V sobotu otiskly LN rozhovor s Jiřím Pilařem, pracovníkem školského odboru v Praze 9 (Vládní koncepce je strašně nebezpečná, LN 5. 11.). Pilař v něm zastírá podstatu neřešeného problému.

Do klíčového křesla ředitele odboru speciálního vzdělávání a institucionální péče zasedl v roce 1996 a dlouhých 13 let do roku 2009 zabraňoval všem potřebným transformačním aktivitám zvláštního školství a ústavní péče, které polykaly desítky miliard ročně. České (nejen zvláštní) školství přitom potřebovalo transformační změnu z rigidního komunistického přístupu ke vzdělávání jako sůl.

Důsledkem zanedbaného vývoje jsou základní školy nepřipravené vzdělávat děti s potřebou individuální péče (ministerstvo s Pilařem na klíčové pozici jim k tomu nedokázalo připravit podmínky) a stále se zvyšující propast mezi hlavním vzdělávacím proudem (běžnými základkami) a praktickými školami. Prostupnost z praktických do běžných škol přitom de facto neexistuje. Někteří rodiče dětí z praktických škol si tak nedovedou představit, že by jejich děti mohly s individuální podporou chodit do běžné základní školy a nezůstat tak vyřazeny na okraji a bez možností uspět na trhu práce.

Praktické školy přitom nejsou viníkem situace. Speciální pedagogové, kteří v nich učí (často s vysokou účinností), mohou posloužit jako vzor inkluzivního vzdělávání v běžných základkách. Praktické školy se mají stát tahounem změn, transformovány do škol hlavního vzdělávacího proudu (popřípadě s třídami pro speciální vzdělávání).

V této situaci si Jiří Pilař troufá – (sebe)označen za odborníka – veřejně varovat před změnami. Právě pod jeho dohledem však před 15 lety systém zvláštních škol ještě více rozbujel. V rozhovoru se pyšně přiznává, jak s odvolanou dlouholetou úřednicí ministerstva školství Martou Teplou vybudovali vzdělávací systém pro „mentály“: „Zvláštní školy pro vzdělávání mentálů do té doby byly popelkou a bojovaly o existenci, teprve po revoluci začaly vzkvétat, dostávat nové pomůcky...“ V praktických školách končily nejen romské děti (27 procent z populace), ale stovky tisíc dalších dětí s diagnózou lehkého mentálního postižení, či v 25 procentech případů dokonce bez ní! A Pilař jde ještě dál a lituje, že nenacpal do praktických škol i všechny děti tzv. hraniční (tj. v pásmu okolo IQ 70).

Při Pilařově žonglování s čísly IQ a obhajobou postupu psychologů v poradnách, kteří často (ne vždy!) nedokážou odlišit vliv sociálního prostředí od skutečného IQ a nadání dítěte, se vytrácí základní poslání školství – výchova a vzdělávání všech dětí tak, aby se naplňovaly jejich vzdělávací možnosti a připravovaly se na úspěšný kariérní rozvoj. Rozhodující najednou není poskytnout oslabenému dítěti oporu, aby se ze situace, ve které je na začátku vzdělávání, vyšvihlo co nejdál a na konci své vzdělávací dráhy bylo nejen dobře vzdělané, ale také sociálně kompetentní, občansky aktivní a solidární.

Na západ od našich hranic se přitom již dávno nediskutuje, zda inkluze ano, či ne, ale jakým způsobem ji zavést.
Účelová argumentace proti inkluzi Obžaloba Jiřího Pilaře je proto obrovská. Z jeho strany jde o mstu za odvolání z ministerstva. Veřejně se oháněl tvrzením, že je neodvolatelný a „přežije všechny ministry“. Asociaci, kterou poté založil, se snaží prezentovat jako odbornou profesní platformu zastupující zájmy všech speciálních pedagogů, což však neplatí. Zejména odborníci z pedagogických kateder a speciální pedagogové z terénu se sdružili v České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, kterou zaštítila katedra speciální pedagogiky Univerzity Karlovy. Pracuje s daty z výzkumů a praxe v Česku i v zahraničí. Pilař buduje pozici „své“ asociace směsí vytváření permanentího pocitu ohrožení speciálních pedagogů a veřejnosti (viz rozhovor: „Pakliže tyhle děti vženete na základní školu, může to dopadnout dvojím způsobem: buď se z dítěte stane schizoid, neurotik, možná dokonce psychicky nemocný člověk, nebo najde východisko v agresivitě, začne mlátit všechny kolem sebe.“). Proti inkluzi argumentuje účelově závadně, chce v učitelích a rodičích vyvolat pocit ohrožení, že v jedné třídě „se může sejít jeden sluchově postižený, dva mentálně postižení, jeden vozíčkář, děti s různými poruchami chování“, čímž dokazuje, jak daleko je vzdálen realitě a četnosti výskytu závažných postižení v populaci.

Pilař lživě interpretuje vládní strategii boje proti sociálnímu vyloučení a snaží se z odborníků, kteří ji připravovali, udělat nekompetentní naivy. Přitom ji zpracovávalo přes sto expertů z univerzit, škol, obcí, neziskových organizací a ministerstev. Zapojilo se několik speciálních pedagogů včetně šéfky Asociace pedagogicko-psychologických poraden PhDr. Věry Podhorné. Rozfázovali transformaci (nikoliv rušení) praktických škol do čtyřletého období. Ústředním záměrem transformace je podpora škol hlavního vzdělávacího proudu, aby byly schopné vzdělávat i děti, které potřebují individuální přístup. A to vše při zachování segmentu speciálního školství pro středně a těžce zdravotně postižené děti, pro něž běžná škola objektivně není dobrým prostředím pro vzdělávání.

Komentář byl publikován 11. listopadu 2011 v Lidových novinách.