek je pro romskou komunitu tak zdrcujícím způsobem devastující, že si majoritní společnost ani neumí představit, čeho vlastně dosáhla. Je to beznaděj, poznání, že žádná snaha nemůže vést k úspěchu. Kdyby majoritní společnost nepropagovala mermo mocí vzdělávání, kdyby, jak se říká „netlačila na pilu“, byly by možná výsledky integrace Romů do majoritní společnosti o mnohem lepší. I romská populace se totiž logicky ptá po důvodu, proč „ti gádžové nás do těch škol tak honí.“ Gádžové sice tvrdí, že vzdělání bude mít pozitivní vliv pro zlepšení individuální situace jednotlivce, ale to evidentně není pravda. Tak o co jim jde?? Chtějí nám sebrat děti?? Chtějí rozbít naše rodiny?? Rozvrátit naše ghetta – jediná místa, kde se alespoň trochu cítíme bezpečně?? POZOR !!! VZDĚLÁNÍ JE NEBEZPEČNÉ. To je podvědomý závěr, který romská komunita niterně přijala do svého srdce.

Mezinárodní zkušenosti

Druhým důkazem, proč „romský problém“ není problémem sociálním, jsou mezinárodní zkušenosti. Obdobným problémem jako Romové pro Evropu, byly i jiné národy v jiných částech světa. Inuitům (dříve Eskymákům) v Kanadě postříleli v 60. letech tažné psy a děti byly nahnány do internátních škol. Výsledkem byl masový alkoholismus – později drogové závislosti – neuvěřitelná míra kriminality a přetrvávající netknutost vzděláním zásadní části všech částí Inuitské (Eskymácké) společnosti, naprostá rezignace členů této komunity nejen na veřejný, ale z valné části dokonce i na soukromý, ba i osobní život. Situace se začala zlepšovat – a to rapidně – v okamžiku, kdy majoritní společnost upustila od těchto intervencí, Inuitským společenstvím, rodinám a jednotlivcům bylo dovoleno se vrátit ke svým kořenům a Inuité začali být oprávněni o svých vnitřních záležitostech rozhodovat sami. Je možno shrnout, že dnešní bájná Kanada není multikulturním rájem díky tomu, že v nějakých volbách zvítězili idealističtí humanisté, kteří nastolili volnost – rovnost – bratrství. Právě Kanada má za sebou bolestivé a strastiplné poznání, že řešit problém, v jehož jádru stojí národ, jako otázku sociální, je bestiální podnik, který z čistě utilitaristického hlediska je odsouzen k nezdaru. Zcela shodnou zkušenost mají Australani s Aboriginci, Novozélanďané s Maory…… Fakt, že všechny tyto národy byly původně svázány s určitým územím, mám důvod považovat za téměř bezvýznamný.

Národní ukotvení duše
To, že problémem soužití Romů a majoritní společnosti není primárně otázkou sociální, dokazuje i další fakt: při různých diskusích bylo opakovaně poukazováno na skutečnost, že i když na příklad „obchodní činnost“ značné části členů vietnamské národnostní menšiny zdaleka nesplňuje všechna kriteria dodržování českého právního řádu, majoritní společnost s Vietnamci nebo Číňany zásadní problémy nemá. Hle, důkaz, že Češi nejsou rasisti. Samozřejmě, že je to důkaz, že Češi nejsou rasisti – ale daleko více je to důkaz, že nikoho z Čechů by ani na okamžik nenapadlo pochybovat o identitě vietnamského nebo čínského národa. Ve své duši se Vietnamci cítí majoritní společnosti rovnocenní. Stojí za nimi jejich národy, jejich státy. Podvědomě Češi tuto vnitřní sebedůvěru dobře cítí. Pro Čechy jsou členové těchto národů rovnocennými partnery, bez ohledu na Vietnamci provozované velkopěstírny marihuany a čínské megatuny zboží, které o celních skladech nikdy ani neslyšely.
Tuto zkušenost národní identity však Romové nemají. Jejich realitou je každodenní boj o vlastní identitu, boj o uznání toho, že vůbec jsou. Každý rodič ví, že dítě zlobí, aby upoutalo pozornost. Proč by totéž nemělo platit u Romů jako celku??

