jak nádherný, jak dokonalý, renesanční, jak čistý. S deštníkem v celé své kráse a nahotě, jedním slovem hrdina dne, až zrak přechází. Schován za plentou netu, plný odhodlání a odvahy, z plna hrdla křičící, fašizujícím osočováním nešetře přispívá notným dílem ke klidu, blahu a spokojenosti této společnosti. Ukázal se jako skutečný Státník.
Při ranní procházce v pátek 8. května v den oslavy 64. výročí osvobození naší země od fašismu, jsem kolemjdoucí zaslechla hovor dvou starších dam: „Hele tamhle vyvěsili vlajku, hahaha“, a odpověď druhé ženy pramenící z hlubokého přesvědčení: “asi nějaký komunisti!“, načež ta první dodala: „no a nebo nějaký blázni“. Na pozadí onoho pouličního komentáře, kterýžto vyvolal ve mne zvědavost, zda v den významného státního svátku naší země vyvěšují u nás vlajku jen komunisté a „blázni“, nebo ještě někdo jiný, od té chvíle klopítajíc, hledajíce další okna, vyzdobená vlajkami, přemýšlela jsem nad naší vlajkoslávou.
říkávala má babička. Také říkala, že lež má krátké nožičky, kdo lže, ten také krade, a že žádný strom neroste do nebe, a na každého jednou dojde... Podle této filosofie mé babičky se poslední dobou zamýšlím nad tím vším tak křížem krážem a přemýšlím, zda poctivost se v naší kotlině pomalu ale jistě nestává spíše (s)prostým slovem.