V letadle jsem se seznámil s Albertem. Ze sedmičlenné skupiny jsme byli jedinými „středoškoláky“. Ostatních pět přijelo studovat vysokou školu. Jeden se dokonce jen vracel z prázdnin v Angole do Československa, kde studoval už 4 roky. Mně jeho slova o tom, že mu zbývají už jen dva roky, pak se vrátí do Angoly, zněla jako výsměch nám, kdo jsme měli před sebou ještě celých pět až šest roků.

Nepotěšila mě ani jeho další poznámka, že to byla jeho první cesta do Angoly za ty čtyři roky. Říkal jsem si v duchu, že to jsou asi pravidla pro vysokoškoláky. Oni tady vydrží čtyři roky, my ne, nás po dvou letech pošlou na prázdniny domů. Byl to krutý omyl.

V úterý, 27. 9. brzy ráno jsme přistáli v Bruselu. Student vracející se z prázdnin se stal vůdcem skupiny. Zjistil, že letadlo československých aerolinií, kterým jsme měli odletět do Prahy, ještě nepřiletělo. Mělo zpoždění. Krátili jsme si čas procházkou s Albertem po všech odděleních tranzitní oblasti bruselského letiště. Sem tam jsem zkoušel svou chabou francouzštinu, abych si ujistil, že když už nejsem doma, budu schopen komunikovat jinak než doposud - portugalsky, konžsky a ngalsky. To jsem ještě netušil, že po příletu do Československa mi moje chabá francouzština nebude k ničemu.

Když přistálo v Bruselu letadlo OK a objevil se na tabuli čas našeho odletu do Prahy, řekli jsme si, že projdeme s předstihem pasovou kontrolou a sedneme si na lavici přímo u vchodu z haly k letadlu. Nakonec vše bylo jinak. Belgičtí úředníci prohlédli jednu letenku, pak druhou, třetí… Očividně se jim něco nezdálo. Stál jsem vzadu jako poslední ze sedmi studentů, neslyšel jsem, co si úředníci říkali, ale mohl jsem si to domyslet. V Luandě mi naši úředníci strčili do ruky letenku s cizím jménem a na moji připomínku, že se tak nejmenuji, mi odvětili, že je to jedno. Teď se zdá, že to není jedno, že asi nikdo z nás nemá letenku se svým pravým jménem.

Ostatní členové naší skupiny uměli jen anglicky. Proto mě Alberto prosil, abych s Belgičany promluvil svou lámanou francouzštinou. Moc jsem si nevěřil a ostatním se také nezdálo, že zrovna já – nejdrobnější člen skupiny - půjdu řešit za všechny zatím nevyslovený problém. Ale v té nouzi jsme asi neměli jinou možnost. Belgičtí úředníci mě prosili, abych šel za nimi s našimi cestovními doklady a letenkami. Začaly padat otázky: „Co ještě děláte v Belgii, když jste měli být už dávno v Československu?“ Vysvětlil jsem jim, že nikdo z nás nemůže za zpoždění letadla, kterým jsme měli odletět už ráno. Moji tazatelé se na mě dívali nechápavě, jeden z nich vytáhl kalendář, tužkou zakroužkoval nějaké datum, ukázal mi a řekl: „Měli jste odletět odsud už v sobotu předchozího týdne.“ V té chvíli mi to došlo. Podle údajů v našich letenkách jsme měli odletět z Luandy 23. a z Bruselu 24. 9. Jenže Sabena z technických důvodů odložil let z pátku na pondělí. Měl jsem radost, že jsem mohl být doma ještě tři dny. A oni z toho dělají problém.

Vysvětlil jsem Belgičanům, že my jsme v tom nevinně. Záviselo to na Sabeně. Pochopili a pustili nás do českého letadla. O naše pasy se vůbec nezajímali. Když jsem vracel kolegům letenky, zjistil jsem, že jeden z nich se ten den jmenoval úplně stejně jako já. Jednání angolských úředníků bylo pro mě nepochopitelné - že mi dali cizí letenku a moji dali někomu, kdo cestoval se mnou. V éře terorismu se tohle už nemůže stát. Ale tenkrát to bylo snadné. V Bruselu po nás nikdo nechtěl tranzitní víza, stačily letenky s údaji o tom, že cíl naší cesty je Praha. Než jsme nastoupili do letadla, nám náš česky mluvící kolega předvedl, co nás čeká. Řekl nám pár českých vět. Tvářil jsem se kysele, stejně jako když jsem se v českém letadle zakousl do okurky. Musel jsem ji rychle spolknout, zapít a zapomenout. Jak se časy mění. Dnes toto moje první české jídlo z letadla - párek, rohlík, okurka - jím s chutí.

Přistání v Praze bylo brutální. Kdo nebyl upoután, nemusel dobře dopadnout. Dělali jsme si legraci, že český pilot si spletl přistávací dráhu s mraky a chtěl klesnout ještě níže. Později nám z toho přešel úsměv. Jeden z nás si začal stěžovat na bolest nohy, vzali ho do nemocnice a skončil s nohou v sádře. Nepříjemný začátek v cizí zemi. Z letiště jsme odjeli dvěma taxíky do tranzitního hotelu Kajetánka. Od té doby jsem potkal jen dva ze šesti spolucestujících krajanů včetně Alberta, který studoval v Praze.