Řešení??
Pokud má majoritní společnost vyřešit svůj problém s Romy, musí vyřešit problém SAMOTNÝCH ROMŮ. To ovšem nelze učinit žádnými sociálními nástroji. Problém je nutno řešit jako otázku NÁRODNÍ EMANCIPACE.
K takovému řešení nemůže dojít ze strany majoritní společnosti, nemůže k němu dojít ze strany sociálních pracovníků. Zcela chápu frustraci těchto lidí, kteří mnohdy vynakládali nemalé úsilí na skutečné zlepšení soužití majoritní společnosti s Romy a na skutečné zlepšení situace i samotných Romů. Chápu, že se jejich desetiletí trvající neúspěchy mohly přetavit dokonce i v nenávist vůči těm, kterým se snažili pomoci. Taková zlost je pochopitelná. Je to však zlost lékaře na pacienta, který se odmítá uzdravovat dle lékařem předepsané medikace – avšak, bohužel, při špatně stanovené diagnóze.

Jaké jsou dnes výsledky??
Po dvaceti letech „řešení romského problému“ jsme neučinili žádný zásadní pokrok. Výsledky, kterých bylo dosaženo, jsou pro obyčejného Roma v každodenním životě nerozlišitelné - a když, tak k horšímu. Na rozdíl od r.1989, kdy jsme po pádu komunistického režimu mohli opravdu začít odznova, dnes vroubí cestu „řešení“ zástupy frustrovaných lidí: učitelů ze základních i zvláštních škol, kteří se, oddáni svojí profesi, snažili romské žáky něco naučit, mnohdy marně. Sociální terénních pracovníků, kteří v nejlepším případě docílili „koloběhu“ romských klientů – některé se podařilo z ghetta vytáhnout, jiní do něj spadli. Pracovníků úřadů práce, kteří se již ve skutečnosti ani nezabývají podstatou romské nezaměstnanosti, protože je to boj na obou frontách – vůči zaměstnavatelům i vůči romským uchazečům o zaměstnání. Jsou to i zaměstnanci sociálních odborů, kteří již rovněž rezignovali a byli poníženi na pouhé přidělovače sociálních dávek, aniž by chtěli (a měli možnost) se skutečnou sociální situací svých klientů řádně zaobírat. A v neposlední řadě to je řada silně nakvašených Romů, kteří nejsou o nic méně frustrováni než je majoritní společnost.

Tak co tedy??
Pokračovat za dané situace v užívání nástrojů, které byly užívány k řešení tak zvaného romského problému doposud, je skutečně zcela neefektivní. Finanční prostředky, které mohou být tímto způsobem utraceny, mohou být bezedné, navíc bez jakékoliv záruky, že přinesou kýžený efekt. Je nutno najít nové nástroje, které budou sloužit k naplnění starého úkolu, totiž k vyřešit soužití majority s romskou menšinou. Lze toho dosáhnout pouze tím, že uznáme, že kořeny tohoto problému leží podstatně hlouběji, než jsme si mysleli a podstatně hlouběji, než je majoritní společnosti milé. Totiž v problému samotných Romů. Naprosto zásadním východiskem pro jakékoliv řešení je, že majoritní společnost přestane být spolkem inženýrů lidských duší a z romských objektů sociálního inženýrství se stanou skuteční a uznávaně plnohodnotní partneři v budování společného soužití.

Kudy na to??
Otázka konkrétních nástrojů je sama o sobě rozsáhlá a tato úvaha má sloužit k objasnění východisek. Proto si dovolím navrhnout pouze první krok směrem k řešení:

Přestaňme lhát sami sobě. Přestaňme si říkat, že máme problém se „sociálně vyloučeným obyvatelstvem“, či „zvýšenou mírou nezaměstnanosti postihující příslušníky některých etnických skupin“. Přestaňme užívat obchvaty a řekněme to přímo:
MÁME PROBLÉM S ROMY, DŘÍVE CIKÁNY.

A JEDNEJME PODLE TOHO.

Základem je soustředění celé problematiky do jednoho místa a systematické řešení za zaktivní a systémové účastni Romů samotných.
Významnému problému dejme odpovídajícím způsobem významné postavení. Podle mého názoru by jím bylo vytvoření ministerstva pro romské záležitosti.




Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy