I v krizi, jako je ta dnešní, není třeba spolknou úplně vše, co se kde napíše.

Na titulní stránce Hospodářských novin stálo, že (dle názoru šéfa ČEZ) probíhající krize ukazuje potřebu stavby nového jaderného bloku. Důvodem je, že pokud "si spojenci kradou roušky", přetahovat se budou i o elektřinu. A proto musíme být soběstační a postavit jaderku.

Omlouvám se, ale je to logika chlapů u piva, a ne manažerů firmy s obraty v řádu stovek miliard. Z mnoha důvodů.

Tím prvním je, že nešťastná epizoda vzájemné "nespolupráce" v Evropě (ve které měla i naše země bohužel svůj díl) trvala i v bezprecedentní situaci pandemie (na kterou se země nepřipravily ani v týdnech, které na to měly) jen dny, nejvýše týdny, a poté ji vystřídala postupně stále lépe fungující spolupráce a solidarita. A je i na nás, aby toto zůstalo jako dosud součástí evropského genomu. Pokud si myslíme, že tomu tak nebude, vyjdou nám z toho změny, které povedou ke dramatické změně našeho světa a zřejmě i odchodu ze společného trhu – neboť soběstačnost nepůjde vybudovat bez podpory domácí produkce a omezení přístupu "cizího zboží" na náš trh. Což je něco, co se s logikou společného trhu neslučuje. A mimochodem, v "tomto světě" budeme těžko vyrábět auta pro miliony Evropanů. Pokud bude zachován společný trh a ekonomická logika jeho fungování, nedává smysl některé produkty z ní vyjmout (elektřinu), jiné v ní ponechat (námi exportovaná auta). Pokud navíc některé země zainvestují do energetiky tak, že budou mít přebytek, budou mít silný zájem ho ostatním prodávat, stejně jako to my činíme u spousty našich produktů.

Druhým je fakt, že bohužel jsme stále velcí exportéři elektřiny. Bohužel proto, že výměnou za zdraví našich lidí a ničení krajiny dostáváme toliko peníze, které končí v kapsách těch, co elektřinu vyrábí. Což je neobvykle špatný obchod, který náš stát podporuje. Elektřinu vyrábíme druhým nejšpinavějším mixem v Evropě (v průměru) a ochotu změnit energetiku směrem k čistší máme jednu z nejnižších. Stejně tak nás nezajímají úspory energie – máme problém se zvyšováním energetické efektivity a třeba podstatný posun ke snížení energetické náročnosti dopravy (spalovací auta jsou fyzikálně více teplárnou než dopravním prostředkem) je pro nás nezajímavé téma. Takže, pokud nám leží na srdci soběstačnost, musíme nejprve zapracovat na tom, abychom energie potřebovali podstatně méně.

Třetím je to, že k lepšímu mixu výroby (i spotřeby) energie se můžeme dostat i bez jádra. Tím, že snížíme spotřebu, odstavíme postupně uhelné elektrárny, posílíme podstatně podíl u nás smysluplné výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů (slunce a vítr) a zbytek, kromě stávajícího jádra, které bude fungovat desítky let, doplníme relativně čistým a levným plynem. Je to obvyklé evropské řešení. Bohužel, my často hledáme řešení svá, kterým rozumíme jen my sami.

Poslední je otázka rizika. Nejprve stojí za to zmínit, že mezi silnými proponenty jádra (kvůli bezpečnosti) je hodně těch, kterým vůbec nevadí náš "neodklon" od benzínových a naftových aut jezdících na ropu z ne vždy nejstabilnějších částí světa. Což je paradox. Ale problém s bezpečností u plynu tato skupina akcentuje obvykle silně. Přitom v otázce zemního plynu se podařilo bezpečnostní rizika Unii podstatně snížit. Nad to je ale pozoruhodné, jak je někdo v podmínkách bezprecedentní pandemie s to argumentovat ve prospěch jádra z pohledu bezpečnosti. Technologie, která vyžaduje neustále vysoce profesionální obsluhu a dozor, kterou nejde vypnout, která potřebuje spousty vysoce odborných specialistů na udržení provozu a mnoho specializovaných dodávek (nejen paliva, ale i třeba dílů na údržbu, které vyžadují striktní certifikace), opravdu není tím, co v této krizi lze považovat za nejbezpečnější (i když já osobně mám v bezpečnost našich elektráren důvěru, nevím, zda to stejné bych řekl třeba o elektrárnách jinde). Představa, že v případě jiné, třeba ještě horší zdravotní katastrofy anebo posunu světa do krajně nekooperativního módu bude jádro "vítězem" a zárukou bezpečnosti, zní opravdu naivně.

Možná, že podívat se na otázku bezpečnosti (nejen) energetiky prismatem prožívané krize je dobré, ale nejsem si jistý, zda by jádro uspělo více než decentralizovaný systém stojící na menších, ve velké míře obnovitelných zdrojích. Možná, že by to za diskusi stálo.

Ale hlavní problém v investici do jádra, tedy ekonomická nevýhodnost a krajní nejistota spojená s realizovatelností výstavby, které dokládají probíhající projekty v Evropě, je hlavním problémem. Pokud šéf ČEZu tento problém řeší tím, že to bude problém dodavatele, prokazuje buďto značnou naivitu, nebo nekompetenci. Podobnou jako u "využití" krize k podpoře realizace snu některých našich politiků a podnikatelů – tedy otevření stamiliardového penězovodu zakázek s přípravou či stavbou jaderného bloku spojeného.